Ceska Pozice

Právo studených čumáků na čtení v klidu svých domovů budiž zachováno

Jako by neplatilo právo nebýt obtěžován. Kdo je tím bezohledným agresorem, jemuž rušení posvátného soukromí a klidu projde? Nadbytečný hluk, randál a kravál vyvolaný lidskou bezohledností a křupanstvím.

Ohlušující projev nespokojených odborářů a dalších nespokojených lidí byl chvílemi k nevydržení. Kdo nezapomněl špunty do uší, měl navrch. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Ohlušující projev nespokojených odborářů a dalších nespokojených lidí byl chvílemi k nevydržení. Kdo nezapomněl špunty do uší, měl navrch. | foto: Ondřej Němec, Lidové noviny
Ohlušující projev nespokojených odborářů a dalších nespokojených lidí byl chvílemi k nevydržení. Kdo nezapomněl špunty do uší, měl navrch.

Naše civilizace se v mnoha ohledech dopracovala chvályhodného stavu, do jehož rámce spadá i skutečnost, že pokud by někdo fyzicky vtrhl do našeho nezadatelného soukromí, náleží nám veškerá ochrana zákona a pomoc policie. Navzdory tomu se denně odehrává hrozivá agrese do našich příbytků, při níž si lze o záchraně uniformovanými složkami jen zdát. Útok hrubý, rušivý, znemožňující soustředění a často natolik trvalý, že ničí zdraví, nezřídka bere spánek a dohání téměř k šílenství.

Náhle jako by neplatilo „právo nebýt obtěžován, právo nejvíce ceněné mezi civilizovanými lidmi“, jak se o něm svého času vyjádřil Nejvyšší soud USA. Kdo je onen bezohledný agresor, kterému rušení posvátného soukromí a klidu projde? Hluk, randál a kravál. Jen jemu to může projít, jen na něj je zákon i jeho ruka krátký. Pokud platí opak, je to výjimka potvrzující pravidlo.

Děsivý ideál naprostého ticha

Hluk není osudovou ránou z vesmíru, je za ním vždy člověk. Samozřejmě, že je nutný a někdy i žádoucí, jako když si sanitka proráží jekem sirény cestu dopravní zácpou, nebo když se s náramným rámusem sypou skleněné odpadky při odvozu. Napadat to by mohl jen naprostý asociál, určitý hluk musíme při svém pozemském putování od bližních snášet a ideál naprostého ticha by byl i poněkud děsivý.

To však také není hluk, o němž chci mluvit. Mám na mysli ten, který není nezbytný, ale nadbytečný, vyvolaný lidskou bezohledností a křupanstvím, které je přesvědčené o svém nezadatelném právu na naplnění vlastních hlučných zálib, jež druzí musejí strpět. Jak také jinak, když se chci bavit. A to, co do tohoto vymezení spadá, je rozmanité a nepřeberné jako mučivé podoby hluku.

Hluk není osudovou ránou z vesmíru, je za ním vždy člověk. Samozřejmě, že je nutný a někdy i žádoucí. určitý hluk musíme při svém pozemském putování od bližních snášet a ideál naprostého ticha by byl i poněkud děsivý.

S přibývajícím časem je to stále horší, člověk se musí usmát, jak něžně a decentně byl ve své době mučen „tichoplachý“ a touto vlastností proslulý spisovatel Franz Kafka (1883–1924), jenž trpěl už jen křikem dětí a produkcí kolovrátkáře (ty údajně za úplatek odháněl od svého bydliště i hudební skladatel Antonín Dvořák /1841–1904/), a bydlení si údajně vybíral zejména v závislosti na tom, nakolik mu zajistí kýžený a sladký klid, který byl pro jeho zmučené nervy nejpotřebnějším balzámem.

Jaké to byly idylické doby, když mohl jiný slavný neurotik proslulý mimo jiné tím, že srazil ze schodů služku, jež ho rušila, a musel jí pak platit odškodné. V pojednání Trýzeň, kterou myslícím lidem způsobuje hluk napsal: „Tím nejnezodpovědnějším a nejnestoudnějším hlukem je ono skutečně pekelné práskání bičem v hlaholících městských ulicích, jež bere životu veškerý klid a uvážlivost.“

Člověku se chce zvolat: O co ti šlo, německý filozofe Arthure Schopenhauere (1788–1860)? Buď rád, že jsi žil v takových blažených klidných dobách, pokud tím nejhorším, co tě rušilo, bylo pouhopouhé práskání bičem.

