Ceska Pozice

Příběh Čechoslováka v hrobce Královské britské legie v Sao Paulu

Životní pouť Vojtěcha Lukáše (1921–1953), příslušníka The Royal Air Force pohřbeného v brazilském Sao Paulu v hrobce The Royal British Legion – Sao Paulo Branch.

Putování Vojtěcha Lukáše. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Putování Vojtěcha Lukáše. | foto: Václav Makrlík
Putování Vojtěcha Lukáše.

Na hřbitově Cemitério de Redentor v brazilském Sao Paulu je na hrobce The Royal British Legion – Sao Paulo Branch anglický nápis, jenž česky zní: „Zde leží někteří z těch, co sloužili své vlasti.“ Na žulové desce pod keltským křížem lze mezi desítkami britských jmen číst i Vojtech Lukas, nar. 27. 3. 1921, zem. 21. 8. 1953, L (poručík).

Asi není mnoho Čechoslováků pohřbených v podobném panteonu, nebo se o nich neví. Do hrobky Královské britské legie totiž mohou být pohřbeni bez ohledu na hodnost pouze příslušníci britského královského letectva (The Royal Air Force, RAF), respektive jednotek britské armády s označením Royal – královská.

Svědčí o tom i snaha dalšího vojenského emigranta v Brazílii, generálmajora Součka, jehož přáním bylo být v hrobce pohřben, ale nebylo mu vyhověno, neboť sloužil u chemického vojska. Jeho hrob je proto vedle hrobky The Royal British Legion. Kdo byl Vojtěch Lukáš, který našel místo posledního odpočinku v takové elitní britské společnosti?

Vojtěch Lukáš 1

První republika

Na jaře 1919 vtrhla maďarská Rudá armáda vedená Bélou Kunem na Slovensko, aby i v něm zavedla sovětskou republiku. Krátce před tím se vrátil z anabáze ve Velké válce 23letý legionář Ludvík Lukáš ze Lhoty u Vsetína, kde jeho rodina hospodařila na pronajatém mlýně. A tento mladý ostřílený voják byl hned převelen do československé jednotky bojující proti maďarským bolševikům.

Po tvrdých bojích a odražení bolševického útoku zůstala část jednotky na Slovensku a v Žiarnovicích se Ludvík Lukáš seznámil s dcerou správce velkostatku maďarského grófa Hajnalkou Divaldovou, slovenskou Maďarkou. Vzali se a narodily se jim tři děti, nejstarší Vojtěch v roce 1921. Rodina se záhy přestěhovala do Bratislavy, kde tento absolvent stavební průmyslovky působil celou První republiku jako stavitel. Československá armáda si ho však považovala, a proto v roce 1933 povýšila na kapitána v záloze.

Vojtěch Lukáš a jeho sourozenci hovořili v rodině česky a maďarsky, s vychovatelkami německy a francouzsky. Rodinné štěstí však zničily politické události, což je pro řadu členů společensky angažované střední třídy ve středoevropském prostoru typické. V roce 1939 18letý Vojtěch maturoval na gymnáziu a slovenští nacionalisté dali rodině na srozuměnou: „Česi peši do Prahy.“

Vojtěch a jeho sourozenci hovořili v rodině česky a maďarsky, s vychovatelkami německy a francouzsky. Rodinné štěstí však zničily politické události, což je pro řadu členů společensky angažované střední třídy ve středoevropském prostoru typické. V roce 1939 18letý Vojtěch maturoval na gymnáziu a slovenští nacionalisté dali rodině na srozuměnou: „Česi peši do Prahy.“

Vojtěchova matka, která měla kontakty na bratislavském magistrátu, ilegálně opatřovala doklady pro české uprchlíky před nacismem. Když jejímu nejstaršímu synovi hrozil odvod do armády Slovenského státu, pořídila je i pro něho. Proto se místo s rodinou do Prahy vydal krátce před Vánocemi, 19. prosince 1939, na jihovýchod.

