První světová válka a český venkov aneb Lidstvo se nepoučilo

Před sto lety, na konci června 1914, dorazily do Svojanova, městysu na severovýchodním okraji Vysočiny v údolí říčky Křetínky, sarajevské události, které v červenci vyústily v první světovou válku. Skončila o čtyři roky později a 97 svojanovských mužů v ní padlo. Podle svojanovské kroniky po jejím skončení „zdejší občané s velkým nadšením uvítali zprávu o konci války a o státním převratu, kterou se ještě ten den dozvěděli“. 

Dne 7. listopadu 1918, deset dní po vzniku Československa, se v obci konala slavnost na počest nového československého státu. V cimrmanovském duchu se seřadila mládež ze školy, odrostlé dívky, členové obecního zastupitelstva a hasiči a v průvodu prošli obcí ke škole. Jak vzpomíná Václav Gregor:

„Ze školy byl vynesen rakouský prapor s orlicí – obraz rakouského císaře – a průvod šel dál, až přešel celou obec. Za obcí zahnul na Celihův palouk, kde se slavnost odbývala. Na tomto palouku stál osamělý smrk, který byl obrovnán suchými větvemi, hranicí dřeva a proložený až do vršku slámou. Do hranice byly upevněny všechny věci: obrazy, vyhlášky a nařízení z válečných let, obraz císaře visel na vršku smrku hlavou dolů. Když se dav uklidnil, vystoupil ke hranici místní učitel Josef Řezáč. Lidovou řečí velmi dojemnou připomněl výročí bělohorské bitvy a zdůraznil utrpení českého národa ve válkách minulých i té, co právě skončila. Pak byla přečtena jména padlých vojáků starosvojanovských. Potom byla zazpívána hymna Kde domov můj.“

Amatérská historička a zaměstnankyně obecního úřadu ve Svojanově Ilona Kopecká...

Svojanovská kronika nezmiňuje, kdo škrtl sirkou. Svojanov je pouze jeden. Ale městeček, měst a vesnic, do kterých na počátku léta roku 1914 dorazila válka, bylo v celé Evropě desítky tisíc.

Kronikářka Růžena Stejskalová a amatérská historička a zaměstnankyně obecního úřadu ve Svojanově Ilona Kopecká loni pátraly v písemných pozůstalostech svojanovských rodin, archivech města Poličky a Vojenském archivu a shromáždily mnoho dobových svědectví, jak začátek první světové války zasáhl do každodenního života lidí na českém venkově. ČESKÁ POZICE s nimi o této jejich činnosti vedla rozhovor.

ČESKÁ POZICE: Mohly byste stručně představit život na Svojanovsku těsně před první světovou válkou? Jak tehdejší vesnice žila?

STEJSKALOVÁ: Svojanov byl přelidněný, v každé chalupě žily nejméně dvě rodiny se spoustou dětí. Jen ve Starém Svojanově tehdy žilo 705 lidí, sedmkrát více než dnes. (V roce 1910 měl Svojanov 2079, o sto let později 367 obyvatel – pozn. red.) Byly tu dvě textilky, které zaměstnávaly lidi ze širokého okolí. Mnozí tehdy také pěšky každodenně docházeli do deset kilometrů vzdálených textilek v Brněnci a Chrastové. Jen s aktovkou a konvičkou polévky nebo žitné kávy s kozím mlékem. V létě se cestou zpátky stavili na svém políčku, aby případně něco okopali, posekali a přinesli trávu domů. Mámy od rodin, pokud také nepracovaly v textilce, se staraly o domácnost.

Nebylo to jako dnes, velké nákupy na týden. Nakupovalo se jen na jeden den. Prvním důvodem byly peníze, nikdy jich nebylo dost. A druhým, že se všechno, co bylo třeba ten den, dalo koupit. Až válka je naučila dělat si zásoby, bez kterých se nedalo přežít.

