Ceska Pozice

Proč Západ nenávidí Rusko aneb Historická fakta o ruské rozpínavosti

Nenávist k Rusku má svou historii a český politicky a historicky gramotný občan si klade otázku, kde se bere. Této demagogii snad mohou uvěřit Američané, které zajímají jen problémy státu, ve kterém žijí. Někteří Češi však také neznají historii a politické názory si tříbí v hospodském či kavárenském žvanění.

Totalitní lídr. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Totalitní lídr. | foto: Ilustrace Richard CortésČeská pozice
Totalitní lídr.

Čechy nerozdělují jen postoje k vnitrostátním, ale i k zahraničním – včetně globálních – politickým otázkám. Například v červenci 2018 setkání amerického prezidenta Donalda Trumpa a jeho ruského protějšku Vladimira Putina v Helsinkách vyvolalo bouři na politické a mediální scéně, především na ČT 1 a ČT 24. Prostý občan měl radost a ulevilo se mu, že po dlouhé konfrontaci obou velmocí, nalezli jejich představitelé aspoň rámcovou shodu. Nikoli televizní moderátoři.

Ti byli zklamání z jen dočasného snížení napětí, jak víme dnes, proto si na pomoc pozvali „experty“ na rusko-americké vztahy Tomáše Klvaňu, Petra Koláře či Vladimíra Votápka, kteří odpovídali a komentovali, jak moderátoři chtěli. Mediální masáž s podprahovým působením na posluchače podpořila i vystoupení některých amerických politiků, kteří otevřeně prezentovali své nepřátelské postoje vůči Rusku, a pro něž by snad jediným uspokojivým výsledkem setkání byl válečný konflikt.

Český politicky a historicky gramotný občan si klade otázku, kde se bere taková nenávist vůči Rusku a Rusům. Této demagogii snad mohou uvěřit Američané, které zajímají jen problémy státu, ve kterém žijí. Internet však ukazuje, že takoví lidé jsou i u nás. Někteří Češi neznají historii a politické názory si tříbí v hospodském či kavárenském žvanění.

Krymská a první větová válka

Jako každý společenský fenomén má i nenávist k Rusku svou historii. Nenávistné články vůči Rusku se objevily poprvé v souvislosti s Krymskou válkou v roce 1853, kdy Velká Británie, Francie a Sardinie (Itálie ještě neexistovala) podpořily Turecko v konfliktu s Ruskem a oblehly přístav a pevnost Sevastopol na Krymu, který byl již tehdy ruskou branou do Černého a Středozemního moře. Především však šlo o oslabení Ruska, které konkurovalo Británii v jejích koloniálních výbojích v Asii.

Německo a Rakousko-Uhersko rozpoutaly první světovou válku, jejímž důsledkem bylo vítězství komunismu v Rusku a vznik Sovětského svazu (SSSR). Rusku a Rusům je od té doby podsouváno, že jsou ovlivněni komunistickou ideologií, jako by ji vymysleli. Komunismus je však důsledkem západoevropského myšlení 19. století.

Po mnohaměsíčním obléhání za obrovských ztrát na životech se podařilo Sevastopol dobýt. Aby bylo možné tuto válečnou akci legitimizovat a zakrýt katastrofické ztráty, zahájila tehdejší média do té doby nevídanou pomlouvačnou kampaň proti Rusku. Francouzské média se mstila i za katastrofální tažení Napoleona Bonaparta (1769–1821) do Ruska, které bylo tehdy ještě v živé paměti. Za několik let byl Sevastopol Rusku navrácen, takže tato válka přinesla zmíněným zemím obrovské ztráty. Pak vše pokračovalo vlastní setrvačností.

Německo a Rakousko-Uhersko rozpoutaly první světovou válku, jejímž důsledkem bylo vítězství komunismu v Rusku a vznik Sovětského svazu (SSSR). Rusku a Rusům je od té doby podsouváno, že jsou ovlivněni komunistickou ideologií, jako by ji vymysleli. Komunismus je však důsledkem západoevropského myšlení 19. století, konkrétně anglické ekonomie, francouzského naivního socialismu a německé materialistické filozofie reprezentované dialektikou Georga Wilhelma Friedricha Hegela (1770–1831).

