Ceska Pozice

Přizpůsobí se evropská integrace společenským změnám?

Díky rusko-ukrajinské krizi by si Evropané mohli uvědomit, že je spojuje nejen obchodní výměna a společné úrokové sazby, ale i jiné ideje.

 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © ČESKÁ POZICE, Richard CortésČeská pozice

Propojíme-li na mapě Evropy a jejích sousedních oblastí jeviště dnešní rusko-ukrajinské krize s místy, kde se v uplynulých třech letech odehrály další velké příběhy, ocitá se evropský kontinent uprostřed obráceného půlměsíce poznamenaného násilím a rychlými tektonickými změnami.

Zřetězení převratných událostí od Tunisu přes Káhiru, Damašek, Istanbul až po Kyjev a Krymský poloostrov lze považovat za jakoby vnější, a nás se netýkající vývoj, ale skryté i otevřené provázanosti současného světa jsou natolik velké, že není možné rozdělovat události na „tady a tam“.

Obrysy nové Evropy

Česká republika sice představuje jen jeden z 28 příběhů evropské integrace, navzdory tomu se zdá, že Evropany dnes na celém kontinentu nespojuje víra v budoucnost, ale deziluze, hněv a hledání kolektivních viníků. Naším slabým místem je, že nás rusko-ukrajinská krize zastihla právě ve chvíli, kdy vrcholí eroze důvěry ve vlastní systém uspořádání věcí, který jsme si zvykli nazývat demokracií. Unášejí vlny evropskou loď do neznámých bouřlivých vod?

Od loňského roku se pozvolna objevují obrysy nové Evropy, kterou stále více Evropanů považuje za ztělesnění nespravedlností a nerovnováh

Existuje-li duch dané doby, určitě se dnes mění. Evropským diskusím už v roce 2013 nedominovala nutnost úsporných opatření, jež poháněla veřejnou politiku v letech 2010 až 2012. Ale o to výrazněji se od loňského roku pozvolna objevují obrysy nové Evropy, kterou stále více Evropanů považuje za ztělesnění nespravedlností a nerovnováh.

Loni jako by ještě více posílilo rozdělení Evropy na její severozápadní centrum a středomořskou periferii, jíž přizvukuje dezorientovaná a vyčerpaná postkomunistická střední Evropa. Obchodní toky sice nepopisují svět obzvlášť výstižně, navzdory tomu je třeba chvíli věnovat pozornost předběžným datům Německého statistického úřadu o vývoji obchodní bilance této země se zahraničím za rok 2013. Vypovídají totiž o určitém trendu.

Nepříznivé ekonomické trendy

Budoucnost generace mladých lidí narozených v zemích jižní Evropy po roce 1980 rozleptává systémová nezaměstnanost a pocit, že všechny přístupy k pracovním místům jsou obsazené a uzavřené. V případě nezaměstnanosti mladých lidí dnes její dělicí čára na jihu nevede mezi Evropou a severní Afrikou, ale mnohem severněji. Řecko a Španělsko se totiž v této nezaměstnanosti více podobají dvěma severoafrickým státům Maroku a Tunisku než Německu nebo Nizozemsku.

Máme vůbec šanci čelit dopadům těchto nepříznivých ekonomických trendů a současně zabránit tomu, aby se jich v Evropě zmocnili majitelé hospod páté cenové skupiny plných „buřtů, piva a nenávisti“? Možná, jen když budeme neúnavně a za cenu zpochybnění samotných pilířů evropské integrace vystupovat proti rétorice rodícího se „obludária“, jež zapouští kořeny ve všech členských státech EU. A útočit na jeho tvrzení, že národní a bruselské elity „prostým lidem“ něco tají. Lze dnes vůbec proces evropské integrace bránit jinak než defenzivní taktikou, nekompromisním přiznáním všech trendů, které mohou mít negativní dopady?

