Při jmenování soudců je třeba zvážit jejich lidské i odborné kvality

Chceme-li poznat, případně ovlivnit chování soudce třeba v etických otázkách, je nutné znát, z čeho vychází – například jeho prostředí, předsudky, na základě jakých motivů soudí či co považuje za morální a správné. Jeho rozhodnutí totiž ovlivní, je-li konzervativec, liberál, ateista či věřící.

Rozhodčí soudy | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Rozhodčí soudy | foto: Shutterstock
Rozhodčí soudy

V právu jde často spíše o hodnoty a morálku, což soudy nerady přiznávají. Tuto skutečnost ukazuje soudní případ z medicínského práva ve Velké Británii, v němž šlo o to, zda povolit chirurgický zákrok na siamských dvojčatech, přičemž nerozdělení by způsobilo smrt obou, a rozdělení pouze slabšího z nich. Soud jej řešil, protože rodiče z náboženských a hodnotových důvodů s operací nesouhlasili.

Soud sice na začátku rozsudku konstatoval, že je „soudem práva, nikoli morálky“, ale v rozsudku učinil opak – stal se soudem morálky, nikoli práva. A řešil dvě právní otázky. Za prvé, je-li rozdělení dětí v jejich nejlepším zájmu; a za druhé, není-li rozdělení vraždou, povede-li k okamžité smrti jednoho dvojčete.

Rozdělení dvojčat a jazyk

Případ neměl v Británii precedent, navzdory tomu se právní řešení zdálo jasné – dle ustálené trestněprávní praxe šlo o vraždu, neboť nebyla naplněna žádná okolnost vylučující protiprávnost. Tento závěr však soud vyhlásit nechtěl – jedno živé dítě je lepší než dvě mrtvé, což je typicky utilitaristické myšlení. Soud proto kreativním výkladem práva dospěl k závěru, že rozdělení je v pořádku, přičemž jeho argumentace byla morální. Na rozsudku je nejzajímavější jazyk odsuzující slabší dvojče jako parazita:

Jazyk soudního verdiktu v případě britského rozdělení dvojčat ukazuje, jak soud naléhavě přesvědčuje, že je jeho závěr správný. Na začátku rozsudku sice konstatuje, že je soudem práva a že mu morální soudy nepříslušejí, ale ve skutečnosti je dělá téměř ve všem. A jde dokonce tak daleko, že morálně připravuje své publikum na rozhodnutí, že je správné tento „parazitický život“ oddělit, a tím ukončit.

„Žije vypůjčený čas, a všechen od Jodie (silnější z dvojčat). A tento dluh nemůže nikdy splatit. Marie (slabší z dvojčat) má právo na život, má ale jen málo práva být naživu. Žije, protože, tvrdě, ale výstižně řečeno, pouze vysává životodárnou krev Jodie a odčerpává ji mimo její tělo. Přežije, jen pokud přežije Jodie.

Jodie nebude dlouho žít, protože to nezvládne. Parazitický život Marie způsobí, že Jodie nebude žít. Kdyby mohla mluvit, určitě by protestovala: ,Přestaň, Marie, zabíjíš mě.‘ Marie by na to neměla odpověď. Marie zabíjí Jodie. Proč by Jodie měla tolerovat tuto situaci?“

Marie přitom byla sestra Jodie. Žila, jak se narodila, a nechtěla svou sestru zabít. Byla jen nevinné dítě. Jazyk ukazuje, jak soud naléhavě přesvědčuje, že je jeho závěr správný. Na začátku rozsudku sice konstatuje, že je soudem práva a že mu morální soudy nepříslušejí, ale ve skutečnosti je dělá téměř ve všem. A jde dokonce tak daleko, že morálně připravuje své publikum na rozhodnutí, že je správné tento „parazitický život“ oddělit, a tím ukončit.

Rozum a nevědomí

Existují také alternativní interpretace, o čemž svědčí nesouhlas rodičů s operací. Tento případ názorně ukazuje, že hodnotová pozice vykladačů abstraktních pojmů má pro volbu „správného“ řešení zásadní význam. Proto je třeba si dávat velký pozor, kdo se má tímto vykladačem stát – zda soudce, etická komise, parlament či někdo jiný. Kdyby se podobný případ stal například v USA, mohl by být postoupen medicínské etické komisi, která by rozhodla namísto soudu.

