Kavárna je především úžasným středoevropským fenoménem – ve smyslu bývalé rakouské monarchie. V té byly nejslavnější kavárny v jejím hlavním městě Vídni. Podobný typ kaváren ale existoval ve všech městech habsburské říše, tedy i v Budapešti, Praze, Krakově, ba až ve Lvově nebo v Opatiji, na pobřeží toho, čemu se říkalo Rakouská riviéra.
Tato kavárna nebyla jen kavárnou, tedy místem, kde si dal člověk kávu, kvůli níž tam především šel, nýbrž primárně společensko-politickou institucí. Lidé se tam šli sejít s přáteli, popovídat si – kaffeeklatsch –, a to také o politice. Byla tedy místem společenské konverzace střední třídy na veřejnosti, včetně témat politických.
Šedesát let před první světovou válkou bylo obdobím nesmírného vzestupu střední třídy a její kultury, kterou předtím měla k dispozici jen vyšší třída – aristokracie. A tato kultura byla nyní k dispozici i střední třídě – měšťanstvu. Kavárna byla její odpovědí na aristokratický salon. V té době také hrála roli, kterou dnes plní internet! Byla místem získávání informací o světě a ze světa. Kavárny totiž objednávaly a svým zákazníkům nabízely ke čtení nejdůležitější noviny a časopisy nejen z Evropy, ale nezřídka i ze zámoří. Stačilo si dát jednu kávu a člověk mohl číst bez omezení…
Lid versus elity
Prezident Miloš Zeman pohrdlivě počastoval své oponenty termínem „pražská kavárna“. Ne že by tento termín před ním neexistoval, Zeman jej však zpopularizoval. Co jím chtěl naznačit? Že jeho odpůrci jsou elitáři, žvanilové, intelektuálové, povaleči? Asi všechno dohromady, když sám sebe označuje za „prezidenta dolních deseti milionů“. Zeman ve svém pojetí sebe samého – respektive v tom, co svým voličům sugeruje, co chce, aby si mysleli – reprezentuje „pracující“ lid, zatímco jeho kritici jsou boháči, cizáci, nebo pochybné bohémské existence…
Lid není zlý, a mnohé jeho zvyky, předsudky a tradice rovněž zosobňují civilizační moudrost a kulturu, byť v nižší podobě; ale občas jej mohou pobláznit lidé, kteří už zlí a také velmi nebezpeční jsou. |
Tím se dostáváme k odvěkému sporu „lid versus elity“, populismus versus elitářství. V tomto sporu byli konzervativci v minulosti, například v 19. století, na straně elit. Z toho důvodu, že elity té doby – politické, společenské, náboženské – představovaly vzdělanost, kulturu, dobré mravy a civilizační tradici. Byly strážkyněmi moudrosti a tradice naší civilizace.
Lid na druhé straně nebyl ani tolik zlý jako nevzdělaný, chyběla mu vzdělanost. Dát lidu plný podíl na moci se tudíž jevilo pošetilé. Jdete-li na operaci, také nechcete, aby vás operoval „lid“ – například podle výsledku referenda –, ale elita v rámci oboru, v tomto případě chirurgové.
Lid není zlý, a mnohé jeho zvyky, předsudky a tradice rovněž zosobňují civilizační moudrost a kulturu, byť v nižší podobě; ale občas jej mohou pobláznit lidé, kteří už zlí a také velmi nebezpeční jsou, tedy různí agitátoři a radikálové, například anarchisté, socialisté, komunisté či fašisté. Potom se však odehrávají krvavé věci. Minimálně takový byl konzervativní pohled.
Pomsta dějin
Pak se ale dějiny konzervativcům velice vtipně pomstily tím, že vzdělané elity Západu přešly „na druhou stranu“. Opustily tradici vlastní civilizace a „dezertovaly“ k nepříteli. Staly se radikály, kteří už nechtěli vlastní civilizaci zachovávat (konzervovat), ale radikálně měnit, ba až opustit a nahradit novou, lepší. Dostaly se do pozice „civilizační velezrady“.
Nejmírnější a „nejkonzervativnější“ z nich byli socialisté či sociální demokraté staré školy. Ti chtěli jen opustit tradiční západní ekonomický systém soukromého vlastnictví a nahradit jej novým, ale v otázkách kulturních, morálních nebo společenských byli stále tradičními, slušnými lidmi.
