Příběh Vladimíra Křapky: Od „kulotrhu“ k formulím mezi lezeckými botami

Jak si inovátor a úspěšný podnikatel v oblasti horolezeckých potřeb poradí s nástupem sportovního „žraloka“ jménem Adidas?

Kdysi vyráběl lezecké sedáky na koleně z hasičských hadic, poté spoluzaložil dvě prosperující firmy, jež po celém světě proslavily zejména dvě značky: Singing Rock a Rock Pillars. foto: © ČESKÁ POZICE, Alessandro CanuČeská pozice

Kdysi vyráběl lezecké sedáky na koleně z hasičských hadic, poté spoluzaložil dvě prosperující firmy, jež po celém světě proslavily zejména dvě značky: Singing Rock a Rock Pillars.

Začínal doslova na koleně u sebe doma v obýváku, dnes spoluvlastní velkou firmu a vydělává miliony. Jeho příběh je o to pozoruhodnější, protože si i po více než dvaceti letech zachoval vedle původního nadšení z dobrodružného podnikání i stále stejného progresivního ducha jako kdysi na počátku – v rámci Česka má totiž unikátní pověst jednoho z pionýrů ve svém oboru. Že to nejsou jen tak nějaké pohádky, dokládá, že má na svém kontě spoluzaložení dvou prosperujících firem.

Řeč je o příležitostném horolezci, milovníkovi alternativního divadla a podnikateli Vladimíru Křapkovi z Turnova, který pod značkou Rock Pillars vyrábí třeba v podobě speciálních bot zvláštní potřeby pro poměrně úzkou skupinu zákazníků – horolezce.

Podle svého svědomí

Jako studentovi mu ještě za komunismu učarovaly nejen hory, ale i místní komunita dobrodruhů a lezců po skalách. A navíc celé to unikátní kutilské potýkání se s touhou vyrovnat se těm šťastnějším na západ od našich hranic a vyrobit si sám vlastními silami opravdu „echt“ vybavení jako vystřižené ze zahraničního žurnálu.

Jedním z prvních výrobců tehdy nedostatkových potřeb se stal právě Vladimír Křapka: v osmdesátých letech minulého století začal podomácku vyrábět nejrůznější horolezecké vybavení, a šlo mu to tak dobře, že dnes má jeho firma kolem stovky zaměstnanců, více než stomilionový roční obrat a své výrobky vyváží do celého světa od Spojených států až po Austrálii.

„Nepřipadám si ale jako nějaký super podnikatel, prostě horolezecké potřeby jsou zvláštní sortiment, který si kupuje srozumitelná a spřízněná sorta lidí, něco jako stálí zákazníci. Pořád tak mám pocit, že vlastně vyrábím věci hlavně pro své kamarády,“ vysvětluje Vladimír Křapka okolnosti svého podnikání. Navíc mu prý jeho obor – třeba na rozdíl od stavebnictví, kde si, jak říká, „jdou firmy vzájemně po krku“ – umožňuje být sám sebou a podnikat podle svých zásad a svého svědomí. Tedy že není vystavený žádnému korupčnímu tlaku kdovíjakých lukrativních zakázek.

„Můžu tak s klidem říci, že jsem si v tak nejednoduchém podnikatelském prostředí, jaké u nás panuje, zachoval svoji vlastní tvář. A také příjemný pocit, že dělám dobrou a smysluplnou věc. Navíc když je kvalitní a víte, že se na váš výrobek spoléhají lidé po celém světě a právě třeba teď na něm závisí život nějakého horolezce někde daleko v divokých horách,“ říká Vladimír Křapka.

I když to celé vypadá na dílo či přesvědčení „zuřivého“ sportovního fanouška, k výrobkům, jako je horolezecký „sedák“ či karabina, se Vladimír Křapka dostal hodně velkou oklikou.

Skály a putyky

V sedmdesátých letech minulého století totiž nejprve vystudoval obchodní školu v Berouně, později jako potomek severočeské rodiny a místních tradic absolvoval obor konstrukce textilních strojů na vysoké škole textilní v Liberci.