Lze čelit dopadům nepříznivých ekonomických trendů a současně zabránit tomu, aby se jich v Evropě zmocnili majitelé hospod páté cenové skupiny?Jeden příklad za všechny nabízí Francie. Respektovaný, levici nakloněný demograf Emmanuel Todd od roku 2011 ostře kritizuje myšlenku prospěšnosti eura pro svou zemi, čímž se ocitá ve výsostných vodách, ve kterých jinak loví Marine Le Penová a její Národní fronta. Todd je velmi vzdělaný, a navíc žije v zemi s tradicí veřejných intelektuálů, a proto mohl navzdory četným negativním reakcím svůj názor obhájit. Může oponovat ve stylu, zrušme euro, ať zachráníme Evropu.

A také prohlásit, aniž by byl považován za žongléra s duchem nacionalismu, že Německo dokázalo po roce 2011 to, co se mu nepodařilo ani ve čtyřicátých letech 20. století – zorganizovat Evropu nejprve outsourcováním nemalé části vlastní výroby za své východní hranice, do Polska a Česka, a poté ovládnutím spotřebního trhu s průmyslovými a strojírenskými technologiemi v odindustrializovaných zemích, jako je Francie, Velké Británie či ty v jižní Evropě.

Role Německa

Data Německého statistického úřadu dávají Toddovi nepřímo za pravdu. Z Ruské federace, jejíž potenciální tichá dohoda s Německem patří k nočním můrám střední Evropy, se v roce 2013 do Německa dovezlo zboží (tedy energie) za necelých 41 miliard eur. Ze zemí Visegrádské čtyřky (V4) – České republiky, Maďarska, Polska a Slovenska – však tento dovoz dosáhl 101 miliard eur, z čehož třetina byla z Česka.

Uvědomujeme si vůbec nakolik je ČR, přestože není členskou zemí eurozóny, součástí utváření a udržování nerovnováh v Evropě, které mohou nejen rozkolísat ekonomiku, ale zároveň být umně využity politiky hrajícími nacionalistickou kartou? To nemá být kritika Německa, naopak – demokracii a otevřenou společnost dnes neobhajuje v Evropě nikdo vehementněji než mladí Němci.

Problém může spočívat v tom, že Němci si svůj ostych vést Evropu po roce 2010 přeložili jako výzvu k její ekonomické podpoře a zorganizovali s jim vlastní pílí a výkonností svou hospodářskou měkkou sílu natolik dokonale, že to evropský kontinent a jeho soudržnost může poškodit. Jak můžeme v současnosti zabránit tomu, aby se společnosti evropských států chytily do pasti nacionalistického výkladu pohybů kapitálu, který uvnitř evropského společenství nezná hranic?

Kritika euroskeptiků

Část českých euroskeptiků i naše rodící se „obludárium“ založily svou politickou kritiku evropské integrace na jejím zobrazování v duchu diktátu „malému českému člověku“. Dle podobných formací ve Francii, Rakousku či Rumunsku je mu vystaven i „malý francouzský, rakouský či rumunský člověk“.

Část českých euroskeptiků založila svou politickou kritiku evropské integrace na jejím protektorátu neboli diktátu „malému českému člověku“

Už však nezmiňují, že vrchol evropské integrace i společná měna euro se odehrály v konkrétním historickém období kapitalismu s bojovým heslem volný trh, žádné regulace a hranice – tedy od přelomu sedmdesátých a osmdesátých let 20. století. Zásadní otázkou je, zda a jak dokážeme evropskou integraci přizpůsobit následující době společenských změn.

Možná tomu nakonec pomůže rusko-ukrajinská krize, jež se odehrává na východním okraji evropského společenství. Třeba si díky ní Evropané uvědomí, že je spojuje nejen pragmatická obchodní výměna nebo společné úrokové sazby, ale i banální pocit lidské blízkosti, podobnosti a náklonnosti.

zpět na článek


© 2020 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.