Reparace Řecku za nacistickou okupaci: Peníze, nebo jen gesto?

Německo považuje problematiku reparací za právně uzavřenou. A částka vyčíslená aténskou vládou je astronomická a její vyplacení zřejmě nereálné.

Angela Merkelová zobrazena jako kyklop a řecký premiét Tsipras útočící prakem | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Angela Merkelová zobrazena jako kyklop a řecký premiét Tsipras útočící prakem | foto: Reuters
Angela Merkelová zobrazena jako kyklop a řecký premiét Tsipras útočící prakem

Řecku hrozí bankrotu, a proto se snaží sehnat peníze, kde se dá – vytáhlo i náhradu za škody, které mu způsobilo nacistické Německo. Tento pocit mohli získat Evropané, kteří aktuální debatu o reparacích požadovaných aténskou vládou sledují jen zběžně. Ukazuje se však, že skutečnost není tak černobílá a že vláda premiéra Alexise Tsiprase, jejíž ostatní kroky nemusejí působit sympaticky, může mít v tomto bodě alespoň částečně pravdu.

Německá vláda považuje problematiku reparací za právně uzavřenou. Pro běžné Němce je pak druhá světová válka 70 let po jejím skončení sice závažnou, ale dávno minulou kapitolu jejich dějin. Ve srovnání s jinými zeměmi, které prošly diktaturou a zatížily se historickou vinou, Německo prodělalo poměrně hlubokou katarzí. Řadu obětí nacismu odškodnilo – finančně nebo symbolicky. Vrcholní němečtí státníci dodnes nešetří gesty pokory a omluvami za nelidské zločiny, které jejich předci za této války spáchali.

Nejvyšší škody

Řecký příklad ale ukazuje, že zdaleka ne všem bylo měřeno stejným metrem. Jak v rozhovoru pro rakouský deník Der Standard před třemi lety připomněl německo-řecký historik Hagen Fleischer, Řecko z neslovanských okupovaných zemí za druhé světové války utrpělo nejvyšší škody. Jen hlady zemřelo více než sto tisíc lidí, 50 tisíc řeckých Židů bylo deportováno do Osvětimi, bezpočet dalších řeckých občanů padl za oběť masakrům, popravám a vraždám.

Řecko z neslovanských okupovaných zemí za druhé světové války utrpělo nejvyšší škody

Podle historika Wolfganga Wippermanna ze Svobodné univerzity v Berlíně, který k tématu nedávno zveřejnil článek v týdeníku Der Freitag, byla před stažením wehrmachtu v roce 1944 navíc zničena polovina řeckých průmyslových kapacit a komunikací.

„Válečná minulost je sice časově vzdálená, ale to neznamená, že by byla uzavřená,“ říká historik Kostas Tsivos z Filozofické fakulty UK. „Jen pro srovnání, je-li vůbec možné – Česká republika a Řecko mají přibližně stejný počet obyvatel. Zde byly zničeny Lidice a Ležáky, v Řecku jde počet podobných obcí do desítek, ne-li stovek,“ uvádí rozsah válečných škod v Řecku Tsivos.

Menší obecné povědomí

Problémem ale je, že se o zločinech nacistických okupantů v Řecku obecně ví méně než o jejich neblahém působení v jiných evropských zemích. Kateřina Králová z Fakulty sociálních věd UK to přičítá zejména politickému vývoji v Řecku a Evropě po druhé světové válce: „Na vině je skutečnost, že v samotném Řecku byly vzpomínky na okupaci na dlouhou dobu překryty především občanskou válkou, která bezprostředně následovala.“

O zločinech nacistických okupantů v Řecku se obecně ví méně než o jejich neblahém působení v jiných evropských zemích

A pro ČESKOU POZICI upřesnila: „Pak tam nastalo jisté zakonzervování této otázky s ohledem na studenou válku. Řecko stalo součástí západního bloku, i když to bylo vzhledem k tomu, jakou podporu tam po válce měla komunistická strana, spíše překvapivé.“

Komunisté se vzápětí stali terčem tvrdé represe, podle historičky podobné, jíž čelily demokratické nebo nekomunistické síly ve východním bloku. I toto téma bylo podle ní dlouho tabuizováno, a když se začalo po desetiletích otvírat, řeckou společnost velmi rozjitřilo. A dodává: „Otázka odškodnění a zločinů nacismu zůstala spíše u skupiny přeživších – masakrů, holocaustu, odvetných opatření.“ Ani zdaleka to ale prý neznamená, že téma nebylo celé poválečné období přítomné.

