Proč české úřady ani v roce 2020 nefungují elektronicky...

Zatímco soukromá sféra se dávno digitalizuje, ostatní struktury jsou v Česku extrémně pomalé. A nejvíc stát. Proč nekomunikuje s občany elektronicky? Teoreticky je vše vyřešené, ale u nás to stále „nejde“.

Rani Tolimat 8.8.2020
Digitalizace státní správy. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Digitalizace státní správy. | foto: Ilustrace Richard CortésČeská pozice
Digitalizace státní správy.

Proč až za koronaviru mnozí lékaři a pacienti pochopili, že některé banality lze řešit po telefonu či s pomocí fotografie z mobilu? Proč jsme na takovou primitivní věc, jako je e-recept, čekali tolik let? Těžko říct, ale zatímco soukromá sféra se digitalizuje už dávno, ostatní struktury jsou v Česku extrémně pomalé. A nejpomalejší je stát. Proč neumí komunikovat s občany elektronicky – pokud banky dokážou ochránit elektronickým bankovnictvím peníze, proč to stále nedovede stát s dokumenty? Teoreticky je vše dávno vyřešené a v zahraničí desítky let ozkoušené, ale u nás to stále „nejde“. Nebo „drhne“.

Česko se přitom elektronizuje už tak dlouho, že prvním reformátorům pomalu zšedivěl všechen porost na těle – první pokusy začaly v devadesátých letech. Ne že by se nic nedělo, neustále se něco chystá a plánuje – máme „KRAB“, měli jsme „IZIP“, máme „Portál stavebníka“ i „Soniu“, ale skoro nic z toho kromě Czech Pointu pořádně nefunguje. Dodnes si nelze koupit ani elektronickou dálniční známku. Přitom nejde o výmysly digitálních nadšenců, ale o obyčejný servis, jejž stát dluží svým občanům. A který jim ušetří nejen spoustu času a nervů, ale zmírní i takřka všudypřítomnou českou nespokojenost.

Rozhýbaná situace

„Pocit, že jde celá země s dobou a udává krok ve vývoji, je skvělý, ale ve skutečnosti jde především o kvalitu života běžných lidí,“ vysvětloval mi před pár lety na jedné konferenci bývalý ministr Hanno Pevkur z Estonska, tedy ze země, která v digitalizaci platí za světového premianta. „Když lidé vidí, že mají vládní nápady smysl, protože jim šetří čas při obíhání úřadů nebo zrychlují vyřizování všeho možného, ohromně to zvyšuje celkovou důvěru ve stát – a je v podstatě jedno, jestli zrovna vládne levice, nebo pravice. Moderní e-government nezná politické barvy.“

Vývoj v Česku Pevkurova slova dlouho potvrzoval, ale pouze z té smutnější stránky – v zásadě bylo u nás také jedno, zda vládne levice, nebo pravice, protože zásadní kroky k digitalizaci země svorně ignorovali všichni. I současný premiér dával opakovaně najevo, že ho nějaké jedničky a nuly na rozdíl od těžkého průmyslu nijak zvlášť nezajímají. Až se v uplynulých letech situace trochu rozhýbala – v celém politickém spektru konečně začaly vznikat iniciativy, které si vzaly za cíl propast mezi námi a Estonskem a spol. postupně zmenšovat.

I současný premiér dával opakovaně najevo, že ho nějaké jedničky a nuly na rozdíl od těžkého průmyslu nijak zvlášť nezajímají. Až se v uplynulých letech situace trochu rozhýbala – v celém politickém spektru konečně začaly vznikat iniciativy, které si vzaly za cíl propast mezi námi a Estonskem a spol. postupně zmenšovat.

A nedávno jsme byli svědky, že doslova ze dne na den může nastat situace, v níž je digitalizace nejen výhodou, ale v mnohých oblastech ryzí nutností – od zdravotnictví přes školství až po sdílení důležitých informací. Když současná vládní garnitura hovoří o svých úspěších na digitálním poli, většinou začíná u daní. Je to logické, protože v této oblasti hmatatelné změny v uplynulých letech opravdu nastaly, to je třeba uznat.

Podávat daňové přiznání není nikdy zrovna příjemné, ale ještě před pár lety to bylo za trest – formuláře se musely tisknout a nosit na finanční úřad nebo na poštu, což zejména v hektických posledních dnech před zákonnými lhůtami představovalo mimořádný zážitek. Dnes stačí mít datovou schránku nebo elektronický podpis a při plnění úředních daňových povinností nemusíte vstát od počítače – veškeré údaje zadáte do webového formuláře, kalkulačka za vás provede všechny potřebné výpočty, přiložíte nutné dokumenty a hotové přiznání jediným kliknutím odešlete. Tečka.

