Pouliční muzikanti: Je třeba omezovat spontánní hraní?

Rozhovor o umělecké produkci na ulici, zákazech, dobrodružství s hudbou, Bobu Dylanovi a fenoménu „busking“ s harmonikářem Daliborem Zítou.

Jan Brabec 22.6.2013

„Na buskera jsou možné snad jenom dvě reakce: buď jednoznačně pozitivní, či jednoznačně záporná. Tedy že se lidé zastaví a pochvalují si, jak jsou ty ulice konečně živé, nebo že si naopak myslí, že žebráků a bordelu je už na nich víc než dost,“ říká spoluzakladatel občanské iniciativy BuskerVille Dalibor Zíta. foto: © ČESKÁ POZICE, Richard CortésČeská pozice

„Na buskera jsou možné snad jenom dvě reakce: buď jednoznačně pozitivní, či jednoznačně záporná. Tedy že se lidé zastaví a pochvalují si, jak jsou ty ulice konečně živé, nebo že si naopak myslí, že žebráků a bordelu je už na nich víc než dost,“ říká spol

Již tento pátek, 21. června, zažije řada českých měst včetně Prahy po vzoru zhruba čtyř stovek světových metropolí ve více než stovce zemí svůj pouliční Svátek hudby. Vznikl před víc než třiceti lety ve Francii jako pouliční veselý happening, v současnosti už mívá často dokonce státní podporu a u nás ho už po čtvrté za sebou pořádají čeští „buskeři“ doslova na koleně, byť v české metropoli letos poprvé s oficiální záštitou magistrátu.

Je to zkrátka fenomén: snad ve všech evropských městech hrají na ulicích doslova tisíce muzikantů, a i mnozí slavní hudebníci na ulici začínali. Svou „renesanci“ momentálně busking prožívá konečně i v našem hlavním městě. Ještě před dvěma lety totiž hraní na ulici nebylo v metropoli takřka možné, protože zde platila hodně striktní a přísná pravidla.

„Hrálo se jen zhruba na třech místech v centru, žádat o povolení mohl umělec na odboru dopravy Prahy 1. Musel vyplnit repertoárový list pro Ochranný svaz autorský a další formuláře a pak na povolení čekat několik týdnů. Navíc o této možnosti nebylo moc informací, což vedlo k tomu, že lidé často zkoušeli jít na ulici hrát jen tak, bez povolení, a policie v takovém případě často dávala pokuty,“ vypráví jednatřicetiletý harmonikář Dalibor Zíta.

V některých případech prý hudebníci platili tisíce korun ve správním řízení, což „nebylo úplně fér“. „Ani policie totiž nedokázala buskerům poradit, kde si povolení mají vyřídit, a přistupovala k nim automaticky jako k žebrákům,“ podotýká Zíta, spoluzakladatel občanské iniciativy BuskerVille, která již zmíněné Slavnosti hudby pořádá. I sama procedura povolování, respektive takzvaného „záboru veřejného prostranství“, přitom v jistém ohledu šla proti myšlence buskingu – tedy spontánnímu, autentickému pouličnímu uměleckému projevu.

Zhruba před rokem sice došlo jako zázrakem k velkému uvolnění pouliční produkce, jenže i když je současná regulace dle Zíty tou nejlepší, jakou Praha zatím měla, zdaleka není ideální...

Na lince buskeři – radnice – obyvatelé

ČESKÁ POZICE: Koho jako občanská iniciativa BuskerVille zastupujete?

ZÍTA: Vznikli jsme před několika lety a nemáme ani stabilní počet členů, přesto se snažíme hájit zájmy skupinky lidí – pouličních umělců respektive hudebníků, kterým se ve světě říká buskeři (z anglického buskers). Rekrutují se ze všech možných věkových skupin, mají nejrůznější občanská povolání a hrají opravdu na kde co – od kytary či harmoniky, přes housle a dudy až třeba po skleničky. Jako iniciativa se snažíme prosazovat přijatelné podmínky pro vystoupení ve veřejném prostoru nejen třeba pro „staropražského“ písničkáře, ale také pro skupiny mladých hudebníků.

