Přinese reforma vysokých škol volnost jen průměrným institucím?

Navrhovaná změna akreditačního procesu vytváří mnoho otázek, na které zatím neexistuje uspokojivá odpověď, upozorňuje Samuel Zajíček.

 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © ČESKÁ POZICE, Alessandro CanuČeská pozice

KOMENTÁŘ Samuela Zajíčka / Jednou z věcí, kterou naprostá většina aktérů v současném dějství novelizace zákona o vysokých školách podporuje, je reforma akreditačního řízení. Ačkoli totiž Akreditační komise už v mnohém postoupila od pouhé formální kontroly, současná podoba stále přináší více problémů než pozitiv, akreditační řízení je pomalé, administrativně náročné a do značné míry formální.

Změnu, která kromě akreditací studijních programů zavádí takzvané institucionální akreditace a akreditace pro oblasti vzdělávání a která velkou část činností předává do autonomní působnosti škol samotných, tak většina aktérů jednoznačně vítá.

Na druhou stranu v diskusích, které na dané téma probíhají, se až pohříchu často stává, že jednotliví debatující do navrhovaného konceptu vkládají své zažité představy, a zůstávají tak na půli cesty mezi současnou a navrhovanou podobou akreditací. Tomu samozřejmě nepomáhá fakt, že dodnes neexistují žádné konkrétní informace, modely či návrhy standardů – všechny materiály ministerstva zůstávají na úrovni obecných tezí.

Má ovšem jasno alespoň ministerstvo? Je navrhovaný systém domyšlený a konzistentní? Ukažme si, co jednotlivé pojmy znamenají a kde jsou úskalí navrhovaného systému.

Akreditace institucionální

Institucionální akreditace vysoké školy má být pojímána jako ověření schopnosti školy kriticky posuzovat vlastní kvalitu a na základě takového posouzení upravovat svou strukturu, strukturu realizovaných studijních programů a konkrétní studijní plány. To lze uskutečnit pouze posouzením robustnosti, otevřenosti a vypovídací schopnosti hodnotících a řídících procesů, přičemž samozřejmě musí být brán ohled také na aktuální i potenciální personální složení orgánů do těchto procesů vstupujících a na procesy jejich obměny.

Jak a kdy se vysokým školám podaří takový systém vytvořit? A po jak dlouhé době bude možné konstatovat, že systém splňuje nároky na něj kladené?Z toho mimo jiné vyplývá, že pro posouzení takového vnitřního systému zajišťování kvality je nutné tento systém posuzovat především při jeho činnosti, tedy srovnat dlouhodobé výstupy a proměny tohoto systému s nějakým etalonem, určeným vnější akreditační autoritou. Reálně tedy institucionální akreditaci bude možné udělit pouze vysoké škole, která již funkční vnitřní systém zajišťování kvality má a tento systém uspokojivě funguje již několik funkčních období členů jednotlivých orgánů vstupujících do procesu.

Tento model je pochopitelný, byť samozřejmě klade otázky, jak a kdy se vysokým školám podaří takový systém vytvořit a po jak dlouhé době bude možné konstatovat, že systém splňuje nároky na něj kladené. V současné době žádná vysoká škola žádný takový systém explicitně nemá. Kontrola, hodnocení i řízení kvality je nyní rozloženo mezi zákonné orgány vysokých škol a různé administrativní či poradní složky institucí.

Pokud bude zákon vyžadovat, aby byl takový systém utvořen explicitně, a dokonce centrálně, hrozí, že bude třeba současné fungování natolik proměnit, že nebude možné uznat kontinuitu nového systému s implicitním systémem dosavadním. To ale povede k tomu, že institucionální akreditaci nebude ani kvalitní škola moci získat ani ihned, ani v historicky krátké době, ale až poté, co daný systém prokazatelně projeví své kvality (10 let?). Protože zatímco s kontinuitou by bylo možné kvalitu posoudit na základě dosavadních hodnocení ze strany Akreditační komise, úspěšnosti akreditačních žádostí, úspěšnosti absolventů a jiných indikátorů, bez uznání kontinuity systému začínáme de facto od nuly.

Přes všechny problémy je nicméně z dosud zveřejněných katalogů novely vysokoškolského zákona jasné, co je objektem institucionální akreditace a jaká mohou být kritéria, na základě kterých bude posuzování probíhat a za jakých okolností bude instituce akreditována.