Po druhé světové válce přišly další, civilizaci nepřátelské ideologie – například radikální feminismus, multikulturalismus či pacifismus. |
Mnohem nebezpečnější byli komunisté, fašisté a nacisté. Jejich radikalita byla výrazná, stejně jako fakt, že mezi nimi byla spousta velice vzdělaných lidí. Například Voloďa Uljanov neboli Vladimir Iljič Lenin měl natolik kvalitní gymnaziální vzdělání, že by mu ho mohli dnešní gymnazisté závidět.
Po druhé světové válce přišly další, civilizaci nepřátelské ideologie – například radikální feminismus, multikulturalismus či pacifismus. V této situaci „zrady vzdělanců“ konzervativci zjistili, že zatímco se intelektuálové zbláznili, prostý lid zůstává věrný. Zachoval si zdravý selský rozum a jeho názory, instinkty, předsudky nejen více odrážejí západní civilizační tradici, ale i lépe chápou každodenní politickou realitu a její problémy.
Populistická dimenze pravice
Ve sporu „lid versus elity“ konzervativci po druhé světové válce a v některých zemích i před ní – například Benjamin Disraeli, britský premiér ve druhé polovině 19. století, a jeho koncept konzervativní strany coby zároveň patriotické i lidové – se stále více ocitají na straně lidu.
Kupříkladu hlavní publicista amerického poválečného konzervatismu William F. Buckley proslul mimo jiné výrokem: „Dal bych přednost vládě prvních dvou set lidí z bostonského telefonního seznamu před vládou dvou set profesorů Harvardovy univerzity.“
Úkolem neokonzervativců je vysvětlit prostým lidem, proč mají pravdu, a intelektuálům, proč se mýlí. |
A Irving Kristol, v minulosti vůdčí postava amerických neokonzervativců, původně levicově liberálních intelektuálů, kteří v určité fázi svého života objevili moudrost konzervatismu a posunuli se na pravici, jejich roli popsal takto: „Úkolem neokonzervativců je vysvětlit prostým lidem, proč mají pravdu, a intelektuálům, proč se mýlí.“
Kristol definoval neokonzervativce jako levicového liberála, kterého zaskočila realita – ve skutečnosti „násilně přepadla“, což překlad slova „mugged“ přesně znamená, jako když například levicového liberála s pochopením pro chudé příslušníky barevných menšin jednou v noci přepadne v tmavé uličce tento příslušník menšiny se zbraní v ruce a má štěstí, pokud to nejmenší, co od něho chce, je jeho peněženka, přičemž po takovém incidentu se jeho názory v otázce zločinu a trestu zřejmě posunou doprava. Obdobně americký myslitel Michael Novak definoval neokonzervativce jako liberála s dospívajícími dcerami.
Z uvedeného vyplývá, že populismus dnes je a musí být jednou, nikoli však jedinou dimenzí současné pravice. Nejúspěšnější pravicoví politici, například Margaret Thatcherová a Ronald Reagan, měli v sobě i tuto populistickou dimenzi. Jinak to snad ani nejde. Aby pravice měla vůbec šanci aspoň někdy uspět ve volbách v situaci levicového populismu – sociální demagogie hlásající stát coby Ježíška rozdávajícího lidem bohatství vytvořené „ex nihilo“ anebo odebrané jiným –, musí tomu čelit vlastním populismem, byť jiného druhu.
Představitel césarismu
Prezident Zeman se staví na stranu „lidu“ proti „pražské kavárně“. Ale není prezidentem „dolních deseti milionů“, jen to předstírá. Nikdo z „dolních deseti milionů“ s ním v soukromém tryskáči z Číny neletěl. Pouze několik lidí velice odlišných od „dolních deseti milionů“.
Zeman není představitelem ani lidu, ani elit českého národa, ale césarismu či bonapartismu. V důsledku svého ega je pak elitářským narcistním vůdcem. |
Zeman není představitelem ani lidu, ani elit českého národa, ale césarismu či bonapartismu. V důsledku svého ega je pak elitářským narcistním vůdcem, který lidmi pohrdá, považuje je za hnůj a idioty, ale zároveň apeluje na jejich nejnižší pudy. Chce se jim demagogií zalíbit, získat si jejich podporu, dostat se k moci a následně svévolně vládnout.
