Předvolební videa prezidentských kandidátů: směs nudy a zoufalství

Uchazeči o funkci hlavy státu vytáhli do boje o Hrad se spoty, za jejichž provedení by se styděli i večerníčkoví hrdinové Pat a Mat.

foto: © ČESKÁ POZICE, Richard CortésČeská pozice

Volební spoty prezidentských kandidátů berme vážně. I ty nejméně podařené. Stejně jako román vypovídá o spisovateli (pokud jej čteme jako pramen), volební spot hovoří o prezidentském kandidátovi – nebo alespoň o lidech, kteří stojí v pozadí kampaně.

Volební spot jako jakýkoli pramen informací můžeme posuzovat z hlediska obsahu a formy. Obecně lze souhlasit s rozšířeným tvrzením, že na ose amatérismus – profesionalita nesnesou spoty poměřování se západními prezidentskými volbami. Kdo zná oficiální videa kandidátů z posledních amerických či francouzských prezidentských voleb, pak si jistě trochu povzdechne.

Kdo zná oficiální videa kandidátů z posledních amerických či francouzských prezidentských voleb, pak si jistě trochu povzdechne

Například Jan Jirák z Centra pro mediální studia řekl pro deník Právo, že spoty jsou dělané z povinnosti a „použité postupy jsou bez nápadu, jako by všechny dělala jedna agentura“. S tím rozhodně lze souhlasit s tou výjimkou, že u některých to vypadá spíše na videa domácí než agenturní (Jana Bobošíková, Přemysl Sobotka, Táňa Fischerová a z větší části také Zuzana Roithová).

Z nudy, byť místy profesionální – tu s nádechem křečovitosti (Jan Fischer), tu s nádechem lyrického kýče (Miloš Zeman), tu s celou fůrou respektovaných osobností (Schwarzenberg, Dienstbier v jednom ze spotů) –, se přece jen trochu vymyká osobitost a nápaditost Franzovy série klipů.

Zaujme rovněž naprostá absence stranických lídrů u stranických kandidátů (s výjimkou Dienstbiera, kde vystupuje Bohuslav Sobotka), což svědčí o jediném – všechny agentury zřejmě doporučily nepopulární tváře skrýt, aby nedošlo ke smrtelným polibkům. Tento luxus si nemohl dovolit Karel Schwarzenberg, protože sám kandiduje, tudíž to jeho tým vyřešil tím, že hlavní aktér mlčí a takřka se vlastně ani neobjeví. Videa jsou tak vzhledem k převažující formální šedi zajímavější z hlediska obsahu. Někteří kandidáti překvapí dokonce i vtipem, i když nechtěným.

Mozaika klipů prezidentských kandidátů

Přemysl Sobotka: Ctí otcův odkaz

Místopředseda Senátu Přemysl Sobotka hovoří o svém otci, jak s ním komunisté po roce 1948 a znovu po „osmašedesátém“ nepěkně zatočili, jak jej inspiroval a jak se jeho politické kroky vždy shodovaly s otcovým odkazem. Nicméně už nám v klipu nesděluje, že byl studentem VUML (Večerní univerzity marxismu-leninismu). Protože je však Sobotka demokrat po vzoru svého otce, ujišťuje, že je pro demokracii za všech okolností. K tomu jeho tým přidal několik povinných šťouchanců do Evropské unie (i „národní zájmy“ se objeví, i „přijetí eura pouze na základě referenda“), jak se na člena ODS sluší, a spot byl na světě.

Jana Bobošíková: Nejpředvídatelnější kandidátka

Můžeme se zasmát také tehdy, když Jana Bobošíková horuje ve svém spotu proti Bruselu, když sama si svého času z Evropské unie udělala dobré bydlo coby europoslankyně zaměstnávající jako asistenta svého manžela. Abychom se jí ale zastali, je dost dobře možné, že chtěla Evropskou unii rozložit spolu se svým manželem zevnitř (leč během jejího mandátu se to jaksi nepovedlo). Spot Bobošíkové však působí upřímně. Výroky o „hájení národních zájmů“, o „zabránění přepisování mapy platné po druhé světové válce“ od ní slýcháme už celou řadu let, a v tomto smyslu je proto možná nejvíce předvídatelným kandidátem na prezidenta republiky, což je pozitivní. O některých jejích soupeřích to říci nelze.

Karel Schwarzenberg: Profesionální mimoň

Jiný je spot Karla Schwarzenberga, už třeba jen tím, že v něm dotyčný nemluví. Šéf TOP 09 a ministr zahraničí je vyobrazen coby osoba tak trochu nad věcí. Nezabývá se malichernostmi. Práci za něj koná mix veřejně známých i neznámých osobností, jež ukazují, že Schwarzenberg je jako jediný z kandidátů důstojným pokračovatelem tradice Václava Havla. Je přece kníže (i ducha), dbalý lidských práv, tak trochu „mimoň“, ovšem v dobrém slova smyslu.

Autoři spotu nejspíš zapomněli, že co mohlo část voličů přilákat ve volební kampani do Poslanecké sněmovny v roce 2010, už vyprchalo. Karel Schwarzenberg se v očích veřejnosti prostě „umazal“, není nad věcí, ale po uši v ní. Vláda, v níž je ministrem zahraničí, veřejnost znechutila do té míry, že se skládají i cosi jako protestsongy. V tomto kontextu proto i Schwarzenbergův spot pobaví – podporuje jej totiž David Koller, autor jedné z protestních písní. Neměl by Koller spíše hledat nějakého alternativního občanského kandidáta než politika, který zakládal stranu s Miroslavem Kalouskem?

