Případ Tymošenková: „Selektivní justice“ teď už bez obalu

Kyjev potápí asociační dohodu s EU. Nejenže nepustí vězněnou opoziční vůdkyni za hranice na léčení, ale začal stíhat i jejího obhájce.

Dan Macek 20.11.2013

foto: © ReutersČeská pozice

Kdo se zatajeným dechem napjatě čekal, zda Ukrajina na nadcházejícím vilniuském summitu podepíše asociační dohodu s Evropskou unií (včetně dohody o volném obchodu), může s největší pravděpodobností už nyní zklamaně vydechnout. Jednu z klíčových unijních podmínek, totiž skoncování se selektivním uplatňováním spravedlnosti (konkrétně v případě vězněné expremiérky a opoziční vůdkyně Julije Tymošenkové), se totiž Kyjev rozhodl demonstrativně nesplnit.

Místo aby na naléhání Bruselu přijal zákon umožňující vydání churavějící političky z charkovské vězeňské nemocnice do péče berlínské kliniky, zatkl v pondělí pro jistotu i jejího obhájce Serhyje Vlasenka – za to, že v roce 2008 údajně nafackoval své exmanželce. Shodou okolností pocítila ukrajinská prokuratura urgenci posvítit si po pěti letech na případ rodinného násilí zrovna 48 hodin před tím, než měli unijní emisaři podat Evropskému parlamentu zprávu o stavu selektivního uplatňování justice na Ukrajině. Tatáž zpráva měla poté posloužit jako podklad pro jednání Rady ministrů zahraničí členských států EU následující pondělí 18. listopadu, kde má evropská osmadvacítka posoudit, zda Ukrajina dostála podmínkám podpisu kýženého dokumentu.

Vilnius bez ohňostrojů

Jednu z klíčových unijních podmínek – skoncování se selektivním uplatňováním spravedlnosti – se Kyjev rozhodl demonstrativně nesplnitEvropští diplomaté se tak podle serveru EUObserver již fakticky vzdali naděje, že by mohli v litevském hlavním městě ve dnech 28. až 29. listopadu slavnostně pokřtít vlajkovou loď projektu Východního partnerství. Jeho původní ambicí bylo přivinout k Evropské unii šest neruských postsovětských republik ve východní Evropě a na jižním Kavkaze (Bělorusko, Ukrajinu, Moldavsko, Gruzii, Arménii, Ázerbájdžán), aniž by jim byla jednoznačně přislíbena možnost budoucího členství. Byla to ovšem v prvé řadě Ukrajina, která velikostí své ekonomiky, počtem obyvatel, rozlohou i polohou ospravedlňovala okázalý marketing Východního partnerství coby dějinotvorného strategického projektu.

Ázerbájdžán a Bělorusko byly v dané šestici vždy za outsidery, nejen kvůli upřednostnění autoritářské formy vlády před „evropskou“ demokracií, ale také coby nečlenové Světové obchodní organizace (WTO), neboť členství v ní je předpokladem uzavření „hloubkové a komplexní“ dohody o volném obchodu s EU. Ze zbylé čtveřice snaživějších žáků vypadla letos v září Arménie, když oznámila rozhodnutí rezignovat na euroatlantickou ekonomickou integraci a připojit se místo toho k euroasijské celní unii Ruska, Běloruska a Kazachstánu (v opačném případě naznačila Moskva, že přehodnotí bezpečnostní záruky poskytované Jerevanu v jeho napjatém příměří s mocně zbrojícím Baku).

Z přeživší trojice plnohodnotných „východních partnerů“ sice čtyřmilionové Moldavsko a Gruzie dosáhly úctyhodného pokroku na poli demokracie a tržních reforem, ale hospodářsky jde do velké míry stále o ovocnářské a vinařské záhumenky postsovětského prostoru (které navíc ani nemají suverenitu nad celým svým územím). Jedině kvůli padesátimilionové Ukrajině proto Východní partnerství ještě vůbec stojí za řeč. (V bruselských kuloárech se prý o Ukrajině nekorektně hovoří jako o poslední velké „bílé rezervě“ pro EU odkázanou kvůli klesající porodnosti na příliv pracovních sil zvenčí.)Jedině kvůli 50milionové Ukrajině  Východní partnerství ještě vůbec stojí za řeč

Copak na Julii tolik záleží?