Před válkou fungoval Sokol, cvičili děti i dospělí. Každý byl zapojený do nějakého spolku, někdo byl hasič, jiný Sokol, další divadelník. Když v roce 1910 koupilo hrad město Polička, na jeho nádvoří chodili lidé za zábavou, hudbou, tancem a divadly, přestože měli hluboko do kapsy. Mám pocit, že lidé tehdy skutečně žili, i když měli hluboko do kapsy. Žili ze dne na den, ale možná spokojeněji.

ČESKÁ POZICE: Žili tehdy lidé na Svojanovsku uzavřeně, zajímalo je jen to, co se děje ve vesnicích a jejich okolí, maximálně v Poličce, anebo byli už před válkou otevřenější a věděli, byť se zpožděním, i co se odehrává v širším světě?

KOPECKÁ: Určitě to velmi dobře vnímali učitelé, kteří sem byli vysíláni z měst a do vsi přinášeli nadhled. Každý měsíc se ve Svojanově setkávali učitelé z okolních vesnic a debatovali. Povědomí, že se něco děje, ale určitě u místních vzdělaných lidí existovalo. Poličská Jitřenka (okresní literárně-osvětový časopis založený roku 1882 – pozn. red.) už na konci roku 1913 psala, že „politická neshoda naší říše se Srbskem nás už stála 4,4 miliardy korun“. Nevěnovala se podstatě sporu, ale pojímala jej „účetně“ a vlastenecky zároveň.  Pokud něco bylo pro místní okno do světa, pak právě tento časopis.

ČESKÁ POZICE: Václav Gregor, jeden ze svojanovskýh rodáků, zachytil atmosféru prvních dnů války ve svých vzpomínkách, které si zapisoval už v roce 1914 jako patnáctiletý chlapec a jež se zachovaly. Jak popisoval začátek léta 1914?

STEJSKALOVÁ: Z jeho vzpomínek přelomová atmosféra přímo dýchá. I když to tehdy byl ještě kluk, měl talent pozorovat a vnímat život celé vesnice. V roce 1917 pak musel sám narukovat. V Brně se měl 28. a 29. června 1914 konat všesokolský slet, kam se ze Svojanovska vydal vysoký počet cvičenců. V důsledku atentátu v Sarajevu však byl slet před hlavním vystoupením náhle zrušen a Sokolové se rozjeli domů.

V červenci 1914 všechno ještě bylo jakoby za obzorem, museli narukovat jen někteří záložníci, i když kvůli tomuto zanechali třeba rozestavěnou stodolu, a okamžitě se hlásit ke svému pluku. Ale pak přišel 26. červenec, na nějž Václav Gregor vzpomíná takto:

„Den 26. červenec se zapsal do historie naší obce písmem nesmazatelným. V ten den po druhé hodině odpolední byly do naší obce přivezeny mobilizační vyhlášky a velké žluté plakáty s nápisem Mým národům. Každý spěchal, aby si přečetl osudné vyhlášky a aby se seznámil s mobilizačním nařízením. Do 24 hodin měli nastoupit všichni záložníci ve věku do 39 roků ke svým plukům. Obsah vyhlášky byl pro naše lidi zdrcující. V noci na 27. červenec nikdo v dědině nespal. Jedni sepisovali poslední vůle, radili ženám, jak co dělat. Vždyť právě žně byly přede dveřmi. Někteří obcházeli své příbuzné, aby se s nimi rozloučili. Také všechny tři hostince byly až do rána plny mužů, aby se tam mnozí naposled napili na zdraví a šťastný návrat. Dne 27. července skýtala zdejší obec nepředstavitelně smutnou podívanou. Na prostranství před hostincem ve Mlýně scházeli se záložníci doprovázení dětmi a manželkami a jinými občany, kteří se přišli s nimi rozloučit. Před Mlýn přijeli dva sedláci se žebřinovými vozy. Nasedali do nich povolaní vojáci se svými kufříky, jejich ženy a děti a za volání ,Sbohem Svánove‘ odjížděli na dráhu do Březové. Po odjezdu vojáků s rukujícími vojáky zůstala dědina jako po velkém hromadném pohřbu. Ticho, smutek a strach, co bude následovat, se uhostil ve všech chalupách i na statcích celé naší dědiny i celé vlasti. Když dojely zmíněné povozy do Brněnce, nastalo nové loučení vojáků s těmi, kteří je doprovázeli až na nádraží. Opět bylo objímání, pláč ale i zpěv, kterým chtěli svobodní vojáci zakrýt svůj žal.“

