Představu Francouzů o Německu vnímají na druhé straně Rýna jako karikaturu

Výpravná expozice v Louvru měla napomoci německo-francouzskému sbližování, ale výsledkem je spíše utvrzení špatných vztahů obou zemí.

AngelaMerkelová a François Hollande si společně prošli výstavu 30. května. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy AngelaMerkelová a François Hollande si společně prošli výstavu 30. května. | foto: © ISIFAČeská pozice
AngelaMerkelová a François Hollande si společně prošli výstavu 30. května.

Napoleon asi netušil, že vyhnáním paní de Staël (v literární historii známé jako Madame de Staël) poskytne Německu rozbuškou pro povstání v roce 1813. Ve svém exilu se Madame de Staël naučila německy, začala se setkávat s velkými německými spisovateli, objevila německou literaturu považovanou ve Francii za nezajímavou a nemínila se spokojit s tím, že její krajané se zajímají pouze sami o sebe. Napsala své mistrovské dílo O Německu.

V knize vydané v roce 1803 se Francouzům otevírá neznámý svět, zasněžená německá krajina, města a katedrály na pozadí šedivého nebe vymeteného severním větrem a ožívá v ní německá historie i samotní Němci. Kniha úchvatným způsobem analyzuje literaturu a způsob myšlení, nabádá k otevřenosti a poznávání nových, neznámých pramenů německé historie, mytologie, hospodářství i snění. Citlivě vystihuje, že Francouzi musejí opustit strnulý řád klasicismu, jenž udělal ze sochařství a malířství školáckou nauku a ochromil literaturu.

Dílo je rovněž kritikou Napoleonovy politiky. Císař poslal knihu, o které sám Goethe soudil, že měla velký vliv na protinapoleonské povstání, rovnou do stoupy. Díky jedinému zachovanému exempláři vyšla kniha znovu v roce 1813 v Londýně.

Na jaře 2013, při příležitosti 50. výročí německo-francouzského smíru, chtěli Francouzi napomoci německo-francouzskému sbližování, a tak si vypůjčili titul Madame de Staël a uspořádali v Louvru výpravnou výstavu s názvem O Německu, 1800–1939. Expozice s rozpočtem milion eur shromáždila přes dvě stovky děl z muzeí po celém světě. Jenže výstava, která se zrodila ve slavnostní horečce a jejímiž patrony byli kancléřka Angela Merkelová a prezident François Hollande, přesto vzbudila na druhé straně Rýna tvrdé polemiky.

Proklamovaným cílem expozice bylo představit francouzské veřejnosti bohatost a pestrost německého malířství. „Německo nemá malíře,“ znělo dřívější stanovisko francouzských kritiků. Návštěvník zvyklý na bohaté sbírky německých muzeí se ve Francii vždycky podivoval, jak málo jsou ve zdejších expozicích zastoupeni němečtí mistři.Proklamovaným cílem expozice bylo představit francouzské veřejnosti bohatost a pestrost německého malířství

V Louvru se kromě maleb Holbeina a Dürera nacházejí rovněž dvě plátna od Caspara Davida Friedricha, včetně toho s názvem Strom s havrany zachycujícího větrem ošlehaný, věkovitý strom na břehu Baltu, jenž s magickou silou (ovšem který Friedrichův obraz nevládne magickou silou?) inspiruje ke vzdoru a připomíná nutnost vytrvání; a za ním kopec hlíny, hrob pohanského bojovníka z doby Hunů, nevyhnutelná historie, jež dramaticky upomíná na pomíjejícnost.

Ústředním tématem výstavy bylo probuzení a následné posílení německého národního vědomí. Zhruba v roce 1800 Německo procitá. Počátkem 19. století šlo o to překonat velmi odlišné, často navzájem protichůdné politické a kulturní kontexty od Bavorska až po Balt a od Porýní až po Prusko a posílit národní jednotu. V zemi rozdrobené jak zeměpisně, tak politicky a nábožensky sjednocoval jednotlivé státy a jejich lid pojem „Kultura“.

V důsledku absence politické jednoty je vybudování národa a vytvoření národního celku úkolem kultury, souboru duchovních sil, jež se staví proti materiálním silám pokroku, který je základem civilizace. Německo nabývá počátkem 19. století přesvědčení, že musí ztělesňovat spirituální síly. Právě v té době se také zrodila idea, že Němci jsou kulturní národ (Kulturnation).

