Potrestání Británie Evropskou unií za brexit poškodí německý export

Zda se současnému britskému premiéru Borisi Johnsonovi podaří transformovat Británie, ukáže čas.

Petr Pietraš 1.3.2020
Nový šéf konzervativců a příští britský premiér Boris Johnson | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Nový šéf konzervativců a příští britský premiér Boris Johnson | foto: ČTK
Nový šéf konzervativců a příští britský premiér Boris Johnson

Po Grónsku, jež v roce 1985 opustilo Evropské hospodářské společenství, předchůdce dnešní Evropské unie, je Velká Británie druhou zemí, která z projektu sjednocené Evropy odešla. Jedním z grónských důvodů byl rybolov západoněmeckých lodí v jeho výsostných vodách. Tehdejší provázanost vztahů byla sice menší než v současné EU, ale odchod Grónska s nízkým počtem obyvatel byl spojen s problémy, jež se řešily mnoho let.

Nyní opouští EU země s druhou největší ekonomikou, 67 miliony obyvatel, armádou schopnou vojenských akcí v zahraničí a jadernými zbraněmi. A opět je stejně jako v případě odchodu Grónska často zmiňované Německo. Němečtí vrcholní politici brexit odmítají, přičemž Alternativa pro Německo (AfD), jež vznikla z protestu proti společné měně euro, sice vítá tvrdý úder Bruselu, ale opuštění Německa EU nežádá.

Prorok Winston Churchill

Německý postoj k brexitu vyjádřila bývalá předsedkyně sociálních demokratů Andrea Nahlesová na Facebooku: „Kdo chce z EU, nesmí z odchodu mít prospěch.“ Navíc stejně jako další vrcholní němečtí politici často tvrdila, že silná Evropa je v německém zájmu. Jejich pohled se shoduje s tím Evropské komise, jejíž předsedkyně Ursula von der Leyenová o jednáních o brexitu prohlásila, že budou velmi tvrdá.

Winston Churchill již ve třicátých letech prohlásil, že Velká Británie nebude nikdy součástí evropské integrace, protože má vlastní sny a poslání – nepatří k žádnému konkrétnímu kontinentu, ale ke všem

Z britské perspektivy jde o potvrzení názoru, že projekt sjednocené Evropy je především německou záležitostí. Například historik Niall Ferguson ve svých pracích o první světové válce uvádí, že vstup Velké Británie do ní byl chybou, která přispěla k rozpadu britského impéria a oslabila jeho moc. Kdyby do ní nevstoupila, Evropa by byla ušetřena desítek milionů mrtvých, hospodářské krize a nástupu nacismu a komunismu. V případě vítězství Německa by vzniklo již před sto lety evropské společenství pod jeho vedením, jak je tomu dnes, ale pozice Británie by byla lepší.

Bývalý britský premiér Winston Churchill (1874–1965) po druhé světové válce nejen pojmenoval příští dělicí čáru evropského kontinentu železnou oponou, ale na dovolené ve Švýcarsku v projevu na Univerzitě v Curychu představil myšlenku Spojených států evropských kvůli míru, přičemž jádrem tohoto společenství by mělo být francouzsko-německé partnerství.

Na tento jeho projev se často odvolávají zastánci sjednocené Evropy, jenže Churchill nejen nastínil, že hospodářská spolupráce povede k blahobytu a míru, ale i konstatoval, že se Velká Británie tohoto projektu nezúčastní a bude pouze jeho spojencem a podporovatelem. Churchill již ve třicátých letech prohlásil, že Velká Británie nebude nikdy součástí evropské integrace, protože má vlastní sny a poslání – nepatří k žádnému konkrétnímu kontinentu, ale ke všem.

Větší plán

V této roli Británie se odráží nejen její imperiální minulost, ale kvůli vztahům, jež vznikly v době koloniální a obchodní expanze na všechny kontinenty, je i dnes jejím pohledem na svět. Současný britský premiér Boris Johnson jej formuloval ve své vizi globální Británie, jež se liší od německé kontinentální. Není tedy žádnou náhodou, že o Churchillovi napsal knihu Faktor Churchill. Muž, který psal dějiny, v níž ho považuje za vzor, a stejně jako on chce vstoupit do dějin, což se mu brexitem podařilo jako premiérovi, který vyvedl Británii z EU.

