Pražské pivnice: Příběh o šlendriánu a poctivosti

Která plzeňská pivnice v Praze je nejlepší? První díl naší výpravy nabízí návštěvu pasti na turisty a příjemného „sousedského“ hostince.

Úroveň plzeňského piva U Pinkasů převyšuje o řád vše ostatní, co restaurace hostům nabízí. foto: © ČTKČeská pozice

Úroveň plzeňského piva U Pinkasů převyšuje o řád vše ostatní, co restaurace hostům nabízí.

O tom, kde že se v Praze točí nejlepší plzeň, se vedou bezvýsledné spory, do kterých se nechceme nechat zatáhnout. Žebříček nečekejte. Nicméně jsme se rozhodli prozkoumat šest pražských podniků s velebnou pověstí či legendární historií. Zaměříme se nejen na kvalitu piva, ale i na jídla (přednostně tradiční pivní předkrmy) a zejména atmosféru, jaká v té které pivnici panuje. Zde první dvě zastávky na téma: Po jak různorodých cestách se legendární podniky v centru hlavního města mohou vydat.

U Pinkasů: Nablýskaná bída

Sotva začít jinde nežli na místě, kde se plzeňské pivo začalo v Praze čepovat vůbec poprvé – již v roce 1843, rok po uvaření první várky piva plzeňského typu. Pan Jakub Pinkas tehdy založil podnik, který se stal pojmem, snad i legendou. Dnešní „Pinkasové“ (vlastníkem je společnost Adria-Neptun) sebevědomím přímo srší, stačí pohled na jejich internetovou prezentaci, kde se dočtete o „nejslavnější staročeské hospodě s nejproslavenějším pivem, kde se tvořily dějiny tohoto národa“. Podnik se holedbá, že vedle vynikající plzně nabízí poctivou českou kuchyni, domáckou atmosféru a příjemné posezení. Inu, s čestnou výjimkou prvně vychvalovaného se nám naskytl velmi odlišný zážitek.

Nejraději k Pinkasům chodíme v létě, kdy je možno usadit se na zahrádku pod krásným chrámem Panny Marie Sněžné a popíjet dobře ošetřené pivo. Tentokrát osud chtěl, abychom se tam vypravili v časném odpoledni zimního všedního dne. Sympatická „Dolní sněmovna“, jíž dominuje mohutný výčep, byla okupována štamgasty, usadili jsme se tedy do vedlejší „Vavřincovy kuchyně“, kde nám společnost dělali naopak výhradně cizozemci. Protože jsme očekávali společnost, vybrali jsme si stůl pro šest osob, načež k nám přes liduprázdnou místnost počal štrádovat číšník, abychom „si jako sedli jinam, když je nás tak málo“. Než k nám poté dorazil s objednanými půllitry, měli jsme mnoho času prozkoumat okolí.

Nepořádek a reklama

Příjemný interiér laděný do dřeva bohužel shazuje přemíra reklamních předmětů všude po místnosti. Zelené prostírání od dodavatele piva, párátka si nechal podnik vyrobit spolu s blízkým hotelem či obzvlášť ošklivý příborník od nejmenovaného nápojového giganta, jehož logo nese i velká lednice v rohu místnosti... Krátce řečeno, příliš mnoho značek. Místnost není dvakrát útulná, což zhoršuje ještě značný nepořádek. U stěny úzkého sálu byly navršené krabice a nápojové bandasky, v rohu pohozené projekční plátno, obrazy pověšené nakřivo a umaštěné. Do toho nám tlumený zvuk vrtačky přehlušovalo puštěné rádio!

Prazdroj měl omračující říz a pěna zanechávala půvabné kroužky na okraji sklenicePřišli jsme však najmě kvůli pivu! Prazdroj – tak proslavený v tomto hostinci – do puntíku splnil naše očekávání. Pocitově byl možná chladnější než jinde, zato s omračujícím řízem a pěnou zanechávající půvabné kroužky na okraji sklenice. Fascinuje nás ale udávaná míra – 0,47 litru. Zřejmě obava před obchodní inspekcí, nás ovšem avizovaný „podmírák“ trochu pobuřuje, zejména v kontrastu s cenou 45 korun, jež je na hranici akceptovatelnosti. Musí se však nechat, že pivo bylo skvělé.

