Přijede Obama kvůli Temelínu?

Čtvrtstoletí poté, co Praha přešla zpoza železné opony do sféry vlivu Washingtonu, pozbyla dvoustranná relace výjimečnost. Není ale od strategicky nezajímavé středoevropské zemičky vlastně trochu domýšlivé předpokládat, že s ní bude světová supervelmoc udržovat zvláštní styky?

US President Barack Obama and his Czech counterpart Václav Klaus came in fist and second, respectively, in the poll | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy US President Barack Obama and his Czech counterpart Václav Klaus came in fist and second, respectively, in the poll | foto: © ReutersČeská pozice
US President Barack Obama and his Czech counterpart Václav Klaus came in fist and second, respectively, in the poll

Nevyprovokovaná ruská invaze na Ukrajinu, kterou Kreml ospravedlňuje „ochranou“ tamních etnických Rusů, dodala na váze letošním připomínkám 15. výročí vstupu České republiky do NATO. Jelikož početnou ruskou menšinou disponují i pobaltští členové aliance, stává se nebývale aktuálním stěžejní článek 5 Severoatlantické smlouvy zavazující spojence ke společné obraně.

I vkrádající se pochybnosti o pokračující relevanci spojenectví s americkou supervelmocí, které minimálně od sporné irácké války jakoby beze smyslu tápalo od hašení jedné „pouštní krize“ ke druhé a jehož přelomové bojové nasazení v Afghánistánu letos po třinácti letech spěje k neslavnému konci, tím Vladimir Putin rázem rozptýlil.

Svou krymskou avantýrou ruský prezident dokonce mezi opozičními republikány za Atlantikem po pěti letech oživil debatu o umístění americké protiraketové základny ve středočeských Brdech – jako strategickém protitahu adresovaném Rusům (ač má protiraketová obrana výslovně čelit případným raketám z Íránu). Zrušením Kremlu nelibého projektu pouhý rok po ruské invazi Gruzie v srpnu 2008 totiž současný demokratický prezident Barack Obama prý projevil slabost, kterou si Putin vyložil jako zelenou k anexi dalších teritorií v postsovětském prostoru (teď už i formální).

„U Obamy“ na Hradčanech

Odpískáním plánovaného radaru v Brdech Barack Obama nadobro uzavřel jednu etapu česko-amerických vztahůO souslednosti mezi nenarušeným klidem brdských hvozdů a překreslováním hranic na Krymu by asi šlo polemizovat. Odpískáním plánovaného radaru v ČR však Obama každopádně nadobro uzavřel jednu etapu česko-amerických vztahů. Na jeho prosazení totiž řada zdejších politiků zbytečně obětovala nemalý politický kapitál, a tak po pomyslném vrcholu vzepětí skalně proamerického kurzu české politiky následovalo vystřízlivění.

Skutečnost, že prezident Obama za svého úřadování Českou republiku již dvakrát navštívil, může u někoho vyvolat klamné zdání, že jsou česko-americké vztahy nadále na výši. Prvně v roce 2009 tu však byl jen proto, že konání pravidelného summitu EU-USA zrovna vyšlo na české předsednictví v Evropské radě.

Budoucí laureát Nobelovy ceny míru tehdy v projevu na Hradčanském náměstí předestřel svou vizi světa bez jaderných zbraní – takzvanou „pražskou agendu“. Bezelstná naivita představy, že se (namátkou) Peking, Pchjongjang či Islámábád dobrovolně zřeknou svých jaderných hlavic, respektive že zbavením se hlavního odstrašujícího nástroje NATO přejdou Kreml choutky na opětovné ujařmení národů v jeho dřívějším područí, přiměla skeptičtější posluchače docenit trefnost názvu nedaleké hospody „U černého vola“.

O rok později si Obama vybral Prahu jako místo podpisu nové smlouvy START s „místo držícím“ ruským prezidentem Dmitrijem Medveděvem o snížení „strategického“ (mezikontinentálního) jaderného arsenálu USA a Ruska. Pro hostitelskou zemi ovšem šlo o diskutabilní čest, neboť smlouva ponechávala Rusku až desetinásobnou převahu v počtu „taktických“ jaderných zbraní krátkého a středního doletu, jejichž konvenční obdoby hrozil Kreml na Česko zacílit, pokud by USA neupustily od výstavby radaru na území svého „suverénního“ spojence.