Nové jevy

Oč vynalézavější je dnešní doba, v níž se hluk stal natolik běžným a samozřejmým, přímo neodmyslitelným od všedního dne, že lze s americkým spisovatelem Jamesem Thurberem (1894–1961) říct: „Dnes musí většina lidí žít životy hlučného zoufalství.“ A to od jeho výroku uplynulo více než 60 let, během kterých se rafinovaná činnost často neviditelného, ale vždy slyšitelného nepřítele vystupňovala až k neuvěření. Repertoár se zdá nezměrný a neobsažitelný, proto si jeho některé obzvlášť „parádní kusy“ připomeňme.

Ze starých schopenhauerovských dob zůstalo štěkání psů, jehož dlouhodobost a intenzita dokáže připravovat o rozum, o čemž svědčí řada sousedských sporů věnovaných tomuto tématu. Je to od stěžovatelů bezohlednost, vždyť pejsek je tak roztomilý, a především náš, ať tedy drží hubu! Jevem relativně novým je halasný pokřik různých idiotů do mobilních telefonů v dopravních prostředcích, kteří se domnívají, že si z nich lze udělat kanceláře, v nichž není větší priorita než hlučné vyřizování vlastních záležitostí.

Jevem relativně novým je halasný pokřik různých idiotů do mobilních telefonů v dopravních prostředcích, kteří se domnívají, že si z nich lze udělat kanceláře, v nichž není větší priorita než hlučné vyřizování vlastních záležitostí. Jiným výtečníkům zase hrají svaly potlačovanou dychtivostí natolik, že se náhle probudí v tu nejméně vhodnou dobu dne a týdne, aby sekaly, řezaly a přibíjely bez ohledu na okolí.

Jiným výtečníkům zase hrají svaly potlačovanou dychtivostí natolik, že se náhle probudí v tu nejméně vhodnou dobu dne a týdne, aby sekaly, řezaly a přibíjely bez ohledu na okolí. Takoví motorkáři-kentauři zcela srostlí se svými stroji nahradili mozek slušivou přilbou, jinak lze stěží uvěřit, že by mohli při srazech objíždět o půlnoci rezidenční oblasti a schválně dohánět motory svých klisen do nejvyšších otáček.

A co třeba politováníhodné a nejspíše zdrogované lidské trosky kývající se v transu do rytmu při obludně bezohledné „technopárty“? Takové, zpravidla nepovolené, při níž lidé v širokém okolí nemohou i několik nocí za sebou spát. Což je brutální. Útěchou jim může být, že „policie celou situaci monitoruje“ – neskutečně trapné dědictví CzechTeku, po němž byl tehdejší policejní zákrok neuvěřitelně zdiskreditován.

Jako by nebylo zřejmé, že sám o sobě byl zcela v pořádku, jakkoliv to neospravedlňuje případné excesy a nepřiměřenou brutalitu jednotlivců, jež se musejí vždy prověřit – včetně vyvození odpovídajících důsledků. Když na to přijde, policie musí mlátit profesionálně a bez emocí, i od toho ji máme, i od toho si ji platíme. Jenže po tomto zásahu léta platí, že „policie kvůli trvalému hluku nezasahuje, ale monitoruje“, a lidé se u ní pomoci nedovolají. Nešťastná rukojmí zbabělých a ustrašených politiků a policistů…

Příkaz dne a norma

Hluk je všude, je příkazem dne a normou. Ticho jako by děsilo, a tak se vyhrává u holiče, pokleslá hudba řve bez přestání v supermarketech, a i když jste třeba úplně sami v restauraci, pořád se to musí pořádně „osolit“. Zřejmě abyste se nebáli, nebo, nedej Bože, v tom tichu nezačali nad něčím smysluplným přemýšlet. Jak by to mohlo se společností plnou myslících, a nejen v neustálém zvukovém smogu vegetujících lidí dopadnout?

Jako bych to vše bral příliš osobně. Je tomu tak. Posledním impulsem k napsání tohoto článku byla zkušenost z letošního září, kdy moudré hlavy z vedení Prahy usoudily, že je třeba občany potěšit třemi týdny nepřestajného kvazihudebního kraválu nazvaného Praha září, jenž někdy bezostyšně zasahoval i do nočního klidu. Jako by nestačilo, že zvolené Výstaviště u parku Stromovka bylo celé léto místem každovečerního koncertního hluku, který nemohl nerušit obyvatele domů v jeho širokém okolí.

