Působí na Ukrajině námezdní zahraniční síly?

Německá média nedávno zveřejnila informaci, že ukrajinská vláda údajně používá proti proruským separatistům americkou soukromou bezpečnostní firmu Academi. Ta to však dementovala. Otázkou zůstává, kdo, proč a zda vůbec by si tyto žoldáky najímal. Píše Jan Schneider.

Žoldáci v akci. Podle německých médií má jít o několik set ozbrojenců soukromé... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Žoldáci v akci. Podle německých médií má jít o několik set ozbrojenců soukromé... | foto: ČTK
Žoldáci v akci. Podle německých médií má jít o několik set ozbrojenců soukromé...

Německý bulvární deník Bild am Sonntag nedávno zveřejnil informaci, že ukrajinská vláda údajně používá v boji proti proruským separatistům námezdní síly ze zahraničí. Mělo jít o několik set ozbrojenců americké soukromé bezpečnostně vojenské firmy Academi (dříve Xe Services, ještě dříve Blackwater). Informace měla pocházet z německých zpravodajských kruhů – získaná ale údajně nebyla v ukrajinském terénu, nýbrž od zpravodajců amerických.

Představitelé firmy Academi tuto informaci dementovali. Americký velvyslanec na Ukrajině Geoffrey Pyatt ji dokonce označil za nesmyslnou. Je ale vzhledem k americké praxi outsourcingu bezpečnostních a zpravodajských činností a jejich využívání v mnoha zemích světa skutečně nesmyslná?

Tajuplný nájemce

Hned po zveřejnění informace se objevily spekulace, kdo by tedy mohl být oním nájemcem těch žoldáků. Prý to jsou Rusové, měli ti nejchytřejší hned jasno. Jenomže žoldáci chránili v Doněcku ty „kyjevské“, nikoli ty „proruské“. Rusové jsou všude, vědí si rady ti nejchytřejší. Pak se ovšem mohou jít v Kyjevě klouzat, pokud Rusové pronikli až mezi jejich poradce a ochranku.

Nuže, tedy Kyjev si je najal? Nebylo by to nic chytrého, což by nepřekvapilo. Poslat cizáky do terénu, tím by se potvrdily všechny řeči o logistické podpoře Majdanu ze Západu. Vždyť Američané sami přiznali miliardy dolarů, které napumpovali těmi či oněmi „humanitárními“ cestičkami svým favoritům na Ukrajinu. Byla by to těžká politická chyba, kterou by v normální zemi někdo těžce odnesl.

Třeba jako (v menší míře) náš ministr obrany Martin Stropnický (ANO 2011), když se jen dotkl podobné struny – a bez hysterie řekněme, že naprosto správně. Pro normální lidi kdekoliv na světě je představa (byť i jen „dočasně“) na jejich území pouze umístěných cizích ozbrojených sil představou nenormální.

Pravděpodobným nájemcem žoldáků by tedy mohla být nějaká „boční síla“, která pragmaticky využívá chaos. Třeba oligarcha, který hraje s Američany nějakou hru, o níž se domnívá, že je velká a perspektivní. Protože, jak víme od George Friedmana, šéfa americké privátní zpravodajské agentury Stratfor, strategií USA je destabilizovat.

Přimět protivníka, aby si musel budovat pozemní síly, a neměl tolik prostředků na rozvoj sil námořních, které by mohly omezit americkou námořní dominanci. A ztížit protivníkovi přístup k moři. Konkrétně, v případě Ruska, odříznout ho od přístupu k jižním mořím, tedy od jeho námořních základen v Sýrii a na Krymu.

Privatizace bezpečnosti

Odpůrci Ruska se neustále snaží vzbudit dojem ruských agresivních choutek. Nezbude, než při každé příležitosti opět citovat Friedmana, který americkou strategii – na rozdíl od těch štědře placených propagandistů – zná intimně a přečetl ji na dlouho dopředu. Proto přesně předpověděl, že ruské reakce na americké aktivity budou sice vypadat agresivně, ale budou ve skutečnosti obranné.

Rusové skutečně nepotřebují destabilizovanou a ve svých důsledcích rozdělenou Ukrajinu, jejíž západní část by posloužila pro další expanzi NATO na východ. Naopak, Rusové potřebují Ukrajinu stabilizovanou a neutrální. Finlandizovanou, jak se vzácně shodují šedé eminence zahraniční politiky USA Zbygniew Brzezinski a Henry Kissinger. Měli by jim naslouchat všichni, když ve vzácné shodě doporučují ukončit i tento pokus směrem na východ.