I člověk s fobií z úředních dokumentů (o čemž něco vím) to zvládne za pár minut. Pravda, pokud e-podpis nebo datovou schránku nemáte, stejně je nutné vytisknout si takzvané potvrzení o podání a některou z tradičních cest ho dopravit na finanční úřad, ale to je koneckonců jen další z řady důvodů, proč si podobnou vymoženost pořídit. Jenže e-daňové přiznání by mělo být jen jednou z mnoha digitálních služeb, jimiž stát usnadní obyvatelům úřední styk „po estonsku“. Ty ostatní zatím zůstávají na půl cesty.

Portál občana

Již dva roky existuje Portál občana, ambiciózní projekt na sdílení informací (pro majitele datových schránek nebo nových občanek s čipem), jenže... zatím se jeho užitečné funkce omezují zejména na výpis z bodového rejstříku dopravních přestupků. Také to není k zahození, ale je to málo. Totéž lze říct o plánech na „jednotné kontaktní místo“ pro vyřizování úředních dokumentů – máme Czech Pointy, díky nimž lze ověřovat podpis na každé poště, ale pokud si někdo myslel, že při podání přehledu pro sociálku a zdravotní pojišťovnu nebude nutné posílat dva dokumenty na dvě adresy, má zatím smůlu.

Již dva roky existuje Portál občana, ambiciózní projekt na sdílení informací, jenže... zatím se jeho užitečné funkce omezují zejména na výpis z bodového rejstříku dopravních přestupků. Také to není k zahození, ale je to málo.

Třeba ve zmíněném Estonsku je to dávno vyřešené. Vše stojí na jednoduchém institutu elektronického občanství, díky němuž má každý Estonec digitálně ověřenou identitu a s ní může vstupovat na libovolný úřad online. „Dnes je to normální v mnoha zemích, ale my to spustili už počátkem století,“ vyprávěl mi v rozhovoru pro časopis Svět chytře další z estonských politiků, expremiér Taavi Roivas.

„Technické řešení už tehdy bylo bez problémů k dispozici – v zásadě jsme ho převzali z elektronického bankovnictví. To používá každý denně, což je důkaz, že jde o bezpečný systém, protože kdyby nebyl a lidé by přicházeli o peníze, okamžitě by skončil.“ U nás podobný projekt existuje rovněž, jmenuje se Sonia a loni to vypadalo, že by se na něm mohla shodnout opozice i vláda. Od počátku koronavirové krize ale o něm není slyšet.

E-health

Chloubou většiny digitálně vyspělých zemí je elektronické zdravotnictví neboli e-health – a po pandemii to platí dvojnásob. Lékaři patřili během koronakrize k nejohroženějším, rušilo se, co se dalo, mnozí praktici i specialisté zavřeli ordinace. Ještě že se i u nás povedlo zavést elektronickou neschopenku a recept – právě pro tyto dva dokumenty chodili lidé vysedávat dlouhé hodiny do čekáren.

Chloubou většiny digitálně vyspělých zemí je elektronické zdravotnictví neboli e-health – a po pandemii to platí dvojnásob. Lékaři patřili během koronakrize k nejohroženějším, rušilo se, co se dalo, mnozí praktici i specialisté zavřeli ordinace. Ještě že se i u nás povedlo zavést elektronickou neschopenku a recept.

Dnes praktický lékař diagnostikuje chorobu podle fotky na dálku (mám s tím čerstvou zkušenost vinou pásového oparu) a za pár minut v telefonu přistane e-mail a SMS s receptem, takže můžete zamířit do nejbližší lékárny. Jednoduché, funkční, skvělé. Jenže ani to nám k premiantské pozici nestačí. V nejvyspělejších zemích je e-recept dávno stará vesta a elektronické zdravotnictví tam postoupilo na další úroveň. „Momentálně se po nápadech ohlížíme především u soukromé sféry,“ vysvětluje citovaný Taavi Roivas.

„Třeba při vytváření systému pro elektronické objednávání návštěv u lékaře nás vyloženě inspiroval systém Booking.com. V něm okamžitě vidíte, jaké hotely nebo jiné ubytování jsou k dispozici ve vybrané oblasti – třeba v Praze. A my chtěli totéž: aby se člověk zaregistroval a měl během pár vteřin dokonalý přehled o tom, jací lékaři jsou kolem něj k dispozici. Můžete si je roztřídit podle specializace, podle časové dostupnosti, podle lokality, zkrátka jak chcete. A vyberete si toho, kdo vám vyhovuje nejvíc.“ Třeba se také dočkáme.