Boris Johnson má větší plán než jen opustit EU a nezávislost na Bruselu. Jeho spolupracovníka a strategický poradce Dominic Cummings ukazuje směr, jímž se Británie vydá, k čemuž hledá odborníky na matematiku, umělou inteligenci a ekonomii. Brexit má posloužit nejen k uvolnění regulace a závazků, ale i k nové státní administrativě, ekonomice a vzdělávání.

Johnson však má větší plán než jen opustit EU a nezávislost na Bruselu. Internetová stránka jeho spolupracovníka a strategického poradce Dominika Cummingse pak ukazuje směr, jímž se Británie vydá, k čemuž hledá odborníky na matematiku, umělou inteligenci a ekonomii. Brexit má posloužit nejen k uvolnění regulace a závazků, ale i k nové státní administrativě, ekonomice a vzdělávání. Proto se Johnson nebojí brexitu bez dohody.

Současné struktury totiž k řešení budoucích problémů nestačí a lpění na dohodě s EU v rámci nepružných a zastaralých pravidel by Británii neumožnilo reagovat na globální vývoj. Navíc bruselská byrokracie není ideální pro uzavírání mezinárodních smluv – dohodu EU a Kanady (CETA) vyjednávala několik let, což Kanaďany frustrovalo. Když se již poněkolikáté zdálo, že nebude uzavřena, zeptal se jejich premiér Justin Trudeau, s kým chce EU v budoucnu obchodovat, není-li schopná uzavřít smlouvu ani s Kanadou.

Společný jmenovatel

Každý stát nebo společenství potřebuje společného jmenovatele, aby mohly fungovat a byly legitimní. V případě EU jím je myšlenka sjednocené Evropy. Problémem je, že si každý pod ní představuje něco jiného, Britové volný obchod, Francouzi si jí léčí komplex ze zašlé slávy a Němci díky ní unikají před národním státem.

Každý stát nebo společenství potřebuje společného jmenovatele, aby mohly fungovat a byly legitimní. V případě EU jím je myšlenka sjednocené Evropy. Problémem je, že si každý pod ní představuje něco jiného, Britové volný obchod, Francouzi si jí léčí komplex ze zašlé slávy a Němci díky ní unikají před národním státem.

Pro státy střední, východní a jižní Evropy představuje členství v EU především ekonomickou prosperitu, v jejich médiích se často probírá, kdy se platy vyrovnají německým, což platí i pro východní Německo. Diskuse, v níž se srovnává jejich demokracie a starých členských zemí, je mnohem méně intenzivní, pokud se vůbec vede, a přehlušují ji korupční skandály.

Po roce 1989 se východní Evropa a Čína začaly podílet na světové ekonomice a někteří ekonomové se domnívají, že katastrofální ekonomická situace sovětského bloku si vynutila jeho otevření Západu, což odstartovalo globalizaci, která přispěla k pádu komunismu. Po pádu berlínské zdi vedli představitelé obou německých států rozhovory, přičemž u východoněmecké strany měla prioritu hrozba bankrotu Německé demokratické republiky (NDR).

V učebnicích historie se toto období často interpretuje jako vítězství demokracie nad komunismem, ale ekonomika byla stejně důležitá. NDR i Československo měly dostatek represivních sil, aby udržely komunistickou stranu u moci. Policie ani armáda však nevěděly, jak zabránit ekonomickému kolapsu. Je-li EU hodnotové, nebo ekonomické společenství, a její společný jmenovatelem, mají tedy zásadní význam.

Obtížný kompromis

Jeden z argumentů zastánců brexitu byl, že by se Británie neměla podřizovat evropskému zákonodárství, protože je kolébkou právního státu. Postoje EU a jeho členských zemí proti brexitu byly v podstatě marxistické, protože ignorovaly demokratické rozhodnutí Britů, i když těsné, jít vlastní cestou a zdůrazňovaly ekonomický aspekt, což doplňovaly předpovědi, že se Británii povede ekonomicky špatně.

Britové argumentovali hodnotově – riskovali ekonomický propad, než by se vzdali vlastní suverenity. Kontinentální Evropané používali ekonomické argumenty, aby přesvědčili Brity o evropských hodnotách. V diskusi, v níž jedna strana argumentuje hodnotově a druhá ekonomicky, lze jen obtížně najít kompromis.