Tím by byl Zeman nebezpečný, kdyby nebylo jeho životního stylu, zdraví a zlozvyků. Už nemůže, ale chtěl by. Tímto úmyslem je nebezpečný. Už označením se za prezidenta „dolních deseti milionů“ udělal něco zákeřného a rozbíječského – ústavní a demokratický prezident má být prezidentem všech, jak dolních deseti milionů, tak horních deseti tisíc, jejichž představitelé na palubě tryskáče cestovali. Prostě všech občanů.
Ve sporu „lid versus intelektuálové“ jsemna straně lidu, ve sporu „Zeman versus pražská kavárna“ ale na straně pražské kavárny, tedy vzdělaného, informovaného veřejného mínění městských elit. Proto: „Prosím jednu kávu ristretto a ke čtení Aspen Review Central Europe. Děkuji.“
Anketa: pokusy o definici pražské kavárnyMiloš Zeman mluvil 2. listopadu v Hovorech z Lán o „běsnící pražské lumpenkavárně“. Co tím myslel? Existuje vůbec něco takového, není to jen nadávka? LN se rozhodly vzít prezidentův výrok vážně a oslovily významné osobnosti našeho veřejného života, aby se pokusily pojem definovat.
prezident ČR
Pražská kavárna má dvojí tvář, jak prokázala historie, hlavně doba před 2. světovou válkou. První tváří je prvorepubliková pražská kavárna vzdělaných intelektuálů nebo umělců, kteří spolu diskutují. A ačkoliv mají rozdílné názory, vzájemně je respektují.
Druhou tváří je druhorepubliková pražská kavárna lidí vyznávajících jedinou pravdu, kterou chtějí druhým fundamentálně vnucovat a debatu odmítají.
Toto jsou vlastně dvě tváře těch, kteří se tak rádi označují za národní elitu.
teolog, přednáší na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy
Když demagogové, kteří upřednostňují populistická hesla před kritickým myšlením, potřebovali očernit intelektuály a postavit je proti „pracujícím“, přezdívali jim „kavárenští povaleči“; když mindrák vůči intelektuálům potřebovali posílit mindrákem vůči hlavnímu městu, přidali označení „pražská kavárna“; a když se někdo při myšlence na vzdělané lidi, jejichž úctu si nezískal, nedovede ovládnout, přidá „lumpenkavárna“.
Podobně vznikala sousloví, která si naše generace pamatuje z Rudého práva padesátých let a ještě starší generace z nacistických plátků.
předseda TOP 09
Každý prezidentův výrok musíme brát vážně, proto i ten o pražské kavárně. Kdybychom je vážně nebrali, pak bychom prezidenta asi měli zbavit svéprávnosti. To za prvé.
Za druhé: pokud jde o typ výroku, se kterým přišel Miloš Zeman, tak ten není vůbec nový, naopak je už dost zašlý. Vzpomínám si na atmosféru waldheimiády v Rakousku, anebo třeba na pojem „východní pobřeží“, kterým někteří lidé pravidelně označovali – a měli na mysli – vlivné židovské kruhy ve Spojených státech.
To, co těmito výroky lidé zamýšlejí sdělit, je vlastně prosté: chtějí dehonestovat svého oponenta. Proto Miloš Zeman použije pojmu pražská kavárna, nikoli třeba slov opozice nebo pražské kulturní prostředí.
skladatel, přednáší na Divadelní fakultě AMU
Bývalo zvykem, že se lidé intelektuálnějšího ražení scházívali v kavárnách a diskutovali o problémech. Mnohé kavárny se staly legendami – vzpomeňme kavárnu Arco, kam chodili Franz Kafka, Max Brod, Franz Werfel a mnozí další. Vzpomeňme slavné Unionky s bratry Čapky, Václavem Vilémem Štechem a Antonínem Matějčkem nebo kavárny Slavia se stolem Jiřího Koláře. Ostatně i já sám jsem se tam učil na právnické zkoušky a psal partituru oratoria Ludus Danielis...
Dnes pojem pražská kavárna neznamená žádnou konkrétní kavárnu a bojím se, že chuť do života z výsledků její práce – v porovnání třeba s Kafkou nebo bratry Čapky – rozhodně nečerpám.
Mrzí mě to. Jsem idealista stejně nepraktický jako mnozí další intelektuálové. Vím však, že ideál není jen mrtvá zapouzdřená konzerva, naopak – ideál je něco, co musí být neustále obnovováno kontaktem s „obyčejným životem“.