Po důkladném průzkumu obsáhlého a mnohojazyčného jídelníčku jsme se jali vyzkoušet pivní sýr, klobásu a nakládaný vuřt s cibulí. Začněme pozitivně. Pivní sýr měl houbovitou a lepkavou konzistenci, správnou ostře „smradlavou“ chuť a vůni. Na talíři jej doplňovaly klasické kulisy soli, pepře, papriky, kečupu, hořčice a nasekané cibulky. Po přidání magické ingredience – piva – vznikla chutná pomazánka.

Nuda, šeď a šlendrián

Pikantní klobása s přívlastkem „pana šéfkuchaře z naší udírny“ nás ovšem vyloženě otrávila. Za bezmála stokorunu bychom čekali mnohem více, než fádní paprikovou uzeninu, nabízenou v každé knajpě při letní vodácké výpravě (navíc za třetinovou cenu). Mizérii nevylepšila ani laciná hořčice a podivně zapáchající a vyčpělý křen. Vše chutnalo naprosto fádně. 

U Pinkasů balancují na hraně turistické pasti a masivně těží ze své slávy a umístění v turistických průvodcích

Leč mělo být hůř. Následoval nález nahnilé cibule v nálevu nakládaného vuřtu. Ono celé servírování tohoto tradičního pokrmu nás překvapilo. Namísto očekávané uzeniny s kousky naložené cibule na talíři jsme obdrželi sklenici od vizovické likérky s nápisem „Rituál s hruškou“. Jejím obsahem byl nakrájený vuřt, cibule a nějaké to koření.

Uzenina i přes nakrájení na menší kousky mnoho láku nenasála a výsledkem byla prapodivná chuť – převelice kyselá a velmi mdlá zároveň. Jeden kousek cibule byl ovšem opravdu černý a nahnilý a to se pak člověku začnou hlavou honit nápady, jak by se v kuchyni do sklenice s lákem a cibulí daly krájet nové a nové vuřty... Nepodloženou podezíravost jsme však potlačili, číšníkovi jsme se jen zmínili, že něco takového by se opravdu nemělo opakovat. Nevěda, zda se omluvit či vymyslet výmluvu, zvolil číšník možnost druhou a řekl, že to takhle má být, že přece cibule v láku vždycky zčerná.

Zkrátka a dobře (ač jsme záměrně neposuzovali jídla hlavní) výsledný dojem je takový, že U Pinkasů balancují na hraně turistické pasti a masivně těží ze své slávy a umístění v turistických průvodcích. Stěží vynaléz důvod, proč tam zavítat jindy než v parném létě na pár půllitrů skvělého plzeňského piva na překrásnou zahrádku. Jinak je to předražený šlendrián.

U Jelínků: „Sanatorium“

Jak s podobně zvučnou tradicí nakládají potomci pana Jelínka? Ten svůj hostinec začal provozovat v roce 1918 a o osm let později uzavřel smlouvu s plzeňským pivovarem. Milovníci piva jsou zajedno, že jde o jedno z míst s nejlepším prazdrojem v hlavním městě. Jelínkova pivnice se nachází pár minut pěšky od té Pinkasovy: v uličce skryté mezi největší jámou v centru Prahy (někdejší stanice metra Národní třída, dnes staveniště rozsáhlého centra Quadrio společnosti CPI Group) a úřadem magistrátu ve Škodově paláci.

Na rozdíl od Pinkasů ovšem Jelínkovi odolali svodu proměnit slávu a lokalitu v další past na turisty a vydali se komornější cestou. Po návštěvě věříme,  že jde o osvícený a zažitý smysl pro tradici, nikoli jen o nutnost vyplývající z řádově menších prostor.

