Pravda poslance Bárty

Dva volné překlady myšlenky, že výkon poslaneckého mandátu není vysokou politikou.

Pan poslanec Vít Bárta nepovažuje výkon poslaneckého mandátu za vysokou politiku. Prý je to úsměvné, vzkázal mu premiér Petr Nečas. Úsměvné, to ano, pokud přijmeme hru na vysvětlení, že Vít Bárta jen zkratoval, nebo že žongluje se slovíčky, aby nemusel splnit svůj slib odejít z vysoké politiky, bude-li odsouzen. Spíše škleb než úsměv by mělo vyvolávat podezření, že se Bárta podřekl, jak to vlastně upřímně myslí se svou službou občanům. K pláči je pak varianta, že nejde o zkrat ani podřeknutí, ale že Bárta má pravdu.

V mezích takové pravdy se nabízí pokusit se o dva překlady. Opírají se o dřevní teorii, že parlament je nárazníkem mezi lačností a mocichtivostí majetných a nenávistí lidu. Moderněji řečeno, nástrojem, jak vyvažovat moc (vládu) a emancipační energii občanů, přičemž moc bychom museli chápat šířeji než ve významu moci politické.

Překlad první. Poslanec Bárta realisticky pojmenoval dobyté pozice části elit, kterým se v zápase o společenské uspořádání podařilo zmanipulovat harmonizační roli parlamentu. Jeho výrok je nikterak šokujícím doznáním, že politická moc se koncentrovala do rukou úzkých stranických špiček, zčásti klientelisticky propojených s exponenty moci hospodářské. A to v rámci zákonodárné i exekutivní složky zároveň.

Tomu se už může říkat oligarchická forma vlády, valná část poslanců či senátorů v ní není víc než bílými koni, užitečnými idioty. Princip demokratických brzd a protivah je narušen, oligokracie je natolik mocensky potentní, že si troufá manipulovat i justičními, mediálními nebo měnovými oporami a korektivy státní moci. Jen se o tom nepatří mluvit nahlas, demokratická maska nesmí být sejmuta, aby se zachoval status quo.

Když do takto vybudovaného systému vletí řekněme soudce Jan Šott, musejí být „Bártové“ vyjeveni; vyděšeni asi nebudou. Objevily se názory, že ve svém rozsudku nad Vítem Bártou se soudce dovedně vyhnul vnitrostranickému prostoru, jenž patří do sféry správního práva. K úvaze se však nabízí i paralelní interpretace.

Soudce Šott argumenty pro Bártovu vinu shledal skutečně na „nestranické“ půdě, a to v pokusu nekorektně ovlivnit zákonodárnou iniciativu poslanců. Jenže jako zřídlo záměru identifikoval právě hierarchické vztahy v jedné politické straně a internímu ovlivňování přiznal dosud zastíranou váhu. Tím pojednal systém velmi realisticky, bez ohledu na masku. Ať odvolací soudy dopadnou jakkoli, soudce ve druhém plánu vyjádřil, že poslanci demokratického parlamentu nejenže nemají volbu, ale nemají ani právo být pouze užitečnými idioty. V maskované oligokracii to ovšem platit nebude.

Překlad druhý by byl ještě poněkud temnější, byť též historicky nikoli neprobádaný. Parlament by dle Bártovy pravdy byl skutečně užitečným nárazníkem mezi lačností a mocichtivostí majetných a nenávistí lidu. Jenže užitečným proto, aby na sebe koncentroval zlobu, otupil nevraživost těch i oněch vůči skutečným vládcům.