Je to stejné jako u mistrovských houslí. Pakliže se na ně přestane hrát, změní se v krátkém čase ve vyschlou bedýnku s povolenými strunami, na níž už nevyloudíte nic.
Nemohu se zbavit dojmu, že lidé, kteří jsou označováni za příslušníky pražské kavárny, se zastavili v čase, svůj ideál zapouzdřili tak jako mistrovské housle. Zvolna jej proměňují v mrtvý artefakt a sami se stali nerudnými hlídači bez humoru, kteří zuby nehty brání tomu, aby jejich ideál byl dotčen jakýmikoli fakty a projevem života.
lékař, propagátor psychosomatické medicíny
Rád občas zajdu do kavárny i do putyky. Rozdělovník pana prezidenta neřeším. Je to ztráta času. Jen to odvádí pozornost od kritické situace, ve které se společnost nachází.
Jsme jako pasažéři letadla, které neustále zvyšuje rychlost. Zvedá se nám žaludek, točí hlava, píská v uších, stoupá tlak, drtí nás úzkosti a deprese. Říká se tomu civilizační choroby. Stevardky – lékaři nás utěšují, že je všechno v pořádku, rozdávají prášky na uklidnění, Blesk a sáčky na zvracení. Stále ještě věříme, že špičková technika nemůže selhat, v nádržích je dost paliva a pilot má letadlo pod kontrolou. Technika je přitom nesmírně zranitelná, stačí námraza. Palivo rychle dochází. V pilotní kabině je banda psychopatů, opilých mocí a alkoholem. Nekontrolují ani sami sebe, natož letadlo plné lidí...
Pokud budeme dál naslouchat hovorům z pilotní kabiny, letadlo urychleně neopustíme a nevrátíme se na zem, čeká nás tvrdý pád. Kavárnu i putyku.
hudební a filmový kritik
Výchozím bodem k této anketě byl zřejmě opovržlivý výrok Miloše Zemana o „pražské lumpenkavárně“, tedy o intelektuálech, kteří se opovažují nesouhlasit s jeho rusofilstvím a sprostotou. Fámulus Jan Veleba to podtrhl pěknou rudoprávní větou: „Nejrůznější povaleči z pražských kaváren tyto frontální útoky režírují.“
Kdyby znali význam cizích slov a prezident měl kolem sebe někoho chytřejšího, než je Vratislav Mynář nebo Jiří Ovčáček, což je skoro každý druhý středoškolák, poradil by mu, že „lumpen“ znamená německy „hadr“ a Karel Marx ho použil k definici zbídačelého proletariátu. V souvislosti s kavárnou je to tedy klasický oxymóron čili protimluv.
Hlava státu snad není tak nevzdělaná, aby nevěděla, že kavárna byla naopak odjakživa (konkrétně od počátku 16. století, kdy otevřeli první takové zařízení v Mekce) sídlem vzdělanců, studentů a umělců, a nikoli jakýchsi otrhaných primitivů. Pijákovi Zemanova formátu nedochází, že prostředí kaváren podněcovalo tvůrčí myšlení především proto, že se v nich nepodával otupující alkohol.
Pokud jde o naši metropoli, tradici založil arménský obchodník Deodatus Ramajan. Ke studiu doporučuji nádhernou knihu Pražské kavárny a jejich svět, kterou kdysi vydala Paseka, v níž se líčí Unionka, Slavia, Café Louvre, Montmartre či Juliš a další slavné podniky. I do těch dnešních chodím tuze rád a prozradím, že se v nich samozřejmě scházíme s pravdoláskaři. S kavárnami ovšem neradno žertovat, nebo to může dopadnout jako nedávno v Sydney.
ředitel Institutu svatého Josefa
Pražskou kavárnu si i díky výroku prezidenta Zemana zpravidla spojujeme s okruhem příznivců Václava Havla či Karla Schwarzenberga. V tomto smyslu se tedy jedná o synonymum častěji užívaných termínů havlismus či pravdoláska. Termín pražská kavárna je však staršího data a má širší obsah.