„Po vojně jsem pak pobýval v Praze a s gustem se oddával místnímu bohémskému životu: popíjel a diskutoval jsem po hospodách, poslouchal alternativní muziku a chodil na Pražskou pětku či Divadlo Sklep. A samozřejmě jsem se dostával stále blíž k informacím, jako byla třeba Charta 77. Později jsem se účastnil prvních protirežimních demonstrací. Na tu dobu to byla docela dobrodružná nabídka,“ líčí Vladimír Křapka.

„To byla krása, vyrazit na pár dní do skal a lesů s batohem na zádech,“ vypráví Vladimír Křapka. Díky lezení po skalách snad poprvé v životě pocítil, co je to pořádný strach.V té době se také živil, jak se dalo: jako projektant i jako kopáč v psychiatrické léčebně Bohnice. Přesto si zkusil splnit i svoji mladickou touhu: studovat scénografii, respektive dějiny umění na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. „Koukali na mě ale jako na nějakého exota: divadlo chce dělat pětadvacetiletý textilní inženýr odněkud z venkova,“ směje se Vladimír Křapka. A i když ho na školu nepřijali, dokázal se zařídit po svém. „Prostě mě to tak zajímalo, že jsem nastoupil na fakultu do normálního zaměstnání coby technik údržby. A mohl jsem se tak zúčastnit snad každé zajímavé přednášky, která se tam odehrála,“ říká.

Tehdy ale objevil ještě další svět: jeho novopečení kamarádi z vysoké školy totiž nadšeně pěstovali hodně vyhraněný sport, který byl tehdy doménou úzkého okruhu zasvěcenců – horolezectví. „To byla úplná krása, vyrazit na pár dní do skal a lesů s batohem na zádech,“ vypráví Vladimír Křapka. Díky lezení po skalách tak snad poprvé v životě pocítil, co je to pořádný strach, jaké úsilí stojí postupně získávat vlastní sebedůvěru a zocelovat vlastní vůli. „To byla obrovská životní škola,“ říká.

Jenže na horolezectví ho prý nepřitahovalo soutěžení, vypjaté výkony a překonávání rekordů. „Mě zaujalo celé to dění kolem toho sportu a přátelská atmosféra mezi těmi lidmi. Tehdy nebylo úplně jednoduché objevit někoho, komu byste mohl do důsledku věřit a ve všem se na něj spolehnout. Prostě jsme si jako blázni, co lezou po skalách, žili svým vlastním životem a vlastními pravidly. Taková hospoda večer, když se uvolňuje napětí a stres po nějakém hodně těžkém výstupu, měla prostě svoje kouzlo. Zkrátka být pospolu v pěkné putyce u dobrého pivka a kytary a jakoby úplně odříznuti od tehdejšího, nepříliš veselého světa. To byl skvělý a nezapomenutelný zážitek,“ líčí Vladimír Křapka.

Hasičská hadice

Obecně platí, že kvalitní vybavení může horolezci i v hodně prekérní situaci pomoci najít dobré řešeníA právě tehdy to pro Vladimíra Křapku vlastně celé začalo: v té době prostě žádná příliš velká nabídka vybavení pro horolezectví – snad až na obyčejný „zelený“ batoh, pohorky a obyčejné lano – prostě nebyla (namísto horolezeckých bot sloužily třeba fotbalové kopačky s uříznutými špunty). „Kdo jel někam do zahraničí, tak se samozřejmě snažil dovézt v rámci horolezeckých potřeb úplně ten nejnovější výstřelek. Nešlo o žádnou frajeřinu, ale hlavně o dosažení lepší bezpečnosti při pohybu na skále. Tehdy žádné oficiální bezpečnostní normy ještě neexistovaly,“ říká.

