Přiznejme si pravdu: Národnímu parku Šumava statut II. kategorie nepřísluší

Šumavská kauza nevychládá, živí ji škodlivé „myši“, jelen sika a nyní i tlaky Mezinárodního svazu ochrany přírody, píše Radomír Mrkva.

Uschlý les na Černé hoře směrem od státní hranice s Bavorskem do vnitrozemí v Národním parku Šumava na leteckém snímku z 11. září 2012. foto: © ČTKČeská pozice

Uschlý les na Černé hoře směrem od státní hranice s Bavorskem do vnitrozemí v Národním parku Šumava na leteckém snímku z 11. září 2012.

Na dřívější články o Šumavě od profesora Pavla Kindlmanna (Šumava jako otázka kulturní vyspělosti národa) a redaktora ČESKÉ POZICE Čestmíra Klose (zejména na článek Nová hrozba pro Šumavu: Co nesežral kůrovec, okoušou myši) reaguje emeritní profesor oboru ochrana lesa a myslivost Lesnické a dřevařské fakulty Mendlovy Univerzity v Brně Radomír Mrkva. „Pokouším se vysvětlit, v čem je jádro problému a že často i ze strany některých přírodovědců, jinak nepochybně specialistů ve svých oborech, převládá spíše fanatismus než zasvěcený a celistvý pohled na ochranu ekosystémů,“ napsal Mrkva ČESKÉ POZICI k následujícímu příspěvku. (Tématu Šumava se ČESKÁ POZICE věnuje dlouhodobě.)

Gradace kůrovce patrně odeznívá, osud tetřeva, ptáka roku, a jeho údajně fatální ohrožení těžbou kůrovcových stromů byl rozmělněn, ale příběh Národního parku Šumava nevychládá. Naopak, jak bylo dříve řečeno, je pro jistou skupinu lidí symbolem specifického chápání „PŘÍRODY“, sjednocuje i aktivizuje zastánce takového přístupu, a proto musí být živen.

O myších a hraboších

Pomineme-li senzacechtivé krátké novinové šoty, tématu se opakovaně věnuje i ČESKÁ POZICE. Nedávno zde redaktor Klos, jen co probral „Šokující vize ředitele Mánka“, s radostí zvedl téma, které se nabízelo samo. Využil novinové články, zmiňující se o škodách způsobených drobnými hlodavci, označenými novináři jako „myši“, a toto téma „beze zbytku vytěžil“.

(Poznámka redakce: Termín „myši“ použil při informování médií mimo jiné i ředitel Národního parku Šumava Jiří Mánek, citujeme například z MF Dnes z 10. října: „V každém lese je perioda, kdy se myši přemnoží. Zejména když jsou dlouhé zimy, tak myši jsou vyhládlé a ožerou kůru stromů, které pak uschnou.“
ČESKÁ POZICE v Mrkvou zmíněném článku napsala
: „Jedno můžeme sami od sebe říci určitě: myši to nejsou. Tvorové tohoto druhového jména žijí jinde a jinak. Obecné označení ,myši‘ pro jakékoli hlodavce obstojí jen pro první chvilku. Předstoupí-li pracovníci národního parku s tak vážným sdělením před veřejnost, měli by umět jev i jeho původce pojmenovat. Ale šumavský management se poslední dobou už málo řídí tím, co se děje v přírodě, a ,myši‘ jsou toho drobným příkladem. Podobná ,myší vystoupení‘ velice shazují odborný kredit Národního parku Šumava.“)

Předně problém označil za mediální trik ředitele Mánka a lesníků Správy národního parku, kterými ospravedlňují obranné těžby proti kůrovci Na Ztraceném. Se zápalem sobě vlastním zpochybnil jejich odborný kredit a s pomocí „pěti dotázaných zoologů“ představil krátké exposé o myších a hraboších (možná i zajíci). Lesníkům doporučil použít „lesnický um a ne zbytečné holiny“ a neklučit (!?). (Klučení je vytrhání a odstranění pařezů jako příprava paseky pro výsadbu, které v dávné době předcházelo obvykle polaření, zemědělské využití pozemku.) Obranu proti hlodavcům směřovat na „podsazování cílových dřevin, clonění a odcloňování sazenic“. Snesené argumenty někdy až krkolomně obhajují „BEZZÁSAHOVOST“, prospěšnost hynutí nepůvodního smrkového lesa a vznik nových smrkových nárůstů, což se považuje za pravé dílo PŘÍRODY.