Váže se k dosud trvajícímu společenství pražských patricijských rodin, utvářenému již na sklonku monarchie a etablovanému v éře první republiky. Jde o hmotně dobře situované rodiny či s nimi spřátelené jedince, jejichž vzdělanostní a profesní statut je staví do role dříve připisované nižší šlechtě. Vyznačují se pocitem sociální výlučnosti, je pro ně typické stádní chování a navzdory svému stavovskému zájmu uchovat si svůj sociální status a vyšší hmotné zajištění vykazují příklon ke kulturní a intelektuální levici. Vzhledem k napojení na kosmopolitně smýšlející kruhy a provázanost prostřednictvím řady svých významných členů s tajnými společnostmi se pražská kavárna vyznačuje protinárodním afektem, vždy jí byly bližší cizí vzory než české. Prostě takoví světáčci.
filozof, přednáší na Univerzitě Palackého v Olomouci
Pražská kavárna je v doslovné rovině značně nepřesné a v symbolické celkem výstižné označení pro kulturní apendix mocenských elit. Kavárnou, tímto literátským zařízením, je nazývána pro svou víru v sílu publikovaného slova oproti pouhému brblání u piva. „Pivaři“ jsou s tím, že je nikdo neslyší, spokojeni; jednak postrádají literární um, jednak vědí, že kdo je slyšet, může skončit na dlažbě. Kavárna na ně v rámci svého idealismu občas myslí, nechodí však v jejich botách (je „pražská“). V posledku je závislá na vládnoucí třídě a její slovo má v mediálním prostoru váhu právě díky reálné moci vlastníků.
Tato váha je ovšem kavárně paradoxně propůjčována za té podmínky, že ji držitelé reálné moci mohou brát na lehkou váhu – coby pouhé „pravdoláskařství“. Vlastnické elity vědí, že revoluční nebyl Havel, ale Klaus, jsou však tomu prvnímu pragmaticky vděčné za morální záštitu státu, kde úřadoval ten druhý. Havlovi sirotci pokračují v jeho roli, a vytvářejí tedy žádoucí dojem, že po odstranění zbytků komunismu bude kapitalismus konečně demokratický.
Specifická je pozice Miloše Zemana, kombinující klausovské pohrdání intelektuály s lidovým hněvem za ztracené sociální jistoty. Styky a postem patří k ekonomickopolitickým elitám, na jejichž moc hledí kavárna žárlivě i s obavou; kulturně však k pivnici v podzámčí. Ideální nepřítel. Nemít se, museli by si jeden druhého vymyslet.
bývalý ministr obrany za ODS
Miloš Zeman rád provokuje. Dělá to cíleně, protože svými útoky nastoluje agendu. Společnost polarizuje záměrně, protože ví, že silný hlas jeho odpůrců mobilizuje i jádro jeho fanoušků.
Jeho útok na takzvanou pražskou kavárnu, která ho stejně nikdy volit nebude, je ze stejného ranku jako slovník hospody čtvrté cenové skupiny v Hovorech z Lán. Mezi řádky poukáže na to, že knížeti jeho „hovna“ a „kurvy“ procházejí, zatímco jemu ne. Jako by čekal, až někdo spustí starou říkanku: co je dovoleno bohovi, není dovoleno volovi. Pak přímo zaútočí na knížete a jeho „kavárnu“ a směje se, jak mu tleská venkovská hospoda i skalní klausovci ve městě.
Nebudu na tuhle hru skákat. Pamatuji si, jak se ještě za bolševika český underground dělil na první generaci spojenou s básníkem Magorem, která byla odkojena v hospodách, a na druhou generaci spojenou s bratry Topolovými, která vyrostla v kavárnách. Opravdovou sílu jsme získali v momentě, kdy se hospoda s kavárnou spojily. Bolševik pak padnul.
Teď se nám se Zemanem bolševické manýry vrací. Předminulý týden jsem se zděšen vrátil z konference v Kyjevě. Až donedávna se Češi těšili mezi Ukrajinci úctě. Pamatovali si naši vstřícnost, když sem jezdili pracovat, i postoje, kterými naše vlády podporovaly jejich nezávislost. Pamatovali si desítky raněných, které přímo z Majdanu vozily operovat do pražských nemocnic naše armádní speciály. Tohle vše je nyní ztracené kvůli blbým řečem, kterými Zeman podkuřoval Putinovi. Z Kremlu nic nezískal a Kyjev zranil. Zeman vede zemi ze Západu zpátky na Východ. Tohle je skutečný problém, a ne jeho kecy v české kleci o pražské kavárně.
bývalý politik ODA
Výraz pražská kavárna ve mně evokuje prostě nějakou kavárnu v Praze. Pokud tomu výrazu věnuji více než zlomek vteřiny, pak se mi vybaví kavárna Slavia, kterou jsem v 70. a 80. letech navštěvoval. A pak kavárna Louvre, kde nadace, pro kterou pracuji, měla před několika lety důležitou pracovní schůzku.