ČESKÁ POZICE: Co je vaším cílem?

„Snažíme se prosazovat přijatelné podmínky pro vystoupení ve veřejném prostoru nejen pro ,staropražského‘ písničkáře, ale také pro skupiny mladých hudebníků“ZÍTA: Aby se na pražských ulicích mohlo hrát v maximální možné míře za srozumitelných a přiměřených podmínek. Snažíme se navrhovat takové, které vyhovují nejen muzikantům – musí se nastavit taková regulace, aby jejich produkce neomezovala ostatní obyvatele města, kteří na těch exponovaných místech trvale žijí či pracují. Současná regulace je nejlepší, jakou Praha zatím měla, ale není zdaleka ideální. Proto se chceme aktivně podílet na tvorbě příslušných zákonných norem, například úprav vyhlášek a podobně. Nejsme přitom žádnou placenou agenturou, která by si osobovala nějakou moc a rozhodovala, kdo na ulici má hrát či nikoliv. Spíš se pokoušíme být jakýmsi mediátorem mezi buskery, pražskou radnicí a místními obyvateli centra.

ČESKÁ POZICE: Jaké jsou podmínky pro busking v současnosti?

ZÍTA: Zhruba před rokem došlo jako zázrakem k velkému uvolnění pouliční produkce, což se podařilo také díky novému vedení města; hodně se o to zasadila radní Aleksandra Udženija a komise pro veřejný prostor, kterou vede. Obyvatel Prahy tak mohl po hodně dlouhé době zaslechnout a vidět pozoruhodné pouliční produkce: od romských jazzových muzikantů až po šanson s tahací harmonikou či folkového hudebníka nebo hráče na různé exotické nástroje, jako je třeba středověká niněra. Magistrát uvolnil regulaci buskingu dočasně pomocí oficiálního doporučení městským částem – a byť některá omezení, která doporučení obsahovalo, byla diskutabilní, v podstatě to byl neuvěřitelně velký posun. Podle vyjádření radnice to byl pilotní pokus, co takové uvolnění s Pražany vlastně udělá.

Svátek hudby v Praze v roce 2012. Při letošním Svátku hudby zaplní buskeři již tento pátek 21. června ulice nejen v metropoli, ale i například v Plzni, Českých Budějovicích, Jičíně, Brně či Novém Mýtě.

ČESKÁ POZICE: A co s nimi „udělalo“?

ZÍTA: Myslím, že to lidé hodně vnímají a vesměs to rádi za jistých podmínek přijmou. Na našem webu busking.cz se odehrávala také diskuse, která víceméně odrážela obecnou realitu: řadě lidí se pouliční produkce zamlouvala, jiní si ale stěžovali především na hluk – hlavně místní obyvatelé, kteří v centru bydlí, místní obchodníci či majitelé restaurací.

Takže letos od května platí vyhláška, která všechno zohlednila a nařídila jistá omezení – z našeho pohledu je ale malinko problematická. V současnosti tak existuje asi dvacítka míst, kde se oproti minulému roku hrát prostě nesmí, a postihuje to hlavně historické centrum města. Tam se nesmí hrát hudba, jinak ale takové atrakce jako živé sochy či žonglování nebo divadlo není omezeno tolik; celkově je busking zakázán jen asi na pěti místech.

ČESKÁ POZICE: V čem je pro vás vyhláška problematická?

ZÍTA: Omezuje hudební produkci na místech, jako je třeba ulice Na Příkopě nebo 28. října, což jsou široké bulváry a pro buskery ideální lokality. Chápeme, že lidem v kancelářích nebo před obchodem může vadit busker, pokud je příliš hlučný a není dobrý hudebník, případně hraje příliš dlouho. Pokud by ale do nyní zakázaných oblastí, kde mají buskeři nejlepší publikum, protože jde o turistické trasy, měli přístup třeba jen ti lepší, nemusel by to být žádný problém. Mohli by dostat povolenku, podobně jako je tomu třeba v německém Mnichově, a hrát na těch místech například jen dvě nebo tři hodiny denně. Navíc nám trochu vadí, že vyhláška dovoluje hrát jen čtyřem hudebníkům najednou, což diskriminuje některé skvělé, ale početnější skupiny.