Vrcholem bylo tvrzení, že tlumení kůrovce Na Ztraceném je pouze „dalším dílem politické prohry“Vrcholem bylo tvrzení, že tlumení kůrovce Na Ztraceném je pouze „dalším dílem politické prohry“, protože se zde kácelo „jen proto, aby se ukázala moc nového managementu, který se zhlédl v hospodářském lese“ (?). Závěrem se citují názory zoologa Jiřího Flouska: „Máš-li přírodu chránit, musíš o ní něco vědět … Když nevíš nic nebo málo, snadno se ti cokoli povoluje. Vědění je zbytné.“

S tím lze naprosto souhlasit, leč v jiném kontextu. Nemá smysl přít se o to, kdo lesním ekosystémům rozumí lépe, a zejména celostně. Zkusme se nezaujatě znovu zamyslet nad cíli ochrany přírody a ochrany lesních ekosystémů na Šumavě. Zda cílem má být vznik divočiny, pustiny nebo přirozeného lesa, jaký zde přirozený les byl a zda „nezasahování“, to jest vyloučení antropického vlivu, není ve střední Evropě a na Šumavě jen pouhou frází, idealizovanou představou či zbožným přáním skupiny lidí a posléze dalších sympatizantů, kteří v obecné rovině touží po nespoutané přírodě.

Nevytrhujte zoology z práce!

Články o „škodlivých myších“ na Šumavě vznikly při náhodné zmínce pracovníků parku před novináři, že se objevil ohryz (povrchové ohryzání a konzumace kůry, lýka, někdy i dřeva kmenů a větví keřů a dřevin zvěří spárkatou a hlodavci; původce poškození lze určit podle místa poškození a podle šířky stop po řezácích) vysázených sazenic listnáčů a že toto ohrožení (včetně celé řady dalších příčin) představuje každoročně vážný problém pro obnovu původní skladby lesů.

Kdyby zůstaly na Šumavě zachovány původní lesy, jistě by zde nebyly velkoplošně hynoucí smrkové monokultury a drobní hlodavci by nebyli problémemPokud jde o zjištění původců škod (hraboši, myšice), jejich determinaci, okolnosti a příčiny vzniku gradací a podobně, nebylo nutno vytrhovat z práce přední zoology. Stačilo otevřít kteroukoli lesnickou středoškolskou, tím spíše vysokoškolskou učebnici nebo praktickou příručku věnovanou oboru ochrana lesa a na stránkách věnovaných škodám drobnými hlodavci se lze snadno dozvědět vše, po čem pan redaktor pátral. Podobně i v atlasech poškození lesních dřevin by zjistil, jak poškození vypadá a že odlišení původce není zase až tak složité. Stačí zaznamenat šířku stop po řezácích, popřípadě způsob ohryzu, a není pochyb o tom, zda původcem byl některý z hrabošů, nebo zda to „mohl být klidně i zajíc“, jak poznamenal dotázaný zoolog Vladimír Vohralík z Přírodovědecké fakulty UK v Praze.

Poněkud složitější to je s problémem, proč k ohryzu dochází. Ptejme se po způsobu, „co bylo dříve, vejce nebo kuře?“, a odpovězme si, že kdyby zůstaly na Šumavě zachovány původní, přirozené lesy, s jejich zonalitou, přirozenou skladbou a strukturou, pak by zde jistě nebyly velkoplošně hynoucí smrkové monokultury a drobní hlodavci by nebyli problémem.

Kůrovec není „architektem přirozeného lesa“

Ale když už zde tvoří smrčiny asi 80 procent plochy lesa, pak se asi nemělo připustit, aby v průběhu několika let uhynuly, došlo zde k zabuřenění a při těžbě kůrovcových stromů musely vznikat paseky. V opačném případě by „kůrovcové hynutí“ postihlo všechny lesy parku, a navíc i dalších majitelů, nejen u nás, ale i v zahraničí. Není snad tak obtížné pochopit, že chceme-li obnovit přirozený les a zamezit vzniku zmiňovaných zabuřeněných biotopů a chceme-li zastavit gradaci, je primárním úkolem kůrovce tlumit.