Ze Starého Svojanova v první mobilizaci na konci července 1914 odešlo 31 mužů, mezi nimiž byli třeba i čtyři bratři. Všichni rukovali k pěšímu a zeměbraneckému pluku do Vysokého Mýta. Ještě na nádraží podle vzpomínek pana Gregora někteří branci horovali proti válce, za což jim hrozilo zatčení. Drobné protesty se odehrávaly i po cestě.

Na nádraží ve Svitavách provolával z vlaku místní záložník František Janeček: „Ať žije Srbsko.“ Když viděl, že do vlaku nastupují četníci, schoval se na lokomotivě a pak z vlaku raději vystoupil a do Vysokého Mýta došel pěšky, aby se vyhnul zatčení. Atmosféru léta 1914 na Svojanovsku pan Gregor uzavírá:

„Ve Starém Svojanově dozrávala úroda – nastávaly žně. Odchod drahých a předtucha nastávajících událostí způsobily, že každý chodil zamlklý, jako omámený. Teprve nutné práce zmužily ženy, výměnkáře i dospívající děti. Všichni se snažili nahradit odešlé muže, všichni se snažili sklidit úrodu, a tím zajistit chleba pro sebe i pro ty, kteří odešli.“

ČESKÁ POZICE: Byl to pro městys obrovský šok?

KOPECKÁ: Jednoznačně. Zdaleka největší problém to byl pro všechny, kteří měli hospodářství. Ti museli prakticky ze dne na den vysvětlit ženám, co a jak dál, sehnat pomocníky. Vesnici to semklo, protože pocit ohrožení měli asi všichni. Ale určitě bylo jednodušší zahodit aktovku, když někdo pracoval v továrně, než pro sedláky opustit svá hospodářství.

Muži navíc odcházeli na frontu s pocitem, že není vůbec jasné, za jak dlouho se vrátí. Lidé si to, že válka hned tak neskončí, začali uvědomovat až na podzim. Tehdy začaly přicházet první úmrtní listy a první dopisy z bojišť. Ty z ruské fronty byly skličující. Václav Gregor vzpomíná na smrt svého strýce:

„V měsíci říjnu již se proslýchalo, kteří ze Svánova padli. Mezi nimi též strejc Gregorů, který padl na ruské frontě asi v říjnu 1914. Byl prý raněn do obou nohou od ruského granátu a raněného ho uložili prý do stodoly mezi ostatní raněné a tu přiletěl ruský granát, stodolu zapálil a co tam byli těžce ranění a nemohli utéci, všichni tam prý shořeli.“

ČESKÁ POZICE: V jakém tempu se odehrávala první vlna mobilizace v létě 1914? Jak rychle se odvedenci ze svého každodenního života dostali na frontu?

KOPECKÁ: V srpnu 1914 to bylo velmi rychlé. S trochou nadsázky lze říct, že ve Vysokém Mýtě odvedence v rychlosti vyzbrojili, oblékli, posadili do vlaku a vypravili do Krakova. Execírky dokonce probíhaly přímo na nástupištích, na místech, kde vlak po cestě zastavil. V Krakově strávili tři dny a po mariánském svátku v polovině srpna už byli na frontě u Krašniku (bitva mezi rakousko-uherskou a ruskou armádou mezi 23. až 25. srpnem na území dnešního jihovýchodního Polska – pozn. red).