Mnozí se proto pozastavují nad tím, že by dohoda o volném obchodu s Ukrajinou, potažmo další zahraničněpolitické směřování Kyjeva mělo záviset na osudu jedné populistické političky s neprůhlednou minulostí oligarchy. Tymošenková byla v roce 2011 odsouzená k sedmi letům odnětí svobody za zneužití premiérské funkce při sjednání dodávek ruského plynu o dva roky dříve. Ukrajině tehdy údajně způsobila škodu 10 až 20 miliard dolarů. Proč Brusel tolik bazíruje na jejím vyvinění?

„Ani dva roky po jejím uvěznění, a navzdory soustředění plné váhy prokuratury na nejjemnější detaily smlouvy z roku 2009, jsem si nevšiml, že by v ní byl odhalen jakýkoli důkaz o korupci,“ upozorňuje v komentáři pro list The Kyiv Post analytik londýnské Standard Bank Timothy Ash, který zároveň podotýká, že politici podepisují mizerné dohody zcela běžně – v rámci EU například při záchraně eurozóny.

„Realita je taková, že stanovování cen za plyn dle dohody z roku 2006 bylo neudržitelné, Rusko chtělo vyšší cenu a Ukrajině hrozila další cenová válka s Ruskem. Světovým náladám tehdy vévodily obavy o bezpečnost energetických dodávek a předpokládalo se, že ceny plynu porostou. (…) Tymošenková možná mohla vyjednat nižší cenu, ale musela by Rusku něco nabídnout na oplátku – a to něco (kontrola nad plynovody) by nejspíš umenšilo ukrajinskou suverenitu,“ připomíná Ash okolnosti smlouvy podepsané za mediace českého předsednictví EU.

„Vnucuje se tedy otázka, proč je vlastně Tymošenková vězněná. Je to opravdu kvůli podpisu plynového kontraktu z roku 2009, anebo kvůli tomu, že pro stávající moc představuje politickou hrozbu?“ táže se Ash s odkazem na těsný výsledek prezidentských voleb z roku 2010, jež nepříliš charismatického Viktora Janukovyče vynesly do funkce hlavy státu, zatímco telegenické tribunce lidu ověnčené rustikálním copem přiřkly staronovou roli opoziční vůdkyně sbírající síly k volební odvetě. Odtud o rok později putovala do „ťurmy“.

Berlínská klinika

Ukrajinská ombudsmanka, jež Tymošenkovou v nemocnici navštívila, stopy po fyzickém násilí potvrdilaZáhy po svém uvěznění si Tymošenková začala stěžovat na bolesti zad, dožadovat se svého osobního lékaře a držet protestní hladovky. Zprvu tím ztratila část veřejných sympatií, neboť to působilo jako účelová hypochondrie zhrzené a paranoidní hysterky. Když ukrajinské úřady loni v únoru dovolily týmu tří kanadských a dvou německých lékařů prohlédnout prominentní vězenkyni, jejich závěr zněl, že potíže s páteří nejsou smyšlené. Krátce poté byla Tymošenková proti své vůli převezena do charkovské nemocnice, načež si stěžovala na zacházení bachařů, které dokumentovala fotografiemi podlitin. Ukrajinská ombudsmanka, která ji v nemocnici navštívila, stopy po fyzickém násilí potvrdila.

O úrovni metod ukrajinských úřadů svědčí, že ve snaze odejmout Tymošenkové gloriolu mučednice „unikaly“ do médií pravidelně videozáznamy průmyslových kamer z nemocničního pokoje vězněné političky. Ztráta intimity měla Tymošenkovou připravit o důstojnost podobně jako „hvězdu“ reality show.

Tymošenková odmítá být operována na Ukrajině, což se na první pohled může jevit jako povyšování se nad „obyčejné“ ukrajinské vězně. Když se však vezme v potaz, do jakých zdravotních potíží se v roce 2004 „náhle“ dostal Janukovyčův předchozí politický rival Viktor Juščenko, je obezřetnost opoziční vůdkyně celkem pochopitelná.