Nejprve obnovme přirozený charakter přirozených horských lesů, a až pak tam kůrovci dejme prostorNejde totiž o demagogickou frázi lesníků, když tvrdí, že druhovou i prostorovou přeměnu lesa a převod na přirozený stav lze úspěšně provést pouze v lese živém, což se týká i PŘIROZENÝCH smrčin. Kůrovce nelze obecně označit za architekta přirozeného lesa, jak to s oblibou tvrdí Mgr. Mojmír Vlašín – prostě přirozený les z hospodářské jednověké smrčiny nevyrobí.

Tuto zdánlivě vtipnou sentenci je třeba opravit, neboť kůrovec je nepochybně součástí přirozených horských lesů, ale nejprve obnovme přirozený charakter těchto lesů, a až pak tam kůrovci dejme prostor. Ale i tak je třeba na něj dohlížet. I zdánlivě velký Národní park Šumava (NPŠ) je ve střední Evropě pouze „malé akvárium“, kde PŘÍRODA nemá prostor k rozmachu a naopak je tísněna celou řadou vlivů okolní civilizace.

Je jisté, že ideálním biotopem pro hraboše jsou zabuřenělé plochy, ale ty jsou jak v suchém lese, tak i na pasece. Jsem s panem redaktorem Klosem zajedno, že všude zde jsou sazenice listnatých dřevin pro tyto živočichy, včetně zajíce a spárkaté zvěře, vyhledávanou pochoutkou. Navíc – sazenice buku i jedle, jako nejčastějších dřevin, které se doplňují, trpí extrémními výkyvy počasí, slunečním úpalem, suchem i mrazem. Proto přirozený proces obnovy lesů, kde jsou tyto dřeviny zastoupeny, byť jen v příměsi, probíhá „pod porostem“, pod jeho ochranou. Ve stínu neroste hustá buřeň, semenáče bez problémů odrůstají, nejsou tady hraboši, a pokud by zde byla také spárkatá zvěř „v přírodním stavu“, úspěšná obnova by mohla být základem přirozeného lesa.

O ochraně přírody a mantrách

Primárním problémem NPŠ je nepochybně jeho sporné zařazení do kategorie II. podle Mezinárodního svazu ochrany přírody (IUCN), tudíž po bok opravdu přírodních, nedotčených parků. Všichni ale vědí, že Šumava je dávno člověkem ovlivněná, takže přirozený charakter měly pouze ekosystémy lesa a rašelinišť na roztroušených ostrůvcích bývalých národních přírodních rezervací (NPR), posléze 1. zón na 13 procentech území parku.

Proto byl první a dosud stále platný Plán péče koncipován tak, že mimo zmíněné území, s téměř vyloučenou lidskou intervencí, bylo na dalším vytypovaném území usilováno o postupnou přeměnu lesa a dosažení jeho přirozeného stavu. Předmětem ochrany se měl stát buď zachovaný, nebo obnovený přirozený les. Stabilní ekosystém, byť s dílčími disturbancemi, dílo evoluce i adaptace, kde se vše vyvíjí podle přírodních zákonitostí a ve shodě s podmínkami prostředí. Kde nebudou škodit hraboši, kůrovci budou plnit svou přirozenou funkci a vichřice les podstatně nenaruší. Takový přístup byl aktualizován a opakovaně navrhován také v roce 2009, za vedení ředitele Františka Krejčího, leč marně. Realizován bude patrně až nyní.

Po roce 2007 začaly být politickou mocí dogmaticky prosazovány jiné cíle – středoevropská, blíže exaktněji nedefinovaná DIVOČINA, ke které dospěje vlastně jakýkoli les pomocí NEZASAHOVÁNÍ a OCHRANOU PROCESU. Tyto termíny, které naše legislativa ochrany přírody nezná, nebyly nikým podrobněji ozřejměny, pouze zaštítěny mantrou „Nechme přírodu přírodě, jen ona ví, co má činit“.

Přestože nezazněl jediný argument, proč se mají stát hlavním předmětem ochrany největšího národního parku sukcesní pochody, byl tento přístup fanaticky přijat nejen aktivisty, ale také intelektuály či ekologisty a zcela nepochopitelně značnou částí přírodovědné akademické obce. Argument „vždyť lesy parku činí pouze dvě setiny procenta našich lesů, tak proč je neponechat přírodě“ zní sice chlácholivě, ale jak komu.