Britové, pro které bylo vždy prioritou, aby EU byla obchodním společenstvím, argumentovali hodnotově – riskovali ekonomický propad, než by se vzdali vlastní suverenity. Kontinentální Evropané, kteří chtějí posunout evropskou integraci k politické unii, používali ekonomické argumenty, aby přesvědčili Brity o evropských hodnotách.

V diskusi, v níž jedna strana argumentuje hodnotově a druhá ekonomicky, lze jen obtížně najít kompromis a ukazuje nejasný společný jmenovatel. Příkladem je Skotsko, ve kterém se již odehrálo referendum za nezávislost, ale ještě v rámci britského členství v EU. Skotové sice chtěli zůstat jejími členy, nikoli však jako Evropané, ale jako národ. Reakci Španělska bylo, že v případě nezávislosti nemůže Skotsko počítat s členstvím v EU, protože by se mohlo stát vzorem pro Baskicko nebo Katalánsko, v čemž ho Brusel podpořil.

Po brexitu se znovu ozývá požadavek skotské nezávislosti, tedy národního státu, ale tentokrát proto, že se Skotové cítí Evropany, kteří se chtějí jako členové EU společně s dalšími národy podílet na sjednocování Evropy. I v tomto případě zareagoval Madrid odmítavě, podrazil jej však bývalý předseda Evropské rady Donald Tusk, který v interview pro BBC podpořil členství samostatného Skotska v EU. V minulosti byl za takové vměšování do vnitřních záležitostí vykázán velvyslanec daného státu ze země.

Poškozování důvěry

Za příznivého počasí lze opakovat fráze o evropském sjednocení a moralizovat. V době migrační krize, konfliktu v Sýrii a obchodní války Číny a USA se však ukazuje, že to k řešení problémů nestačí a že v Evropě je nedostatek politiků schopných dělat namísto moralizování politiku. Když Barack Obama ještě coby prezidentský kandidát americké Demokratické strany navštívil Německo, sešlo se v Berlíně více než 200 tisíc lidí, aby mu vyjádřilo sympatie. Obama, který později obdržel Nobelovu cenu za mír, byl oblíbencem německých politiků i médií.

Boris Johnson a Donald Trump jsou označováni za lháře, populisty či politické klauny, což je kontraproduktivní, protože se tím zakrývá, že byli zvoleni demokraticky. Jejich neustálé napadání poškozuje důvěru ve volby a demokratické instituce a opomíjí, že patří k politikům, kteří dělají politiku a prosazují vlastní cíle.

Boris Johnson ani Donald Trump s takovou přízní počítat nemohou. Jsou označováni za lháře, populisty či politické klauny, což je kontraproduktivní, protože se tím zakrývá, že byli zvoleni demokraticky. Jejich neustálé napadání poškozuje důvěru ve volby a demokratické instituce a opomíjí, že patří k politikům, kteří dělají politiku a prosazují vlastní cíle.

Zatímco německé poltické elity ukazují infantilitu, když aplaudují Gretě Thunbergové, a kncléřka Angela Merkelová neopomene při každé příležitosti zdůraznit dialog, světu vládnou politici, jako je Vladimir Putin, Recep Tayyip Erdoğan či Donald Trump, kteří na rozdíl od dosavadního pravolevého schématu apelujícího na větší (sociálně demokratické) nebo menší (konzervativní) přerozdělování bohatství oslovují voliče instinkty.

V Německu sice není v podstatě nezaměstnanost, ale šíří se pocit, že kapitalismus nefunguje. Němcům se vede relativně dobře, ale podle průzkumů veřejného mínění se obávají budoucnosti, čehož využívá AfD, kterou podporuje 20 až 30 procent voličů, ale ostatní strany s ní odmítají spolupracovat. Tím se dostává do popředí systémová otázka, protože vyloučit čtvrtinu obyvatel z účasti na politickém uspořádání pouze na základě morálního odsouzení není demokratické.

