Případ Bárta – Škárka: Patří politické intrikaření před trestní soud?

Odvolací soud v případu poslanců Věcí veřejných opět otevřel otázky právní i etické, jakož i otázku zdravého rozumu.

 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © isifa/Lidové noviny/FRANTISEK VLCEKČeská pozice

Zpráva, že Městský soud v Praze v plném rozsahu zrušil prvoinstanční rozsudek v případu Víta Bárty a Jaroslava Škárky, zaslouží podrobnější pozornost, zejména argumentace soudu. Soud vrátil případ k novému rozhodnutí, při němž musí obvodní soud respektovat právní názory soudu odvolacího. Vrací se tím do veřejného prostoru nejen mediálně velmi exponovaná politická kauza, ale i některé obecnější otázky, které vyvolala. Novou situaci analyzuje a komentuje Jan Schneider.

Nejprve připomeňme, o čem letos v dubnu – bylo to v pátek třináctého – soudce Obvodního soudu pro Prahu 5 Jan Šott rozhodl, když odsoudil poslance Věcí veřejných Víta Bártu a Jaroslava Škárku, prvního za podplácení, druhého za podvod.

Poslanci novelizovali zákon o daních z příjmu. Činili tak jako obvykle ve své nekonečné moudrosti, takže důsledkem této novelizace bylo i zdanění jejich vlastních poslaneckých náhrad. Nutno na rovinu dodat, že až tak moudří v úmyslu být neměli, protože se jim reálně snížily příjmy.

Řečeno úplně po pravdě, výron vlastní moudrosti poslance zřejmě docela zaskočil...

Řečeno úplně po pravdě, ten výron vlastní moudrosti poslance zřejmě docela zaskočil, že se tu a tam asi objevila i slzička, a ani skřípění zubů nelze vyloučit. Pro někoho překvapivě i v klubu Věcí veřejných, přestože nezvyšování poslaneckých platů měly v předvolebním programu.

Faktický lídr VV Vít Bárta tehdy poslancům sdělil, že je připraven poskytnout jim výhodnou půjčku či jinou formu pomoci na překlenutí momentálních finančních potíží, jež by mohly z nenadálé situace vyvstanout. Na tuto nabídku zareagovala Kristýna Kočí, která od Bárty převzala 500 tisíc korun, a Jaroslav Škárka, který převzal 170 tisíc, v obou případech v hotovosti a bez vyhotovení písemné smlouvy.

Soud z toho dovodil, že obě takto poskytnuté půjčky představovaly pro jejich příjemce majetkové obohacení spočívající v absenci povinnosti hradit úroky, jež by jim vznikla za podmínek obvyklých v obchodním styku, a další zvýhodnění spočívající v podmínkách poskytnutí půjčky (zejména sporná faktická vymahatelnost vrácení půjčky, absence zajištění závazku). Tím podle soudu Bárta „jinému v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu poskytl úplatek, a takový čin spáchal vůči úřední osobě“.

Mluvě o jedné a téže finanční transakci však soud dospěl kreativně i k názoru, že Škárka pod falešnou záminkou žádosti o půjčku od spoluobžalovaného Bárty 170 tisíc korun vylákal, a to s úmyslem zneužít takto poskytnuté částky k následné diskreditaci Bárty ve veřejném a politickém životě. Tím podle soudu Škárka sebe obohatil, neboť uvedl někoho v omyl, a způsobil tak na cizím majetku větší škodu.

Dilema

V odůvodnění prvoinstančního rozsudku se píše, že „provedené důkazy připouštějí pouze dvě základní verze událostí. Na jedné straně stojí verze tvrzená obžalobou (...) a na straně druhé verze vyplývající z obhajoby (...)“.

Soud sám deklaroval, že má rozhodnout, zda šlo o půjčky, NEBO o úplatky

Přitom soud měl za zjevné, že jak obžaloba, tak obhajoba se v podstatné části skutkových tvrzení zcela shodují. „Podstatou zjišťování skutkového stavu tedy bylo posouzení otázky, zda se jednalo o půjčky, jak tvrdí obhajoba, či zda je správné tvrzení obžaloby, že se jednalo o úplatky poskytnuté za účelem uvedeným v obžalobě.“

Soud tedy sám deklaroval, že má rozhodnout, zda šlo o půjčky, NEBO o úplatky. Poněkud schizofrenně však rozhodl, že platí obě varianty, a odsoudil oba aktéry.