V Maďarsku byl zadržen a několik dní vězněn. Znalost maďarštiny mu však pomohla dostat z vězení, a proto mohl pokračovat přes Balkán do Turecka a odtud do Palestiny, kde se pod britským patronátem a velením důstojníka Klapálka, později generála, formovala československá jednotka. Krátce po výcviku prošel bojovým křtem, když jednotka byla nasazena proti vichistickým Francouzům, oddílům cizinecké legie, v Sýrii.

Severní Afrika a letecký výcvik

Následně byl nasazen do bojů v severní Africe, za což mu v roce 1945 kromě řady jiných vyznamenání, která obdržel bezprostředně po jejich ukončení, britské ministerstvo války (The War Office) udělilo Africkou hvězdu (The Africa Star) za tažení v letech 1939 až 1945. Zúčastnil se i speciální operace – transportu elitní jednotky okolo Afriky, jejího vylodění v Dakaru a pochodu napříč Saharou s cílem udeřit na německé síly obléhající Tobruk z jihu, odkud to velení nečekalo. Spojenci jej osvobodili 12. listopadu 1942.

O nasazení Vojtěcha Lukáše od pádu Tobruku do ledna 1944, kdy zahájil výcvik u RAF bojovými lety, musel tedy prodělat parašutistický výcvik, nejsou informace. Jeho bojová činnost v roce 1943 proto není známá. Africké tažení skončilo pro Spojence vítězně kapitulací Afrikakorpsu v květnu 1943, ale válka v Evropě pokračovala, a britské letectvo v ní mělo těžké ztráty. Ztracené stroje Spojenci nahrazovali novými, ale formování psychicky i odborně zdatných posádek stejně snadné nebylo.

Velení RAF začalo verbovat ostřílené vojáky pozemních vojsk, případně dalších složek armády. Vojín Vojtěch Lukáš ovládající němčinu, maďarštinu, češtinu a nyní i angličtinu, který prošel řadou náročných bojových operací, se přihlásil a byl přijat.

Velení RAF proto začalo verbovat ostřílené vojáky pozemních vojsk, případně dalších složek armády. Vojín Vojtěch Lukáš ovládající němčinu, maďarštinu, češtinu a nyní i angličtinu, který prošel řadou náročných bojových operací, se přihlásil a byl přijat. O odbornosti díky výcviku vypovídá nápis na jeho letové knížce: Form 1767, Navigator’s, Air Bomber’s and Air Gunner’s Flying Log Book, name 495 Lukas sgt., navigátor, bombometčík a střelec, hodnost seržant.

Jeho výcvik začal 8. ledna 1944 na základně č. III. O. T. U v Nassau na Bahamských ostrovech, ale pobýval i v USA na Miami a v San Francisku a v Kanadě, a spočíval v doprovodu spojeneckých konvojů s cílem vyhledávat a likvidovat německé ponorky. Zachovaly se fotografie, na nichž je jak v tropické letecké výstroji, tak ve výstroji pro lety na sever. Zřejmě doprovázel i konvoje do Murmanska.

Až 1. ledna 1945 byl převelen k 311. československé bombardovací peruti. Poslední zápis v letové knížce z 9. května 1945 zní: „Cease Fire in Europe – AMEN“ (Konec palby v Evropě), ale návrat do vlasti mu umožnilo teprve shození atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki. Do té chvíle se připravoval k nástupu na asijské bojiště.

Vojtěch Lukáš 2

Po válce

Po příchodu ze Slovenska do Prahy si Lukášovi pronajali byt na dnešní Evropské třídě. Dlouho v něm však nepobyli. Celou rodinu zatklo gestap a odsunulo do koncentračních táborů. Otec Ludvík prošel tábory v Německu a v Polsku, matka Hajanalka a dcera Livie byly ve Svatobořicích a nejmladší Ludvík v Kounicových kolejích v Brně. Navzdory utrpení všichni přežili a dočkali se osvobození. Po návratu jim byl přidělen byt v Praze na Hanspaulce, neboť byt na Evropské byl obsazen a movitý majetek vyrabován.

Mileně Kádnerové žijící v dělnické kolonii v Praze Krči bylo v dubnu 1945 17 let a měla roční holčičku Aničku. Otec byl neznámý. Na konci léta 1945 dostala vzkaz, že ji v hotelu Flora někdo očekává. Byl to voják v uniformě britského letectva, hoch, který se v kolonii znenadání objevil na jaře 1943, o němž nikdo nevěděl, odkud přišel, a stejně rychle zmizel na konci podzimu. V partě puberťáků se ztratil.