Není busker jako busker

ČESKÁ POZICE: Jaké byly proti buskingu konkrétní výhrady?

ZÍTA: Asi nejvíc stížností bylo na hluk kvůli produkci v ulici Na Můstku nebo v Celetné. Tam třeba studenty místních škol trápilo, že si nemůžou kvůli hlasitému hraní otevřít okno, protože by jinak neslyšeli výuku. Některým lidem, kteří v těch zónách trvale bydlí, vadilo, když jim pod okny někdo hrál delší dobu.

To jsou ale vcelku srozumitelné připomínky, člověk, který v té zóně trvale žije, takovou produkci vnímá přece jen jinak než kolemjdoucí. Na vině byly někdy hlasité nástroje některých „performerů“, a také asi hodně mučivá produkce někoho, kdo hraje třeba pět hodin jednu písničku pořád dokola, protože jinou neumí. To se dá řešit vhodnou regulací a v současné době třeba smí busker hrát maximálně hodinu a půl, a pak se musí přemístit.

V Praze ale určitě existují i místa, kde buskerská produkce neobtěžuje, ale naopak vytváří příjemnou atmosféru. Abych nemluvil jen o stížnostech, přišlo nám mnoho děkovných e-mailů a dopisů, ve kterých lidé děkovali za to, jak město ožilo a co kde hezkého za umění na ulici viděli. A opravdu se na ulici objevila za ten poslední rok řada kvalitních umělců a skvělých originálních buskerských kapel. Jen je třeba mít na paměti, že není každý pouličním umělcem, kdo se za něj vydává.

ČESKÁ POZICE: V jakém smyslu?

„Za buskera se může prohlásit kdokoliv, což v mnohých případech, není tak úplně ku prospěchu věci“ZÍTA: Za buskera se může prohlásit kdokoliv, což v mnohých případech, není tak úplně ku prospěchu věci. Někdy takoví lidé nemají žádnou sebereflexi ohledně toho, co vytvářejí za hluk, a berou to jen jako snadný způsob, jak si něco vyžebrat. Těch lidí naštěstí není mnoho, jenže právě ti „nepovedení“ pouliční muzikanti jsou pak házeni do jednoho pytle s ostatními buskery, a to má samozřejmě vliv na jednání úřadů a stanovování podmínek, za jakých se venku na ulici může hrát.

Možná by to v centru města vyřešily skutečně nějaké licence vystavované konkrétně na jméno. S tím bychom asi problém neměli, pokud by bylo pro buskery snadné je získat jako například ve zmiňovaném Mnichově. Horší by ale byla – což už tady také bylo – spíš hrozba jakéhosi povolovacího řízení, což by znamenalo například i měsíční čekání na povolení a další omezení. To by ale zcela znemožňovalo produkci zahraničních buskerů, a přitom cestování a busking se výborně doplňují a mnoho cestujících hudebníků si na své cestovní náklady vydělává právě buskingem.

ČESKÁ POZICE: Jaké má dnes busker v Praze úředně vymezené podmínky?

ZÍTA: Nesmí hrát hlavně v okolí Starého Města, v řadě ulic jako třeba Na Příkopě, Celená, ale také Melantrichova, Husova, Karlova, Jilská, Ovocný trh či Týnská. Pro nás buskery jsou ale třeba právě takové Příkopy hodně zajímavým místem, kam se lidé včetně turistů čím dál více chodí uvolnit a užívat si města. Zakázané je třeba Křížovnické náměstí na Malé straně, Letenské náměstí na Praze 7 a zákaz platí také na velkou část Staroměstského náměstí. Hrát se nesmí samozřejmě ani před pražskou radnicí. Jinde je to naopak: bubnování, a to až do osmi hráčů, úředníci doporučují třeba ve Stromovce či v Letenských sadech, což jsou ale pro buskery lokality nepříliš zajímavé.