Kdyby nebyl prosinec 2014, odpověď bych zde ukončil. V tento čas ale chci dodat, že vítám anketu jako příležitost přispět k obraně slov před jejich zneužitím.
politolog, přednáší na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy
U každého výrazu je nejdůležitější, kdo a s jakým cílem jej používá. Sousloví pražská kavárna užíval po léta s jakýmsi až labužnictvím hlavně šéfredaktor Deníku Referendum Jakub Patočka, s cílem ukázat převládajícím mluvčím v českém veřejném prostoru, že nejsou v žádném případě reprezentanty většiny z těch, za které mluví. Odlišují je od nich věci, které považují prakticky za samozřejmost: nadprůměrný plat, že jde vesměs o muže ve středním věku, v naprosté většině život a práce v hlavním městě a někdy (ne zas tak často) i exkluzivní kulturní preference.
Ač s Patočkou mnohdy nesouhlasím, tento jeho poukaz byl dle mého názoru zcela na místě. Všichni bychom se měli snažit, aby se ke slovu dostávaly různé hlasy a zkušenosti, aby veřejná debata nebyla degradována na provinčnost hlavního města (a určité vrstvy v jeho rámci).
Jestliže dnes používá Miloš Zeman totéž sousloví (doplněné o poněkud záhadně umístěné slovo lumpen), dokazuje tím, že je podobně nezralý jako mnozí jeho oponenti a podobně jako oni odmítá uznat výsledky voleb – znamenají totiž, že je prezidentem všech, i pražské kavárny. Může dávat smysl, když občané protestují proti prezidentovi. Ale co s prezidentem protestujícím proti občanům?
majitel několika pražských kaváren
Řekne-li se pražská kavárna, představím si kavárnu Mlýnskou. Vedoucí Martin Kotas a jeho kamarádi významně pomohli Bursíkovým Zeleným, aby se v roce 2006 dostali do parlamentu a v roce 2010 to samé udělali s TOP 09. Často tam potkáte Karla Schwarzenberga, Davida Černého, Tomáše Sedláčka...
Dále si představím Jericho, kavárnu v Řetězové nebo Krásné Ztráty. A jsou tu i mé podniky: Café V lese a Café Neustadt. Zrovna minulý týden tam schůzovalo asi 60 lidí, kteří se snaží zabydlet nevyužívaný dům Klinika a použít jej jako kulturněsociální centrum. Pro mě je kavárna přesně pro tyto věci. Rád vytvářím podhoubí, prostředí, kde se mohou „kout pikle“. U nás měly schůze iniciativy okolo anticiganismu nebo transparentnosti pražského magistrátu. Konaly se tu večery Revolver Revue nebo přednáškový cyklus Pražská škola alternativ. Křtila se kniha Umění protestu. Na pozadí přednášek a koncertů, u piva a kávy vzniká odhodlání k různému angažování se. Pražská kavárna má snazší postavení – co se večer u piva ukuje, může se takřka hned zítra realizovat. Novináři se s aktéry dobře znají.
Pražská kavárna není tím, zač ji považují ti, kteří tento pojem užívají hanlivě. Je to prostředí různorodé, názorové, sociálně i lidsky. Život ve městě i v celé zemi obohacuje, aniž by někoho (či něco) omezovala nebo šířila neklid a nenávist. A pokud mezi kruhy pražské kavárny i takoví lidé jsou, patří to k věci – k pluralitě kulturního podhoubí města, které má, naštěstí, čím dál více rozkročené ambice.
politický filozof, přednáší na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy
Prezident Zeman učinil z pražské kavárny politický symbol, který mu pomáhá v boji o moc. Může tak identifikovat nepřátele a najít přátele. Přitom vzniká přímé spojenectví prezidenta a jeho lidu, jehož linie vedou mimo zavedené stranické, parlamentní a vládní instituce. Zde se formuje plebiscitární moc, které se Zeman chopil, když ostatní zdroje jeho prezidentské moci začaly zacházet na úbytě.
