Původ potíží jihu Evropy: Spíše minulost než přítomnost

Teoreticky se řecký scénář v Itálii zopakovat může, ale není to pravděpodobné. Byť jsou příčiny hospodářských potíží obou zemí podobné.

Vzestup a pád jihu Evropy. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Vzestup a pád jihu Evropy. | foto: Ilustrace Richard CortésČeská pozice
Vzestup a pád jihu Evropy.

Proč jsou jihoevropské ekonomiky – Řecko, Itálie, Španělsko a Portugalsko, podle svých počátečních písmen označované hanlivou zkratkou PIGS či méně hanlivě GIPS – v horší situaci než sever kontinentu? A proč mají obdobné problémy, tedy vysoké zadlužení spojené s vysokými sociálními transfery, nezaměstnaností a nízkým hospodářským růstem?

Klíčem k pochopení aktuální ekonomické „kondice“ Řecka, Itálie, Španělska a Portugalska je fakt, že všechny tyto jihoevropské státy byly až do poloviny 20. století především agrárními ekonomikami, které industrializace zasáhla jen okrajově. Ne že by tam průmyslová výroba nebyla vůbec, ale soustředila se do některých velkých měst (například v severní Itálii) a hrála jen okrajovou roli.

Drtivá většina populace bydlela na venkově a zabývala se pěstitelstvím, chovatelstvím, rybolovem a s tím spojenou malovýrobou. Přírodní podmínky tento stav favorizovaly, neboť jih Evropy je pro tuto činnost objektivně příhodnější než její sever. Na severu Evropy, především v trojúhelníku Londýn–Paříž–Berlín, který zahrnuje i státy Beneluxu, jejich nedostatek motivoval rychlejší nástup industrializace, která s sebou nese tlak na pružnější a otevřenější společenské instituce.

Pád autoritativních režimů

Agrární společnosti jsou z podstaty více připoutány k půdě, tudíž více statické, favorizují centralistickou, autoritativní vládu. Zpočátku ji představovala monarchie, kterou v průběhu 20. století střídaly konzervativní, autoritářské, často vojenské režimy: vlády plukovníků v Řecku, Mussoliniho v Itálii, Franka ve Španělku a Salazara v Portugalsku.

Ani autoritativní režimy však nebyly schopné se dlouhodobě ubránit nástupu modernity – Mussoliniho padl spolu s koncem druhé světové válka, ostatní erodovaly v poválečných letech úměrně s nárůstem prosperity zbytku liberální západní Evropy.

Ani autoritativní režimy jihoevropských zemí nebyly schopné se dlouhodobě ubránit nástupu modernity

Po jejich nahrazení pluralitnějšími režimy a liberálnějším ekonomickým prostředím nastal výrazný hospodářský růst daný masivním postupem industrializace do menších měst a dosud převážně zemědělských oblastí. Pro desítky procent populace přestávala být hlavním zdrojem obživy v poválečných letech půda a nahrazoval ji zaměstnanecký poměr, pokud ne přímo podnikání.

Jaký to má dopad na ekonomiku země? Zásadní. Pouze zjednodušeně pro představu: Milion dělníků vyprodukuje za časovou jednotku na hlavu v tovární masové výrobě mnohem větší hodnotu vyjádřenou v penězích než milion samostatně hospodařících sedláků, kteří významnou část své produkce sami zkonzumují.

Milion dělníků, kteří jsou živi z finančního ekvivalentu své práce a všechny životní potřeby si musejí kupovat, generuje několikanásobně větší finanční toky než milion samostatně hospodařících sedláků, již si velkou část životních potřeb zajistí svépomocně a na trh jdou jen s malou částí svých přebytků.

Hospodářský boom

Industrializace agrárních ekonomik zemí GIPS v poválečných letech znamenala velký ekonomický boom a nastartovala následující vývoj:

Hospodářský boom zemí GIPS probíhal rychle – díky opožděné industrializaci. Ekonomiky GIPS nemusely nic dlouho vymýšlet, jen přejímaly, co už jinde fungovalo.
  • Hospodářský boom probíhal rychle – díky opožděné industrializaci. Ekonomiky GIPS nemusely nic dlouho vymýšlet, jen přejímaly, co už jinde fungovalo.
  • Rychlý boom zaplavil ekonomiku, a tím i státní rozpočet penězi. Politickým elitám rostla moc s tím, jak jim přibývalo prostředků k přerozdělování. Přerozdělování s sebou nese růst korupce, lobbování, mocenských frakcí, protože roste důležitost a atraktivita politické moci.
  • Růst atraktivity politické moci láká k účasti na ní. Roste politická konkurence.
  • Růst politické konkurence v liberální společnosti se projevuje zostřenou bitvou o voliče, tedy jejich předcházení si předvolebními sliby.
  • Předvolební sliby jsou s postupující konkurencí stále populističtější – podobně jako u přejímání industriálních technologií nemuseli politici zemí GIPS vymýšlet nic nového. Kopírovali sociální polštáře z vyspělých průmyslových zemí, jež se k nim však dopracovávaly delší dobu a podstatně robustnější ekonomikou.
  • Populistické sliby a kupování si voličských mas vedly ke značným schodkům státních rozpočtů.
  • Schodky řešily vlády zemí GIPS prakticky jen dvěma nástroji: růstem ekonomiky a manipulací s vlastní měnou, tedy inflací a devalvací. Potenciál růstu byl v přechodu od agrární k industriální ekonomice velký a dlouhodobý – solidní růst trval někde 15, jinde s přestávkami i 40 let. Což jsou až tři generace. Politici mohli předpokládat, že současné dluhy se zaplatí z budoucích zisků. Dluhy ale byly většinou ještě větší než budoucí růst, proto se stalo zvykem prostřednictvím národních bank natisknout více peněz a nastartovat inflaci.
Schodky řešily vlády zemí GIPS prakticky jen dvěma nástroji: růstem ekonomiky a manipulací s vlastní měnou, tedy inflací a devalvací. Potenciál růstu byl v přechodu od agrární k industriální ekonomice velký a dlouhodobý.

Inflace sice neřešila mezinárodní půjčky v cizí měně, ale poškodila domácí věřitele a zase o něco znehodnotila sociální polštář, takže dluhy částečně sanovali jeho příjemci z nízkopříjmových vrstev. V případě, že penze rostly pomaleji než inflace, reálně se snižovaly. Přímé snížení penzí by jakékoliv vládě politicky zlomilo vaz, jejich naředění inflací však není natolik viditelné, aby provokovalo k nějakým zvláštním protestům.

Devalvace domácí měny měla navíc silný proexportní efekt, který sice také platili domácí spotřebitelé zahraničního zboží a zahraniční investoři, ale ti díky svému malému počtu také nemohli nějak viditelně protestovat. A export znamená růst a růst znamená úhradu současných dluhů v budoucnosti, takže politicky se dá růst dluhu spojený s devalvací také ustát.

  • Takto to mohlo fungovat celá desetiletí. Ekonomika rostla, vlády, aby byly voleny, uplácely stále širší vrstvy, rostoucí dluhy se dařilo bez větších problémů posouvat do budoucnosti.

Nyní se tento systém zadrhnul. Nejpozději v roce 2009 všeobecná krize zcela zastavila hospodářský růst a vstup do měnové unie neumožňuje národním vládám manipulovat s vlastní měnou. Země GIPS ztratily oba nástroje, jimiž dosud obsluhovaly své dluhy, a dostaly se okamžitě do platební krize.

Dřívější britská industrializace

Velké zadlužení veřejných rozpočtů ovšem není jen výsadou jihoevropských ekonomik. Zadluženy jsou i mnohé severské, příkladem je Velká Británie, nemluvě o USA, jejichž dluhy také přesahují sto procent HDP, takže je legitimní otázka, co že je v ekonomikách GIPS jinak. Rozdílná je právě délka historické zkušenosti.

Masivní industrializace ve Velké Británii začala podstatně dříve než na jihu Evropy, což dalo příležitost vzniku liberálnějších institucí než na jihu

Masivní industrializace ve Velké Británii začala podstatně dříve než na jihu Evropy, což dalo příležitost vzniku liberálnějších institucí než na jihu. Británie pamatuje mnohem masivnější zadlužení, které například po druhé světové válce činilo více než dvě stě procent HDP, stejně jako pamatuje i svázanost ekonomiky různými státními regulacemi a sevření pracovního trhu mohutnými odborovými svazy. Tyto krize vedly k thatcherismu, kdy byla moc odborů oslabena, státní sféra privatizována a státní regulace omezeny.

Fenomén populistického zadlužování tím pochopitelně vykořeněn nebyl, ale jednak poplašné zvony při jeho růstu zvoní podstatně dříve než například v Řecku či Itálii, jednak se britská reformovaná ekonomika z cyklických krizí zotavuje rychleji. V zemích GIPS efektivita díky industrializaci nastoupila později, ale o to byl její nárůst a z něj vyplývající tok bohatství prudší a společnost včetně svých politických elit měla kratší čas se s nimi sžít, reformovat své instituce a naučit se je rozumně využívat.