Poctivá pivnice

Za dýmem hustým jako pivní pěna se ukrývá kouzelný lokál s kníratým panem výčepním a paní hospodskou v nejlepších letech. Výčep se nachází v úzké chodbě, kde spěchající hosté kvapem vyprazdňují půllitry „na stojáka“. Zbytek podniku tvoří malá síňka za rohem. Pivnice bývá od ranních hodin zaplněna, leč při stále se měnícím složení hostů nemusí být problém nalézt několik volných míst u některého z pozoruhodně úzkých stolečků.

Slovo pivnice nestojí na vývěsním štítě jenom jako úlitba staromilství, podnik vskutku neaspiruje na to být restaurací

Slovo pivnice nestojí na vývěsním štítě jenom jako úlitba staromilství, podnik vskutku neaspiruje na to být restaurací. Tvoří oázu – jakési pivní a cigaretové „sanatorium“ v srdci Prahy. Tomu je uzpůsoben i jídelníček, skládající se pouze z klasických pivních pochoutek. Klientela je velmi různorodá. Úředníci z magistrátu si užívají zaslouženou pauzu s turkem ve skle a tlačenkou, novoměstští štamgasti usrkávají pivo a náhodní zbloudilci či odvážní turisté hledají útočiště před kvasem světa za zažloutlými okny. To vše se odehrává v prostředí, jemuž dominuje dřevěný styl, respektive jeho umakartová imitace.

Čepovanému plzeňskému pivu není co vytknout. Staletá tradice a neustálý proud zlatavého moku vytékajícího zpod umných rukou se na kvalitě natočeného půllitru podepisují vrchovatě. Jemná a krémová pěna krásně kroužkovala a my si užívali příjemného rituálu foukání do ní a čekání, zda se vzniklá ranka zacelí. Pivo stojí čtyřicet korun, což je cena sice vyšší, ale v městském centru zkrátka obvyklá.

Dobře provedená klasika

Servírované pokrmy zřejmě za posledních sto let nedoznaly velkých změn. Žádné kulinářské bomby, ostatně jde toliko o doplňkový sortiment pro hladové návštěvníky, nikoli hlavní chloubu. Obecně lze říci, že jde o dobře provedenou klasiku bez snahy o šizení hostů v centru Prahy.

Jednotlivé pokrmy zaznamenáme jen telegraficky. Tlačenka nepostrádala dostatek octa, ničím nezklamala, leč ani nevyrazila dech. Taktéž tři nožičky solidního párku s hořčicí asi nezasluhují důkladnější komentář. Zato uzený bok v kuchyni sympaticky poprášili mletou paprikou a výsledná chuť byla výborná – znamenitá kombinace mazlavého sádla a libových kousků masa. Nejlepší volbou byl ovšem talián, dokonce zřejmě proslulý. Dali jsme na doporučení opodál sedícího hosta. Skvělé uzenině k dokonalosti chybělo cosi navíc, louže plnotučné hořčice se dá očekávat, ale stačit nemusí. Všechny pokrmy by kromě masové a hořčičné chuti zasloužily další impuls – cibuli, kupičku křenu...

Uzeniny stojí jednotně pětatřicet korun za deset dekagramů, k tomu hořčice a nashledanou. Žádné ciráty. A proč vlastně také? Jen pečivo mohlo být čerstvější a také nemusí být za každou cenu nejlevnější chléb a rohlíky z diskontu. Suma sumárum, pivnice U Jelínků nabídla velmi příjemné posezení, ale vlastně za překvapivě velké peníze. Člověk by takovou útratu v podniku tohoto typu nečekal. Jenže centrum Prahy se zapřít zkrátka nedá. Viděli jsme tedy, po jak různorodých cestách se legendární podniky v centru hlavního města mohou vydat. Jak jsme již několikrát zmínili, pasti na turisty nás nelákají a máme rádi sousedskou a přátelskou atmosféru. Té se nám bohužel dostalo jen v jednom z podniků.

Putování Bratrů v pivu:

Prvních deset zastávek: Fenomén „česká pivovarská hospoda“
Zastávka jedenáctá: Velkopopovická Kozlovna