Hluk je všude, je příkazem dne a normou. Ticho jako by děsilo, a tak se vyhrává u holiče, pokleslá hudba řve bez přestání v supermarketech, a i když jste třeba úplně sami v restauraci, pořád se to musí pořádně „osolit“. Zřejmě abyste se nebáli, nebo, nedej Bože, v tom tichu nezačali nad něčím smysluplným přemýšlet. Jak by to mohlo se společností plnou myslících, a nejen v neustálém zvukovém smogu vegetujících lidí dopadnout?

Toto byl nášup bez jakýchkoliv zábran. Napsal jsem jako „rušený občan“ i starostovi své městské části, jinak též pilíři současné pražské koaliční vlády, jež toto zvěrstvo povolila. Odepsal mi, že letos toho organizátorům akcí tolik odpadlo, že „prostě museli něco udělat“, řečeno jinak, shromáždili původně rozložený hluk z mnoha akcí na jedno místo a do jedné doby.

Zapomeň, občane, že by tě volení zastupitelé v tvém svatém právu „nebýt obtěžován“ jakkoliv chránili, že by jakkoliv intervenovali proti těm, kdo v rozporu se vší slušností rozrážejí dveře tvého příbytku a až po okraj jej zaplňují hlukem, který je ti odporný. Musíš to strpět, protože kšeft je i tentokrát až na prvním místě… V době, kdy Praha zakazovala kvůli koronaviru výuku na vysokých školách, toto nechala nerušeně dál běžet.

Proč by taková velká plocha zeleně, jako je Stromovka, měla být místem klidné procházky blahodárně léčící nervy od současného civilizačního stresu? Vždyť by z toho ticha mohl padnout na někoho třeba strach. Proto tam už od února vyřvává hluk kolotočářů z Matějské pouti střídán až do zimy všemožnými kýčovitými akcemi, jež mají jedno společné – musí to dunět na plné pecky, bez toho to není ono.

Otázka civilizovanosti

Je to něco natolik automatického, že nikoho nenapadne, že by to mohlo být jinak. Že by třeba hudba mohla být pouze natolik hlasitě, aby ji slyšeli ti, kdo ji slyšet chtějí, ale už ne ti, kdo o ni nemají zájem, či se jim příčí. Proč u hluku neplatí, že právo jednoho končí tam, kde začíná právo druhého? Neskonale blbá otázka. Je přece jasné, že právo rozjuchaných idiotů na zábavu stojí neskonale výš než právo studených čumáků číst si v klidu svých domovů knihu.

Nakolik jsme civilizovaní lidé, když právo druhého nebýt obtěžován hlukem nemá v případě organizace „veřejné zábavy“ váhu ani té pověstné fajfky tabáku?

„Právo na kravál“ přece strmí i nad tím, že někdo potřebuje uspat dítě, že spát potřebují i nemocní a unavení, a někdo by třeba měl rád otevřené okno a čerstvý vzduch. Na to, vy sobci, úplně zapomeňte! Přijde hudebníkům, když šťaví nedaleko rezidenční oblasti své nadupané aparatury na plný výkon, že by mohli někoho rušit? Napadlo je to aspoň jednou jedinkrát? Pocítili nad tímto sobectvím a bezohledností závan studu? Pochybuji.

Napadat hudební produkci mohou jen šosáci a suchaři, co by za komunismu volali na máničky Veřejnou bezpečnost. Možná i volali, kdyby je rušily, a co by na tom bylo špatného? Ještě jednou a zdůrazňuji: Kde končí svoboda jednoho? Nakolik jsme civilizovaní lidé, když právo druhého nebýt obtěžován hlukem nemá v případě organizace „veřejné zábavy“ váhu ani té pověstné fajfky tabáku?

Tito mistři muzikanti přes svou tlustou hroší kůži naprosté nestydatosti o tom, jak trápí své tiché a introvertní bližní, nemají potuchu. Nebo ji možná nechtějí mít, čímž se pro ně věci náramně zjednodušují.

Výsada křupanů

Nepovažuji se za „velkého ducha“, o kterém hovoří obšírně Schopenhauer, navzdory tomu se mi zdá, že jím popsané zhoubné dopady hluku jsou pro každou trochu přemýšlející bytost stejné a stejně zhoubné:

„Tak jako jeden velký diamant, rozřezaný na kousky, má už jen hodnotu právě těchto malých kousků, či jako armáda, rozprášená na malé houfy, už ničeho není schopna, tak ani velký duch není schopen větších věcí než obyčejný, pokud je přerušován, rušen, rozptylován, jelikož jeho uvážlivost je podmíněna tím, že všechny své síly, jako duté zrcadlo paprsky, soustředí na jeden jediný bod a předmět.