Výstava, která se v Louvru konala do konce června, chtěla ukázat, jak se kultura snaží definovat sama sebe, jak se snaží vytvořit společnou minulost a vybudovat si vlastní terminologii.

Co jsou Němci?

Expozice se soustředila na dvě základní otázky, které byly příznačné pro celé 19. století: Co jsou Němci?, respektive Co je německé umění? Ve Francii se otázka po tom, co jsou Francouzi, ve stejném století vůbec nevyskytla, každý přece věděl, co to znamená být Francouzem. Zato být Němcem ve stejné době znamenalo teprve se Němcem stávat.

Organizátoři výstavy exponáty uspořádali z pohledu utváření německého národního vědomí do tří větších časových jednotek. Třemi ústředními tématy jsou vztah k minulosti, přírodě a člověku.

Vztah k minulosti

Malíři prvního období na začátku 19. století se obracejí do minulosti, vrhají na Německo světlo starověkého světa nebo jej představují v záplavách slávy starogermánských legend. Umělci vytvářející německé umění nezůstávají v zájmu snahy o zbavení se pout ideálu krásy francouzského neoklasicismu doma, cestují do Říma, v Goethových šlépějích; považují se za pokračovatele Dürera a Rafaela.Dílům skupiny umělců, kteří se sami nazývali nazaréni, nechybí politický podtext

Mnoho protestantských malířů přechází na katolickou víru, aby tak znovu vzkřísili ideový svět Svaté říše římské předcházející německé rozdrobenosti. Nikdy nezobrazují utrpení, ukřižování, ve svých dílech zachycují idylický život Svaté rodiny, pokojné madony s rozpustilými děťátky. Dílům skupiny těchto umělců, kteří se sami nazývali nazaréni, však nechybí politický podtext: plátno Franze Pforra s názvem Vstup Rudolfa II. Habsburského do Basileje je otevřeně protifrancouzské.

Vztah k přírodě

Druhá etapa obrací svět německé představivosti k ohromujícím krajinám. Sekce s názvem Apollón a Dionýsos nadnáší otázku minulosti, pramenů a tradice. Řecké chrámy na obrazech žijí dále v podobě katedrál, které jsou symbolem germánské velikosti a politické jednoty. Mnohokrát zobrazovaná kolínská katedrála je utopistickým symbolem sjednoceného Německa.

V utváření německého národního vědomí hrála velkou roli příroda. Pod vlivem Goetha, který rovněž podtrhoval důležitost geologického poznání světa (na výstavě šlo obdivovat také jeho slavnou sbírku hornin, vylisované rostliny doplněné básněmi nebo barevné studie, jež jako by z něj činily předchůdce Kandinského), zobrazuje Carl Gustav Carus krajinu takřka vědecky. A zatímco soudobí francouzští malíři, včetně například Corota, považovali krajinomalbu za podřadný žánr, německé malířství několika dekád 19. století je velkým okamžikem krajinomalby. Terminologii nové malby tvoří hrad, voda, rytíř, noc. Imaginární svět středověku se stává protinapoleonskou metaforou.V utváření německého národního vědomí hrála velkou roli příroda

V krajinomalbě se němečtí umělci odtrhují od francouzských či italských krajin prodchnutých historií a vytvářejí romantický styl, jenž přírodu ztotožňuje s národem. Les jako útočiště Germánů, rozložité stromy, hroby bojovníků a někdejších hrdinů, ve vlnách se prohánějící najády, to vše evokuje minulost, horské vrcholky spojující zemi s nebem (Koch, Richter), Friedrichovy do nekonečna se táhnoucí mořské obzory a nebeské klenby připomínají kosmické krajiny. Carus v roce 1815 píše: „Vyšplhej na vrchol hory, pohleď na předlouhá horská pásma… Ty nejsi nic, Bůh jest všechno.“

Vztah k člověku

Díla třetího období představujícího 20. století zobrazují člověka trpícího a zmítajícího se v sevření průmyslové revoluce a válečných konfliktů. Krutost a šílenství, válka: Dionýsos překonává Apollóna? Oslava hrdinskosti, hrdosti a síly se ve třicátých letech minulého století pokouší dát zapomenout na násilí a smrt. Otto Dix, George Grosz, Max Beckmann a Christian Schad v posledních sálech expozice bez ohledu na dobový kánon člověka doslova rozpitvávají, aby tak ukázali jeho slabost a banalitu.