Alexandr Vondra: „Měli jsme 20 let slunečného počasí, kdy náš vliv ve Washingtonu byl mnohem větší, než naše fyzická síla“Po Obamově ústupku ruským výhrůžkám by proto snad bývalo vhodnější, aby dějištěm podpisu „nerovné“ smlouvy o zbrojním omezení s Ruskem nebyla právě Česká republika, ale nějaká jiná, „neutrální“ země. Že velmoci ke stvrzení kompromisu využily zrovna pražské kulisy, totiž v kontextu skýtalo zdání, že Washington implicitně přistupuje na to, že i rozsah obranných vazeb mezi ČR a Spojenými státy je předmětem k jednání.

Obama opakovaně avizoval odklon strategického zájmu USA směrem k východní Asii, což je vzhledem k rozpínavým tendencím Číny pochopitelné. Polistopadoví čeští atlantisté však byli z vývoje obzvlášť zhrzeni, neboť to pro ně byla sprcha studená dvojnásob: „Měli jsme 20 let slunečného počasí, kdy náš vliv ve Washingtonu byl mnohem větší, než naše fyzická síla. Příběh sametové revoluce a obraz Václava Havla hrál klíčovou roli,“ vzpomínal před pár lety na pobyt české diplomacie na zaoceánském výsluní Alexandr Vondra, velvyslanec v USA v letech 1997 až 2001.

Made in Haveland

Plachý středoevropský intelektuál, jehož proměna z vězněného disidenta v hlavu státu zosobňovala „happyend“ studené války, učaroval Washingtonu hned zkraje svého prezidentování. Jeho projev k oběma komorám amerického Kongresu, s nímž vystoupil během své první oficiální návštěvy USA v stále ještě euforickém únoru 1990, byl opakovaně přerušován ovacemi ve stoje.

V podvědomí amerického politického establishmentu se tím hravě zařadil do první ligy světových státníků, což propůjčovalo vyšší prestiž i jeho zemi, které se poštěstilo tento vstupní „politický kapitál“ vrchovatě zúročit: Havlovo úřadování ve funkci české, respektive československé hlavy státu se překrývalo s administrativami hned třech amerických prezidentů – republikánů i demokratů.

Předminulému českému prezidentovi sice skončilo poslední funkční období už v roce 2003, ale shodou okolností na něj tehdy plynule navázala válka v Iráku, což „zlatou éru“ vzájemných vztahů prodloužilo. Americká diplomacie si právě hýčkala postkomunistickou „novou Evropu“, jež se na rozdíl od starších evropských spojenců přímo či nepřímo připojila ke „koalici ochotných“, díky níž mohl George Bush mladší invazi prezentovat jako kolektivní akci.Válka v Iráku „zlatou éru“ vzájemných vztahů ČR a USA prodloužila

Když se navíc po svržení Saddáma Husajna nenašly slibované zbraně hromadného ničení, dostala se do popředí jejího ospravedlnění neokonzervativní agenda „šíření svobody a demokracie“, která se promítla do americké zahraniční politiky i mimo Irák. A s tím příhodně konvergovala tradiční „havlovská“ lidskoprávní linie české diplomacie – od Běloruska přes Kubu po Barmu. Ke sdíleným tématům tak v minulém desetiletí přirozeně přibyla společná podpora prozápadních „barevných revolucí“ v Srbsku, Gruzii či na Ukrajině.

„Goodbye, Mr. Fischer“

Po svém nástupu do úřadu se však prezident Barack Obama distancoval od Bushovy manichejské politiky „demokratického“ podkopávání protizápadních režimů (vstřícněji se paradoxně stavěl ke svrhávání nominálně přátelských režimů v Egyptě či Libyi). Ze stejné myšlenkové líhně pocházel i „reset“ vztahů s Ruskem.