Leckomu přitom asi vytanul na mysli vtip o rabínovi, který při disputaci přikyvoval jednou té, podruhé oné, v souhrnu pak oběma stranám sporu. Jeho žena se už na to nemohla dívat a při nejbližší příležitosti ho vyplísnila: „Nemůžeš přece dávat oběma za pravdu!“ A rabín se zamyslel, a za použití podobně nekonečné moudrosti ze sebe vysoukal „a ty máš vlastně taky pravdu...“

Čtyři háčky
  • První okruh problémů uvedli oba obžalovaní v odvolání. Obvodní soud je totiž odsoudil za jiný skutek, než byli žalováni a sněmovnou vydáni.
  • Druhý problém je v tvrzení soudu, že bezúročná půjčka včetně způsobu poskytnutí pro příjemce znamenala majetkové obohacení a jiné zvýhodnění.
  • Třetí spornou otázkou je splnění podmínky skutkové podstaty trestného činu úplatkářství. Tou podmínkou je „obstarání věci obecného zájmu“, což bylo soudem aplikováno na diskusi v rámci poslaneckého klubu, případně na hlasování poslanců téže politické strany.
  • Čtvrtou, kardinální otázkou je dilema, zda jedna a tatáž finanční transakce může být prakticky současně úplatkem i podvodem, respektive poškozením cizích práv, jak dále uvidíme.
Ve sněmovně, za sněmovnou…

Podle policejní žádosti o vydání Poslaneckou sněmovnou se Bárta dopustil podplácení Kočí, přičemž od ní požadoval, aby ho přestala kritizovat, a byla naopak k němu loajální, pomáhala mu budovat dobré jméno a prosazovat jeho zájmy. Kočí úplatek podle policie nepřevzala a učinila kroky k oznámení skutku.

Podle téže policejní žádosti se Bárta dopustil podplácení Škárky, přičemž po něm chtěl, aby pomohl zrušit stávající klub Věcí veřejných v Plzni a s bývalým plzeňským primátorem Pavlem Rödlem založit nový. Škárka však na rozdíl od Kočí peníze přijal.

Rozsudek obvodního soudu však místo těchto důvodů uvedl pro oba případy, že na jednání poslaneckého klubu VV v rámci diskuse po snížení poslaneckých příjmů Bárta poslancům VV nabídl výhodnou půjčku či jinou formu pomoci, aby se nesnažili si platy opět zvýšit. Učinil tak podle soudu kvůli obavě z negativní mediální odezvy, jež by Věci veřejné postihla.

Nejvyšší soud už dříve rozhodl, že Bártovo jednání v poslaneckém klubu je vyjmuto z pravomoci trestněprávních orgánů

Ještě před odvolacím rozhodnutím Městského soudu však rozhodl Nejvyšší soud, že Bártovo jednání v poslaneckém klubu je vyjmuto z pravomoci trestněprávních orgánů. Vyjmutí se však netýká předání peněz mimo prostory Poslanecké sněmovny, a pokud by v tomto samotném jednání byla shledána trestná činnost, mohou trestněprávní orgány konat. Nesmějí však přihlížet k ničemu, co se odehrálo v prostorách Poslanecké sněmovny.

Městský soud se potom zabýval již pouze jednáním, které se odehrálo mimo prostory Poslanecké sněmovny, a dovodil, že zásada totožnosti skutku byla u Škárky porušena. Sněmovnou byl vydán na žádost policie pro podezření z přijetí úplatku, odsouzen byl však za podvod, přičemž podle Městského soudu zde přichází v úvahu § 181 trestního zákoníku (poškození cizích práv).

Spor o úrok

Takové „majetkové obohacení“ naše civilizace velmi dobře a velmi dlouho zná

V rozsudku obvodního soudu se praví, že příjemci půjčky byli „majetkově obohaceni“ tím, že nemuseli platit úroky, běžné v obvyklém obchodním styku. Tato civilizace se však hlásí k židokřesťanským kořenům. A Starý zákon, fundament Bible svaté, přesně takovéto uspořádání finančních vztahů nejen zná, ale přímo nařizuje! V 5. knize Mojžíšově (Deuteronomium 23, 21) se píše: „Cizinci můžeš půjčovat na úrok, ale svému bratru na úrok půjčovat nesmíš, aby ti Hospodin, tvůj Bůh, požehnal ...“. Bratr zde stojí v opozici vůči cizinci, čili nelze tento pojem omezovat na úzce rodinné vztahy.