Portál stavebníka

A pak jsou oblasti, o nichž se mluví horem dolem, ale skutky pořád kamsi utíkají. Třeba stavebnictví – každou chvíli se objeví žebříček, na němž se Česko v délce stavebního řízení nachází někde v sousedství Rwandy nebo Malajsie, a politici všech barev se předhánějí v pohoršení, načež vše zase utichne. Řešení přitom existuje. Teoreticky. Jmenuje se Portál stavebníka a měl by umožnit kompletní elektronickou komunikaci se stavebními úřady, ukládání dokumentů na jednom místě, přístup do katastrů, jednotliví účastníci řízení by tu na sebe měli vzájemně „vidět“.

Každou chvíli se objeví žebříček, na němž se Česko v délce stavebního řízení nachází někde v sousedství Rwandy nebo Malajsie, a politici všech barev se předhánějí v pohoršení, načež vše zase utichne. Řešení přitom existuje. Teoreticky. Jmenuje se Portál stavebníka a měl by umožnit kompletní elektronickou komunikaci se stavebními úřady.

Portál podporuje ministerstvo pro místní rozvoj, profesní Unie ICT i opozice, k nejvýraznějším zastáncům patří poslanec a místopředseda ODS Martin Kupka. Už počátkem roku 2019 se počítalo s tím, že by se měl nejpozději do roka rozběhnout, zatím se tak však nestalo. Nebo poněkud otřepané téma – dálniční známky. Dokonce i v konzervativním Rakousku, kde na tom byli podobně jako my, už funguje jejich elektronická forma, o Slovensku ani nemluvě.

To jen my si pořád ještě špiníme přední sklo samolepkami, jejichž lepkavé zbytky tam překážejí celé roky. Nákup těchto známek v e-shopu je ve šťastnějších zemích přitom stejně rychlý a jednoduchý, jako když na internetu kupujete lístek na koncert – pár kliků, SPZ, platební karta a je to. Zato u nás... Kdyby si ze státní správy brala příklad i města, pořád si v MHD v Praze, Brně, Plzni či Ostravě cvakáme papírové lístky koupené v trafice. Samospráva naštěstí pracuje pružněji.

Velké volební riziko

Jedním z posledních a zároveň nejodvážnějších výkřiků e-governmentu jsou elektronické volby. Ve většině zemí jde zatím spíš o vizi nebo projekt ve stadiu testování (třeba na nejnižší komunální úrovni), ale staré známé Estonsko už v e-hlasování jede naplno. První parlamentní volby s elektronickou účastí se uskutečnily v roce 2007 (tehdy se u nás za vrchol digitalizace považoval obchodní rejstřík na internetu, první datové schránky vznikly až za dva roky). Jenže pozor, cesta k e-volbám není úplně umetená, mnozí odborníci je považují za podstatně větší riziko než třeba e-recepty nebo elektronické dálniční známky.

Cesta k e-volbám není úplně umetená, mnozí odborníci je považují za podstatně větší riziko než třeba e-recepty nebo elektronické dálniční známky. V průběhu covidové pandemie se o nich zase začalo mluvit ve velkém – jde o základní demokratický nástroj a z představy, že se volby budou třeba kvůli nějaké příští karanténě rušit, člověku není dobře. Je tedy možné, že nakonec skeptické hlasy nezvítězí.

K velkým skeptikům patří například profesor Alex Halderman z univerzity v americkém Michiganu, uznávaná světová kapacita v oboru elektronické bezpečnosti. „Pořád neumíme vytvořit kvalitní elektronický hlasovací systém, který by dokázal bezpečně odolat sofistikovaným útočníkům,“ vysvětloval mi loni na podzim v rozhovoru. Podle Haldermana problém spočívá v tom, že hlasování je masová, a navíc tajná záležitost, takže se na případný útok často prakticky nedá přijít.

„Když vám vykradou účet v internetovém bankovnictví, všimnete si, že částka nesedí. Ale jak zjistíte, že někdo pozměnil výsledek voleb, kterých se účastní miliony nebo desítky milionů lidí a kde přitom může rozhodovat pár desítek tisíc hlasů? Aby to bylo bezpečné, potřebujeme úplně jinou úroveň zabezpečení IT systémů, kterou si zatím neumíme ani představit.“

Skeptici Haldermanova typu argumentují velmi přesvědčivě, což je důvod, proč třeba Británie či Nizozemsko od e-voleb upustily. Ovšem v průběhu covidové pandemie se o nich zase začalo mluvit ve velkém – jde o základní demokratický nástroj a z představy, že se volby budou třeba kvůli nějaké příští karanténě rušit, člověku není dobře. Je tedy možné, že nakonec skeptické hlasy nezvítězí.A můžeme jen doufat, že Halderman své obavy přehání.