Kam se poděla „divočina“?

Není jasné, kde lesy přirozeného charakteru na Šumavě hledat, zda je není třeba nejprve obnovitSnad právě přírodovědce a zcela jistě lesníky by mohlo spíše zajímat, jak probíhají přirozené procesy a vývoj v původních lesních ekosystémech, nebo alespoň blízkých přírodních, intervencí nasměrovaných na trajektorie přirozeného vývoje. Kde jinde to uskutečnit než v národním parku. Bohužel, nestalo se.

Řízena klišé o „vševědoucí přírodě“, odehrála se na Šumavě největší lokální kůrovcová kalamita u nás, během níž uhynuly v období 2007 až 2011 přes tři miliony smrků. Došlo k rozvratu umělých a bohužel i přirozených lesních ekosystémů s průvodními disturbančními jevy, na jejichž omezení nyní dává „hraběcí rady“ i redaktor Klos.

O sporné a obtížně obhajované divočině se ale přestalo hovořit a například profesor Kindlmann se na stránkách ČESKÉ POZICE dal slyšet, že předmětem ochrany v NPŠ mají být lesy přirozené, přičemž si nevšiml, že v tom jsme výjimečně zajedno. Není pouze jasné, kde lesy přirozeného charakteru na Šumavě hledat, zda je není třeba nejprve obnovit. Zcela zásadní je ovšem problém, co si kdo pod takovými lesy představuje.

Jak asi vypadaly přirozené horské lesy na Šumavě

Zatímco pod označením DIVOČINA nebo DIVOKÁ PŘÍRODA si lze představit ledacos a laik by třeba rád viděl změť popadaných stromů, kde je třeba se plazit bahnem, o přirozených lesních společenstvech a jejich zonalitě jsou poznatky vcelku kompaktní. Také pan profesor Kindlmann připouští, že pod hranicí 1200 metrů bude třeba uplatnit „aktivní management“ a reintrodukovat buk, jedli a další dřeviny.

Problém je ale v tom, že za „přirozené horské smrčiny“ či „skutečné smrčiny“ pokládá všechny současné smrkové lesy nad uvedenou hranicí (na zamokřených stanovištích i níže), a proto zde považuje jakoukoli intervenci téměř za nepřípustnou, laické neználkovství či odbornou blamáž. Mává počty nových druhů chvostoskoků, diverzitou mikroorganismů a léčivými zdroji, které budou ohroženy v důsledku „vydrancováním přirozených stanovišť“ (?), když zde tlumení početnosti kůrovce bude pokračovat.

I když pomineme, že v populárním článku nelze jít do hloubky, přece jen by mělo zaznít, že předmětem ochrany mají být primárně EKOSYSTÉMY, a jak sám profesor připouští, ekosystémy PŘIROZENÉ (pomineme-li specifické případy ochrany zvláště chráněných druhů).

Budeme-li se dále zajímat o to, jaké jsou vědecké poznatky o horských klimaxových smrčinách, a tedy přirozených ekosystémech, pak lze zjistit, že smrčiny 7. a 8. lesního vegetačního stupně mohou být na Šumavě i co do zastoupení dřevin nečekaně pestré. Jsou zde vylišeny typy, kde spolu se smrkem vystupuje také buk a jedle (s jednotlivou účastí až 20 procent), přimíšena bývá borovice, ale zejména listnáče: javor klen, hlavně však všudypřítomný jeřáb, bříza a osika. Celkem může činit podíl ostatních, jmenovaných druhů (mimo smrk) až 40 procent.

Hodnotit „přirozenost lesa“ jen podle toho, zda se smrkový porost nachází v patřičné nadmořské výšce či je ovlivněn vodou, je na pováženouTo bude možná i pro profesora Kindlmanna překvapivý údaj, protože z něj plyne, že takovému stavu se většina současných smrčin 7. a 8. lesního vegetačního stupně vesměs ani nepřibližuje. A to je řeč pouze o druhovém spektru dřevin, které sice ovlivňují stanoviště nejvíce, ale to není vše. Neméně významné jsou struktura a funkce složek ekosystému, zda se společenstva vyvíjejí přirozeným (sobě vlastním) způsobem a může zde probíhat adaptace. Zda je systém v patřičném časovém měřítku stabilní a poskytuje například živočišné synusii (společenstvo živočichů určitého biotopu neměnné po delší dobu) podmínky pro setrvalou existenci.

