Proč má být zakázán vztah, který oba chtějí?

Jednou z nejzajímavějších osobností, které zavítaly do Prahy na 9. ročník festivalu německy mluvených filmů Das Filmfest, byl íránsko-rakouský režisér, scenárista a herec Houchang Allahyari. Přijel představit svůj nejnovější snímek Poslední tanec, jehož hlavní zápletka je stejně aktuální jako kontroverzní.

Zuzana Lizcová 27.10.2014
Daniel Sträßer a Erni Mangoldová ve filmu Poslední tanec. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Daniel Sträßer a Erni Mangoldová ve filmu Poslední tanec. | foto: Der letzte Tanz - Filmproduktion AllahyariČeská pozice
Daniel Sträßer a Erni Mangoldová ve filmu Poslední tanec.

Ve filmu Poslední tanec jde totiž o intimní vztah mezi mladým ošetřovatelem a jeho o mnoho let starší pacientkou. Třiasedmdesátiletý Allahyari, který vedle umělecké činnosti ve Vídni dlouhodobě provozuje psychiatrickou praxi, do snímku vložil své medicínské zkušenosti, společensko-kritické tóny i velkou dávku opravdového citu. ČESKÁ POZICE s ním hovořila o zákonech a tabu a o tom, jak dnešní společnost zachází se starými a nemocnými lidmi.

ČESKÁ POZICE: Vaše umělecká činnost je velmi pestrá. Jste autorem dokumentů, krátkých i celovečerních hraných filmů, které často pojednávají o lásce, ale také velmi silně o problémech a výzvách současné společnosti. Na Filmfestu jste prezentoval Poslední tanec, snímek o milostném poměru mezi pacientkou, která údajně trpí Alzheimerovou chorobou, a jejím mladým ošetřovatelem. Jak vás napadlo zpracovat právě toto téma?

„U některých jedinců se láska a sexuální vztahy považují za tabu – u nemocných, u starých a pochopitelně u dětí“

ALLAHYARI: Skoro všechny mé nápady pocházejí z mého okolí. Jsou to příběhy, které už jsem někdy někde viděl. Jako psychiatr ve Vídni jsem se před lety setkal s podobným případem. Nikoli s totožným, ale byl mi inspirací. Dalším impulzem byly předsudky, kterými lidé trpí v nemocnicích i ve společnosti obecně. U některých jedinců se láska a sexuální vztahy považují za tabu – u nemocných, u starých a pochopitelně u dětí. To vše mě k natočení filmu přimělo. A dalším důvodem bylo, že jsem lékař a mám hodně co do činění s léky. Chtěl jsem ukázat, jak hodně může člověk (možná i v kombinaci s nimi) ovlivnit láskou nebo náklonností, jak je potřebný cit.

Film ale není jen milostný příběh. Je o snaze mladého muže přivést zpět k životu ženu, která je již téměř na prahu smrti, ale postupně mládne natolik, že se jí dá uvěřit, že iniciuje milostnou zápletku.

ČESKÁ POZICE: Říkáte, že vám inspirací k natočení tohoto filmu byl příběh, kterého jste byl svědkem před dlouhou dobou. Proč jste se jej rozhodl zpracovat teprve nyní?

ALLAHYARI: Za prvé si myslím, že je to téma stále velmi aktuální. A také nebylo jednoduché natočit film o tabuizovaném tématu – pět až šest let jsem pro něj sháněl finanční podporu. Poté jsem dlouho vybíral představitelku hlavní role, staré paní. A jsem velmi rád, že jsem našel Erni Mangoldovou. Bez ní si film nedokážu představit.

ČESKÁ POZICE: Snímek se skládá ze dvou částí – barevné a černobílé. Proč jste zvolil tuto poměrně neobvyklou formu?

ALLAHYARI: Pro mě jsou to skutečně dva oddělené akty jednoho příběhu. Mnozí to interpretují tak, že jsem přítomnost ztvárnil černobíle a minulost barevně, normálně je to naopak, například v dokumentech. Ale tohle nebyl můj důvod. Pro mě byla černo-bílá pro první díl nezbytně nutná, protože i příběh první části je velmi černobílý. Ukazuje tvrdost právních předpisů a zákonů – taková jsou pravidla a podle nich se musí postupovat. Ve druhém dílu do příběhu vstupuje lidskost, psychika, láska – a to je pro mě pak i barva. Takový byl můj důvod, nic jiného. V barvách se dá ukázat mnoho pocitů. Věnovali jsme jim proto ve filmu velkou pozornost. Chtěli jsme, aby ladily s konkrétním stavem mysli.

ČESKÁ POZICE: Hlavní hrdina se dopustí trestného jednání tím, že má intimní styk se ženou, která je úředně prohlášena za nesvéprávnou. Jak vy – spíše jako psychiatr s bohatou praxí než filmař – hodnotíte současnou právní ochranu pacientů před zneužitím?