Vojtěchu Lukášovi bylo stejně jako tisícům dalších příslušníků západní armády dáno najevo, že bez ohledu na zásluhy o osvobození vlasti je nežádoucí, a v prosinci 1946 byl propuštěn z armády. Krátce po Únoru 1948 proto odešel i s manželkou do Západního Německa.

Lukášovi sice byli konzervativní, ale Milenu a Aničku přijali, a brzy následovala svatba. Vojtěcha však nic dobrého nečekalo. Brzy mu bylo stejně jako tisícům dalších příslušníků západní armády dáno najevo, že bez ohledu na zásluhy o osvobození vlasti je nežádoucí, a v prosinci 1946 byl propuštěn z armády. Krátce po Únoru 1948 proto odešel i s manželkou do Západního Německa. Dceru nechali u dědečka a babičky s tím, že se pro ni vrátí, jen co se v Německu zabydlí.

Navíc věřili, stejně jako tisíce jiných, že se komunistický režim dlouho neudrží. Mýlili se. Spadla železná opona a režim uzavřel hranice natolik, že se staly téměř neprostupné. Žádali o vydání dcery i přes Mezinárodní červený kříž, ale reakcí československých komunistických orgánů bylo mlčení, nebo zamítnutí. Nelegálním emigrantům se děti nevydávaly. Okolo roku 1951 se proto Vojtěch vydal pro Aničku přes zelenou hranici. Jeho matka mu však nedovolila ji odvést.

Děsilo ji, že by sedmileté dítě mělo absolvovat nebezpečný přechod přísně střežené zelené hranice. Měla pravdu. Vojtěch se do Západního Německa vrátil s prostřelenou nohou. Jak vzpomínala jeho manželka, přivezli ho Američané v džípu. Krátce poté dostal nabídku zaměstnání v řídícím postu na mezinárodním letišti v Sao Paulu. Manželé se, bohužel bez dítěte, odstěhovali za oceán. Tam však Vojtěch brzy umírá ve věku 32 let na selhání srdce. Mladá vdova se po čase provdala za brazilského podnikatele Sergia Alvese Gomese.

Vojtěch Lukáš 3

Adoptovaná sestra svého otce

Její dcera Anička vyrůstala u dědečka a babičky v Praze na Hanspaulce. Ve školní dokumentaci byla uváděna jako dítě neznámého původu. Rodina Lukášových pronásledovaná nacistickým režimem si užila i za nového, lidově demokratického režimu. Bylo by však chybou svádět vše jen na režimy, protože prostor jimi vytvořený vždy vyplňují svým jednáním a činy konkrétní lidé.

V roce 1959 bylo Aničce 15 let a měla dostat občanský průkaz. Československé úřady rozhodly, že neznámý původ musí být změněn na známý buď adopcí, nebo předáním do výchovného ústavu. V důsledku tohoto nátlaku Lukášovi vnučku adoptovali. Stala se jejich další dcerou a adoptovanou sestrou svého otce Vojtěcha.

Na základě udání sousedů strávil Vojtěchův otec šest měsíců ve vazbě v Ruzyni. Anička, dnes 70letá, vzpomíná, jak ji při nočním zatýkání dědečka probudili neznámí muži, prohledali jí postýlku a rozřízli medvídka. Dcera Livie emigrovala sňatkem do Kanady a nejmladší syn Ludvík do Švédska poté, co ho jako kadeta vojenské školy v Hranicích vyloučili ze školy kvůli politické nespolehlivosti. Na Západ se dostal se spolužáky na lokomotivě, kterou prorazili pohraniční závoru. Lukášovým zůstala jen vnučka Anička.