Kyjev mezitím pokračoval v dojednávání asociační dohody s Evropskou unií v kontextu Východního partnerství. Ta ovšem předpokládá i převzetí určitých demokratických standardů a nastolení vlády zákona, a nad okatou dekapitací ukrajinské opozice tudíž nešlo jen tak mávnout rukou. V prosinci loňského roku proto Brusel stanovil tři podmínky, které měl Kyjev před podepsáním dohody splnit:

  • schválit novelu volebního zákona,
  • pokročit v reformě institucí,
  • skoncovat se selektivním uplatňováním justice (jejímž nejkřiklavějším případem byla právě kauza Tymošenkové).

Prezident Janukovyč se pochopitelně hájil tím, že není v jeho moci zvrátit rozsudek soudu, který opoziční političku uznal vinnou, a nadto by zasahování politiků do kauzy bylo v rozporu s vládou zákona. Janukovyč sice omilostnil exministra vnitra Jurije Lucenka a několik dalších pozavíraných činitelů dřívější vlády Julije Tymošenkové, ale samotnou expremiérku prý omilostnit nejde. Prezidentskou milost lze totiž údajně udělit pouze odsouzeným, zatímco Tymošenková sice už pyká za plynový kontrakt, ale zároveň je stále teprve na lavici obžalovaných v několika dalších kauzách (letos v lednu byla obviněna z objednání vraždy podnikatele Jevgena Ščerbana a jeho manželky v roce 1996).

Omilostnění tedy nebylo na pořadu dne. Záložním plánem proto bylo vydání Tymošenkové k léčbě v Německu, jež by splnilo svůj humanitární účel, ale zároveň vycházelo Janukovyčovi vstříc odklizením opoziční vůdkyně z ukrajinské politiky. Jednání o této variantě se zintenzivnilo s přibližujícím se datem vilniuského summitu Východního partnerství, kde měla být s Ukrajinou podepsaná kýžená asociační dohoda. Kyjev do té doby měl schválit zákon umožňující vydávání vězňů k léčení v zahraničí.

Kdyby Janukovyč chtěl...

Snadnosti, s jakou by mohl skončit v náruči Evropské unie, se Janukovyč podle všeho zaleklNěkteří unijní politici, zejména z nových členských států, však nechtěli spoléhat na bezvýsledné omílání nepřijatelnosti „selektivní justice“ a požadavek propuštění opoziční vůdkyně přestali pojímat kategoricky s tím, že Tymošenková „není žádný andílek“ a „EU nesmí být obětí vlastních procedur“. Například estonský premiér Andrus Ansip otevřeně vystoupil s tezí, že vztahy mezi EU a Ukrajinou nemohou záviset na „jedné dámě“, která navíc poškodila estonské podnikatele, když ve funkci premiérky náhle zrušila licence v odvětví, v němž byli zainvestováni. Za jeho „kacířská“ slova ho při následné návštěvě Berlína pokárala kancléřka Angela Merkelová, ale podle některých zdrojů už ani německá diplomacie zcela nevylučovala podepsání asociační dohody bez Tymošenkové na svobodě.

Snadnosti, s jakou by mohl skončit v náruči EU, se Janukovyč podle všeho zalekl. Minulý víkend odjel do Ruska na utajovanou schůzku s Vladimirem Putinem, který Ukrajině hrozil odvetnými obchodními opatřeními v případě, že se jednoznačně zapojí do euroatlantického, a nikoli euroasijského integračního projektu. Na čem se oba prezidenti dohodli, není jisté. Hned následující pondělí byl ovšem k výslechu předvolán obhájce Tymošenkové Serhij Vlasenko, kde mu sdělili obvinění za pět facek, které prý v roce 2008 vlepil své exmanželce. Záhy byl propuštěn na kauci, avšak za ublížení na zdraví mu hrozí až tři roky vězení.  

Někteří pozorovatelé jsou přesvědčeni, že kdyby měl Janukovyč o asociační dohodu s EU opravdu zájem, mohl by se vymluvit na to, že příslušný zákon umožňující vydání Tymošenkové k léčbě v zahraničí nebyl včas přijat, neboť se parlament hemží neřízenými střelami s poslaneckým mandátem. Členské státy EU by pak pod tíhou dějinného okamžiku mohly teoreticky slevit ze svého požadavku. Ovšem náhlé obvinění osoby, jež dovede snad nejzasvěceněji vysvětlit, proč je Tymošenková politickým vězněm a nikoli vrahem nebo zlodějkou, je jen dalším, zjevně úmyslným příkladem selektivní justice.