Londýnská konference

Králová připomíná, že řečtí politici vystupovali s požadavkem na vyřešení německých reparací již od konce čtyřicátých let. Doba jim ale nepřála. U západních spojenců brzy převládlo přesvědčení, že šíření komunismu v Evropě bude možné zabránit jen spojením a stabilizací západních okupačních sektorů Německa. Byl schválen Marshallův plán a začalo úsilí postavit vznikající Spolkovou republiku Německo (SRN) politicky i ekonomicky na vlastní nohy. Otázka reparací byla odsunuta.

V roce 1953 se delegáti na Londýnské konferenci o německých dluzích shodli, že se válečné náhrady budou řešit až v mírové smlouvě se sjednoceným Německem

V roce 1953 se navíc delegáti na Londýnské konferenci o německých dluzích shodli, že se válečné náhrady budou řešit až v mírové smlouvě se sjednoceným Německem. „V podstatě se v Londýně v roce 1953 řeklo, že se tyhle nároky odkládají ad acta, do okamžiku, než bude Německo znovusjednoceno, nebo se se znovusjednoceným Německem uzavře mír,“ shrnuje Králová.

Po pádu berlínské zdi se ale toto ustanovení podařilo „obejít“ dohodou 2 + 4 (dvou německých států plus čtyř vítězných mocností druhé světové války), která de iure mírovou smlouvou nebyla. „Těžko říct, proč byla tahle otázka natolik opomenuta, i politickým špičkám muselo být jasné, že státy s těmi nároky vyrukují,“ říká historička. Odborníci i veřejnost budou prý moudřejší, až otevřou archívy, které doposud dokumenty o jednáních 2 + 4 skrývají.

Částečná kompenzace

Aby vše nebylo jednoduché, částečnou kompenzaci už Řecko dostalo. Na počátku šedesátých let mu SRN vyplatila asi 115 milionů marek. Tuto částku ale Řekové nepovažují za dostatečnou. Podle Kostase Tsivose byly finanční prostředky převážně určeny pro židovské oběti německé okupace. „Tyto peníze ale vůbec nebyly určeny pro další oběti nebo obyvatele vesnic, které Němci vypálili,“ řekl historik ČESKÉ POZICI.

Německo by podle něho proto mělo uznat i další nároky – především splatit půjčku, kterou si třetí říše vynutila na Řecku za okupace. „V dnešní měně lze její výši vyčíslit na deset miliard eur (asi 274 miliard korun). Její existenci nikdo nezpochybňuje. Doklady o ní se zachovaly i v německých archivech,“ zdůrazňuje Tsivos.

Částečnou kompenzaci už Řecko dostalo. Na počátku šedesátých let mu SRN vyplatila asi 115 milionů marek. Tuto částku ale Řekové nepovažují za dostatečnou.

Otázku půjčky by od ostatních reparací „určitě oddělila“ i Kateřina Králová. Dotyčný úvěr byl prý vyňat už z londýnské dohody o německých dluzích z roku 1953 a „v podstatě nemá v okupované Evropě nebo v Evropě obdoby“. Vždy se počítalo s tím, že kulatá částka, které Berlínu pomohla například financovat válku v severní Africe, bude nakonec splacena.

Podle Hagena Fleischera by bylo oddělení půjčky od ostatních reparací od aténské vlády i taktické. Existuje totiž šance, že by Německo bylo ochotné tento svůj závazek uznat. Vzhledem k tomu, že je jedinečný, jen těžko by se mohl stát precedentem pro uspokojení jiných finančních požadavků, třeba od dalších evropských států. Má to ale háček.

Nevhodné směšování

Půjčka tvoří jen malou část z řeckých požadavků na kompenzace za okupaci během druhé světové války. Jejich celkový objem řecká vláda začátkem dubna vyčíslila na téměř 279 miliard eur (asi 7,6 bilionu korun). Pokud by – hypoteticky – Řecko tuto částku získalo, výrazně by mu to ulehčilo v současné v situaci, kdy zahraničním věřitelům dluží okolo 320 miliard eur a potácí se na hraně ekonomického kolapsu.

Směšování současných ekonomických potíží s otázkami historické viny ale mnozí považují přinejmenším za nevhodné. Proti je šéf Evropského parlamentu Martin Schulz (SPD), který v televizní stanici ARD řekl, že je považuje za „kontraproduktivní a nesmyslné“. Jeho stranický šéf a vicekancléř Sigmar Gabriel je označil za „hloupost“. Přinejmenším špatně načasované pak aktuální řecké požadavky vnímá i řada nezávislých komentátorů.

