Ceska Pozice

Pro barytonistu Dietricha Fischera-Dieskaua žádné limity neplatily

Pro mnohé nejlepší pěvec 20. století a revoluční interpret zemřel 18. května ve věku nedožitých 87 let.

Podle Daniela Barenboima byl Dietrich Fischer-Dieskau přímo revoluční interpret. (Na archivním snímku z roku 1963 v Salcburku s americkou zpěvačkou Grace Bumbryovou ve Verdiho opeře Macbeth.) foto: © ČTKČeská pozice

Podle Daniela Barenboima byl Dietrich Fischer-Dieskau přímo revoluční interpret. (Na archivním snímku z roku 1963 v Salcburku s americkou zpěvačkou Grace Bumbryovou ve Verdiho opeře Macbeth.)

Když v pátek 18. května zemřel těsně před svými 87. narozeninami legendární německý pěvec Dietrich Fischer-Dieskau, musely se rozeznít imaginární zvony snad všech světových operních scén a koncertních síní. Fischer-Dieskau byl totiž umělecký monument, pro mnohé nejen nejlepší barytonista 20. století, ale i osobnost, která pomohla Německu dostat se z poválečné izolace a rehabilitovat německou hudbu i jazyk. A nejen to.

Jak napsal ve svém osobním holdu slavný dirigent a klavírista Daniel Barenboim, pěvcův přítel a dlouholetý spolupracovník, Fischer-Dieskau byl přímo revoluční interpret. Objevili-li se v historii geniální skladatelé, kteří vývoj hudby posunuli výrazně vpřed – třeba Bach, Beethoven či Wagner –, podobní giganti jsou i mezi interprety. Až violoncellista Pablo Casals kupříkladu definitivně přesvědčil publikum, že na cello se dá hrát skutečně tak, že vše ladí do poslední noty, píše Barenboim. A Dietrich Fischer-Dieskau zase na začátku padesátých let ukázal auditoriu, že lze zpívat na špičkové úrovni romantické písně a zároveň i náročné operní role. To do té doby vůbec nebylo zvykem.

Nahrál, co se dalo

Německý pěvec však šel ještě dál, jakoby hnán touhou po maximálních výkonech a hledáním, kde leží hranice (jeho) hlasových možností. Často se píše, že to či ono není vhodné pro ten který hlas. A většinou se tím současní operní pěvci s pudem sebezáchovy i řídí. Pro Fischera-Dieskaua však žádné limity neplatily. Zpíval totiž a také nahrál vše, co bylo pro baryton kdy napsáno, a nerozlišoval, jestli zpívá písně, oratoria, soudobé kusy nebo opery od Mozarta, Verdiho či Wagnera.

Provedení Schumannových či Schubertových písní v podání Fischera-Dieskaua se považuje dodnes za nepřekonané  

„Dietrich Fischer-Dieskau má nejširší repertoár ze všech pěvců, kteří kdy žili, natočil víc nahrávek než kdokoli v historii a navíc s přibývajícími roky stále vypadá mladě,“ napsal kritik The New York Times Harold C. Schonberg již v roce 1974! V holých číslech to v roce 1980 obnášelo tři tisíce nahraných písní, 59 kompletních oper a 117 oratorií. Nepředstavitelné. Mimochodem jedna skvělá LP pochází i z dejvického studia Supraphonu z roku 1967, kde se zrodil Don Giovanni pod taktovkou Karla Böhma, se špičkovým sólovým obsazením, s orchestrem Národního divadla a Českým pěveckým sborem.

Taková šíře záběru musela kromě obdivného lapání po dechu nutně vyvolat i občasné kritiky. Zatímco provedení písní Schumannových či Schubertových v podání Fischera-Dieskaua se považuje za dodnes nepřekonané, pro někoho nebyl jeho hlas dostatečně silný na hrdinné wagnerovské role a ve Verdim prý zase nebylo slyšet to pověstné italské legato dané pouze pěvcům narozeným na jihu, pokud možno v Itálii. Jiní mu  vyčítali chlad a vykalkulovanost, nicméně ani ti, kteří měli jiné favority, pěvecké mistrovství Fischera-Dieskaua nezpochybňovali.

Jeho technika byla famózní, rozsah nádherně barevného lyrického hlasu ohromný, změny rejstříku nerozpoznatelné. Když zpíval, nebylo poznat, že dýchá. A jak dodává kritik newyorských Timesů Anthony Tommasini, zpíval, jako by mluvil, což je také naprosto výjimečné. Daniel Barenboim se domnívá, že možná největší umělecký přínos Fischera-Dieskaua tkví v tom, že nám dal odpověď na věčnou otázku: „Prima la musica vs. prima le parole?“ (Byla první hudba, nebo slova?) Famózní německý zpěvák ukázal, že otázka je ve své podstatě špatná. V jeho interpretaci jsou hudba a text v naprostém souladu, a je jedno, co bylo dřív nebo potom.

Z Berlína do světa

U rodáka z Berlína (28. května 1925) bylo již od útlého mládí zjevné, že je předurčen věnovat se hudbě, respektive zpěvu. Pod vedením Hermanna Weissenborna začínal s bachovskými kantátami, v 17 letech pak poprvé na koncertě zpíval písňový cyklus Zimní cesta od Franze Schuberta, ale vystoupení přerušil nálet britského letectva. Po roce na pěvecké konzervatoři narukoval v roce 1943 do wehrmachtu a dva roky strávil na ruské frontě. Nakonec skončil v Itálii, kde ho zajali Američané. Další dva roky pak zpíval demoralizovaným německým vojákům v zajateckém táboře.