Jinak jsou ještě další podmínky: dohromady můžete hrát nejvíc čtyři, na jednom místě jen hodinu a půl a pak se musíte přesunout jinam, hrát se může od deseti dopoledne do půl desáté večer. A busker by neměl dělat „větší hluk, než je v daném místě míra hluku obvyklá“, což je taková šalamounská definice.

ČESKÁ POZICE: Jak se dá ale od stolu či na ulici taková hlasitost ošetřit?

„Pouliční hudba je prostě spontánní věc a v tom je také její kouzlo. To je její přitažlivost a také to diváky zajímá.“ZÍTA: Dřív byl limit pětačtyřicet decibelů, což je ale hlasitost normálního hovoru, navíc se něco takového nedá na ulici ani měřit, když má sama kolem osmdesáti decibelů. Nicméně pro nějakého hráče to může být problém, nová legislativa jednoznačně zakazuje ozvučení, tedy kromě nástrojů, které by „jinak nebyly vůbec slyšet“. Což je také tak trochu vágní formulace. Řekl bych, že je to hodně o citu toho hráče, tedy aby se nesnažil „přeřvávat“ své okolí.

Jinak se nesmí hrát na dětském hřišti, před zdravotnickým zařízením, před kostely v době bohoslužeb, před školami v čase výuky či na hřbitovech. Malinko jsou ale zmatky v tom, že řada věcí není stanovena přímo ve vyhlášce, ale jsou předmětem takzvaného doporučení. To vyvolává nedorozumění – někdo si tak prostě myslí, že hodina a půl je pouhé doporučení, a tedy nic závazného, a hraje si, jak dlouho chce.

ČESKÁ POZICE: Co jako buskeři navrhujete?

ZÍTA: My jsme původně navrhovali, že by byla dobrá nějaká forma úplně jednoduché registrace. Jinde ve světě přijdete na úřad, přehrajete kousek své produkce rovnou v kanceláři a úředníci vám na místě a tentýž den – což je hodně důležité – hned vystaví vše potřebné. A ne jako to bylo u nás, kdy se muselo žádat týdny dopředu. To prostě buskerovi ztěžuje život a je to zbytečnost, která živou produkci zabíjí. Pouliční hudba je prostě spontánní věc a v tom je také její kouzlo. To je její přitažlivost a také to diváky zajímá.

Jako busker bych samozřejmě rád hrál v Celetné či v Karlovce, ale v rámci vzájemné komunikace musím připustit stížnosti a výhrady a hrát prostě jinde. Přesto si myslím, že by někde v centru mohl vzniknout jakýsi hyde park pro muzikanty. To by mohlo být zajímavé i pro radnici, respektive přitažlivé i pro turisty.

ČESKÁ POZICE: Jak to vypadá v jiných evropských městech?

„Pokud je tlak na to, aby buskeři nebyli v centru města, tak se snažíme, aby se zákaz netýkal úplně všech“ZÍTA: V Mnichově je na tom nejexponovanějším místě v historickém centru města takové hraní pod licencí – musíte jít na úřad, respektive do turistického centra, a ukázat, že umíte hrát. Zaplatíte minimální regulační poplatek, dostanete štempl a můžete jít po svých. Pak se to dá už jen obnovovat, aniž byste už museli někde před někým hrát. Úřednice nemají žádné hudební vzdělání, rozhodují jednoduše podle selského rozumu, že pokud máte nástroj v pořádku a zjevně umíte hrát, povolení dostanete a nikdo nehodnotí, jestli hrajete polku nebo jazz.

My jsme tady od toho, abychom hledali kompromis a nalezli nějakou životnou formu pro obě strany. Pokud je tlak na to, aby buskeři nebyli v centru města, tak se snažíme, aby se zákaz netýkal úplně všech. Myslíme si, že nějaká licenční či povolenková regulace v nyní zakázaných zónách by asi mohla pomoci.

ČESKÁ POZICE: Jaká je vaše zkušenost? Jak vás lidé na ulici přijímají?