Jan Fischer: Hlasatel změny

Jan Fischer ve svém spotu hovoří o nepřijatelném stavu politiky, nedostatku slušnosti, potřebě posílení ekonomiky i hájení národních zájmů. Mluví tak trochu o všem, ale ve skutečnosti o ničem. A také s nádechem humoru: o „změně“ hovoří bývalý předseda vlády a dlouholetý kariérní úředník či o „slušnosti“ bývalý normalizační člen KSČ...

Fischer v klipu jen potvrzuje, že těžko hledá obsah a vyhraněnější myšlenky – slova zaznívající ve spotu by mohl říkat kdokoli a kdykoli. Kdo by nechtěl posílit ekonomiku (ale jak?), kdo by nechtěl hájit národní zájmy (ale jak?), kdo by nechtěl více slušnosti a zlepšit politiku (ale jak?). Ač Jan Fischer chce změnu, nabízí jen omšelé fráze, jež provolávají v každé předvolební kampani všechny politické strany. Je profesionálním hlasatelem změny.

Vladimír Franz: Autentický občan

Změnu nabízí i Vladimír Franz a ve shodě se Schwarzenbergem ve spotu mlčí. Na rozdíl od Fischera jeho apel na změnu může působit přece jen opravdověji. Změnu totiž hlásá v tomto případě člověk, který přichází odjinud, nebyl stálým hostem v politickém salónu. Je autentickým občanským kandidátem. Právě on je možná kandidátem, kvůli němuž by Václav Klaus uvažoval o emigraci, jak měl nedávno nutkavou potřebu se vyjádřit.

Táňa Fischerová: Ctnostný outsider

Táňa Fischerová vsadila na slušnost, solidaritu a úctu k právu – obecněji na sociální spravedlnost a občanské ctnosti. Koneckonců vsadila na image, kterou sama disponuje ve společnosti. Její nevýhodou oproti Franzovi je, že ona už politiku zná i zevnitř. Coby bývalá poslankyně by nebyla nováčkem, byť u ní nelze předpokládat nějaké napojení na lobbistické zákulisí. I její apel proto může působit autenticky, byť třeba už jen v porovnání s Franzem sama vizuální stránka spotu dost pokulhává. Přílišný amatérismus spotu ji může v očích voličů označkovat jako outsidera.

Zuzana Roithová: S čistým štítem

Zuzana Roithová ve svém kresleném spotu ukazuje politiku tak, jak to momentálně chce společnost vidět: jako místo hlučných a divadelních hrátek, během nichž se mává se symboly jako s bezcennými cáry papíru pro potěšení davu. Politici na jevištních prknech mluví, zatímco jsou loutkami ovládanými mafiány ze zákulisí, a občan střídavě pláče a popadá se za břicho. Završením komplexního odsouzení české politiky je prohlášení zkušené političky Roithové, že má čistý štít. Jinými slovy: podobně jako Franz a Fischerová naznačuje, že ona je „vně“ systému, avšak v porovnání s oběma jmenovanými to je u europoslankyně Roithové nejméně uvěřitelné.

Miloš Zeman: Usměvavý táta

Spot Miloše Zemana se pohybuje na lyrické strunce. Už jen samotný začátek s připomínkou objímání stromů na Vysočině se snaží navodit příjemnou atmosféru s pocitem klidu, jistoty a bezpečí. Když dá volič hlas Zemanovi, podpoří člověka zdravě optimistického, jenž se nebere příliš vážně, chce lepší budoucnost pro naše děti (i dceru Kateřinu) a který už má dost lumpáren a zlodějen – toť poselství spotu. Zeman k tomu s Filipem Renčem přimíchal i nějaké to staré a pěkné Konfuciovo přísloví, i základní marketingovou poučku, tedy označit jako svou špatnou vlastnost tu, které je ve skutečnosti dobrá (v Zemanově případě „důvěřivost“) – když profesionalita, tak se vším všudy.

Zasmát se ale můžeme také. Zemanova kdysi „spálená země“ je v klipu najednou lyrickou podzimní krajinou a kdysi opozičně-smluvní Zeman se tváří jako usměvavý táta od rodiny pokukující po Pražském hradu, byť kdysi opakoval, že v politice už nikdy více.

Jiří Dienstbier: Míří na mladé

Jeden ze spotů Jiřího Dienstbiera je postaven na delší řeči hudebníka s uměleckým jménem Lipo. Dienstbier se bojí nepřízně mladých kvůli své příslušnosti k sociální demokracii, proto padla volba prezentace na úspěšného rappera. Obává se odklonu části sociálních demokratů zejména k Zemanovi (ale i Fischerovi), proto jako jediný z kandidátů nechává zaznít přímou kritiku svých protikandidátů. Nechce být spojován s „kmotrovskou“ částí sociální demokracie, proto je nepřímo odkazováno na Dienstbierovo odmítnutí podílet se na pražské koalici ČSSD a ODS. Bojí se spojování levice s komunismem, proto Lipo hovoří o tom, že zatímco mnozí dnešní velcí antikomunisté často nečinně přihlíželi před rokem 1989, Dienstbier se aktivně podílel na jeho destrukci.

I Dienstbierův spot – spíše nechtěně – pobaví. Když se pozorně zahledíme, zjistíme, že Lipo z knihovny vytahuje knihu Tonyho Blaira, v níž si pak pozorně a se zalíbením čte. Tony Blair ale dnes příliš velký zvuk mezi moderní levicí nemá. U mladých, na něž Dienstbier Lipem míří především, to zřejmě také nebude dvakrát rezonovat.

appalacio ... Tak nějak musím souhlast. 20:21 6.1.2013

Počet příspěvků: 42, poslední 8.1.2013 12:36 Zobrazuji posledních 42 příspěvků.