Na předsevzetí přistupovat ke Kremlu „bez předsudků“ se možná podepsala i generační obměna v Bílém domě: Na Obamu (ročník 1961) udělala formativní dojem Gorbačovova dekolonizace východního bloku, nikoli Brežněvova doktrína omezené suverenity. Poloviční Keňan, který zčásti vyrůstal v Indonésii a na Havaji a za studií přičichl k postmoderní levici, měl možná také menší pochopení pro eurocentrismus studené války; za dědictvím této „přežilé“ strategické perspektivy byl ochoten bez sentimentu otočit list.Na Obamu udělala formativní dojem Gorbačovova dekolonizace východního bloku, nikoli Brežněvova doktrína omezené suverenity

O novém, přezíravějším pohledu Bílého domu na středovýchodní Evropu se jako první nepříjemně přesvědčili ve Varšavě. Telefonát z Washingtonu oznamující, že americká protiraketová základna v jejich zemi – k velké libosti Kremlu – stát nebude, obdrželi na den přesně na 70. výročí sovětského útoku na Polsko. Dějinnost obdobného telefonátu do Prahy možná tehdy úřadující premiér Jan Fischer vnímal spíš v rovině pocty, že jemu, normalizačnímu kádrovi, volají z Bílého domu. Že Čech mívá ve strategických otázkách delší vedení než bratr Lech, ale asi už nějak patří k věci.

Manželství bez sexu

S odstupem dvou let svolal Černínský palác k debatě o česko-amerických vztazích tehdejší i dřívější velvyslance ČR i USA. Že se ze vzájemné relace vytratila někdejší vřelost, už tou dobou nepopíral ani současný americký ambasador Norman Eisen, když vztahy obou zemí „diplomaticky“ přirovnal k manželství po dvaceti letech.

„Otázkou je, zda je v tomto dospělém, odrostlém vztahu sex nutný či nikoli, a Norman je toho názoru, že sex není zapotřebí,“ barvitě na Eisenovu metaforu zareagoval bývalý velvyslanec Vondra (tehdejší ministr obrany). „Myslím, že máme povinnost naplnit agendu nějakým sexem na vládní a mezistátní úrovni, protože máme společné zájmy; o tom nemám pochyb. Tak je tu povinnost něco podniknout, jinak mám obavu, že bychom se mohli vzdalovat jeden druhému,“ varoval tehdy čelný český atlantista, kterého odpůrci výstavby radaru v Brdech nařkli, že je agentem amerických tajných služeb.Ruské překreslování hranic ve východní Evropě bezpochyby oživí transatlantické vazby

Ruské překreslování hranic ve východní Evropě bezpochyby oživí transatlantické vazby, což nově naplní agendu na vládní a mezistátní úrovni. Avšak navážeme-li na Vondrovu metaforu, půjde v takovém případě o skupinový sex, který dvoustranné partnerství až tolik neupevňuje. Ale na druhou stranu: Není od strategicky nezajímavé středoevropské zemičky vlastně trochu domýšlivé předpokládat, že s ní bude světová supervelmoc udržovat zvláštní styky? Nešlo jen o polistopadový románek Washingtonu s Havlem? Ne tak zcela.

Plzeň osvobodil Patton

Oficiální česko-americké vztahy po roce 1989 navazovaly na relativně bohaté dědictví – alespoň ve srovnání s ostatními zeměmi Visegrádu. Meziválečné Polsko ani Maďarsko nehledalo ústavní inspiraci u zaoceánské liberální demokracie, kdežto moderní česká, potažmo československá státnost měla od počátku ve vínku okázalé vazby na USA – počínaje Masarykovým lobbováním za uznání samostatnosti ještě před vyhlášením republiky (manžel Američanky Charlotty Garrigue ostatně vznik ČSR ohlásil takzvanou Washingtonskou deklarací). Hlavní varšavské ani budapešťské nádraží také neneslo jméno amerického prezidenta, na rozdíl od pražského „Wilsoňáku“.