Slušný člověk „neruší“, přijde mu to intuitivně nepatřičné. To je výsadou křupanů a buranů, u nichž je jakýkoliv apel na ohleduplnost předem marný, maximálně by v nich roznítil zlomyslnost, aby ve svém jednání o to více a s ještě větší intenzitou pokračovali.

A právě tomu zabraňuje vyrušování hlukem. Proto byli výjimeční duchové – Kant, Goethe, Lichtenberg, Jean Paul – vždy tak citliví vůči jakémukoli vyrušení, přerušení, rozptýlení, zejména vůči takovému, které bylo způsobeno nějakým prudkým hlukem, zatímco pro většinu ostatních to neznamená nějakou obtíž.“ To je nejspíš hlavní problém s hlukem. Řada lidí si jej, protože už natolik vrostl do moderní společnosti, ani nevšimne. Je třeba chtít od života víc, než jen mechanicky vegetovat, abyste se mohli „cítit vyrušovaní“.

Navzdory tomu slušný člověk „neruší“, přijde mu to intuitivně nepatřičné. To je výsadou křupanů a buranů, u nichž je jakýkoliv apel na ohleduplnost předem marný, maximálně by v nich roznítil zlomyslnost, aby ve svém jednání o to více a s ještě větší intenzitou pokračovali.

Už fénický příběh z předkřesťanského období říká: „Básník žije mezi domem kovářovým a domem kotlářovým. Zmučen hlukem dá oběma sumu peněz, aby se přestěhovali. Ti na to přistoupí a slib splní: kotlář se nastěhuje do kovářova domu a kovář se usadí v domě kotlářově.“

Tragédie, jež nemusely být

Uvedené (stejně jako citáty ze Schopenhauera) jsem si vypůjčil z knihy argentinského spisovatele Antonia Di Benedetta (1922–1986) Tišitel. Ten – ač ani zdaleka není stejně slavný jako jeho současníci Jorge Luis Borges (1899–1986) či Julio Cortázar (1913–1984) – patří mezi mysteriózní slovesné tvůrce této země. A záhadná je i postava jeho příběhu, Tišitel, muž posedlý zoufalým strachem z hluku.

Copak nejsou všude na světě dobře zdokumentované případy, kdy niterný pocit bezmoci a dlouho potlačovaný vztek nad mnohočetnými podobami bezohledného a stále se opakujícího hluku vedl k tragédiím, jež vůbec nemusely být? Dá-li se jednou amok do chodu, této vražedné zuřivosti žádný hybatel hluku neodolá.

Hluk je možná více než hlavní veličinou vyprávění, jehož úvod zní: „Dveře vedou přímo na stísněný dlážděný dvorek. Já ty dveře otevírám – a vstříc mi jde hluk.“ Jak říká v předmluvě další argentinský spisovatel Juan José Saer (1937–2005): „Hluk vnáší do světa nahodilost, asymetrii, utrpení. Tím, co předchází stvoření světa, je pro vypravěče noc a ticho, atributy Klidu, k nimž opět všechno směřuje a tíhne.“ A Tišitel rozpor mezi touhou po tichu a nutností „být v hluku“, požadavkem doby, neunese a dopustí se násilí.

Tím se dostáváme do prostoru, kde se hranice mezi literaturou a skutečností mažou, respektive, kde život v hrůzných reálných příbězích dává vymyšlenému vyprávění na frak. Copak nejsou všude na světě dobře zdokumentované případy, kdy niterný pocit bezmoci a dlouho potlačovaný vztek nad mnohočetnými podobami bezohledného a stále se opakujícího hluku vedl k tragédiím, jež vůbec nemusely být?

Dá-li se jednou amok(krásnou povídku o tom má třeba rakouský prozaik židovského původu Stefan Zweig /1881–1942/) do chodu, této vražedné zuřivosti žádný hybatel hluku neodolá.Proto, aby k tomu nemuselo dojít: Právo studených čumáků na nerušené čtení v klidu svých domovů budiž zachováno! Tišitelé všech zemí, spojte se!

zpět na článek


© 2021 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.