Ve sporu, v němž na morálních otázkách není shoda, je rozum téměř vždy advokátem nevědomých názorů, a nikoli tím, kdo hledá objektivní pravdu. Morální argumenty jsou dle amerického sociálního psychologa Jonathana Haidta většinou jen narychlo vymyšlené konstrukce, které si lidé vytvářejí na obhajobu vlastních postojů.

U etických rozhodnutí přitom kvalifikovanost soudů posoudit tyto otázky skvěle vystihl bývalý soudce Nejvyššího soudu USA Antonin Scalia (1936–2016), který v rozsudku Cruzan versus ředitel missourijského zdravotnického oddělení konstatoval: „Okamžik, ve kterém se život stává nehodným žití, a okamžik, v němž se prostředky nezbytné k jeho zachování stávají mimořádnými nebo nepřiměřenými, není zanesen v Ústavě, ani jen nezná devět soudců Nejvyššího soudu lépe než devět lidí náhodně vybraných z kansaského městského telefonního seznamu.“

Americký sociální psycholog Jonathan Haidt ve své knize Morálka lidské mysli tvrdí, že rozum nevznikl k objevování pravdy, ale že je nástrojem nevědomí, který má za úkol plnit jeho přání. Ve sporu, v němž na morálních otázkách není shoda, je rozum téměř vždy advokátem nevědomých názorů, a nikoli tím, kdo hledá objektivní pravdu. Morální argumenty jsou dle Haidta většinou jen narychlo vymyšlené konstrukce, které si lidé vytvářejí na obhajobu vlastních postojů.

Z toho vyplývá, že rozumu (vědomí) nejde primárně o objektivní pravdu, ale spíše o obhajobu nevědomých názorů – chováme se jako intuitivní politici, kteří se snaží prosadit své názory u voličů. To, co dnes objevuje moderní psychologie, už v podstatě vystihl skotský filozof David Hume (1711–1776): „Rozum nikdy nemůže být motivem nějakého činu vůle, ani nemůže nikdy stát proti vášni v určení vůle.“

Morálka

Chceme-li poznat, případně ovlivnit chování soudce třeba v závažných etických otázkách, je nutné znát, z čeho vychází – například jeho prostředí, předsudky, které ho ovládají, na základě jakých motivů soudí či co považuje za morální a správné.Čím konkrétnější je text, dle kterého se má rozhodovat, tím menší je vliv neprávních aspektů. Rozhoduje-li však dle extrémně abstraktních pravidel, je jejich dopad klíčový. Rozhodnutí v morálně sporné věci ovlivní, je-li rozhodce konzervativec, liberál, ateista či věřící.

Je soudce schopnější objektivně určit, co je správné a morální? Morálka je totiž záležitostí hodnotového postoje, nikoli intelektu či znalostí. Intelekt ani znalosti nemají s morálkou nic společného.

V komplikovaných otázkách rozum funguje především jako advokát nevědomých postojů. Není přitom kvalitativní rozdíl mezi soudcem a kýmkoli jiným. Jediný spočívá v tom, že soudce dokáže svůj nevědomý názor perfektně vyargumentovat a obhájit, neboť je v tom vycvičen. Je však schopnější objektivně určit, co je správné a morální? Morálka je totiž záležitostí hodnotového postoje, nikoli intelektu či znalostí. Intelekt ani znalosti nemají s morálkou nic společného.

To vystihl americký ekonom a sociální teoretik Thomas Sowell ve své knize Intellectuals and Society(Intelektuálové a společnost), v níž o intelektuálech a elitách jako morálně nadřazených napsal: „Zásadním omylem intelektuálů je předpoklad, že vynikající schopnost v daném oboru lze zobecnit jako větší moudrost nebo morální nadřazenost nad ostatními.“

Má-li být v podobných případech arbitrem soudce, je třeba dávat pozor, kdo je do tohoto postu jmenován, což se například v České republice příliš neděje. Je-li soudnictví v dnešní společnosti považované za klíčovou oblast, je nutné vzít u toho, kdo se stává soudcem, v úvahu také lidské, a nejen odborné kvality. Je tomu tak proto, že může rozhodovat i o podstatných morálních a etických dilematech, k čemuž mu studium práva příliš odbornosti nedodalo.

Počet příspěvků: 3, poslední 20.4.2020 06:16 Zobrazuji posledních 3 příspěvků.