Za druhé světové války byli sice Poláci stejně jako Češi spojenci Američanů (Maďaři a Slováci naopak v prosinci 1941 vyhlásili USA válku), ale Washington tehdy na úkor Poláků upřednostňoval vztahy se Sovětským svazem – Hitlerovým spoluútočníkem na polské východní „Kresy“ z roku 1939, potažmo pachatelem Katyňského masakru. Také v roce 1945 pokládali američtí vojáci životy při osvobozování Československa, kdežto Polsko a Maďarsko opanovala výlučně sovětská armáda.Oficiální česko-americké vztahy po roce 1989 navazovaly na relativně bohaté dědictví – alespoň ve srovnání s ostatními zeměmi Visegrádu

Po roce 1989 tudíž demokratické vlády ve Varšavě a Budapešti navazovaly pouze na „málo vřelé“ oficiální vztahy svých autoritářských předchůdců s Washingtonem anebo na neoficiální studenoválečné styky antikomunistického disentu či exilu. Oproti tomu byla Praha pro Američany starou „atlantistickou“ známostí, se kterou „mohli jít hned na věc“ bez zbytečného oťukávání.

(Obdobně familiární byly hned zkraje, po znovunabytí svobody, i vztahy československo-izraelské, oficiálně přerušené roku 1967, které se mohly rovněž opřít o prvorepublikovou tradici: Mezi meziválečnými otci-zakladateli středoevropských národních států se Masaryk vymykal nejen zásluhami proti antisemitismu za hilsneriády, ale i tím, že jako vůbec první cizí hlava státu navštívil židovskou domovinu v mandátní Palestině.)

Korbelová na telefonu

První zaznamenáníhodný nesoulad ve vztazích mezi Prahou a Washingtonem se objevil až po obměně české garnitury za jednobarevné vlády ČSSD premiéra Miloše Zemana (1998-2002). Za jejího úřadování se zpět k moci dostala řada osob s vazbami na kolaborantské stranické či bezpečnostní orgány z období sovětské okupace, ale paradoxně se zároveň formálně završilo připojení země k Severoatlantické alianci v březnu 1999.

Když krátce po něm došlo k intervenci NATO v kosovské krizi, „spojenecký“ ministr zahraničí Jan Kavan vyrukoval v Pekingu(!) s česko-řeckou diplomatickou iniciativou, jež se přimlouvala za vstřícnější postup vůči Slobodanu Miloševičovi. Ani to však nadstandardní postavení Prahy za Atlantikem neohrozilo: odlišný pohled na věc si mohla tehdejší americká ministryně Madeleine Albrightová, rozená Körbelová, vyříkat se svým českým protějškem v jejich společné rodné řeči.Odlišný pohled na věc si mohla šéfka ameriké diplomacie Madeleine Albrightová vyříkat se svým českým protějškem v jejich společné rodné řeči

Následná středolevá koaliční vláda (2002-2006), do níž ČSSD přibrala jednoznačně prozápadní křesťanské demokraty a unionisty, už byla zase přesvědčivěji atlatistická. Vyslyšením americké žádosti o vyslání protichemické jednotky do Kuvajtu v předvečer spojenecké invaze Iráku se Praha nepřímo zařadila do „koalice ochotných“ odzbrojit Saddáma Husajna i bez výslovného mandátu Rady bezpečnosti OSN.

Spojenec uvnitř EU

Za úřadování téže vládní koalice vstoupilo Česko do Evropské unie (2004), kde posílilo neformální „atlantistický“ blok spolu s ostatními novými členy z postkomunistické střední Evropy. Česko si uvnitř EU vydobylo pověst jednoho z nejspolehlivějších stoupenců „americké linie“ například při formulování společného unijního postoje ke Kubě, izraelsko-palestinskému konfliktu či íránskému jadernému programu.

V roce 2007 zahájil Washington s novým českým středopravým kabinetem jednání o výstavbě americké radarové základy v Brdech. Tehdy česká diplomacie poukázala na bolestivé místo bilaterální agendy. „Na jednu stranu slyšíte, že jste nejlepší spojenec, a proto můžete mít radar. Zároveň jste ale stále v kategorii druhořadého občana EU kvůli vízům,“ připomněl tehdejší český velvyslanec ve Washingtonu Petr Kolář. V listopadu 2008 americký Kongres konečně zařadil Česko mezi země s bezvízovým stykem s USA, čímž byla odstraněna poslední překážka bezproblémových vzájemných vztahů.