Akreditace studijního programu

Podobně je jasné, co je objektem a kritérii v případě akreditace studijního programu: akredituje se profil absolventa a studijní plán zajišťovaný konkrétními lidmi, případně pracovištěm. Lidé, kteří rozumějí danému oboru či oboru příbuznému, zváží, zda navrhovaný profil absolventa je rozumný. Zváží, zda studijní plán je vyvážený a realizovatelný, ať už ve smyslu specializace, studijní náročnosti nebo personálního a materiálního zázemí.

Zatímco tedy pro institucionální akreditaci je třeba, aby hodnotitelé měli zkušenosti jak s vědeckou a pedagogickou prací, ale hlavně také s prací řídící, pro akreditaci studijního programu řídící zkušenost potřebná není, hodnotitelé by však měli mít o to hlubší vhled do akreditovaného programu a jeho zasazení do systému věd.

Akreditace vzdělávacích oblastí

Co je však objektem a kritérii akreditace vzdělávacích oblastí? Jaký je ideální profil hodnotitelů? To vůbec není jasné. Akreditace oblasti vzdělávání má vysokou školu, která již obdržela institucionální akreditaci, uschopnit k tomu, aby v dané oblasti vzdělávání, když chce realizovat nový či změnit existující studijní program, nemusela o svolení nadále žádat vnější akreditační autoritu, ale měla rozhodnutí zcela ve své autonomní působnosti. Je tedy zjevné, že to, co musí být hodnoceno a akreditováno, je právě – v dané oblasti vzdělávání – schopnost moudrého autonomního rozhodování instituce.

Nemají tedy pravdu ti, kteří si představují, že akreditace oblasti vzdělávání je analogická akreditaci studijního programu, jen pojatá obecněji. V akreditaci programu jde, jak bylo řečeno, o zhodnocení plánu a schopnosti instituce tento plán kvalitně realizovat. Akreditace oblasti vzdělávání naopak nemůže být vázána na konkrétní program, na konkrétní pracoviště. Proces akreditace oblasti vzdělávání musí zhodnotit samotnou schopnost převzetí této zodpovědnosti vnitřními orgány instituce, neboť oblasti jsou – a dle představ ministerstva školství budou ještě víc – příliš obecné a apriorní zhodnocení rozumnosti a realističnosti všech možných budoucích plánů instituce prostě není možné.

Objektem akreditace oblastí tedy nejsou pracoviště, ale vnitřní systém zajišťování kvality. Akreditace oblasti vzdělávání je tedy analogická nikoli akreditaci studijního programu, ale spíše akreditaci institucionální.

Není to zbytečné?

Liší se ale vůbec tyto dvě akreditace? Není akreditace oblasti vzdělávání zbytečná? Nehodnotí a neakredituje schopnost instituce rozhodovat o tom, jaké programy bude realizovat, už akreditace institucionální? Lze vůbec uvažovat o tom, že by instituce měla institucionální akreditaci, a přitom hrozilo, že bude provádět nekvalitní program nebo program, který by nedokázala personálně nebo materiálně zajistit (například, že by se umělecká škola rozhodla pro program z oblasti chemicko-technologické)?

Proces institucionální akreditace nemůže nikdy probíhat samostatně, ale vždy společně s akreditací alespoň jedné oblasti vzděláváníPokud má akreditace oblasti vzdělávání mít vůbec nějaký význam, musí na jedné straně platit, že institucionální akreditace bude pojata obecněji jako ověření obecných, oborově nespecifických procesů zajišťování kvality, tedy do značné míry formálně. Na druhé straně to znamená, že proces institucionální akreditace nemůže nikdy probíhat samostatně, ale vždy společně s akreditací alespoň jedné oblasti vzdělávání. Na proces akreditace oblasti vzdělávání totiž musí zbýt ověření toho, že dané procesy jsou – vzhledem k dané oblasti – naplněny věcným obsahem a že jsou – samotné procesy – dlouhodobě stabilně adekvátně personálně zajištěny.

Zároveň může mít akreditace oblastí význam regulační, například může omezit autonomní rozhodování školy při stanovení toho, že studijní programy budou pouze na bakalářské – to je ovšem význam, který lze stejně dobře přiřadit i samotné institucionální akreditaci.

Záměr, nebo nedomyšlenost?