Kdybychom tento výrok vyložili s pořádnou nadsázkou (fundamentalisticky), mohli bychom v extrémním případě až dovodit, že soudce Šott kriminalizoval jednání podle bible. Nic takového nemáme v úmyslu, cílem citace je jen upozornit, že takového „majetkové obohacení“ naše civilizace velmi dobře a velmi dlouho zná.

„Jiné zvýhodnění“ příjemce půjčky mělo nastat „spornou vymahatelností“, když půjčka byla pouze ústně sjednána a závazek nebyl věřitelem nijak zajištěn. Občanské právo však ústně sjednanou smlouvu má za stejně platnou, jako smlouvu písemnou. A hledat „výhodu“ v nezajištěné půjčce – takovéto podezíravé vidění světa zavání obecnou presumpcí podvodného jednání.

Věci (ne)veřejné

Městský soud se ztotožnil s názorem obvodního soudu, že Bárta finanční výpomoc nabídl za účelem ovlivnění poslanců v otázce snížených poslaneckých příjmů. Tohoto jednání se dopustil v prostorách Poslanecké sněmovny, a proto se jím dle rozhodnutí Nejvyššího soudu trestněprávní orgány již nesmějí zabývat.

Městský soud následně konstatuje, že zbylé jednání, které se odehrálo mimo prostory Poslanecké sněmovny, nelze nijak spojit s obecným zájmem. Tím padá možnost odsoudit Bártu za úplatkářství.

Nezodpovězenou otázkou zůstává, nakolik vůbec může být jednání uvnitř poslaneckého klubu „obecným zájmem“

Nezodpovězenou otázkou však zůstává, nakolik vůbec může být jednání uvnitř poslaneckého klubu „obecným zájmem“ (často se uvádí ve stejném smyslu obecný i „veřejný zájem“). Pojmem „obstarávání věcí obecného zájmu“ se podle webu ministerstva vnitra rozumí jednak veškeré činnosti (a rozhodování) orgánů státní moci, a dále pak veškeré činnosti při uspokojování lidských potřeb celospolečenského rozměru. Obecný zájem je pojem právnicky nedefinovaný, a zřejmě i nedefinovatelný. Je proto sporné, zda správné vnitřní fungování nějaké politické strany je obecným zájmem. Zda to není spíše oblastí správního soudnictví, vyhodnotit soulad konkrétního jednání se stanovami politické strany.

Schizofrenní idea

Soustřeďme se na finanční transakci Bárta – Škárka. Podle policie Bárta dal Škárkovi peníze za to, že Škárka pro něj cosi v Plzni zařídí, a Škárka si ty peníze vzal.

Podle obvodního soudu zase mělo ze strany Bárty jít o úplatek, ale ze strany Škárky o podvodně vylákanou částku. Jedna a táž finanční transakce by tedy měla splňovat obě funkce najednou, tedy měla být účelově vylákána a současně dobrovolně poskytnuta, a to současně za účelem finanční výpomoci i finanční diskreditace. Jinými slovy, Bárta měl dobrovolně nabídnout Škárkovi totéž, co Škárka měl od Bárty podvodně vylákat.

Těžko si lze tuto schizofrenní ideu reálně představit. Byl-li by totiž Bárta k poskytnutí částky vyprovokován podvodnou záminkou, nemohl by se dopustit trestného činu. Byl by pak jeho obětí. Odsouzen by musel být Škarka, ale nikoliv za podvod, protože se materiálně neobohatil, ale za poškozování cizích práv.

Soud není bulvár

Zajímavou doušku pak činí Městský soud, když ve svém usnesení konstatuje negativní důsledek medializace procesu v přímém přenosu, který dokonce považuje za odporující trestnímu řádu. Svědci se totiž do svého slyšení nesmějí vyskytovat v soudní síni – avšak v tomto případě se mimo ni mohli dívat na televizní přenos, čímž byl efektivně obejit smysl tohoto ustanovení trestního řádu.

Městský soud – zcela v souladu s tématickým evergreenem právnických debat o „kriminalizaci všeho“ – pak shrnuje, že politické intrikaření nepodléhá trestní odpovědnosti, ale mělo by najít odezvu politickou, v důvěryhodnosti politiků před voliči.