Protesty v Bosně a Hercegovině: Roznětkou i únava z nacionalismu

Není výhodou Bosňanů, že se téměř všem vede špatně, a proto se jim obětní beránci vnucují mnohem hůř než dezorientované české střední třídě?

Protivládní protesty v Sarajevu 9. února 2014. foto: © ReutersČeská pozice

Protivládní protesty v Sarajevu 9. února 2014.

Federace Bosny a Hercegoviny zažila v pátek 7. února pouliční protesty, hořící auta a dým z budov federální a kantonální správy. Roznětka, která v bosenské Tuzle a následně dalších městech přivedla do ulic tisíce lidí a na několika místech vyústila v násilí, je v současném evropském kontextu natolik banální, že nemá smysl ji více rozvádět.

Sociální nepokoje jsou však v bosenském případě také důsledkem nacionálních projevů elit Bosny, jež vznikly po válce v Jugoslávii v devadesátých letech, a jejich budování státu se „zhasnutými světly“. Bosňáky, Chorvaty i Srby už skoro 20 let doprovázejí lidé, jejichž majetkům, společenskému postavení a politické moci vtiskla prvotní podobu tato válka (ratni profiteri).

Někteří z nich, například současný bosenský ministr vnitra Fahrudin Radončić, se postupně proměnili v místní oligarchy (tajkuni), kteří se po roce 2000 s hedvábným šátkem okolo krku a uhlazeným výrazem ve tváři objevili na území celé bývalé Jugoslávie. Novinář Ahmed Burić si loni v květnu, kdy kina v hlavním městě Bosny Sarajevu uváděla film Velký Gatsby, položil otázku: „Jak popsat ,roky, které nám tajkuni sebrali‘?“

Bosňáky, Chorvaty i Srby už skoro 20 let doprovázejí lidé, jejichž majetkům, společenskému postavení a politické moci vtiskla podobu válka v Jugoslávii

Svou úvahu pak zakončil povzdechem – Bosna nemá svého Francise Scotta Fitzgeralda, který by dokázal současnost přenést na papír a dát jí alespoň nějaký význam. Nebyl však první, kdo na území bývalé Jugoslávii podobný příměr použil – pojem „tajkunizace státu“ se v uplynulých letech stal běžným od Triglavu až po Vardar.

Výjimečná událost

Průmyslová Tuzla, jejíž populace zůstala ze všech velkých bosenských měst nejvíce vícenárodnostní, je jen jedním kamínkem mozaiky. Právě v něm se však předminulý pátek stalo něco nevídaného – dnes natolik staromódní a vysmívaný dělnický protest po několika dnech přerostl v hlasité kolektivní ne společenským poměrům v celém státě. Za současné evropské situace pak několik detailů dělá bosenskou událost výjimečnou.

Žijeme v době, která nevěří ve spontánnost – za každým shromážděním v ulicích či heslem na transparentu spatřuje mnoho lidí skryté úmysly. Jako by přestal existovat prostor pro neorganizovanou politickou akci odsouzenou nakonec k porážce. Za každou revolucí, protestem, nenásilím i násilím na Blízkém východě, Ukrajině, v Thajsku či kdekoliv jinde, jako by se skrývala neviditelná ruka manipulující lidmi.

Staromódní a vysmívaný dělnický protest po několika dnech přerostl v hlasité kolektivní ne společenským poměrům v celém státě

Možná je vše předem připravené. Emoce obyvatel nejvíce rozděleného města federace Bosna a Hercegovina – hercegovinského Mostaru – však předminulý pátek mohly povzbudit ty, kdo tomu nevěří. Jako by obyvatelé tohoto města na okamžik odhodili těžký batoh, který mnoho let vláčeli, a vydali se vstříc neznámu.

Řádění chuligánů

Ve čtvrtek 6. února večer to bylo pouze dvě stě studentů, evidentně z generace narozené těsně po válce v Jugoslávii, a hořící popelnice na Španělském náměstí v Tuzle. Už příští den se však protesty staly masovější a situace vyhrocenější. Po pokojných shromážděních se dostavila rozbitá okna a rovným dílem zapálené kanceláře dvou politických stran – chorvatské HDZ i bosňácké SDA –, které si město od konce války rozdělily.

Politici v Tuzle, Mostaru, Sarajevu i jinde zareagovali téměř vzápětí – vše je řádění chuligánů, případně spiknutí. Nejvíce zpanikařil Milorad Dodik, prezident bosenských Srbů, který protesty označil za součást plánu, jehož cílem je sjednotit obě entity Bosny na úkor bosenských Srbů.

Dodik se evidentně obává, že nápisy „zrušte kantony“ nasprejované v Tuzle jsou kromě výzvy k odstranění jednoho zdroje korupčních zisků z politické mapy Bosny a Hercegoviny také pokusem nově, prozatím jen sprejem na zdi, narýsovat bosenský stát – nikoli na základě nacionalistického, ale občanského principu.