Oslava hrdinskosti, hrdosti a síly se ve třicátých letech 20. století pokouší dát zapomenout na násilí a smrtUmění dvacátých a třicátých let 20. století je ovšem neviditelnými vlákny spojeno s předcházejícími epochami: Franz Radziwill se navrací k Friedrichovi, když své chrámy a kříže zobrazuje ve zvláštní nadpřirozenosti. Dix, jehož umění bylo prohlášeno za „degenerované“, jako by jen chtěl dát najevo, že jej nelze oddělit od německého umění, maloval svá historická tabla pod vlivem Dürera a Schongauera, zatímco průvodcem jeho krajinami je mu Friedrich.

Zlomyslní organizátoři výstavy?

Podle francouzských odborníků šlo o nejdůležitější a nejkomplexnější výstavu představující německé malířství, jaká tam kdy byla uspořádána. Stejného mínění byli také návštěvníci (3400 osob denně), ohromení bohatostí německého umění. Na druhém břehu Rýna však tento názor nesdílejí.

Výstava měla napomoci německo-francouzskému sblížení. To se ovšem nestalo. Německým novinářům a historikům umění připadá expozice v Louvru jako karikatura, neboť německé malířství oklešťuje jen na „nacionalistické“ hledání identity.

A hlavní obvinění: Francouzi představují německé malířství jednak v linii apollónské, od Winckelmannova objevu starořeckého umění až po atlety berlínské olympiády, které připomíná na konci expozice několikaminutová pasáž z filmu Leni Riefenstahlové, jednak v linii dionýské, od bakchanálií z Wagnerova Tannhäusera až po válečné barbarství, jako kdyby půldruhého století německé historie vedlo nevyhnutelně k Hitlerovi.Podle francouzských odborníků šlo o nejdůležitější a nejkomplexnější výstavu představující německé malířství, jaká tam kdy byla uspořádána

Poslední obraz výstavy, Beckmannovo expresivní dílo Ptačí peklo, je podle německého tisku alegorií nacistické diktatury. Podle kurátorů je naopak symbolickým zobrazením odboje. Ohromující dílo Lovise Corintha Ecce homo zase podle německých novinářů uráží „lidskou důstojnost“ zobrazením válkou degradovaného člověka. Návštěvník stojící před obrazem Krista, jemuž autor propůjčuje vlastní rysy, čímž se ztotožňuje s ukřižovaným, pouze přemýšlí, co může být urážlivého na skutečnosti, že člověk 20. století byl obětí diktatur a loutkou dějin.

Německá média obvinila organizátory výstavy ze zlomyslnosti: díla prý nevybrali tak, aby nastolovala estetické otázky, nýbrž aby poskytli „teleologické vysvětlení“ domněnky, že „němectví“ nevyhnutelně ústí do nacismu. „Francouzi nás mají nadále za primitivní barbary,“ píše deník Frankfurter Allgemeine Zeitung (FAZ), Louvre „sesmolil vlastní příběh o Německu a tento příběh posiluje jejich klišé o temném a nebezpečně romantickém sousedovi“. Francie chce už zase uzavřít Německo do hitlerovské minulosti.

Niklas Maak (FAZ, 8. dubna) mluví přímo o „politicko-kulturním skandálu“: návštěvník „získává dojem, že poté, co Němci vystřízlivěli z letmého okouzlení antikou, stáhli se zpět do svých lesů, kde se v mechu a kapradí pod vlivem otravného pachu země a hniloby zbláznili ještě před rokem 1900, než se začali utápět v národním socialismu“.