Starší příčiny

Růst efektivity vyplývající z industrializace má své meze – dříve, či později se její potenciál vyčerpá. Až se zindustrializuje většina lidských činností, u kterých to současný technologický pokrok umožní, není co industrializovat a nárůst bohatství se zpomaluje. Hospodářský růst kupříkladu Itálie v šedesátých, sedmdesátých (s výjimkou roků ropné krize) a osmdesátých letech přesahoval často pět procent a někdy atakoval i dvoucifernou hranici – hovořilo se o „italském hospodářském zázraku“. Itálie nakrátko hospodářsky překonala Velkou Británii i Francii.

Postupně však ekonomický motor počal zpomalovat, v devadesátých letech proto nárůst HDP konvergoval k hladině jednoho až dvou bodů. Produktivita rostla již jen pomalou evolucí danou konkurencí mezi obdobně industrializovanými podniky, a tento nárůst je mnohem pomalejší než růst raně industrializovaných oborů. Zpomalení růstu je obecným problémem postindustriální éry, se kterým se potýkají politické elity všech vyspělých evropských států.

Může za společné problémy ekonomik zemí GIPS hospodářská krize? Nebo je příčinou vstup do měnové unie a přijetí eura? Ani jedno, ani druhé. Příčiny jsou mnohem starší a hlubší.

Může za společné problémy ekonomik zemí GIPS hospodářská krize? Nebo je příčinou vstup do měnové unie a přijetí eura? Ani jedno, ani druhé. Příčiny, jak jsem naznačil, jsou mnohem starší a hlubší. Hospodářská krize jen utnula už beztak slibný hospodářský růst a obnažila bezvýchodnost politické praxe spoléhání se na to, že současné dluhy splatí budoucí vyšší příjmy. Politika i její voliči museli přijmout fakt, že ekonomika v nejbližší době neporoste, a „nerůst“ či jen symbolický růst může trvat velmi dlouho. Krize nebyla příčinou, ale jen akcelerátorem.

Stejně mělo přijetí eura ten efekt, že domácím vládám znemožnilo manipulaci s vlastní měnou. Centrální banky mají v různých zemích různou pozici. Někde, například v Německu či České republice, jsou nezávislejší, jinde, jako právě v zemích GIPS, jsou vstřícnější vládním fiskálním politikám.

Přičemž je nutné si přiznat, že hlavní typy měnové manipulace, které v krizových časech byly navyklé provádět, tedy inflace a devalvace měny, nepatří většinou k nejčistějším praktikám. Přijetím eura tedy tyto vlády přišly jen o jeden z hlavních, a to nepříliš „košer“ nástrojů, kterým si pomáhaly z fiskální šlamastyky. Za ni však euro nemůže, tu si vlády způsobily samy. A dávno předtím.

Stabilizovaná Itálie

Může se řecký scénář opakovat v mnohem větší Itálii? Teoreticky ano, ale je to velmi nepravděpodobné. Byť jsou příčiny hospodářských potíží v obou zemích podobné, stejně jako mají podobně mohutný turistický průmysl, země samotné si ve zbytku parametrů podobné nejsou a je mnoho podstatného, co je odlišuje. Nejenže italský dluh (133 procent HDP) je relativně nižší než řecký (177 procent HDP), ale především italská ekonomika je daleko robustnější (devětkrát větší než řecká) a má ve své struktuře více vnitřních zdrojů růstu.

V italském průmyslu pracuje 28 procent zaměstnanců, což je téměř dvojnásobek oproti průmyslu řeckému. Italská průmyslová produkce je přitom velmi vyspělá a orientovaná na export. Itálie s více než 60milionovou populací má také jeden z největších vnitřních spotřebitelských trhů, který vysokou koupěschopností obyvatelstva láká investice a je zdrojem vnitřní spotřeby více než desetimilionový trh řecký.

Itálii stačily relativně nevelké půjčky Evropské centrální banky, aby překonala nejhorší obavy z platební neschopnosti, zakrátko se stabilizovala a pokračovala v obsluze svého dluhu z vnitřních zdrojů

Tato makroekonomická fakta napovídají, že italská široce rozvinutá ekonomika má mnohem větší manévrovací prostor než úžeji zaměřená, menší a zadluženější ekonomika řecká. To vedlo k tomu, že poté, co vystřelily úrokové sazby příliš vysoko, Itálii stačily relativně nevelké půjčky Evropské centrální banky, aby překonala nejhorší obavy z platební neschopnosti, zakrátko se stabilizovala a pokračovala v obsluze svého dluhu z vnitřních zdrojů.