Politici v Tuzle, Mostaru, Sarajevu i jinde zareagovali téměř vzápětí – vše je řádění chuligánů, případně spiknutí

Bosenská ekonomka Svetlana Cenićová předminulý víkend trefně poznamenala, že noční můrou politické elity Bosny a Hercegoviny jsou národnostní komunity sjednocené nespokojeností a že udělají vše, aby se nic podobného nestalo.

Zajímavá a kultivovaná diskuse

V tomto ohledu protesty přesahují bosenské hranice. Milorad Dodik má sice v Bělehradu zdatného partnera, místopředsedu srbské vlády Aleksandra Vučiće, který několik dní vysvětloval, proč podobný druh protestů nemůže zasáhnout srbská města, ale sympatizanty mají i bosenští protestující.

Prozrazují-li diskuse na sociálních sítích něco o náladách ve společnosti, pak ty, jež byly v uplynulých dnech vedeny na srbském zpravodajském serveru B92, jsou zajímavé a převážně kultivované – objevují se v nich nesouhlasy s bosenskými protesty, překvapivě mnoho projevů podpory a sympatií i názory, dle nichž vedeme společný boj proti všem, kdo se nás snaží rozdělit nacionalistickými frázemi. Zejména pak zaujal ten, jenž se týkal přípustnosti, či nepřípustnosti násilí.

Útoky na veřejné budovy v Sarajevu a Tuzle některé bosenské protestující, zejména ženy, popudily. Jeden srbský sympatizant s bosenskými protesty však o nich napsal: „Každý, kdo je nespokojený se svým životem a nouzí, může vyjít do ulic a dát průchod své nespokojenosti. Zničené, zhroucené, spálené budovy nejsou ničím ve srovnání se zničenou a zlomenou důstojností každého člověka. Lidé budovy postavili, lidé mají právo je zničit.“

Zajatci dilematu

Kvůli nedávné válečné minulosti jejich země mají obyvatelé Bosny snad nejvíce ze všech Evropanů důvod násilí odmítat. Jak se však mají chovat, pokud současně vědí, že pouhá slova a pacifismus nezmění vůbec nic? Bosňané jsou zajatci dilematu, v němž by mohla jako střelka kompasu posloužit snad jen momentální nálada davu – jeho schopnost projevit, jakkoliv směšně to zní, kolektivní moudrost. Masa lidí však může být moudrá, jen vzepře-li se pokušení hledat obětního beránka.

Loni na konci srpna jsem spolu s demonstranty směřoval od ostravské radnice do čtvrti Přívoz většinou obývané Romy. A během této cesty jsem kilometr, který byl přerušovaný výkřiky „co čumíš ty černá k…o, běž balit, brzy se budeš stěhovat“, přemýšlel, jak diametrálně odlišný obsah může mít u nás komunisty zdiskreditované slovo „lid“. Někdy masa lidí na ulici či náměstí projevuje mezilidskou solidaritu a nezištnost, jindy je nositelem nejtemnějších myšlenek a zla – lid jako ztělesnění toho nejlepšího i nejhoršího v nás. Proč někdy převáží jeho tolerantní, a jindy odvrácená tvář?

Bosna a Hercegovina se může ze střední Evropy v roce 2014 na první pohled jevit jako stát na kolenou a odsouzený k bloudění v kruhu, jehož zkušeností jsou pro nás jen málo použitelné.

  • Není to však na začátku roku 2014 naopak, protože Bosňané v uplynulých 20 letech zažili tragédie a slepé uličky vyostřeného nacionalismu, který s výjimkou místních Gatsbyů nikomu nic dobrého nepřinesl?
  • Nejsou právě proto dnes Bosňané ve srovnání s námi mnohem silnější a odolnější vůči nacionálním rituálům hledání viníků, které od začátku finanční krize stále intenzivněji vykonáváme ve střední a jižní Evropě?
Vnucování obětního beránka

Sarajevská televize ještě v době Jugoslávie – ve druhé polovině osmdesátých let – vysílala satirický pořad „Hitparáda surrealistů“. V roce 1987 v jednom z dílů, jehož proroctví dodnes mrazí, jeho autoři upozornili na epochální objev: jazyk dosud nepřesně označovaný za jeden srbochorvatský, je ve skutečnosti složen ze šesti jazyků – srbského, chorvatského, bosenského, hercegovinského, černého a horského.

  • Lze šest národností dále dělit na dvanáct a pak na osmnáct, anebo se toto dělení začne vychylovat na opačnou stranu?
  • Nespočívá obrovská výhoda Bosňanů v tom, že se téměř všem vede špatně, a proto se jim i obětní beránci (v Mostaru třeba místní Romové, kteří několik let squatují ve čtvrti u vlakového nádraží) vnucují mnohem hůř než dezorientované české střední třídě, která okolo roku 2010 narazila do skleněného stropu nad sebou?

Počet příspěvků: 2, poslední 18.4.2014 11:08 Zobrazuji posledních 2 příspěvků.