V roce 1959 jí bylo 15 let a měla dostat občanský průkaz. Československé úřady rozhodly, že neznámý původ musí být změněn na známý buď adopcí, nebo předáním do výchovného ústavu. V důsledku tohoto nátlaku Lukášovi vnučku adoptovali. Stala se jejich další dcerou a adoptovanou sestrou svého otce Vojtěcha. S biologickou matkou se setkala až po 17 letech v roce 1965, kdy politické poměry v Československu začaly povolovat. Ta měla brazilské občanství, a proto mohla navštívit Prahu, aniž by jí hrozilo zadržení.

Normalizace

Anička se dobře učila. Řada lidí nebyla z politických důvodů do školy přijata, ale ona odmaturovala na jedenáctiletce a dostala se i na vysokou školu zemědělskou, směr stavební. Opět se potvrdilo, že každý režim naplňují především lidé. Závistivá sousedka udala, že je dcerou nelegálních emigrantů a Aničce, přestože měla po adopci zapsány v rodném listě jako rodiče Lukášovi starší, bylo kvůli utajení biologické matky přerušeno studium na dva roky. Strávila je prací na státním statku v Brozánkách u Prahy.

V prosinci 1968 se Anička vdala a se svým manželem žije 51 let. I za normalizace byla rodina perzekvována. Manžel, absolvent vysoké školy ekonomické, směr zahraniční obchod, měl zakázáno vykonávat svou kvalifikaci, neboť jeho žena měla příbuzné v západní cizině.

Na rozdíl od jiných však byla houževnatá a cílevědomá. S pomoci staršího, totalitní ideologií nezatíženého profesora a děkana stavební fakulty Hrůzy se do školy vrátila. Absolvovala v létě 1968. V prosinci se vdala a se svým manželem, jehož otec pocházel z Horažďovicka, žije 51 let. I za normalizace byla rodina perzekvována. Manžel, absolvent vysoké školy ekonomické, směr zahraniční obchod, měl zakázáno vykonávat svou kvalifikaci, neboť jeho žena měla příbuzné v západní cizině.

Aby zajistil rodině životní standard, přivydělával si jako lešenářský dělník. Anička mohla navštívit matku v Brazílii a hrob otce jen jednou za celou normalizaci. Sama, bez rodiny, která zůstal rukojmím normalizačního režimu. Žádosti o cestu do západní ciziny i legální emigraci z humanitárních důvodů spojení rodiny byly mnohokrát zamítnuty s odůvodněním „není v zájmu státu“. Pokus o nelegální odchod přes Rumunsko se dvěma dětmi a třetím na cestě se nepodařil.

Po Listopadu 1989

„Na základě morální a politické rehabilitace byl rozkazem ministra obrany ČSFR ve věcech personálních číslo 0104 ze dne 25. 5. 1991 mimořádně povýšen do hodnosti podplukovníka ve výslužbě in memoriam por. v. v. Vojtěch Lukáš.“ Dne 17. června 1991 převzala dcera podplukovníka Vojtěcha Lukáše Anna na Pražském hradě od prezidenta Václava Havla Čestný odznak československého vojenského pilota.

Dne 17. června 1991 převzala dcera podplukovníka Vojtěcha Lukáše Anna na Pražském hradě od prezidenta Václava Havla Čestný odznak československého vojenského pilota

Hrob Vojtěcha Lukáše však nezůstal rodinou opuštěný. Dcera Aničky Hajnalka se podobně jako její druhá babička Milena provdala za brazilského podnikatele a žije v Sao Paulu. Rodina československého vojáka Vojtěcha Lukáše má dva domovy. Jeden, který se k němu zachoval jako k cizinci, a druhý v Brazílii. Česko se bohužel dodnes chová k některým příslušníkům rodiny jako k cizincům, což však k českým politickým poměrům a povaze patří.

Některé skutečnosti v tomto článku lze zveřejnit jen proto, že v lednu 2014, ve věku 86 let, zemřel v Sao Paulu poslední přímý účastník událostí čtyřicátých a padesátých let, Milena Kádnerová, provdaná Lukášová a Gomesová. Anička se svým manželem, dnes staří lidé, žije ve svém domě ve vísce na Písecku. Kdyby někomu příběh československé vlastenecké rodiny, žitý v minulém století, připadal nepravděpodobný, všechny zmíněné události lze doložit dokumenty.

Vojtěch Lukáš 4
zpět na článek


© 2020 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.