Řecko po volbách: Demokracie, nebo despocie?

Z hlediska řecké historie je řada možností, co se v této zemi stane, pokud to premiér Tsipras s posunem doleva přežene - olivy, demokracie, Homér či Archimédés jsou řeckého původu stejně jako demagogie, despocie oligarchie, tyranie a Alkibiadés. A tento proradný a ambiciózní státník především.

Roman Joch 29.1.2015
Předseda strany SYRIZA Alexis Tsipras bude možná podle zdrojů Reuters uveden do... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Předseda strany SYRIZA Alexis Tsipras bude možná podle zdrojů Reuters uveden do... | foto: Reuters
Předseda strany SYRIZA Alexis Tsipras bude možná podle zdrojů Reuters uveden do...

Radikálně levicová politická strana SYRIZA přesvědčivě zvítězila v řeckých volbách, které se uskutečnily v neděli 25. ledna, a její lídr Alexis Tsipras se den poté stal řeckým premiérem. Nyní si může vybrat:

  • Zařadit zpátečku a stát se odpovědným a umírněným politikem. Mnozí bývalí radikálně levicově orientovaní politici toho schopní byli a stali se obstojnými státníky – například bývalý brazilský prezident, a tedy i předseda vlády, Lula da Silva.
  • Nebo zpátečku nezařadit, a pak to v Řecku příliš skvělé nebude.

K pochopení dnešního Řecka je však možná třeba si připomenout nejen některé události z uplynulého 20. století, ale i z jeho starověkých dějin.

Od monarchie k republice a nazpět

Během první světové války spor krále Konstantina I. a premiéra Eleftheriose Venizelose vyústil v dvojvládí – na jihu Řecka v Aténách vládl král, na severu v Soluni premiér

Během první světové války král Konstantin I. měl sympatie pro císařské Německo – jeho manželka Sofie byla sestrou Viléma II. –, zatímco premiér Eleftherios Venizelos pro Dohodu. Jejich spor vyústil v dvojvládí – na jihu Řecka v Aténách vládl král, na severu v Soluni premiér. Nakonec se v roce 1917 podařilo přimět krále k rezignaci ve prospěch syna Alexandra, země se sjednotila a bojovala na straně Dohody.

V roce 1920 však Alexandra kousla opice a zemřel na otravu krve. Řekové povolali na trůn opět Konstantina, který však prohrál řecko-tureckou válku, a proto ho v roce 1922 opět přinutili k odchodu, a v roce 1924 vyhlásili republiku. Tu v roce 1935 vojenský puč vedený generálem Georgiem Kondylem zrušil a obnovil monarchii. V roce 1936 pak nastoupil diktátorský režim generála Ioanna Metaxase, který se ukázal jako schopný.

Když fašistická Itálie na podzim 1940 napadla Řecko z okupované Albánie, Řekové porazili Italy a na jaře 1941 hrozilo, že je z této země vyženou. Mussoliniho spojenec Hitler proto na začátku dubna 1941 neudeřil na východě proti Sovětskému svazu, jak původně chtěl, ale obrátil wehrmacht na jih proti Jugoslávii a Řecku – a jako do té doby vždy, zvítězil. Až na to, že ztratil 2,5 měsíce a proti SSSR zaútočil až v poslední červnový týden. V důsledku toho do začátku zimy nedobyl Moskvu a sovětský režim nezkolaboval. A Hitler nakonec druhou světovou válku prohrál.

Klid i politická nestabilita

Politická nestabilita v Řecku skončila, když v dubnu 1967 antikomunističtí důstojníci provedli převrat a nastolili „vládu plukovníků“

Poté, co Němci opustili Řecko, v něm v letech 1944 až 1949 zuřila občanská válka mezi lidmi loajálními monarchistické vládě, jež za války byla v britském exilu, a komunisty, kteří bylo poraženi. Řecko tím získalo 15 let klidu – vnitřního míru, prosperity a stability. Po nich však od léta 1965 do jara 1967 nastalo období obrovské politické nestability, kdy se mimo jiné socialista Andreas Papandreu pokusil infiltrovat a ovládnout armádu. Řecko mělo během této doby šest premiérů.

Tato politická nestabilita skončila, když v dubnu 1967 antikomunističtí důstojníci provedli převrat a nastolili „vládu plukovníků“. Mladý král Konstantin II., který s juntou zpočátku spolupracoval, se sice v prosinci 1967 pokusil o převrat, ale neuspěl, a musel uprchnout do exilu.

Šéf junty, plukovník Georgios Papadopulos v roce 1973 zrušil monarchii, ale v následujícím roce „vláda plukovníků“ zkolabovala a Řecko se vrátilo k demokracii, kterou má dodnes. V prosinci 1974 se odehrálo všelidové hlasování, v němž se Řekové vyjádřili pro definitivní zachování republikánského zřízení.

Od té doby však není v Řecku vše v pořádku. V letech 1975 až 2000, tedy 25 let, v zemi řádila teroristická organizace 17. listopadu, jež zavraždila přibližně stejný počet lidí, jako působila. (Tato organizace byla pojmenovaná dle 17. listopadu 1973, kdy vládní vojsko potlačilo levicové povstání na aténské Polytechnice, jejímž absolventem je i Tsipras.)

Turbulentní dějiny

Řecké dějiny v uplynulých sto letech byly značně turbulentní. A to nejen z vnějších důvodů, jako byla válka, ale i vnitropolitických.

Řecké dějiny v uplynulých sto letech byly tedy značně turbulentní. A to nejen z vnějších důvodů, jako byla válka, ale i vnitropolitických – žádný organický vývoj a stabilita institucí britského typu.

Za vlády junty v letech 1967 až 1974 se mnoho lidí rozčilovalo, že v Řecku, kolébce demokracie, vládne vojenská diktatura. Zapomněli však, že staří Řekové nevymysleli pouze demokracii a že nebyla jejich jedinou formou vládnutí. Kromě ní vymysleli pojmy, jako je demagogie, despocie, oligarchie, tyranie či ostrakismus, jejichž forma vládnutí byla mnohem častější a delší. Navíc jsou tyto pojmy minimálně stejně řecké jako olivy či demokracie – ne-li ještě více řecké.

Atény za Periklovy vlády v 5. století před naším letopočtem, kdy v nich vládla demokracie, byly nejskvělejším místem a obdobím starého Řecka. Bylo však relativně krátké. Po jeho smrti nevládli v Aténách velcí státníci, jako byl Periklés, nýbrž demagogové, a proto demokracie v Aténách zkrachovala.

Z hlediska řecké historie existuje řada možností, co se v současném Řecku stane, pokud to demagog Alexis Tsipras s posunem doleva přežene – a žádná nebude příjemná. Jen by si Evropa i USA pak měly od

pustit pokrytecké stěžování na to, co hrozného a strašného se v „kolébce demokracie“ přihodilo. Stejně řecké jako olivy, demokracie, Homér či Archimédés jsou totiž demagogie, despocie, oligarchie, tyranie, ostrakismus a Alkibiadés. A tento proradný a ambiciózní státník a vojevůdce především.