ZÍTA: Na buskera jsou možné snad jenom dvě reakce: buď jednoznačně pozitivní, či jednoznačně záporná. Tedy že se lidé zastaví a pochvalují si, jak jsou ty ulice konečně živé, nebo že si naopak myslí, že žebráků a bordelu je už na nich víc než dost, a ještě do toho nějaký další, to už je prostě nehoráznost a takřka anarchie. Tady je busker vnímaný povětšinou jako žebrák, ale třeba v Americe je brán jako umělec i když hraje na ulici, protože ti lidé vědí, že tentýž člověk možná za pár let vyprodá koncertní sály.

Já osobně ale nemám problém ani se žebráním: když někdo žebrá, je asi v takové situaci, že to zřejmě potřebuje. Pokud přece není nějak invazivní a nevnucuje se a nenarušuje můj osobní prostor, tak ať si dělá, co chce, pokud nedělá nepříjemný hluk. Je pak jen na vaší libovůli, jestli takovému člověku tu korunu dáte. Osobně nechápu, proč máme protižebráckou vyhlášku, protože žebráky to nutí, aby ze sebe dělali například buskery.

Genius loci

ČESKÁ POZICE: Je Praha vůči buskerům nějak výjimečně nepřátelská?

ZÍTA: Vnímání veřejného prostoru je tady úplně odlišné než jinde ve světě či v Evropě. Třeba v Istanbulu je úplně jedno, co na ulici hraje. Ostatně obvyklá je tam taková hladina hluku, že nějaké hraní už nikoho nevytrhne – řidiči používají klakson snad víc než volant, každý pokřikuje a vyvolává své zboží, nad tím se pětkrát denně ozývá muezzin z věže minaretu při modlitbě. Tam je muzikantů na ulicích hodně, a v metru mají dokonce od dopravního podniku barevně označená místa, což je třeba u nás asi nemyslitelné. Nicméně i přes ten zdánlivý chaos, v kterém se samozřejmě asi leccos schová, jsem tam nezaznamenal vyloženě špatného muzikanta. I když vysoká kvalita je tam taky zřídkavá.

U nás je to ale nějak naopak. Tady si lidé potrpí na svůj klid a na veřejný prostor mají vlastní, někdy hodně vyhraněné nároky. Češi jsou zkrátka zvláštní nátura a nemají v sobě to, co třeba jižanské národy, které svoji fiestu prožívají v ulicích. My jsme raději někde zalezlí v klidu a nerušeném soukromí.

ČESKÁ POZICE: Jak to vypadá v jiných českých městech?

ZÍTA: Každé město je na tom jinak a není to zase až tak špatné: třeba v Českých Budějovicích už také, podobně jako v zahraničí, vznikl Buskers fest. Proběhne v červnu hned po Svátku hudby, který podobně jako jinde v Evropě proběhne v Praze a který pořádáme my. Jinak právě Svátek hudby pořádá třeba v Jičíně sama radnice, a ještě na něj dává ze svého rozpočtu peníze. Hráčům pak platí dopravu, a ještě si můžete mimo ulici vydělat na vyhrazeném místě v rámci večerní produkce tisíc korun. Hrát se dá takřka neomezeně, a také vás tam rádi uvidí, třeba v Brně či Litoměřicích, naopak v takové Přelouči či Hlučíně je pouliční hraní zakázáno zcela a hrát můžete jen pod nějakým pořadatelem a svoji produkci musíte hlásit dopředu.

Ono je ale možná trochu překvapivé, že na západ od našich hranic je to mnohdy podobné. Někde není regulace žádná, jako třeba v Berlíně, Edinburghu, Antverpách nebo Florencii, jinde jsou docela striktní podmínky, jako třeba v Londýně. Tam se dá hrát pouze s povolením v metru a na pár místech v centru. V Bruselu či Barceloně zase musíte jít k přehrávkové komisi, v Řecku je to naopak obecně hodně volné.

ČESKÁ POZICE: O co se jako buskeři vlastně snažíte? Proč nehrajete v klidu a bez problémů v nějaké hospodě či klubu?