Pozadím celé této aféry je obecný průvodní jev rozpadu státu, který se projevuje privatizací i těch činností, jež jsou považovány za státní „core business“. V USA jsou různé bezpečnostní i zpravodajské činnosti (včetně vězeňství) vykonávány s pomocí outsourcingu již dlouhou dobu, ani zdaleka však v takové míře jako dnes. Zvyšující se trend prudce eskaloval po roce 2001. Soukromá bezpečnostní sféra začala být obrovsky lukrativní oblastí působnosti, stačilo jen trochu potlačit lidské instinkty.

Obrovské (ne)výhody

Soukromé podnikání v této sféře má totiž obrovské (ne)výhody – záleží na úhlu pohledu. Zpravodajské a bezpečnostní agentury státu jsou neustále pod nějakým tlakem, poslanci a kongresmani se po nich stále vozí, snaží se kontrolovat jejich činnost i rozpočet – prostě státní agentura, má-li cos vachrlatého vykonat, musí se nejdřív vypořádat s „nepřáteli“ ve vlastní exekutivě a zákonodárném sboru.

Tyto problémy privátní firma nezná – žádná kontrola, žádné předpisy, žádné zákony, žádné mezinárodní závazky, žádná lidská práva. Stručně řečeno, taková protřelá soukromá vojenská služba nalezne hned přízeň u kdejaké junty, která neváhá proti vlastním obyvatelům poslat armádu.

(Za nadšeného potlesku části „civilizovaného světa“, který by totéž nasazení armády proti obyvatelům juntou svrženému předchůdci nikdy neodpustil, a neúnavně by přitom citoval z mezinárodních paktů i z Ústavy.) Junta je skutečně případný termín, když její představitelé nazývají teroristy obyvatele vlastní země, kteří povstali a chtějí o něčem hlasovat.

Skvělý byznys

Finanční toky jsou ve sféře privátních bezpečnostních a vojenských služeb velmi nepřesně odhadnutelnou veličinou. Přesto však existuje několik čísel, která cosi naznačují. Například outsourcing zpravodajských činností se v USA týká všech oblastí. Nejde tedy jen o činnosti logistické a analytické, ale i operativní.

V roce 2005 byla prý celá polovina rozpočtu americké zpravodajské komunity použita na outsourcing. V roce 2008 to prý byly více než dvě třetiny! Obrat v soukromé bezpečnostní sféře (bůhví, co všechno si pod tím představit) v roce 2008 činil údajně 50 miliard dolarů.

Obrat v soukromém vojenském odvětví (bůhví, co všechno si pod tím představit) údajně činil 56 miliard dolarů v roce 1990, a v roce 2010 to již mělo být 202 miliard dolarů.

Dalším průvodním znakem rozvoje sféry privátních bezpečnostních a vojenských služeb je umožnění alibistického postoje vlád. Ty jsou sice zdrojem prostředků, za něž jsou soukromé ozbrojené síly najímány, ale nikdy je nevyplácejí přímo. Protlačí je přes své agentury, které jsou kompetentní provádět utajené operace – a v ten moment už všem slídilům a kontrolorům ženoucím se po stopě peněz padá klec.

Vývojový trend

Činnost těchto soukromých ozbrojených firem nepodléhá jinému než obecnému zákonnému rámci – a v cizině už vůbec ničemu. Tyto firmy je navíc těžko dohnat k jakékoliv odpovědnosti před zákonem. Důsledky jejich činů, ať již jsou jakékoliv (třeba vražda 17 iráckých civilistů žoldáky z Blackwater v roce 2007), nikdy nedojdou na účet vlády.

Z uvedených důvodů se zdá informace německých médií velmi pravděpodobnou, především proto, že naznačuje možnou variantu. Vývojové trendy opravdu směřují tímto směrem. Vládní ozbrojené a zpravodajské síly budou spíše pro okrasu, a na špinavou práci budou kontraktoři.

Jelikož nebude prokazatelné jejich spojení s nájemcem, tedy s vládou, můžeme si být jistí, že ty sjednané práce mohou být velmi špinavé. A jejich důsledky natolik obtížně předvídatelné, že se mohou i jejich iniciátoři nakonec moc divit.

Počet příspěvků: 70, poslední 4.6.2014 03:24 Zobrazuji posledních 70 příspěvků.