Změna situace

Instinktivní politika se momentálně jeví úspěšnější a tradiční politický styl se jí zatím nedokáže ubránit. Navíc se mění mezinárodní politická scéna. USA, které globalizaci vynalezly a ve zbytku světa prosadily, přestala vyhovovat a začaly ji korigovat. Původně propojovala, vytvářela pavučinu závislostí omezující konflikty, a levná práce v zahraničí kompenzovala pokles příjmů střední třídy a díky technologickému náskoku USA neohrožovala. Nástupem Číny se situace změnila.

Ještě na začátku století se zdálo, že Berlín dělá vše správně. Washington a Londýn vsadily na služby, finančnictví a digitalizaci, zatímco Německo zůstalo věrné průmyslu 20. století. Průmyslová výroba přestala hrát v USA a Velké Británii roli a Německo v ní expandovalo, protože zmizela konkurence. Po 20 letech je však situace jiná.

S růstem blahobytu a technologického vývoje se Říše středu nejen nestala demokracií, ale ještě dokonalejší digitální diktaturou. USA vyrostl protivník, který je buď rovnocenný, nebo je v ekonomice, výzbroji a technologiích dohání. Čína se sice prezentuje jako zastánce svobodného obchodu, ale nikdy se neotevřela, zneužívá cizí duševní vlastnictví a doma brání zahraničním firmám v hospodářské soutěži.

Tento vývoj ovlivňuje EU, ve které je největší ekonomikou Německo. Ještě na začátku století se zdálo, že Berlín dělá vše správně. Washington a Londýn vsadily na služby, finančnictví a digitalizaci, zatímco Německo zůstalo věrné průmyslu 20. století. Průmyslová výroba přestala hrát v USA a Velké Británii roli a Německo v ní expandovalo, protože zmizela konkurence. Po 20 letech je však situace jiná.

USA a Británie překonaly deindustrializaci a moderní technologie udávají směr vývoje. Výrobce elektromobilů Tesla odstranil prvotní problémy a nyní má vyšší hodnotu než Volkswagen a BMW dohromady. Ve finančnictví a digitálních technologií nemá Německo co nabídnout a jeho slabinou je závislost na exportu. Každý výkyv světové ekonomiky poškozuje jeho průmysl orientovaný na vývoz, a pokud v budoucnu nastane díky moderním technologiím, například 3D tisku, návrat výroby, Německo přestane exportovat.

Posílení pozice

Předpovědi, že britská ekonomika po brexitu poklesne, je třeba brát s rezervou. Za prvé, i v případě brexitu bez dohody získá Londýn větší manévrovací prostor k uzavírání obchodních smluv. Za druhé, stejně jako USA mají obchodní deficit s Čínou, Británie jej má s EU, zejména s Německem. Proto je potrestání Británie EU proti zájmům německých exportérů. Za třetí, Británie má malou uhlíkovou stopou a její odchod zhorší celkovou bilanci EU. Naopak Německo, jež odpojuje atomové elektrárny, a kvůli zajištění elektrické energie je nahrazuje uhelnými, zvýšilo produkci oxidu uhličitého.

Momentálně se zdá, že anglicky mluvící svět bude více spolupracovat, a Johnson doufá, že rychle uzavře obchodní smlouvu s USA, což by posílilo vyjednávací pozici Londýna vůči Bruselu

Momentálně se zdá, že anglicky mluvící svět bude více spolupracovat, a Johnson doufá, že rychle uzavře obchodní smlouvu s USA, což by posílilo vyjednávací pozici Londýna vůči Bruselu. Zda se Johnsonovi a jeho stratégovi Cummingsovi podaří uskutečnit i transformaci Británie odpovídající vývoji, ukáže čas. Někteří evropští politici to však považují za reálné.

Německý politik a šéf frakce Evropské lidové strany v Evropském parlamentu Manfred Weber v rozhovoru pro deník Die Welt prohlásil: „Kdyby měl vzniknout dojem, že brexit byl úspěšný, je to začátek konce EU.“ A dodal, že odchod z EU je chyba, proto musí Británie pocítit následky. Toto prohlášení nesvědčí o velkém sebevědomí EU, ve které se po brexitu ještě zvětšil ekonomický vliv Německa. Pokud chce EU přežít, potřebuje reformy, ale podle Weberova výroků v ně nevěří ani vrcholní představitelé unie.

Počet příspěvků: 3, poslední 8.3.2020 07:44 Zobrazuji posledních 3 příspěvků.