Proč ale kavárna, ausgerechnet pražská – jak ta k tomu přišla? Ovšemže v tom není nevinně. Takřka od obrozeneckých dob se v českém myšlení zabydlel řetězec asociací: kavárna, intelektuálové, zejména pražští, řetězec šmrncnutý též první republikou v opozici k pivnímu pohostinství, slovní obhroublosti, ne-li buranství IV. cenové. Nabízí se tak řada přátelských i nepřátelských dichotomií. Miloš Zeman dokázal těmto starým řečem dát nový politický obsah. Nebyl to však jenom on a nebylo to v české politice poprvé (a bohužel asi ani naposledy).
Když se stal prezidentem, vnímali to stoupenci Karla Schwarzenberga v obrazech, které sami v kampani živě vymalovali. Byla to tehdy zejména pražská umělecká elita, která si umně pohrála s tradičními tatíčkovsko-monarchickými rysy českého prezidentství, aby mohla Schwarzenberga představit jako noblesního aristokrata blízkého jak cimrmanovskému lidu, tak mladým rebelům s čírem – takový dědic měl usednout na prezidentský stolec Masarykův a Havlův, kam ale nepatřil onen plebejský hulvát z Vysočiny. Leč stalo se a „burani zvítězili“…
Miloš Zeman hledá moc tam, kde ji vybojoval. Jeho silnou stránkou je politická konfrontace, zbraní populismus a antielitářství, a tak není divu, že využívá nálady z prezidentské volby. Když se mu nepodařilo pozemanovštět sociální demokracii, když jeho strana jde od porážky k porážce a jeho zahraničněpolitické nápady nadzvedávají „havlisty“ ze židle a vzbuzují široký odpor, nezbývá než najít zase cestu k lidu. Ona hanlivá přízviska Zemanovu lidu hned tak někdo neodpáře, ale to nevadí, politickou úlohou je spíše obrátit hněv lidu proti strůjcům ponížení. Buďme rádi, že jim prezident říká jenom kavárna, intelektuálové a pražské elity.
psychiatr, Psychiatrická léčebna Bohnice
Představil jsem si pražskou kavárnu a přemítal, s kým bych si tam chodil pokecat. Napadl mě doktor Vlach. Stará se o běh věcí s nadhledem, žádný fanatik, zásadový, nemanipulovatelný, mírně konzervativní, se smyslem pro humor.
Zaplňoval jsem dál ten prostor lidmi, kteří jsou pro mě stále živí: Poláček, Kipling, Voskovec, Werich a Ježek, Čapkové, Jan Masaryk, Horáková, Prévert se svým zabláceným psem, Medřická, Jirásková, Vonnegut, Toufar, Havlíček, Němcová, Havel, Chesterton, Jiránek, Peroutka, Tigrid, letci RAF, a rozhodně můj táta se svými kumpány.
Jsou to ti, kteří formovali dnešní osazenstvo, lidé, jimž je svoboda nejvyšší hodnotou a jsou pro ni schopni také něco dělat. Současní se mi tam už jmenovitě nevejdou, ale řekl bych, že je spojuje Jaspersovo krédo: Neupisovat se žádné filozofické škole, žádnou vyslovenou pravdu nepovažovat za výlučnou a jedinou, být pánem svých myšlenek; učit se účinně ze všeho minulého, naslouchat současníkům a být otevřen všem možnostem.
výtvarník, přednáší na Vysoké škole uměleckoprůmyslové
Osobní zkušenost s pražskými kavárnami ani s „pražskými kavárnami“ příliš nemám – nerad se po podobných zařízeních i „zařízeních“ pohybuji. Už vůbec bych v nich nerad cokoliv podstatného řešil. Navíc se domnívám, že záměrně použitý eufemismus „pražská kavárna“ nemá žádnou autentickou relevanci. Je to jen nedomyšlený pseudosymbol, jenž si měl rýpnout do intelektuální pospolitosti skrze „intelektuální“ společnost.
Že je to nesmysl či prvoplánově a účelově použité klišé, je přece nabíledni. Nežijeme ve Vídni na počátku 20. století, ani v první republice nebo v 60. letech. Skutečné a současné intelektuální sdílení už toto historické kavárenské fluidum postrádá. Žije zásadně v jiném prostoru.