Komunismus zaneslo do Ruska Německo, aby se v první světové válce zbavilo východní fronty. Rusové se mu bránili ve tři roky trvající krvavé občanské válce, v níž hráli vyznanou roli generálové carské armády Alexandr Vasiljevič Kolčak (1874–1920), Nikolaj Nikolajevič Judenič (1862–1933) či Pjotr Nikolajevič Wrangel (1878–1928) a povstání kozáků. Žádný jiný národ nepřinesl v boji proti komunismu tolik obětí jako Rusové.

Pakt Ribbentrop-Molotov

Také ve druhé světové válce měli Rusové nejvíc obětí. Podsouvá se jim pakt Ribbentrop-Molotov jako důkaz spolupráce s nacisty na jejím rozpoutání. SSSR ale několikrát nabídl Francii a Británii společný postup proti nacistickému Německu. Britský historik Allan Bullock (1914–2004) ve své knize Hitler a Stalin – paralelní životopisy píše:„Odezva západních mocností ukázala, jak byly ještě vzdáleny Stalinovu jasnému vidění stavu věcí. Francouzi vůbec neodpověděli; Britové považovali návrh za nevhodný… A zdálo se jim, že Německo označuje za agresora.“

Západní mocnosti odmítly kolektivní bezpečnost nabízenou SSSR zřejmě proto, že šlo o komunistický stát, i že věřily, že Německo zaútočí na východ a komunismu je zbaví. To věděl i Josif Vissarionovič Stalin (1878–1953). Proto uzavřel bezprostředně poté, co 23. srpna 1939 opustili s negativním výsledkem Moskvu západní vyjednávači, Adolfem Hitlerem (1889–1945) nabídnutý pakt o neútočení. Západ, Francie a Británie, odmítnutím kolektivní bezpečnosti umožnil Hitlerovi rozpoutat druhou světovou válku.

Jediným pozitivem paktu Ribbentrop-Molotov nejen pro SSSR, ale i pro vývoj druhé světové války, tudíž i svět, bylo vytvoření obrovského obranného území pro sovětskou armádu, jehož dobýváním ztratil wehrmacht čas i část materiálu, který mu chyběl k dobytí Moskvy, u níž byl po řadě vítězství v Evropě poprvé poražen v pozemní válce.

Ta začala 1. září 1939 – týden po ukončení západní mise v Rusku – útokem na Polsko. Vypadalo to slibně, nacisté postupovali na východ a Západ kromě formálního vyhlášení války neudělal vůči Německu žádné reálné kroky. Jeho politika – poskytnout obětováním Polska Hitlerovi nástupní prostor k útoku na východ – však brzy zcela selhala a obrátila se proti němu, když Hitler následně zaútočil na Západ: 9. dubna 1940 na Dánsko a Norsko, 10. května 1940 na Benelux, 13. května 1940 vstoupil wehrmacht do Francie a 14. června padla Paříž.

Otázku Československa opomíjím. Západ se však k němu zachoval stejně arogantně a perfidně jako k SSSR. Hitler musel mít před útokem na východ (i na Polsko) jistotu, že nemá v podbřišku třetí říše dobře vyzbrojený stát vázaný se Západem spojeneckou smlouvou o vzájemné pomoci. Jen na okraj, také Polsko uzavřelo již v roce 1934 s nacistickým Německem pakt o neútočení.

Jediným pozitivem paktu Ribbentrop-Molotov nejen pro SSSR, ale i pro vývoj druhé světové války, tudíž i svět, bylo vytvoření obrovského obranného území pro sovětskou armádu, jehož dobýváním ztratil wehrmacht čas i část materiálu, který mu chyběl k dobytí Moskvy, u níž byl po řadě vítězství v Evropě poprvé poražen v pozemní válce.

