Pustí se Němci do kontroverzní těžby břidlicového plynu?

Německým politikům schází odvaha k úplnému zákazu hydraulického frakování, které se používá při získávání plynu ze země.

Ministr životního prostředí Peter Altmaier dostal od kabinetu Angely Merkelové za úkol vypracovat a v nejbližší době předložit návrh zákona, který by reguloval hydraulické frakování. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Ministr životního prostředí Peter Altmaier dostal od kabinetu Angely Merkelové za úkol vypracovat a v nejbližší době předložit návrh zákona, který by reguloval hydraulické frakování. | foto: © ČESKÁ POZICE, Alessandro Canu, foto ReutersČeská pozice
Ministr životního prostředí Peter Altmaier dostal od kabinetu Angely Merkelové za úkol vypracovat a v nejbližší době předložit návrh zákona, který by reguloval hydraulické frakování.

Na otázku, zda se frakování jako metoda získávání takzvaného břidlicového plynu ze země může prosadit v Německu, existuje jednoduchá odpověď: „JEIN“. Tato slovní kombinace se používá v případech, kdy se někdo nechce přesně vyjádřit, popřípadě se k něčemu zavázat. Zrovna tak nerozhodně se totiž k používání metody frakování staví spolková vláda a celá německá společnost.

Hydraulické frakování není v Německu novou technologií – v určitých oblastech se používá již delší dobu, například při získávání pitné vody ze země nebo v oblasti geotermiky. Nový je však způsob, jakým se má jejím prostřednictvím ze země vytěžit plyn. Do hlubokých horizontálních vrtů se pod velkým tlakem pumpuje směsice vody, písku a chemických látek, které v hornině způsobí lokální „minizemětřesení“. Tím rozruší horninu a vytvoří v ní póry, kterými pak může po odčerpání směsi volně unikat plyn (popřípadě ropa) na povrch.

Rozsáhlou a často emocionální diskusi v Německu s ohledem na potenciální těžbu představují právě chemické přísady – agresivní kyseliny a jedovaté látky, jejichž případný škodlivý vliv na životní prostředí může představovat velké nebezpečí. Názory na uvedenou metodu těžby se diametrálně liší a sahají od úplného zákazu, požadovaného ochránci životního prostředí, až po kontrolovanou těžbu při dodržování přísných, zákonem stanovených pravidel a kritérií. K zastáncům druhého postoje patří pochopitelně zejména představitelé ekonomické sféry.

Problémem v této souvislosti je absence zákona, který by frakování upravoval. Současný zákon o těžbě všeobecně poskytuje velké možnosti interpretace ohledně nových metod.

Ochránci

Na jedné straně jsou již zmínění ochránci přírody a různá občanská hnutí, která jsou striktně proti frakování. Na jejich stranu se přidali i zástupci sociálnědemokratické strany (SPD), Zelených a Strany levice. Odmítavý postoj zaujímají i vlády některých spolkových zemí, zejména těch, na jejichž území by se měl plyn touto metodou těžit.

Společnou argumentací všech protivníků je potenciální ohrožení životního prostředí, neboť není možné absolutně vyloučit, že jedovatými chemikáliemi nasycená voda nepronikne do spodních vod, a nezamoří tím zdroje pitné vody. Dalším nebezpečným „vedlejším“ produktem frakování je i unikající metan, který je – jak známo – jedním z nejagresivnějších plynů z pohledu ničení ozónu.

Vláda a byznys

Druhý tábor sestává z některých (zdaleka ne všech) zástupců vládnoucí koalice a reprezentantů ekonomické sféry. Ti se – i když velmi obezřetně a bez velkého tlaku – vyjadřují v tom smyslu, že by nebylo dobré metodu frakování stoprocentně zavrhnout a že je třeba důkladně prozkoumat a posoudit veškerá pro i proti.

