Putinova valdajská doktrína

Rusko je opět neopominutelným hráčem na globální scéně a prezident Vladimir Putin hlavním protagonistou tohoto dějinného posunu.

Gábor Stier 1.10.2013
Vladimir Putin řeční 19. září na zasedání Valdajského klubu. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Vladimir Putin řeční 19. září na zasedání Valdajského klubu. | foto: © ReutersČeská pozice
Vladimir Putin řeční 19. září na zasedání Valdajského klubu.

Vladimir Putin byl na jubilejním zasedání Valdajského klubu, jehož vznik v roce 2004 inicioval a který sdružuje světové odborníky na ruskou problematiku, jako ve svém živlu. Členové klubu mohli při svých pravidelných setkáních během uplynulých deseti let sledovat, jakým prochází ruský prezident vnitřním vývojem. Z bezprostřední blízkosti byli svědky, jak se z šedého petrohradského činovníka a bývalého agenta stává jeden z nejvlivnějších a nejcharismatičtějších hráčů světové politiky.

Mohli ho vidět jako prezidenta, jenž v Moskvě teprve hledá své místo, testuje hranice svých možností a postupně se zbavuje role následníka, přičemž již dává sem tam vyniknout své budoucí síle. Jako politika, který je zatím opatrný vůči médiím a neví, zda se s nimi má spíše kamarádit, nebo si udržovat odstup. Stejně jako mohli pocítit, jak se mu podařilo nalézt správnou míru a jak si tím, co z něho vyzařovalo, čím dál více získával své okolí. Pak se s ním mohli setkat na sklonku jeho prezidentské funkce jako s člověkem, který nenuceně debatuje se svými hosty a jehož občas bolí záda stejně jako každého jiného smrtelníka.

Podobně strhující a jiskřivý jako při nynějším setkání na břehu Valdajského jezera však ještě nikdy nebyl. Během one-man show, kterou zřejmě nikoli náhodou přenášelo živě hned několik televizních stanic, vědomě sklízel úspěchy, přičemž každým svým gestem, pohybem i prohlášením dával najevo, že má ctěné publikum co dočinění s jedním z nejvlivnějších protagonistů světového dění. Jako by tím světu vzkazoval, že bude ještě hodně dlouho třeba počítat nejen s ním, ale nyní i s Ruskem, jež se definitivně znovu stalo neopominutelným hráčem na světové politické scéně.Každým svým gestem, pohybem i prohlášením dával najevo, že má publikum co dočinění s jedním z nejvlivnějších protagonistů světového dění

Putinovo čím dál výraznější sebevědomí není vůbec náhodné. S početnou skupinou vlivných světových analytiků a představitelů veřejného života se totiž setkal právě v okamžiku, kdy se uprostřed chaosu, jenž panuje okolo Sýrie, projevil jako jediný akceschopný státník a politik, který tím, jak zastínil Baracka Obamu a převzal vedení, zachraňuje svého spojence a současně si zavazuje svého protivníka. A zatím má celou dobu před očima pouze to, aby v této kritické chvíli, jež rozhoduje rovněž o vývoji světového uspořádání, znovu zajistil pozice své vlasti, jež musela v uplynulých 20 letech strávit mnohá příkoří, a aby z ní navzdory její váze pouhé regionální mocnosti učinil rozhodujícího aktéra globální politiky. Putin si tuto situaci evidentně užívá.

Putin? Přece ten nejlepší.

Jako politik, jenž je takzvaným vyspělým světem démonizován, přijímán se spoustou výhrad a nezřídka automaticky odmítán, mohl ve Valdaji za přítomnosti známých světových politiků, předních novinářů a dokonce vlastní opozice slavit nad Západem vítězství. A ruský prezident poučuje, argumentuje, nastavuje zrcadlo a nechává zaskvět svůj humor a kompetenci, která je po všech stránkách hodná uznání.

Jistě si přitom vzpomene, jak ho ještě nedávno v interview s Jayem Leno v televizi NBC poučoval americký protějšek Obama, když nazval jeho uvažování jako z doby studené války a Putina samotného špatným žákem, který se zjevně nudí v poslední lavici a jenž ke všemu pronásleduje nejen opozici a nevládní organizace, ale i homosexuály. Putin přitom opakuje, jak již v září napsal v deníku The New York Times, že USA jsou čím dál méně považované za jedinou záštitu demokracie. S poukazem na případ Egypta či Libye dokazuje, že nelze nutit všem regionům stejný model, neboť svět také není stejný. „Chtěli demokracii? Tak prosím, a tady je výsledek!“ kontruje. Putin: Rusku se podařilo oprostit od sovětské ideologie a překonat i dobu po rozpadu SSSR a nyní hledá a buduje svou novou identitu