Směšování současných ekonomických potíží s otázkami historické viny mnozí považují přinejmenším za nevhodné

Podle Kateřiny Králové ale současná doba řešení otázek řecké minulosti a současnosti spíše naopak nahrává: „Řecko zdaleka neargumentuje pouze otázkou dluhů.“ Neméně se podle ní snaží poukazovat na to, že není jen přítěží Evropy, ale dříve i dnes bylo její výspou, která se snažila a snaží kontinent bránit, ať už proti šíření totalitních ideologií nebo přílivu ilegálních imigrantů.

Na otázku válečné viny podle Králové Berlín navíc „chtě nechtě slyší“ a Řecká vláda má sklon řešit své současné potíže zejména s ním, protože je na evropské scéně nejsilnějším politickým hráčem. Navíc se zdá, že řecký tlak v napjatém okamžiku vzájemných vztahů nese alespoň částečně plody.

Řecko-německý fond

Králová připomíná, že loni vznikla řecko-německá obdoba Česko-německého fondu budoucnosti, o jehož vznik se řečtí aktivisté v čele se slavným odbojářem proti nacismu Manolisem Glezosem snažili dlouhá desetiletí. Tato skutečnost je ale téměř neznámá.

Podle Constantina Goschlera z univerzity v Bochumi, který k tématu poskytl rozhovor rozhlasové stanici SWR 2, se o fondu mluví málo, protože není určen pro odškodnění obětí, ale spíše pro vědecké a společenské aktivity pro zpracování důsledků války. Za jeho handicap považuje historik i to, že jej spravuje německé ministerstvo zahraničí a že není na rozdíl od obdobných fondů působících v Polsku nebo České republice samostatnou součástí občanské společnosti, přispívající ke smíření, otupení hran a diskusi mezi oběma státy „zdola“.

Mnozí Řekové řecko-německý fond vnímají jen jako jeden z prvních kroků k trvalému narovnání vztahů s Německem

Mnozí Řekové proto zmíněný fond vnímají jen jako jeden z prvních kroků k trvalému narovnání vztahů s Německem. Realisté chápou, že celková reparační částka, kterou si nárokuje řecká vláda, pravděpodobně nikdy vyplacena nebude. Ani nároky ostatních postižených nebyly uspokojeny v plné výši a právní stav je takový, že Řekům v případných soudních sporech s Berlínem zřejmě nedává žádnou šanci. To ale neznamená, že by se nemohlo udělat více v symbolické a kulturní rovině.

Mohla by vzniknout řecko-německá komise historiků, která by přispěla k lepšímu pochopení minulosti. Finance by se daly „nalít“ i do rozšíření studentských výměn, podpory společných projektů či vzájemného dialogu. Podle Králové je pravděpodobné, že se vývoj bude ubírat právě tímto směrem: „V rámci Řecka cítíme takovou transformaci vztahů, jakou jsme viděli mezi zeměmi východního bloku a Německem v devadesátých letech.“ Už jen to je zajímavé.

Precedens

Německý prezident Joachim Gauck při své loňské návštěvě Řecka zdůraznil, že právní cesta k vyplacení reparací je sice uzavřena, ale Německo nadále uznává svoji morální vinu za válečné zločiny. Kostas Tsivos by si přál, aby na věc minimálně podobně nahlíželi i zástupci berlínské vlády. „Už jen z hlediska morálního principu bych jako Řek od německých státníků očekával serióznější postoj,“ řekl ČESKÉ POZICI. A dodal: „Ne, že vše smetou ze stolu s tím, že je to hloupost, kterou se německá vláda vůbec nehodlá zabývat.“

Případné uznání dluhu vůči Řecku by vytvořilo precedens i pro další státy

I on se domnívá, že částka vyčíslená aténskou vládou je astronomická a její vyplacení zřejmě nereálné: „Chápu, že případné uznání dluhu vůči Řecku by vytvořilo precedens i pro další státy. Na druhou stranu ale musím říct, že se řada států už s Německem nějakým způsobem vyrovnala. Ať již materiálně, nebo morálně. V Řecku je tato věc stále otevřená.“

Také Tsivos by přivítal podobné řešení, k němuž Německo dospělo s Českem – sepsání společné deklarace a vytvoření společného fondu pro budoucnost. A tento historik dodává: „Nebo alespoň symbolický akt, který by po morální stránce tuto kapitolu symbolicky uzavřel.“

Počet příspěvků: 2, poslední 22.4.2015 09:38 Zobrazuji posledních 2 příspěvků.