Vytěžení zásob břidlicového plynu by zabezpečilo samostatnost Německa v zásobování na třináct letNa stranu kladů tato skupina staví vidinu dodatečného zdroje energie, který by – zejména v současné době, kdy Německo zavádí novou energetickou koncepci bez jádra, která způsobuje velký nárůst cen energií – mohl pozitivně přispět k podstatnému snížení nákladů v průmyslu. A to zejména v jeho energeticky náročných oborech, jako je chemický průmysl, výroba hliníku a další. Podle aktuálních průzkumů se totiž na území Německa nachází zhruba 2,3 bilionu krychlových metrů břidlicového plynu a jeho vytěžení by zabezpečilo samostatnost Německa v zásobování plynem na třináct let.

Zástupci hospodářské komunity přitom závistivě pošilhávají po vývoji v USA, kde těžba plynu metodou frakování vyvolala novou „zlatokopeckou“ horečku, při níž jen v posledních dvanácti letech tato těžba stoupla 31krát a kdy každý měsíc vyrůstají tisíce nových těžebních zařízení. Faktem je, že díky novému zdroji plynu se jeho ceny v USA dostaly na třetinu cen v Německu.

Po vzoru USA?

Dosud identifikované zásoby tohoto plynu v USA se odhadují na 23 bilionů krychlových metrů (plus miliardy barelů ropy) a podle aktuální studie Mezinárodního energetického úřadu (IEA) by USA využitím těchto zdrojů mohly v roce 2020 předstihnout Saúdskou Arábii jako největšího světového producenta. V roce 2035 by se tato země z aktuálně největšího importéra mohla stát exportérem. Z těchto důvodů varují zastánci těžby před totálním zákazem s poukazem na nebezpečí odlivu energeticky náročných odvětví z Německa do jiných, levnějších zemí.

Něco mezi

Mezi oběma tábory pak stojí německý ministr životního prostředí Peter Altmaier, který je sice zodpovědný za ochranu přírody, který ale zároveň dostal za úkol koordinovat a řídit naplňování nové energetické koncepce. Úloha to není nijak jednoduchá, protože je třeba uspokojit obě dvě strany. Sám Altmaier vidí frakování skepticky a podle jeho slov se tato metoda „v Německu v dohledné době nebude používat“.

Nicméně je nucen – společně s ministrem hospodářství – na popud spolkové vlády vypracovat a v nejbližší době předložit návrh zákona, který by frakování v Německu reguloval. O tom, že se vláda touto metodou vážně zabývá, svědčí i fakt, že nový zákon by měl být schválen ještě v této legislativní periodě, to znamená do září 2013.

Oba zmínění ministři na nedávné tiskové konferenci představili hrubé rysy nového zákona, který má obsahovat tři základní prvky:

  1. frakování jako metoda těžby plynu nepřichází v úvahu v oblastech chráněným kvůli pitné vodě; toto kritérium výrazně snižuje potenciál těžby, protože uvedená území zabírají 14 procent plochy Německa;
  2. všechny vrty do země, provedené za účelem frakování, musejí být předem a jednotlivě podrobeny přísnému posouzení z pohledu vlivu na životní prostředí a jednotlivě povoleny;
  3. je třeba předem jednotlivě a jasně stanovit, co se stane s kontaminovanou vodou, která bude při frakování použita.

Z kritérií je patrné, že na jedné straně chybí stoprocentní rozhodnutí a odvaha frakování úplně zakázat, na straně druhé bude jeho použití velmi ztíženo regulací.

Spíše skepse

I kdyby se tedy podařilo uvedený zákon napsat a předložit ke schválení parlamentu, ani pak nemá frakování zdaleka vyhráno. Již teď zaznívají ze strany opozice hlasy v tom smyslu, že bude přijetí zákona blokovat, popřípadě jej v případě převzetí vládní zodpovědnosti zruší.

Zrovna tak potenciální investoři vidí situaci skepticky z pohledu hrozících zdlouhavých povolovacích řízení, a tím zhoršující se rentability těchto projektů. Avizovaný pojem „JEIN“ tak zřejmě v případě frakování dostojí svému významu.

Počet příspěvků: 14, poslední 16.4.2013 04:20 Zobrazuji posledních 14 příspěvků.