„Věřím, že to, jak jsou normy vykládány, pramení z předsudků naší společnosti“

ALLAHYARI: Považuji tyto zákony za nezbytné. Chrání pacienty před vznikem vztahů, ve kterých je jeden – pacient – závislý na druhém – ošetřovateli. Nedá se nic dělat, tam musejí být pravidla nastavena přesně. Ale to, co jsem chtěl ukázat a o čem jsem přesvědčen, je, že velmi záleží na tom, jak se zákony interpretují. Věřím, že to, jak jsou normy vykládány, pramení z předsudků naší společnosti. Otázkou je, proč by měl být zakázán vztah, který on i ona chtěli.

ČESKÁ POZICE: To, že o tom pochybujete, je i důvodem, proč na konci filmu chybí rozsudek?

ALLAHYARI: Ano. Jsou tam dva závažné delikty – vztah závislosti a sexuální poměr k ženě, která je zbavena svéprávnosti a nemůže sama o sobě rozhodovat. To je druhý bod mojí kritiky, že je velmi snadné být orazítkován jako pacient s Alzheimerovou chorobou a zbaven svéprávnosti. Pokud s někým takovým máte sexuální styk, je to srovnatelné se znásilněním.

ČESKÁ POZICE: Ve vašem příběhu je ale muž přesvědčený, že jeho milenka není nemocná...

„Někdy lidé ve svých vztazích a náklonnostech překračují hranice. Karl jí chtěl prospět a pro ni byl tento intimní vztah jako dárek.“

ALLAHYARI: Ano, a tak jsem to také myslel. Je dobře, že zde jsou zákony, ale emocionálně se identifikuji s tím mladým mužem, nikoli s nimi. Ve filmu to také tak vyznívá. Někdy lidé ve svých vztazích a náklonnostech překračují hranice. Karl jí chtěl prospět a pro ni byl tento intimní vztah jako dárek – pro mě je toto vše pozitivní a jsem plně na jeho straně. Já bych jej neodsoudil.

ČESKÁ POZICE: Při sledování filmu se vkrádá pochybnost o tom, jak vlastně společnost se seniory nakládá. Často se k nim chová jako k dětem, k někomu, kdo je nesamostatný a potřebuje poručníka...

ALLAHYARI: Je to velmi těžká otázka. Skutečně tu jsou lidé, o které je třeba pečovat, o pacienty s Alzheimerovou chorobou, o ty, kteří to již sami nezvládnou. Ale na druhou stranu si myslím, že se to děje příliš rychle. A že se chybuje i v diagnózách – lidé jsou příliš rychle označováni za dementní. Vidím to z medicínské stránky a chtěl jsem to ukázat i ve filmu – například lidé, kteří trpí depresemi, kteří s nikým nechtějí mluvit a dobrovolně se izolují. To nemá s demencí absolutně nic společného.

ČESKÁ POZICE: Hlavní ženská postava v jednom ze silných momentů filmu říká: „Já už jsem přece mrtvá!“ Naráží tím na to, že už jen dožívá a tráví veškerý čas na nemocničním lůžku, na to, jak se k ní chová personál nemocnice. Domníváte se, že ošetřovatelé skutečně vnímají své pacienty tak, jako by už jen čekali na smrt?

„Pečovatelé a psychiatři by měli mít placený čas na to, aby si s pacienty prostě jen promluvili, alespoň jednu hodinu týdně“

ALLAHYARI: Nechci ošetřovatelský personál očerňovat. Náš příběh je o tom, jak žena, která je téměř před smrtí, znovu ožívá. Vidím to u nás ve Vídni a nevím, jaké je to zde u vás – ošetřovatelů je velmi málo, jsou přetížení a nemají vůbec žádný čas. Někdy jsou k pacientům agresivní. Pokud přijde dementní pacient třeba na chirurgii, vůbec s ním neumějí zacházet. Mělo by se zlepšit jejich školení, nejen po medicínské, ale i lidské stránce.

S psychiatry je to podobné – my máme neskutečně málo času, pojišťovny platí jen určitou dobu, kterou strávíme s pacienty. Pečovatelé a psychiatři by měli mít placený čas na to, aby si s pacienty prostě jen promluvili, alespoň jednu hodinu týdně.

ČESKÁ POZICE: Původem jste z Íránu, můžete tedy dobře srovnávat tamní kulturu s evropskou. Vidíte v nich rozdíly, i co se týče přístupu ke starým lidem?

ALLAHYARI: Myslím si, že nejen v Íránu, ale v celém orientu jsou vztahy jiné. Ze svého dětství si vzpomínám napříkald na to, že když přijela nějaká stará teta, nikdo se jí neptal, jak dlouho zůstane. Rodiče byli rádi, že tam někdo je a postará se o děti. Ona byla ráda, že není sama – zkrátka fungovala velká rodina. Ta už dnes neexistuje. Zůstává jen lékař, farář, nikdo víc. Mladí lidé nejsou zvyklí žít se starými, starat se o ně.

ČESKÁ POZICE: Myslíte si, že je to proto, že se to ve svých rodinách nenaučili?