ZÍTA: Já jsem se o buskerské hnutí začal zajímat hlavně proto, že pražský veřejný prostor je podle mého soudu třeba oproti takovému Berlínu totálně mrtvým územím. Tam je veřejný prostor daleko „zabydlenější“, živější a přátelštější. Pouliční hudba spoluvytváří atmosféru místa, genius loci. Přece Paříž si bez takového akordeonisty, který hraje Sous le ciel de Paris, už takřka nikdo nedokáže ani představit. Já osobně bych rád, kdybychom jako obyvatelé Prahy měli k sobě blíž – chybí tu zkrátka místo nějakého setkávání ve smyslu starořecké agory, a to je škoda. Pro spoustu lidí jsou pražské ulice víceméně pouhou trasou, jak jít do práce a pak zase nazpátek.

Na obživu to není

ČESKÁ POZICE: Jak jste se stal buskerem vy sám?

ZÍTA: Mimo svoji práci novináře hraju na kytaru a akordeon, a to převážně hudbu židovské východní kultury, takzvaný klezmer. Pak i nějaké francouzské a balkánské věci. S hraním na ulici jsem začal nejdřív v cizině, když jsem ještě jako student hodně cestoval a busking byl skvělou možností, jak ty své cestovní náklady trochu snížit. Tam jsem si pouliční produkci vyzkoušel a poznal, že to není tak úplně jednoduché. Poprvé jsem hrál na ulici ve skotském Edinburghu, to bylo ale bez jakéhokoliv problému či nějaké úřední bariéry.

Pak jsem něco podobného zkusil i v Praze. Vůbec jsem ale netušil, že se to tady vlastně nesmí. Hrál jsem na Betlémském náměstí, a hned jsem slíznul pokutu. Ještě že to bylo poprvé, a tak jsem ji místo dvou tisíc korun usmlouval na stovku. To mě ale přimělo se zamyslet nad tím, proč v Praze nejde něco, co jinde normálně jde.

ČESKÁ POZICE: Kolik takových pouličních umělců, jako jste vy, pražské ulice znají?

ZÍTA: Jejich počet nikdo konkrétně nezná, pokud si sednete na ulici s nástrojem, jste zkrátka okamžitě busker. Takže to spousta lidí „nezávazně“ zkouší, jak si na ulici okamžitě vydělat nějakou tu korunu. To má přece svoje kouzlo. Jinak je busking něco jako životní styl. Řada muzikantů, co se považuje za buskery, hodně cestuje. Mají třeba naplánovanou štaci, která začíná ve Francii, a pak jedou napříč Evropou přes Česko až někam na jih do Maďarska či Rumunska nebo Istanbulu. Pro spoustu lidí znamená busking možnost, jak se pustit do cestování.

ČESKÁ POZICE: A kolik lidí se tím živí?

ZÍTA: Existují samozřejmě muzikanti, kteří hrají pravidelně, třeba celý rok, jako je proslulý slepý harmonikář pan Gaňa na Národní třídě. Ten ale hraje na kusu chodníku, který patří k domu hraběte Kolowrata, a ten mu to místo propůjčil nadosmrti za to, že tam pan Gaňa hraje české písně. A proto se ho nějaké vyhlášky či zákazy zase až tak nedotýkají. Ale myslím, že se tím u nás neuživí nikdo, maximálně si třeba přivydělá k důchodu nebo k jinému příjmu.

ČESKÁ POZICE: Kolik stálých českých buskerů znáte?

„Pro spoustu lidí znamená busking možnost, jak se pustit do cestování.“ZÍTA: Na našich facebookových stránkách se pravidelně objevuje řekněme tak padesátka muzikantů a existují i vyloženě buskerské kapely jako třeba Praguematic či Der Šenster Gob nebo The Brownies, kteří hrají hodně na ulici a naprosto skvěle. Na pražských ulicích tak můžeme pravidelně slyšet dobré hudebníky, třeba romskou kapelu, která hraje v prostoru Václavského náměstí. Taková produkce dává všem, co si stěžují na hluk či „žebrotu“ tu správnou odpověď: že busking může být i velmi kvalitní umění.