I v tomto pojetí však zůstává nejasné, jaký je ideální profil hodnotitele posuzujícího žádost o akreditaci oblasti vzdělávání. Je zřejmé, že daný hodnotitel musí rozumět stylu provozování vědy i pedagogické praxe v dané oblasti, aby mohl posoudit personální zajištění vnitřních procesů, zároveň ale musí být schopen posoudit i procesní stránku věci. Zdá se tedy, že pro akreditaci oblasti vzdělávání musí vnější akreditační autorita jmenovat komisi složenou jak z lidí, kteří se jinak podílejí na akreditacích studijních programů, tak z lidí, kteří provádějí akreditace institucionální.

Co se bude dít, když bude škola chtít akreditovat novou oblast?Z tohoto oddělení ovšem vznikají také otázky ryze praktické. Co se například bude dít ve chvíli, kdy bude instituce chtít akreditovat novou oblast? Na posouzení výše uvedených kritérií musí už proces zajišťování kvality v dané oblasti vzdělávání reálně a dlouhodobě fungovat. To ale znamená, že po určitou, nikoli krátkou, dobu bude procesem akreditací studijních programů zatížen nejen vnitřní systém zajišťování kvality, ale posléze i vnější akreditační autorita.

Je to záměrný regulační mechanismus, který omezí akreditace dalších oblastí, nebo pouhá nedomyšlenost oddělení akreditací oblastí vzdělávání od akreditace institucionální?

Otázka excelence

Další okruh otázek vzniká, zapojíme-li do naší úvahy plánovanou profilaci studijních programů. Ministerstvo školství plánuje tímto způsobem nastartovat a podpořit diverzifikaci vysokých škol tak, aby se všechny školy nesnažily kopírovat tentýž „akademický“ mustr, ale mohly své programy profilovat do některého ze směrů, ve kterém by prokázaly excelenci. Takovými směry mají být:

  • profil „profesní“, zaměřený na praxi a spojení s aplikační sférou;
  • a profil „výzkumný“, zaměřený na teorii a vědeckou práci.

Oba tyto speciální profily mají mít excelentní charakter a programů v těchto profilech by v představách ministerstva nemělo být více než zhruba 10 až 20 procent z celkového počtu programů. Excelence těchto profilů by se měla odrážet i ve financování škol.

Co toto znamená pro akreditační proces? Pokud má škola institucionální akreditaci i akreditaci dané oblasti vzdělávání, je v její autonomní působnosti realizovat v této oblasti libovolný studijní program. Je ale v její autonomní působnosti i realizace studijního programu, profilovaného některým směrem jako excelentní? Pokud ano, jakým způsobem lze zaručit onen podíl těchto programů? Vezmeme-li v úvahu pozitivní dopad na financování škol, školy budou zjevně naopak usilovat o co největší podíl těchto specializovaných programů. Pak se ale vytrácí excelence, neboť i kdyby vnitřní systém zajišťování kvality fungoval dobře, vždy bude srovnávat kvalitu především uvnitř instituce, zatímco excelencí se míní vždy excelence globální, napříč školami.

Posouzení, který program je excelentní, musí být vnější – pouze vnější autorita má totiž dostatečný globální přehledPosouzení, který program je excelentní, tedy musí být vnější – pouze vnější autorita má totiž dostatečný globální přehled. To ale znamená, že profilace musí být chápána jako hodnocení a posteriori, což ovšem není konzistentní, neboť jednotlivé profily mají splňovat rozdílné akreditační standardy, nebo a priori, ale pak se zdá, že pro tyto profily nezbývá, než ponechat akreditace studijních programů vnější autoritou tak, jak je provozovaná nyní.

To by ale vedlo k paradoxní situaci, že čím špičkovější instituce bude, tím spíše bude kontrolovaná vnější autoritou a tím méně se jí bude týkat změna akreditačního řízení. Volnost by pak novela přinesla pouze institucím průměrným. Je tento důsledek ministerstvem opravdu chtěný? Ale pokud ne, jak jinak budou tyto problémy řešeny?

Jisté je, že navrhovaná změna akreditačního procesu zásadně přestrukturovává akreditace nejen procesně, ale i pojmově, a vytváří mnoho otázek, na které zatím – a především právě proto, že většina lidí se stále v diskusích pohybuje v pojmovém rámci současného systému – neexistuje konzistentní uspokojivá odpověď. Což je ale ve chvíli, kdy do zveřejnění paragrafovaného znění novely zbývají řádově spíše dny než týdny, poněkud znepokojivé.