A neváhá si píchnout ani do Evropy, která sice „vymírá, ovšem nelíbí se jí ani přistěhovalci“. Vyprošuje si, aby kdokoliv poučoval Rusko v otázce manželství osob stejného pohlaví. S poukazem na to popíchne i Romana Prodiho, když prohlásí, že ani Berlusconi by nebyl odsouzen za pohlavní styk s nezletilou osobou, kdyby byl homosexuál. Ostatní přátelé rovněž nezůstávají ušetřeni, když v souvislosti s šancemi v německých volbách s úsměvem od ucha k uchu poznamenal o bývalém ministrovi obrany za vlády Helmuta Kohla Volkeru Rühemu s narážkou na kritiky jeho návratu: „Angela Merkelová bude kancléřkou již potřetí, že ano?“

Françoisi Fillonovi, nedávnému francouzskému premiérovi, zase připomněl situaci v Libyi, s malou odbočkou, ve které na obranu Sýrie líčí velikost jaderného arzenálu Izraele, zatímco svého hosta z USA se dotazuje na historickou výši státního dluhu. Přitom se vysměje Johnu McCainovi, který v listu Pravda reagoval na jeho článek v Timesech, načež se tvrdě pustí do kritiky jednopolárního světa, protože neuvažuje v dimenzích suverénních zemí, ale vazalů.

Vyčítá euratlantickému světu, že se odtrhl od svých kořenů a popřel křesťanství. Mluví o tom, že se svět stává čím dál tvrdším a krutějším, a podotýká, jak důležité je zachovat si uprostřed těchto změn vlastní identitu. V duchu toho poznamenává, že „je třeba, abychom byli hrdí na svou historii, a Rusové mají být na co hrdí“. Oproti kritice založené na konzumním uvažování vyzdvihuje patriotismus a domnívá se, že k tomu, aby se země stala konkurenceschopnou, je nutně třeba kulturní a duchovní sebeurčení.

Hrdě hovoří o tom, že se Rusku podařilo oprostit od sovětské ideologie a překonat i dobu po rozpadu Sovětského svazu a nyní hledá a buduje svou novou identitu, přičemž za garanci úspěchu nepovažuje nukleární sílu, ale vzdělaného, kreativního a tělesně i duševně zdravého člověka.

Rusko konzervativní a nepostradatelné

V projevu proneseném v roce 2007 v Mnichově vytyčil Putin pouze hranice role, kterou by v novém světovém uspořádání měla hrát Moskva. Jeho současná „valdajská doktrína“ již vzkazuje všem, že Rusko je opět na scéně a svět bez něho není kompletní. S nadějemi i obavami očekávaný multipolární svět je tu. Svět se stal mezitím mnohem komplikovanějším, než jsme si na konci studené války vůbec dokázali představit. Jak je vidět také na případu Sýrie, dnes už si nelze představit dominanci jedné velmoci, a ani ten nejsilnější stát nedokáže probíhající procesy řídit sám a kýžený výsledek mu nezajistí ani jeho rozhodná vojenská převaha.Ačkoliv bipolární uspořádání světa patří minulosti, jsou v této době paradoxně opět nejaktivnější ty samé dva státy jako v minulosti: Rusko a USA

V této nové éře opět stoupá role diplomacie, a ačkoliv bipolární uspořádání světa patří dávno minulosti, jsou v této době paradoxně opět nejaktivnější ty samé dva státy jako v minulosti: Rusko a USA. Evropa, která má dost starostí s vlastními problémy, se totiž jednoznačně ocitá na periferii, Čína zůstává raději v pozadí, rozvíjející se země, jako je Indie či Brazílie, zatím na globální scéně nemají dost zkušeností, zatímco regionální mocnosti jsou v konfliktu, který zajistil Rusku návrat a v mnoha ohledech vytyčuje hranice nového světa, samy angažované.

A jakéže je vlastně toto Rusko, jež podtrhuje svoji nepostradatelnost na globální scéně? Především konzervativní. Nokoli náhodou citoval Putin před Valdajským klubem dva rozhodující představitele tohoto způsobu uvažování, Konstantina Leontěva a Alexandra Solženicyna. Stejně možná není náhoda, že se o své myšlenky podělil právě několik kilometrů od jednoho z duchovních center Ruska, Iverského kláštera, který hrál důležitou roli také v posílení státnosti. Jelikož tento ruský svět je v úzkém vztahu k pravoslaví.

V Putinově doktríně se skrývá kousek imperiální nostalgie, a proto nepopírá, nýbrž překonává sovětskou minulost. V zásadě je však realistická, neboť jak poukázal sám Putin, v geopolitickém smyslu se soustředí na daný region, jehož integrace poskytuje šanci k tomu, aby se tato oblast nestala periferií, ale samostatným centrem. Moskvě je zároveň jasné, že úspěch v souvislosti s urovnáním situace okolo Sýrie sice představoval průlom, ovšem ten sám je pouze dočasný a bez vnitřního posílení by nic neznamenal.

V hospodářském smyslu je tudíž tato doktrína rovněž trochu liberální a obrací se od státu k člověku, a jak dokazuje i pozvání opozičních představitelů na jednání Valdajského klubu, slibuje také větší politickou flexibilitu a otevřenost.