Česko se po zvolení Obamy zařadilo mezi v podstatě bezejmenné evropské země nižšího rankuTéhož měsíce však byl zvolen americkým prezidentem Barack Obama, který „nadstandardní“ společný projekt brdské základny zrušil. Česko se tak ve Washingtonu zařadilo mezi v podstatě bezejmenné evropské země nižšího ranku, do velké míry přehlížené Bílým domem strategicky soustředěným na Asii. Dva roky, až do nástupu Normana Eisena v roce 2011, neměly Spojené státy v Praze ani velvyslance. 

Tři pilíře

Ambasador Eisen krátce po příjezdu do Česka vyjmenoval tři pilíře, na nichž dnes česko-americké vztahy stojí:

  • Bezpečnostní a obranná spolupráce;
  • obchodní a hospodářské styky a
  • prosazování sdílených hodnot.

Současnou úroveň dvoustranných vztahů označil Eisen za dobrou, ale zároveň vyjádřil přesvědčení, že by mohly být lepší. Který pilíř by šlo vyztužit, respektive nabízejí se nějaké dodatečné pilíře?   

Až do nynějších „krymských událostí“, jež by pochopitelně mohly trend zvrátit, se první pilíř postupně tenčil: radar v Brdech byl odpískán, spojenecké angažmá v Iráku skončilo už před několika lety, NATO se letos balí k odchodu z Afghánistánu. Američané místo toho nabídli české armádě partnerské programy s „národními gardami“ států Texas a Nebraska; v prvním je největší česká krajanská komunita v USA absolutně (156 tisíc českých Texasanů), ve druhém relativně (5,5 procenta obyvatel Nebrasky). Nynější ruské překreslování hranic v Evropě by nicméně mohlo oživit transatlantickou obrannou spolupráci.Česká republika získala jako členská země EU větší důvěryhodnost u americké firemní sféry

To samé platí pro druhý pilíř česko-amerických vztahů: USA pro ČR představují druhý největší vývozní trh mimo EU (po Rusku), ale až 13. největší, počítají-li se státy EU samostatně (Rusko je v tom případě na 7. místě). Širší protiruské hospodářské sankce by samozřejmě mohly tímto pořadím zamíchat, což by nemuselo být na škodu. Spojené státy jsou významnou destinací pro technologicky nejsofistikovanější české produkty a meziprodukty: na každoročním vývozu za zhruba vy výši 4 miliard dolarů se významně podílejí výrobky s vysokým podílem přidané hodnoty. Další rozvoj obchodu s USA by posílil české technologické „know-how“.

Česká republika získala jako členská země EU větší důvěryhodnost u americké firemní sféry a rozhodující část českého exportu do USA dnes tvoří vnitro-firemní obchod nadnárodních firem a zakázková práce pro velké americké firmy (například GE Aviation, Sikorski Hellicopters, John Deere/Bosch, AVX, Continental, Honeywell, Ingersoll Rand, Ford/Visteon, Black & Decker, Eastman Chemical, SAB/Miller). Překážkami dalšího rozvoje obchodu jsou některé vysoké celní sazby USA a určitá netarifní specifika při celním odbavení: zahraniční výrobci jsou často vystaveni zdlouhavému byrokratickému postupu amerických úřadů při atestaci výrobků.

Zapomeňte na Snowdena

Nejspíš se však „blýská na lepší časy“. Loni v červenci zahájily EU a USA vyjednávání o Transatlantickém partnerství pro obchod a investice (TTIP). Vyjednávání komplexní dohody o volném obchodu se sice hned zkraje zadrhlo kvůli evropskému rozladění ze škály americké elektronické špionáže v Evropě vyzrazené přeběhlíkem k Rusům Edwardem Snowdenem, ale oproti ruské invazi na Krym se teď výhrady ke sběru virtuálních metadat jeví poněkud malichernější. Transatlantická obchodní jednání by tak prý mohla být úspěšně završena v horizontu dvou let.