A jak už to tehdy chodilo, takový výrobek šel pak z ruky do ruky a snad každý fanoušek hor se ho snažil napodobit a po amatérsku nějakým způsobem vyrobit. Kopie kopií pak šly v horolezecké komunitě doslova na dračku. „Já jsem se dostal k první kopii sedáku v roce 1981. Ještě dodnes si pamatuji typ a ten skvělý název – Troll Mark 5, vyrobený ve Walesu. Je to taková jakoby sedačka, kterou tvoří navzájem k sobě připoutaný trojúhelník z popruhů upevněný kolem pasu a kolem stehen. Na něm pak visíte na laně, odpočíváte či zatloukáte skobu. A při pádu brzdí jeho prudkost. Prostě je to dost důležitá součást výstroje. Ten Troll Mark 5 ale v tomto ohledu právě moc dobrý nebyl, horolezci mu dokonce posměšně přezdívali ,kulotrh‘. Sedět se v něm ještě dalo, ale padat do něj rozhodně příjemné nebylo,“ usmívá se Vladimír Křapka.

Obecně totiž platí, že kvalitní vybavení může horolezci i v hodně prekérní situaci pomoci najít dobré řešení. A jde také o to, proměnit zažívanou úzkost kdesi vysoko na skále v celkem přijatelný adrenalinový zážitek. „A protože mě vždycky bavila tvůrčí manuální práce, ze zvědavosti jsem se do výroby něčeho tak důležitého prostě pustil, navíc jsem měl ambici konstrukci toho ,kulotrhu‘ zlepšit,“ líčí Vladimír Křapka.

Nejdřív je prý zkusil vyrábět z vyřazených, tlustých požárních hadic – nabízely jistou pevnost a odolnost –, později už zpod jeho rukou vycházely téměř profesionální výrobky ze speciálních popruhů. „Samozřejmě to nebylo jen tak, prostě pokus stíhal pokus, trvalo to celé měsíce. Musel jsem to prostě jako pravý vývojář zkoušet na sobě,“ popisuje Vladimír Křapka. (Sám utrpěl těžký úraz na ruce při pádu ze skalní stěny, prý ale vlastní vinou a chybou.)

Vlastní podnik

Dalším výrobkem, na který si v rámci domácí dílničky troufnul, byl moderní horolezecký batoh s desítkami poutek a úchytůNakonec slavil vcelku úspěch: „hadicových“ sedáků vyrobil dokonce několik desítek a mezi horolezci je pak prodával po pětistovce. V té době také zažíval různá dobrodružství: třeba když pro svoje potřeby opravil dávno nepoužívaný průmyslový šicí stroj na textilní škole, kde vyučovala jeho matka a který sloužil už jen jako maketa. Nebo že v rámci diplomové práce coby budoucího „textiláka“ jezdil pro vhodný materiál v podobě odpadu do nejrůznějších fabrik po celé republice, kam by se jinak jako pouhý laik asi jenom těžko dostával.

Dalším výrobkem, na který si v rámci domácí dílničky troufnul, byl totiž moderní horolezecký batoh s desítkami poutek a úchytů. „Takový batoh chtěl mít prostě každý,“ říká Vladimír Křapka.

Už se zdálo, že díky domácí manufaktuře bude mít zajištěný jistý přivýdělek, když přišla listopadová revoluce. „Šlo najednou o to, rozhodnout se, jak ty nabízené možnosti využít. Místo kariéry učitele jsem zvolil ruční práci a dobrodružství s horolezci,“ popisuje.

V roce 1991 se do toho už coby živnostník s vervou pustil – vypůjčil si od babičky dvacet tisíc, pronajal si tři průmyslové šicí stroje, nakoupil materiál a šití batohů zadal jako práci na doma švadlenám v okolí Semil, kde tehdy bydlel. „Jedna měla šít záda, druhá boky a předek, třetí švadlena vršek. Jenže se stalo úplně to nejhorší, co se mohlo stát: jak to každá dělala zvlášť, ty díly k sobě prostě nepasovaly. Úplně jsem propadal panice, že vyhodím oknem takové peníze. Až se mi nakonec ozval jeden z kamarádů horolezců, Pavel Končinský, který byl také kutilem. Sháněl práci a měl k dispozici malý rodinný domek,“ popisuje Vladimír Křapka.

