Pravdivý příběh Ivana Martina Jirouse: Až do konce „Kde domov můj?“

Tento text očitého svědka příběhu undergroundové legendy vydáváme v okamžiku, kdy začíná „Magorův“ pohřeb.

foto: © ČTK, ČESKÁ POZICEČeská pozice

„Doma jseš tam, kde se oběsíš“ je poslední verš básně Rockerův návrat legendy českého undergroundu Ivana Martina Jirouse. Jako by tím svým osobitým způsobem odpovídal na tápání Čechů ohledně vlastní identity. To se mimo jiné projevuje i v názvu české hymny: Kde domov můj? Jirousovo hledání vlastní identity skončilo 9. listopadu a rozloučení s ním je dnes od 13 hodin v kostele Panny Marie Karmelské v Kostelním Vydří.

O jeho životě pak možná nejvíc vypovídá starozákonní příběh o Matatiášovi, který se vzbouřil proti příkazům krále, čtený na zádušní mši 17. listopadu v kostele sv. Ignáce v Praze. „Bůh nás chraň, abychom opustili Zákon a řády. Nebudeme poslouchat královy příkazy. Neuchýlíme se od svého náboženství napravo ani nalevo,“ vyzývá Matatiáš. Poté zabil Žida, který se podle příkazu zachoval, i králova zmocněnce, jenž oběť k vykonání příkazu nutil, a povalil oltář. A začal volat po městě silným hlasem: ,Ať jde za mnou každý, kdo horlí pro zákon a zachovává Smlouvu!‘ On sám a jeho synové prchli do hor a ve městě zanechali vše, co měli.“

Rockerův návrat

Věnováno Petrovi a Dagmar Kadlecovým v upomínku na II. rockerský zájezd

Konečně zase doma.
Zahrada zarostlá.
Kopřiva dvoudomá,
lebeda,
chybí jen otep indiga
na provaz konopný.

Podobně jako na Matatiášovy stoupence i na mne a další zapůsobila v roce 1975 Jirousova Zpráva o třetím českém hudebním obrození. Mnoho lidí ji považuje za ideologické prohlášení, Martin v ní však pouze vyjádřil to, co mnoho lidí v té době šedivé normalizace cítilo a „prchlo s ním do hor a zanechalo ve městě vše, co měli“. Udělal to, co vlastně lidé, jako byl a je on, mají dělat. Formuloval přesně to, co jiní tuší a cítí.

Chtěl jsem napsat intelektuálové, ale uviděl jsem blesk z nebe ve formě Martinova běsu, a proto jsem napsal lidé. Ve smyslu přesného, svobodného a odvážného vyslovení pravdy však intelektuálem byl. To je totiž jejich pravým posláním, které už dávno ztratili. A těm, kteří to nedokázali, ale jen nezávazně žvanili, se naprosto správně dostalo Martinova běsu.

Ve zprávě se mimo jiné píše: „Cílem undergroundu u nás je vytvoření druhé kultury. Kultury, která bude nezávislá na oficiálních komunikačních kanálech a společenském ocenění a hierarchii hodnot, jak jimi vládne establishment. Kultury, která nemůže mít za cíl destrukci establishmentu, protože by se mu tím sama vehnala do náruče.“

V maštali žíznivý kůň
A kočka sere v lilijích.
V kuchyni holka asijská
smutně a výhružně očima zablýská.
A v krvi líh.

Neoddělitelnou součástí undergroundu byl alkohol. Rybníky vypitého alkoholu. Nebyl to však žádný únik, jen přirozená sebezničující reakce citlivých lidí na zcela nepřirozené prostředí. To však s sebou neslo běsy. A občas snahu abstinovat.

Vzpomínám si, jak jsme někdy ve druhé polovině osmdesátých let oba abstinovali. Navštívil jsem Martina ve Staré Říši, kde tehdy žil se svou druhou ženou Julianou. Měl ochranný dohled a musel se hlásit každý den v konkrétní hodinu na policejní stanici v Telči. Jel jsem s ním a strávili jsme v podstatě celý den popíjením tehdejšího pita a klábosením. Od té doby jsem snad jemnějšího člověka nepotkal.