Mimo jiné vydáním dluhopisů, z nichž převážnou část koupili její vlastní občané ve víře, že jde o zajímavou investici. Dojem stabilizovanosti italských financí zdůrazňují i stanoviska ratingových agentur: Standard & Poor’s, Moody’s i Fitch klasifikují její výhled jako „stabilní“.

Nutnost ekonomických reforem

Problém Itálie momentálně nespočívá v tom, že by jí hrozila bezprostřední platební neschopnost či hospodářský kolaps, ale v jejím „nerůstu“. V tom, že její růst HDP osciluje okolo nuly a do budoucna tomu nebude jinak, pokud země neučiní zásadní ekonomické reformy. K těm ovšem chybí politická síla i konsenzus s voličskými masami.

Problém Itálie momentálně nespočívá v tom, že by jí hrozila bezprostřední platební neschopnost či hospodářský kolaps, ale v tom, že její růst HDP osciluje okolo nuly a do budoucna tomu nebude jinak, pokud země neučiní zásadní ekonomické reformy

Itálii a vlastně všechny jižní ekonomiky zemí GIPS systémově trápí svázanost prostředí řadou institucionálních řetězů, které sice umožňovaly před 40 lety industrializovat výrobu, ale v nynější informační éře jsou příliš svazující a nedovolují rozhýbat ekonomiku v novém, otevřenějším, postindustriálním rytmu. Abychom pochopili, o co v italských reáliích jde, musíme sestoupit hlouběji do minulosti, do éry Mussoliniho fašistů.

Podstatou fašismu, na rozdíl od rozšířeného povědomí, není válka, rasová nesnášenlivost či koncentrační tábory, ale myšlenka vyváženého sociálního státu. Tři svázané pruty, symbol italského fašismu, znamenaly spojení tří hlavních složek společnosti: pracujících zastoupených odbory, zaměstnavatelů zastoupených syndikáty a státu zastoupeného vládou. Pokud tyto složky skrze dohodu budou v jednotě, národní stát bude prosperovat a bude neporazitelný. Tolik fašistická teorie.

Tripartita

V praxi to vypadalo tak, že všichni pracující byli v odborech (či se na ně odborová ujednání vztahovala), všichni zaměstnavatelé byli v syndikátech (či jejich ujednání byli povinni respektovat), jednou ročně se sešly špičky odborů a syndikátů s vládou a dopodrobna naplánovaly, co a jak se v zemi bude dít. Byl to vlastně zárodek státního plánování, který komunisté později dovedli k dokonalosti znárodněním všech zaměstnavatelů a podřízením odborů, takže místo fašistické tripartity zavedli mocenskou unipolaritu jediné strany.

Tato myšlenka tripartity, kterou u nás svého času podporoval i Miloš Zeman, funguje v italských institucích prakticky dodnes. Existují gigantické odborové svazy, z nichž zaměstnance zastupují prakticky tři největší (UIL, CISL a CGIL), a zaměstnavatele profesní syndikáty, jako je Confcommercio či Confartigianato, které vzájemnou dohodou vytvářejí pro každý obor velmi podrobný soubor dohod, jejž jsou pak povinni respektovat všichni zaměstnanci i zaměstnavatelé daného oboru, a to bez ohledu na to, zda jsou, či nejsou formálně v daných organizacích organizováni.

Myšlenka tripartity, kterou u nás svého času podporoval i Miloš Zeman, funguje v italských institucích prakticky dodnes

Dohody jsou velmi podrobné, například u prodavačů v supermarketech dělí zaměstnance do sedmi platových tříd s přesně určeným platem, počtem dnů dovolené, nárokem na 13. a 14. plat, odstupným po ukončení poměru a přesně rozepsanými právy a povinnostmi, například zda může být pracovník dané kategorie za pultem se sýry či sám zamknout obchod.

Tyto podmínky, které připomínají buď socialistické platové třídy, nebo interní regule velkých organizací, musejí respektovat i malí zaměstnavatelé, zaměstnávající byť jen jediného člověka, a nelze je legálně obejít ani přímou dohodou s vlastními pracovníky.

Italské podnikatelské prostředí

Přidá-li se k tomu i velká obtížnost propustit pracovníka v případě poklesu zakázek, vede to pochopitelně k zaměstnávání načerno, k permanentně vysokému procentu nezaměstnaných a zejména ke stěhování výroby do zahraničí – tam, kde jsou nejen náklady na pracovní sílu nižší, ale zejména kde je větší kontraktuální svoboda, tedy možnost zaměstnavatele a zaměstnance sjednat si podmínky bez regulace z třetí strany.