Únor 1948 a socialismus s lidskou tváří

„Myslete si, že jsme jen lůza, že se nás nemusíte bát, však jednou popadne vás hrůza, až vám budeme pod okny řvát. Hej, křečkové a bařtipáni, přišel čas, budeme účtovat, vy páni, kteří jste tím vinni, že bída z lidí lotry činí, že nás proti vám žene hlad.“ Píseň Hej, pane králi, jejímiž autory jsou Jiří Voskovec (1905–1981), Jan Werich (1905–1980) a Jaroslav Ježek (1906–1942), je z Voskovcovy a Werichovy hry Balada z hadrů. Vznikla ve třicátých létech a její nadčasovost potvrdil únor 1948. Je v ní řečeno vše podstatné.

Plné Václavské a Staroměstské náměstí jsou důkazem, že většina československých občanů tuto politickou změnu podpořila. Něco jiného je, jakými metodami se nový režim formoval a upevňoval. Jedno je jisté, nebýt naprosté neschopnosti, lehkovážnosti a nezodpovědnosti politiků nekomunistických stran, komunisté by stejně snadno neuspěli, ačkoliv měli na své straně katastrofální vývoj ekonomiky a politiky v uplynulých 20 letech.

Pokus o socialismus s lidskou tváří ve druhé polovině šedesátých let byl nepřijatelný pro totalitní a dogmatické sovětské vedení v čele s generálním tajemníkem Ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu Leonidem Brežněvem i pro Západ, kde se, především ve Francii, ale i v Německu a dalších zemích, odehrávala „revoluce“ proti kapitálu, která mohla přerůst v revoluci proti kapitalismu.

Šlo o bídu většiny pracujících, kterou neúnosně zvětšila velká hospodářská krize, Mnichov spojený se zradou západních mocností, krvavý okupační teror a osvobození většiny československého území sovětskou armádou, která rozdrtila wehrmacht a dobyla Berlín, ačkoliv ji západní propaganda celá třicátá léta, až do bitvy pod Moskvou, velmi podceňovala a očerňovala. „Kolos na hliněných nohou“ se na téměř dva tisíce kilometrů dlouhé frontě od Baltského k Černému moři zastavil až na linii Berlín-Praha-Vídeň.

Pokus o socialismus s lidskou tváří ve druhé polovině šedesátých let byl nepřijatelný pro totalitní a dogmatické sovětské vedení v čele s generálním tajemníkem Ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu Leonidem Brežněvem (1906–1982) i pro Západ, kde se, především ve Francii, ale i v Německu a dalších zemích, odehrávala „revoluce“ proti kapitálu, která mohla přerůst v revoluci proti kapitalismu.

Její první náznaky se v Německu projevily vznikem teroristických skupin. V USA se bouřili černoši, kteří žádali stejná práva jako běloši, mladí lidé odmítali válku ve Vietnamu a hledali alternativní způsob života, například hippies. V Jižní Americe podle vzoru Kuby vznikala ozbrojená povstání. Svět byl v pohybu.

Listopad 1989

Není proto pochyb, že o velké vojenské akci, jako byla invaze armád zemí Varšavské smlouvy do Československa (ČSSR), byly předem informovány příslušné instituce USA, zřejmě i dalších západních mocností, případně NATO, neboť se odehrála u hranic Západu. Vláda SSSR od něj nepochybně dostala tajný souhlas s akcí. Invaze do ČSSR ukázala, že mohou existovat jen dvě organizace společnosti – reálně socialistická, chcete-li komunistická, a kapitalistická. Nic mezi tím, co by přitahovalo lidi v reálném komunismu i v kapitalismu, existovat nesmělo a nesmí.

Nemálo Čechů si v listopadu 1989 naivně myslelo, že nastalo druhé pražské jaro. Mnozí však pochopili, že nastupujeme cestu ke kapitalistické společnosti, bohužel bez československého kapitálu. Proto se český kapitalismus podobá spíše tomu v bývalých koloniích v Africe, kde kolonizátoři z vyspělých zemí západní Evropy ovládli s pomocí místní elity nejen nejvýnosnější výrobu, ale i, což je mnohem horší, přírodní zdroje – vodu, nerostné suroviny či energetiku.