Hodnotit „přirozenost lesa“ jen podle toho, zda se smrkový porost nachází v patřičné nadmořské výšce či je ovlivněn vodou, a z toho pak odvozovat zásadní doporučení pro management, jak činí profesor Kindlmann, je na pováženou. Nicméně je třeba vyzvednout, že jako jediný mezi sympatizanty nezasahování klade důraz na obnovení a ochranu „přirozených ekosystémů“, aniž si patrně uvědomil, že jsou na Šumavě zachovány sporadicky. Druhá věc ovšem je, jak přirozeného stavu dosáhnout, či jej obnovit, což už nedomyslel. Na rozdíl od toho, mnou zmínění „frustrovaní městští intelektuálové“ se bijí za hesla a symboly, aniž pořádně vědí, oč ve skutečnosti v lese jde.

Střední Evropa a mozaiky původních lesů

Bludný kruh, do kterého se NPŠ dostal, a nekonečné spory, které neutichají, jsou v prvé řadě vyvolány tím, že byl park předčasně zařazen do kategorie II. podle Mezinárodního svazu ochrany přírody (IUCN), tedy mezi parky s územím antropicky neovlivněným a s přírodou přirozeného charakteru. Realita je ve střední Evropě taková, že se zde víceméně původní lesní společenstva zachovala pouze mozaikovitě, navíc obvykle obklopena kulturní krajinou, někdy značně deteriorizovanou.

Zde je třeba, nejen v regionálním měřítku, počítat s depozičními toky, minimálně s okyselením nebo vstupy dusíku. Domnívat se, že absolutní omezení jakékoli lidské intervence může vést rychle k nastolení přírodního stavu, není na místě. Bez vkladu přídatné energie dojde u nepůvodního, stejnověkého smrkového ekosystému, ponechaného na pospas kůrovci, zřejmě zcela ke změně trajektorií vývoje. Nevznikne víceméně stabilní klimaxová smrčina, ale les se bude opakovaně a dlouhodobě vyvíjet v krátkém vývojovém cyklu kolem 40 až 70 let. Náhle uhynulé lesy se spontánně obnoví, a jakmile dosáhnou věku příznivého pro napadení kůrovcem, znovu uhynou, a to na souvislých velkých plochách. Je otázkou, zda za takových podmínek může vůbec vzniknout přirozená, věkově strukturovaná smrčina.

Problémy působí migrující živočichové, konzumenti, schopní se přemnožit, gradovat a silně, až zásadně ovlivnit fytocenózy (rostlinná společenstva). U nás jde například o kůrovce nebo spárkatou zvěř, okrajově o hlodavce.

Další problém: sudokopytníci

O kůrovcích již bylo řečeno mnohé, jiný, neméně závažný problém představují myslivecky chovaní přežvýkaví sudokopytníci. Problémy působí jejich obvykle vyšší než přirozené početní stavy, bránící přirozené obnově lesa. Okus dřevin (ukousnutí a konzumace pupenů, listů nebo konců výhonů vegetace zvěří nebo obecně živočichy; původce poškození lze určit jen orientačně podle charakteru „střihové“ plošky a síly výhonů) je mimo to značně specifický, soustředěný zvláště na některé druhy listnatých dřevin či jedli, takže například absenci listnatých dřevin v horských smrčinách, o nichž je řeč, lze ve značné míře přičíst zvěři. Bez značné redukce početnosti spárkaté zvěře je u nás dosažení přirozeného stavu fytocenóz prostě nemožné.

Jelenovití by měli být na chráněných územích předmětem speciálního managementu ochrany přírody, ale naše myslivost je v tomto zcela rigidníNehledě na to, sami jelenovití by měli být na chráněných územích předmětem speciálního managementu ochrany přírody, což sice bylo v minulosti navrženo, ale naše myslivost je v tomto směru zcela rigidní. Trofejová zvěř by totiž neměla být například „zušlechťována“, což znamená, že jelen evropský středoevropské rasy by neměl být křížen s jelenem karpatské rasy kvůli dosažení lepšího paroží. Problematický je také takzvaný průběrný odstřel a podobně.