Italské podnikatelské prostředí dusí například velké množství roztodivných daní či tuhá licenční politika, která reguluje a podmiňuje vstup na trh v různých oborech

Italské podnikatelské prostředí dusí dále řada jiných faktorů, například existence velkého množství roztodivných daní, jejichž kreativní tvorbou se vlády snažily v průběhu let lepit rozpočtové schodky, či tuhá licenční politika, která reguluje a podmiňuje vstup na trh v různých oborech. Ovšem svázanost pracovního trhu je – na rozdíl od veřejného mínění – pro růst ekonomiky zcela zásadní.

Proč na rozdíl od veřejného mínění? V tom je příčina možnosti případné změny. Veřejnost podle průzkumů veřejného mínění považuje za hlavní problém a nepřímo také příčinu ekonomických potíží zkaženost politických elit v Římě, jejich nadměrné platy a privilegia. Část veřejnosti vlivem propagandy populistických a národoveckých hnutí začíná věřit, že za ekonomickou stagnaci a zadlužení mohou zahraniční faktory, tedy mocenské zájmy Německa, přijetí eura či vstup do Evropské unie. To jsou však všechno okolnosti, které se se skutečnými příčinami stagnace prakticky míjejí.

Systém úředních licencí

Vážná diskuse o nutnosti deregulovat pracovní trh prakticky ani nezačala, veřejnost zaměstnanecká a sociální privilegia ať v soukromé, či ještě mnohem rozvinutěji ve státní sféře bere vesměs za nezcizitelné právo získané dlouhými sociálními boji a odmítá o něm byť jen diskutovat.

Všeobecná povinnost respektovat dohody tripartity spojená se systémem úředních licencí v principu připomíná středověký systém cechů a královských monopolů, které znemožňovaly rozvoj konkurence a pohybu pracovních sil v tehdejších městech. Jeho rozbití Slavnou revolucí v Anglii roku 1688 a Velkou revolucí ve Francii roku 1789 umožnilo nástup industrializace ve městech.

Všeobecná povinnost v Itálii respektovat dohody tripartity spojená se systémem úředních licencí v principu připomíná středověký systém cechů a královských monopolů, které znemožňovaly rozvoj konkurence a pohybu pracovních sil v tehdejších městech

Současné italské celonárodní odborové svazy jakousi moderní obdobu zaměstnaneckých cechů připomínají. Svou dominantní politickou silou a maximalistickými požadavky cementují flexibilnější dohody a pohyb pracovní síly. Stejně jako stát a obce systémem povolení a licencí silně regulují stavební, komerční a výrobní činnost.

Nabízí se paralela s britskou situací v sedmdesátých letech, která byla v mnohém podobná. Silné odbory, mohutná a ztrátová státní sféra, státní regulace. Role Margaret Thatcherové, která zahájila privatizaci části státní sféry, státní deregulaci a oslabila vliv odborových svazů, může být v mnohém kontroverzní.

Faktem ovšem zůstává, že britská ekonomika od té doby nejen utěšeně rostla, ale že si i po desetiletích zachovala flexibilitu absorbovat nejnovější technologické změny (britská ekonomika patří ke špičkám v podílu takzvané nové postindustriální ekonomiky), a dále že se dokázala mezi prvními vykřesat z cyklických krizí, které po zlatém desetiletí přišly.

Liberalizační reformy v nedohlednu

Nutnost liberalizačních reforem si uvědomují i špičky tradičního obhájce zaměstnaneckých práv, jímž je nejsilnější sociálnědemokratická strana v zemi Partito Democratico (PD), která má tradičně velmi úzké vazby s odborovými svazy. Když se její mladý charismatický vůdce Matteo Renzi snažil nedávno prosadit relativně malou změnu ohledně snazšího propouštění zaměstnanců u podniků v nesnázích, narazil na tvrdou odezvu v podobě masových odborářských demonstrací.

Skutečné liberalizační reformy jsou zatím v nedohlednu

Skutečné liberalizační reformy, které by nastartovaly flexibilní postindustriální ekonomiku služeb a pokročilých technologií, jsou tedy zatím v nedohlednu. Není po nich široká politická poptávka, společnost na ně není zatím připravena. Itálii nehrozí bezprostřední pád, bez zásadních reforem ji ale čeká dlouhé potácení se okolo nulového růstu.

J. Poděbradský Re: IT ekonomem........ neumis pocitat? 17:03 10.8.2015
J. Kanioková Žvást o ničem ??? Naopak.. 21:41 8.8.2015

Počet příspěvků: 20, poslední 12.8.2015 09:28 Zobrazuji posledních 20 příspěvků.