Mezi EU a USA každý den probíhá obchod se zbožím a službami za 2 miliardy eur, přičemž společně vytvářejí skoro třetinu objemu celkového světového obchodu a téměř polovinu světového HDP. Vzájemné přímé investice dosahují výše téměř 3 biliony eur; USA jsou dnes 8. největším přímým zahraničním investorem v ČR a podílejí se zhruba 5 procenty na celkových přímých zahraničních investicích. Dohoda TTIP by mohla znamenat významný předěl: díky ní by mohl vývoz EU do USA údajně vzrůst až o 28 procent. „V některých segmentech, perspektivních i z hlediska České republiky, by nárůst mohl být ještě významnější, například export automobilů z EU do USA by mohl vzrůst až o 149 procent,“ odhaduje oficiální server českého zahraničního obchodu Businessinfo.cz.Při jednáních s českou stranou američtí diplomaté oceňují i její „pragmatický, vědecký přístup k aplikaci biotechnologie v zemědělství“

Jedním z citlivých témat jednání o TTIP je obchod se zemědělskými produkty – kvůli americké zálibě v jejich genetické modifikaci, která některým Evropanům nevoní. Při vytváření společné obchodní politiky EU však proexportně orientovaná Česká republika patří mezi dlouhodobé a obecné zastánce volného obchodu. Při jednáních s českou stranou proto američtí diplomaté oceňují i její „pragmatický, vědecký přístup k aplikaci biotechnologie v zemědělství“. Středobodem zdejšího amerického lobbování je však už několik let zejména tendr na dostavbu Temelína.

Brána do jádra Evropy

Vzhledem k ruské agresi proti Ukrajině – tranzitní zemi plynovodů a ropovodů do ČR – bylo od Američanů prozíravé stavět otázku dostavby Temelína vždy do kontextu energetické bezpečnosti. „Je zásadní, aby Česká republika diverzifikovala své zdroje energie, neboť 80 procent české poptávky po zemním plynu a ropě v současnosti pokrývá Rusko,“ uvádějí ve své analýze Američtí přátelé České republiky (AFoCR).

„Významné zlepšení a rozšíření české jaderné energetiky je také součástí diverzifikace – a potenciálně též zlepšení a rozšíření dvoustranných česko-amerických vztahů,“ dodává zaoceánské zájmové sdružení s odkazem na temelínskou soutěžní nabídku americké firmy Westinghouse.

„Americké úsilí na podporu české a evropské energetické bezpečnosti je součástí našeho závazku spolupracovat s vámi i ve 21. století na zachování vaší politické nezávislosti a svobody,“ zněla už před lety fráze velvyslance Eisena, jež však najednou už nezní tak pateticky.

Středobodem zdejšího amerického lobbování je už několik let tendr na dostavbu Temelína„Tendr společnosti ČEZ na výstavbu nových jaderných reaktorů vytváří příležitost přivést naše dvě ekonomiky blíž k sobě (…) Partnerství by z České republiky udělalo centrum dodavatelského řetězce firmy Westinghouse v Evropě – stavějící naše dvě země společně do popředí tohoto dynamického růstového odvětví průmyslu,“ sliboval americký diplomat, aniž tušil, že překotný vývoj událostí brzy přiměje některé evropské země třeba ještě přehodnotit avizovaný odklon od jádra, respektive že natolik zamíchá dosavadní rozvahou o ekonomické rentabilitě celého desetimiliardového (v dolarech) projektu.

Český přínos

Přiklepnutí dostavby dvou temelínských bloků Američanům by mohlo teoreticky zastoupit neuskutečněný projekt radaru v Brdech coby trvalá a hmatatelná výztuž jednoho ze tří zmíněných pilířů dvoustranné relace. Velvyslanec Eisen nicméně tvrdí, že nejdůležitějším z nich je ten třetí, virtuální. Jinak řečeno „Havlův“: prosazování svobody, demokracie a lidských práv ve světě.

„Jistě, máme společné zájmy a spolupracujeme k vzájemnému prospěchu. Ale to má svůj důvod – skutečné přátelství založené na sdílených hodnotách, zejména oddanosti podpoře lidské svobody,“ vysvětlil Eisen krátce po svém příjezdu do Prahy. S odkazem na prvorepublikovou transatlantickou vazbu upozornil, že „tento závazek prostupuje našimi společnými dějinami“.