„Žádně německé umění nebylo“

Na základě reakcí německého tisku lze konstatovat, že došlo k zostření ideologické diskuze, neboť výstava prý bude mít „politické následky“ (FAZ, 6. dubna). Opět ožila polemika, která před první světovou válkou konfrontovala Francouze s německou kulturou. A na jejím dně se skrývá špatné svědomí Německa: je-li pravda tvrzení, že neoklasicismus Friedricha Schinkela je přímým předchůdcem architektury Alberta Speera, záliba nazarénských malířů v gotice inspirovala slavnosti a přehlídky hitlerovské říše a Friedrichův či Carusův romantický kult přírody vedl k novopohanství SS, pak si je třeba znovu položit hrozivou otázku týkající se německé minulosti a německého osudu. (Někteří výstavě přímo vytýkají, že „evokuje krvavou minulost Německa“, jak napsal FAZ 7. dubna.)Až takřka perverzní touha po popření, zfalšování minulosti dohnala německé kritiky k prohlášením jako: „Žádné německé umění nebylo.“

Druhým velkým proviněním pařížských kurátorů je to, že mluví o národě, o německé identitě. V roce 1990, po znovusjednocení Německa, se opět rozproudila diskuze o národní identitě. Kunsthistorici publikovali celou řadu knih o různých formách germánství, od gotického středověku až po neoexpresionismus, nicméně Hans Belting v roce 1992 ve své knize s názvem Němci a jejich umění hledání minulosti upozornil na velké nebezpečí: národovecký přístup je v kritice umění škodlivý.

Hledání národní identity, například pátrání po germánském původu gotického umění, má škodlivý vliv, neboť „umění na území Německa nelze v žádném případě redukovat na jakoukoliv definici německého umění, nechceme-li se opět dopustit chyb minulosti“. Zvláštní. Že by existovalo neněmecké umění na území Německa? A východisko z hledání národní identity? Evropa. „Evropa ukazuje cestu, která nám pomůže osvobodit se od své minulosti.“ A od svého národa, mohli bychom dodat ve světle nejnovějších událostí.

Až takřka perverzní touha po popření, zfalšování minulosti dohnala německé kritiky k prohlášením jako: „Žádné německé umění nebylo.“ Adam Soboczynski přímo prohlašuje, že v Německu nebylo žádné kulturní centrum nebo určující akademie, která by mohla stanovit estetická pravidla. Mezi uměleckým produktem a národní identitou neexistuje zjevný vztah. Toto národovecké pojetí musí být překonáno.

Jsou kritici, kteří zpochybňují dokonce i to, že je možné pohlížet na Německo v prezentovaném období (nezapomínejme, že jde o dlouhých 139 mezi lety 1800 a 1939!) jako na koherentní celek.

Tato diskuze je skličující a prozrazuje více o utkvělých představách než o umění. Autor článku Německo, nenáviděná velmoc (Die Zeit, 11. dubna) obviňuje Francii, že se s Německem pustila do kulturního boje. A opravdu: Louvre neuspořádal expozici podle falešného výkladu minulosti přetřásaného berlínskými médii a levicově-liberálními intelektuály.

Tolik tedy o německo-francouzském „smíření“. Expozice charakterizuje současné kulturní klima a stala se věrným obrazem odcizování na politickém poli.Expozice charakterizuje současné kulturní klima a stala se věrným obrazem odcizování na politickém poli

Ve jménu evropských hodnot...

Podněcovatelé této diskuze, duchovní trosky osmašedesátého roku, kteří horlivě volají po blíže nespecifikovaných „evropských hodnotách“, v Evropě čím dál více znemožňují jakoukoliv významnější duchovní snahu a akci. Polemika provázející fascinující pařížskou výstavu ve skutečnosti svědčí o duchovním teroru v Berlíně se srocující německé a mezinárodní levicově-liberální inteligence, která „oslabila německý duchovní život“ (Der Tagesspiegel, 14. dubna).

Tato inteligence se ocitá v úzkých, konfrontuje-li se se skutečnými fakty zprostředkovanými v tomto případě malířstvím. O talíři plném výkalů či pomočených náboženských symbolech, jež si hrají na „umělecká díla“, mají co říct, ale nevědí si rady s malbami, na kterých ožívá hrdinská či tragická minulost, krása triumfující nad věčnou lidskou bolestí, katedrála, jež pozvedá hmotářství těžkého kamene v duchovní hodnotu, krajina jako svátost, jako zpřítomnění božského, transcendentno, které přesahuje meze našeho světa a prolíná k nám skrze nekonečnou nebeskou klenbu.

Jako oběť frustrace a klišé si zjevně neví rady s tak živými a životodárnými pojmy, jako jsou zbožnost, národní minulost, identita, národ.

Počet příspěvků: 4, poslední 11.8.2013 04:49 Zobrazuji posledních 4 příspěvků.