ČESKÁ POZICE: Kolik si busker na ulici vydělá? Musí ten příjem nějak danit?

ZÍTA: Danit to nemusí, protože nejde o smluvní vztah, není to klasické zaměstnání. Neexistuje tu žádný vztah mezi vámi a nějakým „zákazníkem“. Do klobouku lidé dávají příspěvky dobrovolně a je to forma daru. Je to také podnik s velmi nejasným výsledkem. Někdy si tak můžete vydělat za několik hodin perného hraní pouhou desetikorunu, jindy i několik set. Snad se ale dá říci, že si vyděláte peněz úměrně k tomu, jak dobře hrajete, jak spektakulární máte vystoupení, jak umíte komunikovat s lidmi a jak hezké je počasí... a tak dále a tak dále.

Přitom to je docela namáhavé, není to žádné pohodlné drkání. Já třeba s harmonikou nesedím, ale stojím, a to vás po dvou hodinách bolí pěkně záda a pot z vás jen lije. Pokud chcete někoho zaujmout, musíte přesto splnit celou řadu požadavků, podobně jako když hrajete v normálním sálu za vstupné. Musíte udržovat s kolemjdoucími kontakt, musíte dbát, aby vám bylo rozumět. To jen tak namátkou.

Ve stopách Boba Dylana...

ČESKÁ POZICE: Kdo zajímavý se třeba mezi buskery objeví?

„Hrát na ulici je nejen tak trochu dobrodružné a zábavné samo o sobě, ale obecně se dá říci, že je to pro hudebníka docela dobrá zkušenost“ZÍTA: Řekl bych, že úplně kdekdo. Hlavně musíte být nějak zajímavý a něčím výjimečný, asi tak jako ve všem. Zažil jsem v Antverpách muzikanta, který hrál jako evidentní konzervatorista na tahací harmoniku úplně úžasně vážnou hudbu, ale hrál si tak trochu sám pro sebe a seděl v boční ulici pod stromem. A dostal do kelímku za celou dobu jedno euro. My s kamarády jsme šli hrát na hlavní pěší zónu, a protože jsme u toho dělali trochu „opičky“, vydělali jsme za pár chvil mnohonásobně víc než ten soustředěný koncertní mistr.

Znám lidi, co celý rok jezdí od štace ke štaci v luxusním karavanu nebo obytné dodávce a kromě buskingu si vydělávají hraním po hospodách a barech. Má to ale v některých případech i vážnější, sociální rys: děkovala nám dopisem paní, která ztratila práci a začala chodit zpívat na ulici, než si našla něco jiného. Nebýt buskingu, skončila by pravděpodobně vystěhovaná na ulici.

ČESKÁ POZICE: Pokud to ale není tak úplně penězích, co z toho tedy busker má?

ZÍTA: Hrát na ulici je nejen tak trochu dobrodružné a zábavné samo o sobě, ale obecně se dá říci, že je to pro hudebníka docela dobrá zkušenost. Na ulici se musí totiž naučit komunikovat s obecenstvem, a to úplně jinak než někde v uzavřeném prostoru mezi svými kamarády. Hrajete pro nepřipravené lidi, kteří na vás „nepřišli“, a musíte je nějak zaujmout, což není tak úplně jednoduché. Musíte si vytvořit svůj „kruh“ vlastního zaujatého publika. Divák by si měl odnést dobrý pocit a potěchu, že něco i na té ukřičené ulici dobře a usměvavě funguje. Navíc cizinci můžou poznat, co místní hudba vůbec znamená a jak vypadá – v našich podmínkách jak například zní takový Voskovec a Werich či Suchý se Šlitrem.

„Musíte se usmívat, být pořád příjemný a přátelský, a přitom hrát jako o život“Na ulici prostě musíte vydržet, děj se co děj, i přes momentální nepřízeň počasí nebo když nikdo nemá moc náladu či si vás lidé nevšímají. Musíte se usmívat, být pořád příjemný a přátelský, a přitom hrát jako o život. Spousta kapel se také snaží nějak zapojit do produkce publikum, třeba pomocí společných refrénů. Nakonec ale uspěje všechno, co je dobré, a nemusí jít jen o konkrétní žánr.