Značný problém v regionu západních hraničních pohoří představuje nyní také jelen sika východní, asijský jelen, který již dříve unikl z obor do volné přírody. Nyní se nekontrolovaně šíří, také na území NPŠ. Nejen že se obtížněji loví, a tudíž rychleji množí, ale navíc se prokazatelně kříží s jelenem evropským, což může být na území národního parku velký problém.

Komplikace působí to, že se uvedení živočichové volně pohybují a jejich početnost nelze účelově regulovat souběžně s plánovaným managementem fytocenóz, například pouze na územích prvních, bezzásahových zón. Kůrovci se pasivně větrem přemisťují na vzdálenost desítek kilometrů a posléze dovedou aktivně vyhledat a napadnout určité stromy a gradovat v okolí. Jelení zvěř se účelově soustřeďuje a z okolí infiltruje do území většího klidu v parku, a navíc sezonně migruje. Zatímco v případě býložravé zvěře celkem panuje názorová shoda, že bez intervence lovem se neobejdeme, a že tudíž „bezzásahovost“ obecně není možná, v případě kůrovců to mnozí již pouze z ideových pohnutek připustit nemohou.

Dopady „nezasahování“ na některé živočichy

Podle současných vědeckých poznatků nelze ve středoevropských horách považovat náhlé uhynutí a rozpad klimaxových smrčin na velkých ucelených plochách za přirozenou součást jejich vývoje a způsob generační obměny. Znamenal by totiž pro jejich typické zoocenózy (živočišná společenstva) úplnou pohromu a diskontinuitu vývoje.

Sen o návratu vlčích smeček je nesplnitelnou utopií – vlci by nepochopili, že smějí lovit pouze v národním parkuTo lze názorně a bez diskuse demonstrovat na druzích zákonem chráněných šplhavců a sov. V uhynulém lese a po jeho rozpadu v „bezzásahové“ zóně tady tito ptáci nenaleznou na dlouhou dobu a možná už nikdy potom hnízdní příležitost. Les už tady nebude moci natolik zestárnout, aby vznikaly doupné stromy. Takový způsob ochrany by ale byl zcela v rozporu s ochranou stanovišť a druhů ptáků podle příslušných směrnic EU v Ptačí oblasti Šumava.

Je na pováženou, že Komise EU a její emisaři, kteří nedávno navštívili Šumavu, tato závažná fakta nezohlednili a nadále, bez hodnocení reálií, dogmaticky prosazují NEZASAHOVÁNÍ aspoň na 50 procentech plochy parku. Neintervenovat a nesnižovat početnost ale není rovněž možné u větších obratlovců, v alimentační řadě, kde scházejí zásadní vrcholoví predátoři, zejména vlk. Sen o návratu vlčích smeček na naše území je nesplnitelnou utopií – vlci by nepochopili, že smějí lovit pouze v národním parku, a na konflikty by bylo zaděláno. O tom by mohli vyprávět šumavští rysi, i když ti, kteří vyběhli mimo park, už nic neřeknou.

Řešení: přeřadit národní park do IV. kategorie

Získá se tím prostor pro diskuse o uspořádání a velikosti jednotlivých zón, a to bez tlaku evropských orgánůZávěrem je třeba říci, že opravdu „čistým řešením“ by bylo podívat se pravdě do očí a přiznat, že se na Šumavě nezachovala člověkem nepoznamenaná přírodní krajina a lesy původního charakteru, a že tudíž NPŠ nepřísluší statut II. kategorie národních parků. Přiznanou pravdou neztratíme mezinárodní kredit, spíše naopak.

Jen fanatikům je dobrá jakákoli lež a budou se pitvořit, jednou za cíl považovat divočinu, jindy pustinu, a pokoušet se nějak obejít požadavek na původnost a přirozenost přírody. Nalhávat si, co jsou přirozené lesy a jak se vyvíjejí, nedůstojně se odborně blamovat. Balancovat mezi dodržením bezzásahovosti za cenu ohrožení chráněných stanovišť a chráněných ptáků v ptačích oblastech.

Přeřazením do kategorie IV. se získá prostor pro diskuse o uspořádání a velikosti jednotlivých zón, a to bez tlaku evropských orgánů. Zcela paradoxně by nakonec lesy takto spravované mohly být v souhrnu přírodě bližší, jak to známe z některých velkých národních přírodních rezervací, například v Jeseníkách.