Zdroj: DR. JOSEF TEIGE, STAROMĚSTSKÝ RYNK V PRAZE, 1908

Panovník znásilňoval svědomí dokonce i některých katolíků, přestože tenkrát nešlo o článek katolické víry:

Jmenovitě rektorům, děkanům, professorům, kandidátům doktorských hodností a všem jiným příslušníkům university pražské předepsána r. 1650 přísaha o neposkvrněném početí, kterouž musili složití a každoročně v určitý den v chrámě Týnském opakovati. To se dělo do r. 1782.

K úhradě nákladů na opravy:

Zajímavé jest, že když r. 1822 šlo o větší opravy na sloupu Mariánském nákladem 919 zl. 42 h, pomýšlelo se hraditi výlohy ty z oněch fundovaných 1200 zl. Kapitola se ovšem proti tomu ohradila a prokázala, že peníz ten byl dárcem věnován jenom na pobožnost Mariánskou ale nikoli na udržování sochy. I byl pak podle úředního rozhodnutí náklad ten zaplacen obcí pražskou, kteréž náleží udržovati veřejné sloupy, sochy a pod., jelikož jsou okrasou města, v náležitém pořádku. Pobožnost Mariánská přenesena na Hradčany, ale průvod k památnému sloupu udržoval se i nadále o svátku Nanebevzetí P. Marie,

Světící biskup Dr. Jan Sedlák popsal v Časopise katolického duchovenstva, že to nejen s nadací, ale ani s oblibou pobožnosti v době, kdy ještě nebylo dogma o Neposkvrněném početí vyhlášeno jako Bohem zjevené dogma, vůbec jednoznačné a jednoduché:

Tehdy nebylo ještě neposkvrněné Početí Ρ. M. prohlášeno za článek víry, ač se v mnohých zemích svátek neposkvrněného Početí již světil. U lidu nebyla ona pobožnost populární, a proto se jí málo věřících účastnilo, ...

http://depositum.cz/knihovny/ckd/strom.clanek.php?clanek=9731

Na údržbu Mariánského sloupu v Praze založil Ferdinand III. věčnou nadaci, na kterou šly až do roku 1918 peněžní dávky, a snad jdou doposud. Podobnou nadaci má i katedrála sv. Víta.

Je víc instalací, které byly kdysi zbourány a není v našich silách, ani v našem zájmu se k nim vracet. Diskutovaný Mariánský sloup spíše patří do nějakého českého Disneylandu nebo na hrad Orlík. Češi o něm již jednou, a zase, jak se to vyvinulom ovšem ne "na věčné časy", rozhodli. Obnova je zrada.

Škoda, že jste ze svého výkladu historie obnovy sloupu vynechal sochaře Jana Bradnu, který stál v čele před Petrem Váňou a tesal první verzi.

Pokračování:

Rád bych na okraj reagoval na autorovo hodnocení Husova pomníku, které je velice zjednodušené a jednostranné. Podle mého názoru kvůli takovému přístupu autor znevěrohodňuje i své kompetence k problematice Mariánského sloupu a svádí případnou diskusi tam, kde se po léta motala a stále z velké části motá - totiž do roviny ideologické a náboženskoideologické.

Osobně fandím postavení MS, i když mi mrzí, že budou vynecháni andělé z podstavce, tuším, že paradoxně tedy ta část sloupu, která se nejvíce zachovala. Sloup a pomník Jana Husa spolu vedly symbolický dialog (ne že by na obou stranách nebyli v názorových řadách fanatici). Dialog, čili něco, co je dnes, navzdory mnoha řečem o svobodě názoru (to má být to první!) a svobodě projevu (to je to navazující!) tak moc vzácné.

S pozdravem VlaD

Děkuji za zajímavé informace, rád bych je ale doplnil. Povědomí o Mariánském sloupu zdaleka nebylo tak vymazáno z paměti, jak by z Vašeho příspěvku vyplývalo. Mnohými bylo mj. analogicky vztahováno k bořičství pomníků v době okupace a v době vlády komunistů a často bylo mezi lidmi připomínáno. O pomníku v souvislosti s Frantou Sauerem psal mj. Radko Pytlík, mezi obrovským množstvím zejména mladých lidí resonovala báseň Jaroslava Seiferta Hlava Panny Marie. V roce 1988 v Tvorbě č. 50 (to byl tehdy prestižní, byť samozřejmě ideologicky podvázaný kulturní časopis) vyšel článek Františka Nepila, v němž se zasazoval o znovupostavení MS. Na něj reagoval ideologicky stupidní argumentací (1989/14) jistý autor a rozpoutala se dosti bouřlivá diskuse, z níž však bylo publikováno jen málo (moji reakci neuveřejnili, ale byli slušní). Dali alespoň prostor pro chytrou, vtipnou odpověď Františku Nepilovi a tuším že uveřejnili završující a odborně fundovaný příspěvek tehdy začínajícího historika Víta Vlnase.

Rád b