Problém je v tom, že většina zdejších médií je paralyzovaná konvencí stejně jako „intelektuální kavárna“ a podobná klišé vnímají jako hodnověrné sdělení. Pak tedy pro ně platí: neumíme sdělit to, co bychom chtěli, ale pouze to, co umíme (musíme). Což často vede k tomu, že je alibismus zaměňován s etickým chováním. Běžně i naopak, kdy etické chování se často slučuje s alibismem.
historik, ředitel Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR
Je otázkou, nakolik má smysl každý prezidentův výrok podrobně a znovu analyzovat. Velmi expresivní styl komunikace užívá Miloš Zeman už dvacet let, co objevil spálenou zemi a chytal vládu pod krkem. Tak proč se jeho kritici teď tolik diví? Neměli by spíš zvažovat, proč mu tak snadno otevřeli cestu na Hrad?
Není to ani rok, a ví dnes někdo, co si Přemysl Sobotka, jehož Zemanovi postavila do cesty pravice, myslí a co říká? Druhý Zemanův protihráč vnutil jako téma předvolebních diskusí kontroverzní výklad sedmdesát let starých událostí – jenže demonstrovat morální a intelektuální převahu a vést volební kampaň jsou dvě různé disciplíny a takovou nahrávku by nevyužil jen úplný amatér. Jistě, hodně lidí i tak volilo Karla, kníže s čírem byl zábavný a mnohé oslovil. Přemýšlel ale někdo o tom, že mnoha lidem taková prezentace nemohla říkat nic a mnohé nejspíše odpuzovala? Ano, zřejmě existuje – v politice, médiích, kultuře – prostředí, jež je do sebe zahleděné, je tvořené lidmi, kteří si vzájemně poskytují uznání, sympatie a podporu. A pro ty, kteří nesdílejí jejich názory, témata, jazykový kód, mají především pohled svrchu a jen lehce kamuflované pohrdání. Jestli se tomuto fenoménu má či nemá říkat pražská kavárna, je nejspíše mnohem méně důležité než uvažovat, komu dalšímu do veřejného prostoru a na politickou scénu tento sebestředný a přezíravý postoj otevře cestu příště.
ministr pro lidská práva, rovné příležitosti a legislativu za ČSSD
Budu stručný, protože nechci přispívat k rozšíření pojmu, který si někdo vymyslí a všichni jej pak používají jako ustálený. Také proto se mi do žádné definice Pražské kavárny nechce.
Nemíním absolutně ničím pomáhat nálepkovat lidi, dehonestovat je a rozdělovat společnost. Ať si do kavárny chodí, kdo chce, je jedno, zda vypít kafe, minerálku, dát si dort, potkat se s přáteli nebo pracovně, diskutovat…To je jediná definice, kterou mohu racionálně uvést, a mám-li vnést do téhle debaty trochu vtipu a racionality, já kávu nepiju, jen čaj… to byste mě nejspíš potkali v čajovně, ne?
bezpečnostní expert
Kavárny pražské, vídeňské a budapešťské měly v meziválečném období velmi znělou pověst. Kavárenské povalečství v nich vyzrálo na umění, vyžadující dlouhodobý a usilovný trénink.
Člověk se však v takové kavárně nemůže povalovat sám. Musí dbát na to, aby s ním v kavárně vydrželi i jiní. A on s nimi. Ze zásady však nevyhledává lidi stejných názorů, protože by se nic nového nedozvěděl a jeho fištrón by zakrněl. Kavárenský povaleč proto pěstuje umění polemiky a cizeluje pravidla vedení sporů. Nic mu není vzdálenější než monotónnost a jednohlasnost. Hýří nápady, až se někdy pře sám se sebou. Hudebně vyjádřeno, zvukem kavárny je poly- až kakofonie, nikoliv gregoriánský chorál.
Nic tudíž nasvědčuje, že by Zeman svým – pravda, dosti násilným – novotvarem „lumpenkavárna“ chtěl dehonestovat tradiční středoevropskou kavárnu. Pokud by tomu tak bylo, ať se jde v celé své velikosti bodnout. Nelze ale pominout možnost, že přídomek „běsnící“ vyjadřuje Zemanovu snahu pojmenovat nebezpečí přeměny kaváren v „lumpenkavárny“, podobné spíše svazáckým úderkám manifestujícím nějaký jednotný názor. Pak by se mohli jít bodnout všichni kavárenští povaleči, což by neklamně předpovídalo i úpadek středoevropské kultury, sloupu civilizace, jádra všehomíra. |