Češi za sebou podle něj mají důležitý „příběh ke sdělení“ – díky nenásilnému přechodu k demokracii po desetiletích nesvobody. Příkladem českého závazku k podpoře demokratických transformací je prý i skutečnost, že Praha hostí rozhlasovou stanici Rádio Svobodná Evropa/Rádio Svoboda.Svobodná Evropa je strategicky zacílený projekt, nikoli bezbřehé humanitářství  

Vděční bývalí posluchači někdejší studenoválečné „štvavé vysílačky“ financované z amerického rozpočtu, která se před dvaceti lety přestěhovala z Mnichova do české metropole, to tak jistě mnohdy vnímají. Skeptikům ovšem neunikne, že proměnlivý výběr jazykových redakcí, jež se americký Kongres uvolí financovat, zpravidla odráží spíše zahraničněpolitické priority Washingtonu než aktuální rozložení míry svobody slova ve světě. Cílové publikum kdysi zahrnovalo výlučně země Varšavské smlouvy; v devadesátých letech přibyly exjugoslávské republiky; dnes vysílá „Svobodná Evropa“ do Íránu, Iráku, Afghánistánu a Pákistánu. Jinými slovy, jde o strategicky zacílený projekt, nikoli bezbřehé humanitářství – což ovšem nijak nesnižuje hodnotu přinášeného zpravodajství.

Jestřáb a sokolík

Obdobné je to i s prosazováním sdílených hodnot ve světě. Aniž by se tím umenšovaly zásluhy Česka a USA na podpoře svobody, demokracie a lidských práv v různých „třetích zemích“, někde na ní oběma záleží víc, jinde méně. A česko-americké souznění bylo od Havlových časů výjimečné právě mírou shody na „principiálnosti“ přístupu k jednotlivým „třetím zemím“, jímž se Praha mnohdy odlišovala od evropského středního proudu: od Ruska a Číny (Tibetu) přes Bělorusko a Kubu až po Barmu (a koneckonců i Izrael). Jakousi vlajkovou lodí odrážející tento česko-americký konsenzus je už tradičně lidskoprávní sekce „havlovské“ neziskové organizace Člověk v tísni.Vzájemného česko-amerického souznění ovšem ubývá nebo ztrácí na výjimečnosti

Vzájemného souznění ovšem ubývá nebo ztrácí na výjimečnosti. Příkladem budiž Obamův pomýlený „reset“ vztahů s Ruskem (než se poučil z Krymu) či jeho větší vstřícnost ke komunistické diktatuře bratří Castrů přibližující Washington (a s ním i Prahu) k bruselskému mainstreamu. Blíž k němu svedlo oba „jestřáby“ i uvolnění politických poměrů v Barmě. Obětí toho, že si nová česká středolevá garnitura zakládá na svém zaplutí do evropského středního proudu, se časem zřejmě stanou i nadstandardní české vztahy s Izraelem, které Prahu s Washingtonem také pojily.

Teoreticky by se tudíž stoupenci pevných česko-amerických vztahů měli poohlédnout po nějaké třetí zemi, o níž by obě země sdílely výjimečný strategický zájem, který by trval navzdory obměnám jejich politických garnitur, a vůči níž by bylo záhodno uvážlivě kalibrovat šíření sdílených hodnot.

Jedna taková se nabízí. Mocenský vzestup Číny doprovázený expanzionistickými územními nároky v okolních mořích vede k historicky ironické obranné spolupráci USA a komunistického Vietnamu. V České republice zároveň žije jedna z nejvýznamnějších vietnamských komunit v Evropě. Její plynně česky hovořící druhá generace skýtá do budoucna příslib nadstandardních vazeb ČR s devadesátimilionovým trhem uprostřed dynamicky se rozvíjejícího regionu jihovýchodní Asie. Praha a Washington by strategické přimknutí Vietnamu k Západu mohly pojmout jako společný projekt hodný výzev 21. století.