„Je škoda, že velké rodiny už nefungují. Není to žádná orientální vymoženost, byly i zde v Evropě.“

ALLAHYARI: Přesně tak. Je to něco jiného, pokud jste se to jako děti naučili. Ale nejen to. Mladí také nemají peníze, čas. Musejí pracovat, starat se, aby se uživili. Je škoda, že velké rodiny už nefungují. Není to žádná orientální vymoženost, byly i zde v Evropě, ale pomalu vymizely. Bohužel. Dnes jsou možná ještě na vesnicích, ale ve velkých městech jistě ne.

ČESKÁ POZICE: Ve filmu jste ztvárnil jednu z menších rolí, postavu psychiatra. Hrál jste sám sebe?

ALLAHYARI: Ne, ve skutečnosti jsem mnohem měkčí, nejsem tak tvrdý jako ve filmu. Mým největším problémem je občas říci ne. Někdy je to ale nutné. Původně měla tuto roli hrát žena, v Rakousku velmi slavná dáma. Ale nemohla a my neměli nikoho jiného, a tak jsem to z donucení převzal já. Malou roli, třeba prodavače květin nebo dělníka, si tu a tam rád zahraji. Ale ne lékaře.

ČESKÁ POZICE: Hlavní zápletkou vašeho filmu je milostný vztah mezi dvěma lidmi, mezi kterými je velký věkový rozdíl, přičemž starší z obou je žena. Myslíte si, že by byl jejich poměr vnímán stejně, pokud by tím starším byl muž?

ALLAHYARI: To je výborná otázka. Rozhodně ne, v tom má naše společnost jasno. Starší muž může mít několik přítelkyň, i o mnoho mladších. Když si muž v mém věku vezme osmnáctiletou dívku, nikdo nic nenamítá. Ale pokud je to obráceně, je oheň na střeše.

ČESKÁ POZICE: Jistě, jak to vnímá společnost, je jedna věc, ale zákony by měly platit pro všechny stejně, ne?

„Naše společnost (a orientální ještě silněji) akceptuje, když muži mají vedle svých manželek další partnerky, ale pokud je to naopak, je konec světa“

ALLAHYARI: Ano. I společnost by to měla brát jako to samé, neměla by trpět předsudky. Je přece jedno, jestli se jedná o muže nebo ženu, sexuální vztah se vždy odehrává mezi dvěma lidmi. Naše společnost (a orientální ještě silněji) akceptuje, když muži mají vedle svých manželek další partnerky, ale pokud je to naopak, je konec světa. Velkou radost mi udělalo, že publikum mého filmu, který byl v Rakousku velmi dlouho v kinech a ještě dnes se promítá, tvořily z 99 procent ženy. Že jsem jako muž stvořil film, který je bližší ženskému než mužskému uvažování.

ČESKÁ POZICE: Předpokládám, že reakce žen na tento film byly pozitivní...

ALLAHYARI: Velmi pozitivní! Dostal jsem tolik e-mailů (i ze zahraničí), jejichž pisatelky oceňovaly, že jsem tak tabuizované téma ztvárnil. S muži jsem o filmu tolik nemluvil, ale emocionálně je určitě nezasáhl tak silně jako ženy. I kritiky filmu, které psali muži, byly zcela odlišné od těch, které psaly ženy.

Poslední tanec (2014)

Daniel Sträßer a Erni Mangoldová ve filmu Poslední tanec.

Asi pětadvacetiletý Karl, který je právě na civilní službě v nemocnici, sdílí klidnou domácnost se svojí matkou. Jednoho dne do jejich bytu znenadání vtrhne policie. Mladík je zatčen, dlouho není jasné, čím se provinil. Kola spravedlnosti se roztáčejí a divák se teprve postupně dozvídá o Karlově tajném vztahu k téměř devadesátileté pacientce Julii Eckerové...

Houchang Allahyari (73)

Íránsko-rakouský režisér, scenárista a herec Houchang Allahyari.

  • Narodil se v roce 1941 v Teheránu, je psychiatrem, režisérem, scenáristou a hercem.
  • V mládí emigroval se svojí matkou z Íránu do Rakouska.
  • Původně chtěl studovat divadelní vědu, záhy se ale rozhodl pro medicínskou dráhu a získal kvalifikaci pro obory neurologie a psychiatrie.
  • Ve Vídni má vlastní praxi, vedle toho dlouhodobě působil i ve věznici pro mladistvé, kde provozoval terapii filmem.
  • Jeho uměleckým debutem byl v roce 1981 snímek I like to be in America, proslavil se díky filmům I love Vienna (1991), Höhenangst (1994) či Geboren in Absurdistan (1999).
  • Za svůj snímek Poslední tanec (Der letzte Tanz) získal letos Velkou cenu na festivalu Diagonale v Grazu pro nejlepší rakouský hraný snímek.

Počet příspěvků: 2, poslední 28.10.2014 12:07 Zobrazuji posledních 2 příspěvků.