Najednou se ocitli v rovinatém terénu, vyzbrojeni akorát puškou s bodákem, bez příleb. Proti nim stáli Rusové s děly a kulomety. Ale i v těchto situacích pravděpodobně fungovala jedna z nejúžasnějších lidských vlastností – schopnost adaptovat se na náhlou změnu a novou situaci. Je možné to částečně vysledovat i z obsahu korespondenčních lístků, které pro ně představovaly pouto s domovem a v pozdějších letech války také cestu, jak udržet kontakt s bratry, bratranci nebo jinými blízkými příbuznými.

Fotografie z fronty poslaná do Svojanova. Pramen: Kronika Svojanova.

První zprávy, často velice stručné, zněly stroze: „Jsem zdráv, mám hlad.“ Ale postupně se měnily a zněly optimističtěji: „Zdráv a vesel v zákopě.“ Je neuvěřitelné, nakolik odlišné byly zprávy od dvou bratrů, z nichž jeden se ocitl na ruské frontě a druhý na italské, kde útoky oddělovaly i týdny klidu vyplněné čtením knih a poslechem hudby z gramofonu.

Náš rodák František Gracias, který bojoval na ruské frontě, psal domů zoufalé zprávy, kde opakoval, že má hlad, nemají na frontě jídlo a potřebuje peníze, zatímco jeho bratr Bedřich bojující na italské frontě rodinu ubezpečoval, že nic nepotřebuje: „Nic neposílejte, peníze mám, v kuchyni je soused Bedřich.“

Svojanovské rodiny se ze všech sil snažily svým blízkým balíky posílat, ale od začátku roku 1915 se postupně v důsledku rekvizic samy dostávaly do tísně. Žito, oves, později brambory úřady rekvírovaly pro armádní potřeby. Dne 17. srpna 1915 dorazilo do obce nařízení, že se obilí musí prodávat pouze státu. Každý jiný prodej byl neplatný a pokutován 20 tisíci korunami nebo rokem vězení.

Každý rok války situaci dramaticky zhoršoval, takže ve vzpomínkách svojanovských kronik bylo jaro 1918 „plné rozkvetlých ovocných stromů, slunečných dnů a veliké bídy. Pole nebyla obdělána jako před válkou.“ V posledním roce války se už do tváře Svojanova nepřehlédnutelně vepsal nedostatek potravin, hlavně mléka a másla, tuberkulóza a všudypřítomná lichva.

ČESKÁ POZICE: Vraťme se ještě k dopisnicím z fronty, které pro vojáky představovaly prakticky jediné pouto s domovem. Podařilo se vám z rodinných svojanovských pozůstalostí shromáždit mnoho fotografií, které byly posílány jako korespondenční lístky. Na jejich rubu je doprovázejí zprávy blízkým.

STEJSKALOVÁ: Ano, ty zprávy skutečně odhalují, jak intenzivně se lidé pokoušeli zůstat v kontaktu, dávat o sobě vědět – například Antonín Beneš, rodák ze svojanovského Předměstí. Dochovala se jeho fotografie ve vojenské uniformě, na jejíž zadní straně vzkazuje svým rodičům: „Drazí rodiče! Přijměte srdečný pozdrav. Jsem dosud v Kapošváru. Nevím dosud, kdy odjedu. Daří se mi dosti dobře. S pozdravem Váš Tondáč desátník.“

A pro přiblížení černobílé fotografie do rohu připsal: „Vlasy světlé do zlatova, vousy světlé do běla, oči světlomodré, tváře červené. Šaty válečné šedé.“ Tentýž Antonín si v průběhu války vyměňoval korespondenční lístky se svým bratrancem Františkem. Ten nejprve v lednu 1916 adresoval lístek Antonínovým rodičům do Čech:

Korespondenční lístek – fotografie odeslaná v lednu 1916 z italské fronty...