Nemálo Čechů si v listopadu 1989 naivně myslelo, že nastalo druhé pražské jaro. Mnozí však pochopili, že nastupujeme cestu ke kapitalistické společnosti, bohužel bez československého kapitálu. Proto se český kapitalismus podobá spíše tomu v bývalých koloniích v Africe, kde kolonizátoři z vyspělých zemí západní Evropy ovládli s pomocí místní elity nejen nejvýnosnější výrobu, ale i, což je mnohem horší, přírodní zdroje – vodu, nerostné suroviny či energetiku.

Po zhroucení sovětského impéria českoslovenští občané očekávali, že po rozpuštění vojenského paktu komunistických zemí Varšavské smlouvy bude rozpuštěno i NATO a v Evropě konečně nastane klid a mír. Sovětská vojska a příslušné vojenské orgány se stáhly bez jediného výstřelu z východního Německa, Polska, Československa, Maďarska, Bulharska, Rumunska, Litvy, Lotyšska a Estonska. Tento uvolněný prostor však okamžitě zaplnily prostřednictvím NATO USA.

Na mír a klid nebylo ani pomyšlení, protože jedno z nejdůležitějších amerických odvětví – zbrojní průmysl – mohlo vyrábět zbraně, jen pokud existuje potenciální nepřítel. Za toho Západ prohlásil Rusko, přestože také přijalo kapitalistický společenský a ekonomický systém. A vezme-li se v úvahu, že se stáhlo z celé střední, severovýchodní a jižní Evropy, bylo absurdně obviněno z rozpínavosti. Tento nesmysl o ruské rozpínavosti převzali i někteří Češi a neustále jej opakují.

Podporují jej odtržením Krymu a východní Ukrajiny, ale zapomínají, že USA počítaly s tím, že Sevastopol, ruskou vojenskou základnu, od Ukrajiny získají. Bylo možné předvídat, jak Rusko zareaguje, protože Sevastopol je pro ně stejně důležitý jako Kuba pro USA. Když se v šedesátých letech sověti na ní pokusili instalovat rakety jako odpověď na rozmístění amerických raket v Turecku, byly USA odhodlány zahájit i jadernou válku.

Záchrana Evropy

Potlačíme covid-19 ruskou vakcínou Sputnik V? Vyloučíme Rusko ze soutěže na dostavbu českých jaderných elektráren? Budeme v době koronavirové pandemie dávat miliardy na armádu, která vždy zůstane trpaslíkem, jako by válka s Ruskem byla na spadnutí? Nesmyslů, které někteří Češi šíří, je mnoho. Jejich myšlení pak ukazuje výrok politoložky Jiřiny Šiklové: „Raději se mýlit s USA, než mít pravdu s Ruskem.“ Do roku 1968 však jako aktivní členka komunistické strany zastávala názor: „Raději se mýlit se SSSR, než mít pravdu s USA.“

Rusko zachránilo Evropu před autoritativním a totalitním režimem – bonapartismem a nacismem. Paradoxní je, že ho v obou případech ovládla autoritativní a totalitní moc – carismus a bolševismus.

Čecháčkové, jak by se dali tito Češi označit, ovládli hlavní media, naštěstí se však v době internetu jejich nesmysly znemožňují samy. Historickým faktem pak zůstává, že Rusko nezaútočilo na Západ, ale západní Evropa ho dvakrát napadla – poprvé vedená Napoleonem, podruhé Hitlerem. V obou případech Rusko útok odrazilo.

V prvním případě se kozáci zastavili v Paříži, ve druhém ruské tanky v Berlíně a ve Vídni. Rusko zachránilo Evropu před autoritativním a totalitním režimem – bonapartismem a nacismem. Paradoxní je, že ho v obou případech ovládla autoritativní a totalitní moc – carismus a bolševismus.Lze však takové obrovské zemi vládnout jinak než autoritativně?

zpět na článek


© 2021 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.