A co se týče peněz, přece dělník je, jak se píše v Bibli, hoden své mzdy. Pro spousty začínajících kapel může být hraní na ulici dobrá škola. Namísto hraní zdarma po klubech si můžou přijít na nějakou tu korunu, a přitom si ozkouší, co taková komunikace s veřejným prostorem znamená. Někdo si tak dělá sám svoji reklamu: hraje u klobouku a má u sebe svá CD. Když někoho zaujme, tak je třeba prodá nebo někdo právě z té ulice přijde na jeho koncert do normálního klubu.

ČESKÁ POZICE: Kde se fenomén pouličního hraní vprostřed cvrkotu moderního velkoměsta vzal?

ZÍTA: Řekl bych, že hraní venku před náhodným publikem je staré jako lidstvo samo, podobně jako touha se s muzikou potulovat a být nezávislý a svobodný. Vzpomeňme třeba na slavné romské hudebníky v souvislosti s jejich tradičním kočováním. Takovému projevu se busking začalo říkat v Anglii v devatenáctém století a tento pojem má původ ve Španělsku. Pochází ze slova buscar, což znamená hledat.

Pouliční umění je hodně oblíbené i v USA. Tam z pouličního hraní vznikla celá tradice, třeba slavná zpěvačka Tracy Chapmanová či písničkář Bob Dylan na ulici vlastně začínali. Ještě dnes třeba na Manhattanu v New Yorku můžete uprostřed toho gigantického velkoměstského lomozu zaslechnout třeba na exponované Broadwayi černošské hudebníky, jak hrají úžasné blues. Nakonec na ulici začínala i Edith Piaf, a na tu pouliční syrovou romantiku bez příkras manažerů a byznysu přece publikum pořád slyší – viz Oscary oceněný film Once s českou zpěvačkou Markétou Irglovou.

ČESKÁ POZICE: Jak je to s historií buskingu u nás? Tady bylo přece za komunismu problémem už jen obyčejné vlastnictví gramofonové desky…

ZÍTA: U nás má busking celkem překvapivou historii: známý písničkář Petr Kalandra s Jaroslavem Hutkou začali hrát na Karlově mostě hluboko za totality v polovině šedesátých let, a stali se tak vlastně legendou. V současné době je to dokonce něco jako životní styl: mladí milovníci hudby cestují týdny a měsíce po celé Evropě od města k městu. Prožívají tak svůj čas svobodně a dobrodružně.

„V mnoha městech se každý rok 21. června odehrává mezinárodní Svátek hudby. Letos ho pořádáme v Praze také my jako sdružení BuskerVille.“V Itálii dokonce vznikl celý Buskers Festival, který se pravidelně organizuje ve městě Ferara. V mnoha městech se každý rok 21. června také odehrává mezinárodní Svátek hudby. A je hlavně o tom, co všechno se dá na takovém místě zažít – během takového svátku hrají od amatérů po profesionály svorně naprosto všichni. Letos ho pořádáme v Praze také my jako sdružení BuskerVille. Jen je to ale přece jen skromnější: jsme na to sami, je to tak trošku na koleni, navíc se všemi těmi omezeními.

Třeba ale ve Francii je Svátek hudby úplným úkazem a všichni jsou na něj hrdí: pořádá se ve všech městech, podporuje ho tamní ministerstvo kultury. V Paříži se přijdou do ulic podívat desetitisíce lidí – tak se vlastně buskeři stali mezi lidmi populárními. Ostatně není divu: aby předvedli to nejlepší, jsou tamní muzikanti ochotni na ulici dotáhnout i klasické piáno. Tak vážně to prožívají a tak moc je tam lidé přijímají.

Počet příspěvků: 2, poslední 24.6.2013 10:29 Zobrazuji posledních 2 příspěvků.