„Drazí přátelé! Přijměte můj srdečný pozdrav a vzpomínku. Sem zdráv, vede se mně jak obyčejně dobře. Co je s Toníkem? Myslel jsem, že se sejdem, ale dostal sem se k 9. kompanii. Možná se sejdem později. Co je na Předměstí nového? Pozdrav Vašim do Trpína a p. Starostoj. Pište brzy, zdali Toník píše domů a má-li tu samou adresu. Zima nám dosud nejni a sněhů je tady, ale na zub holt málo.“

Na začátku března 1916 však už získal přímý kontakt na Antonína a adresoval mu následující vzkaz: „Milý příteli! Přijmi můj srdečný pozdrav a sděluji, že jsem dosud živ a zdráv a vede se mi dobře. Začíná zde již jaro. Také se těším, že půjdu domů na setí. Piš brzy, jak se máš, jaké tam máte počasí.“

František se na jaře 1916 domů na dovolenku zřetelně dostal, protože 2. června 1916 posílá Antonínovi fotografii poslední:

„Drahý Tóňo! Srdečný pozdrav a tuto vzpomínku. Zde Ti posílám naši kuchyňskou chátru. Tj. vzpomínka ještě ze Sylvestra jak jsme jeli z Itálie na Černou Horu. Můžeš poznat v těch obličejích, jak jsme si dávali. Toníku měl jsem pěkný urlaub. Pozdravuj kamarádi všechny. My jsme teď na penci. Ale smutno po děvách. František.“

ČESKÁ POZICE: Změnila válka viděná takto „zezdola“ někdy vztahy mezi sourozenci, třeba když jeden musel narukovat, zatímco druhý se z nějakého důvodu odvodu vyhnul?

KOPECKÁ: Ano, dokonce mám takový příběh ve vlastní rodině. Dědeček mého manžela pracoval před válkou jako dělník v textilce v Brněnci. Měl staršího bratra, který měl jako prvorozený převzít statek. Starší bratr odešel do války v roce 1914, ale dostal se do zajetí, a proto se domů, oklikou přes Japonsko, vrátil až v roce 1921. A protože mladší se z Piavy vrátil do Svojanova dříve, musel hospodářství převzít, aniž by s tím počítal. Prastrýc, tedy jeho starší bratr, se domů vrátil čtyřicetiletý, nikdy se už neoženil a zůstal až do své smrti na statku. Kdo ví, jaké vzpomínky na válku ho do konce života pronásledovaly.

ČESKÁ POZICE: Zachytily jste v dobových dokumentech postoj církve k válečnému běsnění?

STEJSKALOVÁ: Ne, neexistují o tom žádné záznamy. Tehdejší svojanovský farář, vzdělaný člověk, kamarád a kolega učitelů z okolí tomu asi nefandil. Ale přímé zmínky nemáme. Jedna věc je ale nepřehlédnutelná. Po skončení války zasáhl katolickou církev v našem kraji nebývalý úbytek věřících. Možná každý pátý muž, který se vrátil z války, z ní vystoupil. Někteří sice později přešli k Československé církvi husitské, ale přesto to při čtení matrik doslova bije do očí.

Ve Svojanově nebo v nedaleké Olešnici se najednou opakují záznamy, které před rokem 1914 neexistovaly – vystoupil, vystoupila z církve. Muži i ženy, všichni narození před rokem 1900. Myslím, že se mnozí z nich vrátili otřeseni a s hlubokou pochybou, neschopní Bohu tolerovat, že tuto válku dopustil. Možná to souvisí i s tím, jak nenápadně válka začala.

Mezi poslední válkou, která se v roce 1866 (prusko-rakouská válka – pozn. red.) dotkla českých zemí, a rokem 1914 je dost velký časový odstup – skoro 50 let. Generace roku 1914 nebyla na válčení zvyklá, vždy to předtím nějak dopadlo, nějak se spory urovnaly. Nebrali to proto ze začátku jako žádnou zvláštní hrůzu. Dokud se jich to nedotklo přímo. Dnes je to skoro 70 let od okamžiku, kdy skončila poslední válka, a zase si už nikdo nedokáže představit, co to vlastně válka je. Mám někdy pocit, a je to jen můj názor starého člověka, že si všichni hrají s ohněm a lidstvo se nepoučilo.