A sázka na kolegu-kamaráda vyšla: nejenže se podařilo sešít nepřesné díly, a zachránit tak celý podnik před krachem, ale Vladimír Křapka v něm získal šikovného partnera do budoucna. „Prostě jsme se začali víc osmělovat a troufat si: pronajali jsme si pět šicích strojů a zaměstnali tři šičky. To jsem ještě jezdil vypůjčenou škodovkou od rodičů, šetřili jsme, jak se dalo, a všechny peníze vráželi do čím dál lepšího vybavení,“ vzpomíná Vladimír Křapka.

Začali tak šít ještě pod značkou Tucan batohy sériově a k nim přidali i další sortiment – lehké horolezecké sandály tvořené pouhou podrážkou, popruhy a suchými zipy. „Ty šly opravdu na dračku, těch jsme prodali po třech stovkách doslova na tisíce,“ vzpomíná. Tak překvapivému zájmu prý tehdy pomohl především horolezecký boom začátkem devadesátých let a také čím dál větší přístupnost lezení na umělých stěnách jako volnočasové aktivity v parcích či sportovních střediscích.

Jeden metr za minutu

To už ale jejich aktivita mířila za hranice a zhruba od roku 1992 se začali zúčastňovat nejrůznějších veletrhů se sportovními potřebami třeba v Německu. Tam se svými výrobky zaujali dalšího horolezeckého nadšence, Jana Goddefroye původem z Belgie. Jednoduše ho přibrali jako společníka, založili dnes už renomovanou firmu Singing Rock a díky novému kontaktu se jim otevřel svět dokořán.

Jejich tehdejší sortiment představovaly všechny možné pomůcky k bezpečnému lezení po skalách jako již zmíněné sedáky, takzvané úvazky, karabiny, různé kladky a k tomu všemu přibrali namísto batohů i sandálů (ty postupně přestali vyrábět, protože konkurence je začala dělat profesionálněji a oni nechtěli být obuvníky) výrobu speciálních horolezeckých lan se speciálními vlastnostmi, co se týče pevnosti a pružnosti, a která opravdu kvalitně dovede plést jen pár firem na celém světě. K jejich výrobě si pořídili další strojní park: takový pletací stroj pak dokázal chrlit jeden metr lana za minutu. Za první rok existence tak vyrobili a následně prodali po pětadvaceti korunách za metr zhruba milion metrů lan. A to byla další rána do černého.

„Podobné to bylo i ve světě: žádný velký hráč do horolezectví v té době ještě nevstupoval“„I když se ten náš obor vyvíjel, pořád nebyla žádná velká konkurence. U nás je podobných firem, jako jsme my, snad jenom pět. A podobné to bylo i ve světě: žádný velký hráč do horolezectví v té době ještě nevstupoval. Firmu jsme řídili spíš takovým instinktem amatérů než jako ostřílení profíci s vybudovaným marketingem či kdovíjakými manažery. Byla to taková výjimečná doba, úspěch přicházel poměrně brzy, a to byla obrovská motivace. Moje generace dnešních padesátníků také stihla vstřebat nové technologie jako počítače. A šlo také o štěstí, to už by se dnes nemohlo opakovat. Myslím, že jsme opravdu poctivě využili příležitost,“ říká Vladimír Křapka.

Pak už to totiž šlo ráz na ráz. Z prvních dvaceti zaměstnanců jich postupně bylo sto a vývoj zaznamenal i strojní park: vedle japonských průmyslových šicích strojů přibylo dalších deset moderních automatických šicích linek, robotů.

Boty jako formule 1

To už bylo přeci jen podnikání ve velkém stylu, a proto také potřebovali odpovídající výrobní prostory: koncem devadesátých let si proto v Poniklé u Jilemnice vyhlédli zdevastovanou budovu bývalé textilní továrny postavené v roce 1859 a za dva a půl milionu ji koupili. „To je krásný objekt takové té průmyslové architektury z pionýrských dob. Postupně jsme ji pak komplet opravili a zrestaurovali. A na to jsem obzvlášť pyšný: vždyť jsme zachránili nejen zdejší průmyslovou památku, ale vtiskli jí dokonce i nový život,“ libuje si Vladimír Křapka.