Pravým opakem pak byl začátek devadesátých let, kdy jsme oba „kalili“ jako o život. Tehdy jsme se sobě instinktivně vyhýbali, protože bychom se snad pozabíjeli. Žádný důvod to nemělo, jen jsme se nějak „srali“. Ve všech z nás se skrývá Jekyll a Hyde. Všichni máme svůj obraz Doriana Graye.

Pro Martinovo pití je pak signifikantní symbióza dvou literárních děl – románu Démon alkohol Jacka Londona a povídky Legenda o svatém pijanovi Josepha Rotha. London v románu z roku 1914 pregnantně popisuje svou závislost na alkoholu, přispěl jím k odhlasování prohibičního zákona, současně však měl kvůli pití nemocná játra. V Rothově povídce napsané těsně před smrtí v roce 1939 se spojuje křesťanský zázrak a jeho tragika s humorným odstupem a náznaky minulosti pijana Andrease s hutným líčením jeho existence v Paříži bezdomovců, mostních přístřeší, laciných bister, hotýlků a kostelů.

Podáváš čertu prst
a on ti žere z ruky,
Hlasivky odumřely v krku.

O Martinově schopnosti naslouchat druhému i v tom nejpodroušenějším stavu se mohl přesvědčit na jednom z bytových seminářů někdy v osmdesátých letech anglický konzervativní filozof Roger Scruton. Přednášel tehdy o rozdílu mezi divadlem a filmem, respektive představivostí a fantazií, když najednou rozrazil dveře naprosto „sťatý“ Martin a táhl s sebou obrovský abstraktní obraz Davida Němce.

Nejprve všechny včetně Rogera Scrutona poslal do prdele za ty kecy a pak začal nesnesitelně exhibovat. Těsně předtím, než se ho konečně podařilo z místnosti vypudit, ukázal na obraz a řekl: „Tady ten rozdíl mezi představivostí a fantazií vidíte nejlíp. To vaše žvanění není vůbec k ničemu. Stačí se dívat.“

Toto zběsilé pití ani nijak nepoznamenalo jeho paměť. Jednou na „střídačku“ s básníkem Andrejem „Nikolajem“ Stankovičem recitovali zpaměti básně českých klasiků tak dlouho, až všechny posluchače zcela vyčerpali a přinutili odejít. Zůstali sami dva. Jak přesně dlouho, nevím. Vzdal jsem to po necelé hodině.

Navzdory všem pijáckým eskapádám měl Martin jasno, i co se týká demokracie – a dávno před rokem 1989. Byl monarchista, věděl, že vertikální pohled je důležitější než horizontální.

A patřil mezi 28 signatářů manifestu Návrat krále, který v květnu 1988 zveřejnily České děti. Mezi jiným se v něm píše: „Království není vláda menšiny na úkor většiny či vláda většiny na úkor menšiny, království není vláda několika tisíc hrabivců, samozvanců, darmožroutů a parazitů země a národa. Království je posvátné.“

Naposledy jsem Martina viděl letos 13. října. Společně s básníkem Zbyňkem Hejdou četli ze svých sbírek ve stálé expozici Knihovny Václava Havla v Galerii Montmartre. Přišel jsem pozdě, stál jsem úplně vzadu a téměř jsem Martina při čtení neslyšel. Byl podivně zklidněný a mě popadla zlá předtucha. Nijak mě netěšilo, že tak kuňká, a v duchu jsem si přál, aby byl úplně „na šrot“, nesnesitelně řval a exhiboval.

V každém případě však to, že se dožil 67 let v takovém zběsilém životním tempu, jež mu bylo vlastní, je důkazem vítězství Martinova ducha nad hmotou.

Jak moudrý Voskovec byl,
Teprve teď opravdu víš,
Doma jseš tam, kde se oběsíš.

Nekrolog, který k úmrtí Ivana Martina Jirouse otiskla ČESKÁ POZICE: Případ Magor

Počet příspěvků: 3, poslední 22.11.2011 03:37 Zobrazuji posledních 3 příspěvků.