Janukovyčovi vnitropoliticky vyhovuje, když bude moci vinu za nepodepsání asociační dohody svalovat na útlocitný BruselSkutečnost, že Vlasenko byl obviněn dva dny před klíčovým slyšením v Evropském parlamentu o připravenosti Ukrajiny k asociační dohodě, někteří komentátoři přirovnávají k situaci, kdyby se obžalovaný z vraždy pokusil hodinu před rozsudkem ukousnout svědkovi ucho. Evropská unie na takové počínání Kyjeva prostě nemohla nereagovat.

Janukovyčovi zároveň vnitropoliticky vyhovuje, když bude moci vinu za nepodepsání asociační dohody svalovat na útlocitný Brusel, který se z nepochopitelných důvodů staví na obranu právoplatně odsouzené političky zodpovědné za vyšší cenu plynu a násilnického právníka schopného udeřit ženu.

O Tymošenkovou (už) nejde

Že ve skutečnosti nejde o osud Tymošenkové, ale o princip, nasvědčuje fakt, že expremiérka po obvinění svého obhájce vyzvala Evropskou unii, aby asociační dohodu podepsala bez ohledu na to, zda bude v době vilniuského summitu stále ještě uvězněná, či nikoliv (den před jeho zahájením shodou okolností oslaví 53. narozeniny).

Pro Brusel by ovšem podepsání dohody za těchto okolností znamenalo ztrátu vlivu, neboť by obnažilo, že je při vymáhání podmínek asociace bezzubý, respektive že demokratické normy a vláda zákona jsou pro něj obchodovatelné. Zároveň by to dalo Janukovyčovi zelenou k dalšímu přitvrzení autoritářských tendencí a zvětšilo by hrozbu, že příští prezidentské volby v roce 2015 nebudou plně demokratické.

Na druhou stranu, nepodepíše-li se dohoda na vilniuském summitu, má Janukovyč stále důvod před Bruselem alespoň trochu sekat dobrotu. Kdyby to vypadalo, že Kyjev za Východním partnerstvím definitivně zabouchl dveře, jeho strategická cena klesne, neboť Putinova celní unie by se o něj už nemusela přetahovat s EU. Evropští politici se ale již příliš neobávají, že by se Kyjev přímo zapojil do konkurenčního euroasijského integračního projektu, protože ani průmyslníci z ruskojazyčné levobřežní Ukrajiny, jejichž zájmy prezident Janukovyč reprezentuje, o to nejeví zájem.

Na „nesportovní“ odstraňování konkurentů z politického kolbiště nemá Janukovyč monopolNapříklad polský ministr zahraničí Radek Sikorski už před časem začal mírnit rétoriku o osudovosti vilniuského summitu s tím, že podepsání asociační dohody s Ukrajinou se může o nějaký ten rok či dva odložit. V té době by se k moci mohla teoreticky vrátit prozápadní opozice. Během prezidentských voleb v roce 2015 by sice Tymošenková ještě neměla svůj sedmiletý trest odpykaný, ale na politické scéně Ukrajiny se mezitím objevil ještě nadějnější Janukovyčův vyzyvatel: boxerský mistr světa těžké váhy a lídr reformní opoziční strany UDAR Vitalij Kličko.

Vláda prý brzy v parlamentu předloží zákon, který by Kličkovi znemožnil na prezidenta kandidovat, neboť by z voleb vyloučil občany, kteří dlouhodobě platili daně v zahraničí. Základnou Kličkovy (Klitschkovy) profesionální boxerské kariéry totiž bylo Německo. Pikantní na věci ovšem je, že původní návrh vzešel od poslance jiné opoziční formace – strany Julije Tymošenkové. Inu, na „nesportovní“ odstraňování konkurentů z politického kolbiště nemá Janukovyč monopol.

Počet příspěvků: 2, poslední 16.11.2013 12:17 Zobrazuji posledních 2 příspěvků.