Tehdy už měla firma Singing Rock sto dvacet zaměstnanců a stodvacetimilionový roční obrat. A právě na vrcholu došlo náhle k totální změně. „Prostě jsme najednou cítili, že se naše vzájemná spolupráce vyčerpala a že naše snažení už nikam nevede. Po 16 letech partnerství v byznysu jsme si s Belgičanempřestali rozumět,“ líčí Vladimír Křapka. Přišla nabídka. Firmu Singing Rock v hodnotě desítek milionů korun v roce 2008 prodali a Vladimír Křapka najednou zůstal bez svého milovaného „kutilství“.

„Zkusil jsem obchodovat na burze či s biotextilem v Německu, dostával jsem nabídky investovat ve stavebnictví. Nic ale nebylo podle mých představ. Tak jsem se tak plácal, cestoval jsem po světě a přemýšlel, do čeho se pustím,“ popisuje tříletý život muže v domácnosti.

Jako na zavolanou proto přišla nabídka jeho bývalého kamaráda Pavla Hendrycha – opět znalce-horolezce –, aby se stal spolumajitelem jeho firmy RP Climbing. „To byla opravdová výzva: co do velikosti a objemu to byla sice podobná výroba, a já tak mohl nabídnout svoje zkušenosti a kontakty v oboru, ale hlavně jsem se mohl zúčastnit realizací nějakých nových nápadů,“ říká Vladimír Křapka.

A tím „novým“ byla výroba speciálních horolezeckých bot Rock Pillars a pro „vývojáře“ přitažlivé používání těch nejmodernějších materiálů. Ty byly o to zajímavější, protože byly úplně totožné s těmi, které se například používají při výrobě luxusních automobilů třeba v podobě umělé usně (odebírají jí až ze Španělska) či třeba jako speciální gumová „slitina“ ve Formuli 1 a při výrobě dokonalých pneumatik závodních monopostů.

„Z obyčejných bot se tak stávají výrobky, na kterých se podílí celé odborné týmy, testují se v terénu. Na složení toho pravého materiálu máme vlastní know-how a jeho recept je samozřejmě tajný. Musí totiž splňovat celou řadu nároků, jako třeba že se nesmí smekávat a klouzat, obuv musí být lehká, pružná, vzdušná a bytelná. Musí držet nohu třeba na pouhém jednom centimetru terénu a nesmí vás příliš obtěžovat, tedy moc tlačit. Je přece známo, jak horolezecké boty svým tvarem anatomicky deformují třeba prsty u nohou,“ vysvětluje Vladimír Křapka.

V jejich nabídce jsou tak vedle karabin Ocún (jedna za sto padesát korun), nejrůznějších smyček, popruhů a bezpečnostních matrací na dopadovou plochu u umělých lezeckých stěn i osmnáct druhů bot v cenách okolo tisíce až dvou tisíc korun za pár (dělají se ručně a získaly první cenu designu na světovém veletrhu outdoorových firem ve Friedrichshafenu v Německu). Podobně s cenou jsou na tom i sedáky Ocún; jejich druhů vyrábějí asi deset.

„Plánujeme vybavení i pro záchranáře – hasiče či horskou službu. Myslím, že horolezci mají uplatnění stále víc než dost.“A i když jsou poměrně velkou firmou s obratem kolem sta milionů korun a sto tisíci prodanými výrobky ročně, přesto přemýšlejí, jak dál do budoucna. „Jde o to, získat na trhu větší stabilitu. Do horolezectví totiž v současnosti vstoupil opravdový žralok, a tím je gigant Adidas. Zkrátka teprve teď asi uvidíme, jak si na tom opravdu stojíme a co to s námi se všemi dosavadními výrobci na trhu udělá. Je proto potřeba jít dál a uvažovat o dalším sortimentu – třeba rozšířit výrobu na pomůcky pro lidi, kteří lezou pracovně ve výškách, jako například údržbáři na větrných elektrárnách nebo ve stavebnictví či na ropných plošinách. Plánujeme vybavení i pro záchranáře – hasiče či horskou službu. Myslím, že horolezci mají uplatnění stále víc než dost. Nakonec celé to kdysi dávno započaté zapálené kutilství má pořád zelenou a svůj smysl, jen prostě chtít,“ dodává Vladimír Křapka.