Po návratu domů v podstatě ihned naskočil do profesionálního kolotoče, i když nějaký čas ještě pokračoval ve studiu. Vedle pěveckých recitálů vystupoval i v rádiu, kde ho slyšel šéf berlínské Státní opery. Hned mu dal roli Posy v novém nastudování Verdiho opery Don Carlos. V berlínské opeře se Fischer-Dieskau rychle stal jednou z hlavních hvězd. Často exceloval právě v dílech Giuseppa Verdiho, což vedlo dirigenta Ference Fricsaye k prohlášení, že „se mu nikdy nesnilo, že najde italský baryton v Berlíně“.

Mezitím se rychle a slibně rozjela i mezinárodní kariéra nadaného umělce, zejména v Anglii. Navzdory tomu základní osu operních domů, kterou se pak řídil dlouhá desetiletí, tvořily vedle Berlína především Mnichov (Bavorská státní opera), Státní opera ve Vídni a rovněž wagnerovský Bayreuth a festival v Salcburku. Zajímavé je, že nikdy nevystoupil v newyorské Metropolitní opeře. Přesto byl v USA (nebo i v Japonsku) velmi populární, ale téměř výhradně díky písňovým recitálům. Pro operní vystoupení upřednostňoval Evropu. V Berlíně pak zpíval poprvé řadu svých slavných rolí, ať už šlo o Dona Giovanniho, Wolframa v Tannhäuserovi, Sira Johna ve Falstaffovi nebo Bergova Vojcka.

Těžko lze vyjmenovat všechna důležitá jména od skladatelů až po pěvecké kolegy, s nimiž spolupracoval, ale z pěveckých partnerek je nutné zmínit Janet Bakerovou, z dirigentů nesmíme zapomenout na Rafaela Kubelíka či ze skladatelů na Benjamina Brittena. Možná nejdůležitější partnery však pro Fischera-Dieskaua představovali klavíristé, za jejichž bravurního doprovodu vystupoval v recitálech. Mezi nimi mimo jiné Jörg Demus, Svjatoslav Richter, Daniel Barenboim, Alfred Brendel, Hartmut Höll a asi ten nejdůležitější Gerald Moore, všichni skvělí sóloví hráči.

První Němec v Izraeli

V roce 1971 jako první německý umělec po druhé světové válce účinkoval v Izraeli

Nesmíme ani opomenout, jak důležitou roli hrál tento zjevem i chováním aristokratický a distinguovaný, možná pro někoho až příliš rezervovaný umělec v poválečné obnově Německa. (Nacisty rád opravdu neměl, jeho postižený bratr zemřel při experimentech s eutanazií.)

Dietrich Fischer-Dieskau v roce 1971 jako první německý umělec po druhé světové válce účinkoval v Izraeli. A co je zřejmě ještě důležitější, zpíval v němčině Schubertovy, Schumannovy a Mahlerovy písně za doprovodu Izraelské filharmonie. Do té doby se tam třeba i Beethovenova Devátá zpívala v angličtině! Daniel Barenboim připomíná, že pěvcovo nevšední umění umožnilo německým Židům v Izraeli znovu objevit krásu německého jazyka v hudbě. A nejen jim přispělo k uvědomění šíře a hloubky německého hudebního děcictví.

Neméně podstatný je i pěvcův podíl na usmíření Němců a Britů. Díky zpěvákovu přátelství s pacifistou Benjaminem Brittenem byl jedním ze sólistů při premiéře skladatelova Válečného requiem při otevření nově postavené katedrály v Coventry (vybombardované za druhé světové války Němci) v roce 1962.

Vlastně jen zpíval...

„Vždycky mě nejvíc zajímala hudba,“ přiznal čtyřikrát ženatý (jeho poslední manželkou byla významná sopranistka Júlia Váradyová) Fischer-Dieskau v roce 1995 v rozhovoru pro časopis Opernwelt. „Nikdy jsem bez ní nebyl schopný žít a ani v pozdějším věku se nemůžete vzdát něčeho, co je pro vás nejdůležitější. To může mít fatální následky.“ V té době už několik let nevystupoval, když na konci roku 1992 ze dne na den nečekaně pěveckou kariéru ukončil. Avšak hudby se ani náhodou nevzdal.

Fischer-Dieskau: „Vždycky mě nejvíc zajímala hudba.“

K překvapení všech se dal se sedmi křížky na krku, a nikoli neúspěšně, na dirigování a s taktovkou úspěšně pokračoval dalších deset let. Kromě toho psal knihy (vedle pamětí také kritiku vztahu Wagnera a Nietzscheho nebo studie o písňovém repertoáru), předával zkušenosti pěveckým následovníkům, sbíral starožitnosti, maloval obrazy...

Ale jak kdysi napsal Gerald Moore, především „žil hudbou, myslel hudbou a mluvil hudbou“, a to až do konce. Přitom měl stále pocit, že toho po sobě zanechal málo. „Jenom jsem zpíval,“ říkával. „Získal jsem příliš mnoho,“ svěřil se v roce 2007 novináři Normanu Lebrechtovi, „ale málo jsem předal svým nástupcům.“

„Jeho smrt mi připomněla, jak jsem se cítil v roce 1971 jako student na Yaleově univerzitě poté, co jsem zaslechl za dveřmi čtyři prostá slova: ,Igor Stravinskij dnes zemřel.‘ Skon Dietricha Fischera-Dieskaua je podobně významný,“ napsal kritik Anthony Tommasini v citlivém nekrologu. Tak nějak to je, i když si to možná zatím ani neuvědomujeme.

zpět na článek


© 2021 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.