Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Posuzování hodnoty lidského života je hrou na Boha. A má vážné dopady

  10:05
Posuzovat to, čí život je hodnotnější, a která smrt by mohla být špatnější, evokuje nacistické populační programy. Jediným relevantním kritériem je prognóza přežití, popřípadě zjevná a nezpochybnitelná forma společenské prospěšnosti.

Bůh a věda. foto: Ilustrace Richard CortésČeská pozice

Ústav státu a práva Akademie věd České republiky (ÚSP AVČR) zveřejnil doporučení Etická a právní stanoviska, jež napsali David Černý, Adam Doležal a Tomáš Doležel, jak mají lékaři postupovat, musejí-li se rozhodnout, který pacient má obdržet nedostatkovou, život zachraňující péči. Mají tvořit základ k pravidlům pro triáž (třídění) těžce nemocných pacientů za mimořádných situací, kdy není k dispozici život zachraňující péče pro všechny.

V souvislosti s tím zveřejnil server Aktualne.cz rozhovor s Davidem Černým. Tyto články vyvolaly určitý rozruch u některých právníků, například Ondřeje Dostála specializujícího se na zdravotnické právo. Ten se především pozastavil, že pracovník ÚSP AVČR vydává doporučení (pod hlavičkou této instituce) v rozporu se zdravotnickým i trestním právem. Na tuto kritiku zareagoval poměrně agresivně Černý – obvinil Dostála, že nerozumí etice. Podstatné je, že sice nenápadně, ale zásadně, modifikuje dílčí aspekt svého postoje, který kritizuje Dostál i já.

Institut svobody a demokracie zveřejnil na svých webových stránkách rozsáhlou anketu, ve které oslovil 17 respondentů z různých oblastí souvisejících s touto problematikou – právníky včetně mne, filozofy, zdravotníky, psychology, ekonomy (praktiky i akademiky) – a položil jim otázku: Kdo a podle kterých kritérií má rozhodovat o přidělení nedostatkové život zachraňující péče?

Definování pravidel

Tento formát mi bohužel neumožňuje zachytit problematiku v celé její šíři a hloubce. Obecně bych souhlasil, že by měla být předem definována morální i právní pravidla postupu v podobných situacích. V tomto smyslu lze pokus autorů z ÚSP AVČR přivítat jako důležitý podnět k diskusi. Tato pravidla by však, obecně řečeno, měla být stanovena, respektive aprobována, legitimní veřejnou autoritou sledující obecné dobro.

Rozhodování by nemělo být ponecháno na spontaneitě zdravotníka (jak možná naznačují někteří liberální autoři) nebo na akademicích. Není však ani vhodné, aby vznikaly komise provádějící triáž. Pravidla by měla být definována apriorně a zdravotník vázán postupovat morálně i právně lege artis. Pokud by bylo zjištěno pochybení, rozhodoval by soud, zda definovaná pravidla byla dodržena.

Proto by rozhodování nemělo být ponecháno na spontaneitě zdravotníka (jak možná naznačují někteří liberální autoři) nebo na akademicích. Není však ani vhodné, aby vznikaly komise provádějící triáž. Pravidla by měla být definována apriorně a zdravotník vázán postupovat morálně i právně lege artis. Pokud by bylo zjištěno pochybení, rozhodoval by soud, zda definovaná pravidla byla dodržena.

Klíčovým v takovém pojetí je obsah těchto pravidel. Snahu autorů z ÚSP AVČR lze sice ocenit, ale i tady platí, že se ďábel skrývá v detailu. A mám několik zásadních výhrad k předloženým textům. Není zde však prostor rozebírat všechny body. Mám-li zůstat stručný, především se mi zdá, že je posun mezi textem Etická a právní stanoviska a rozhovorem s Černým pro Aktuálně.cz.

Zatímco text tří autorů by se mohl stát východiskem k diskusi (problematické vidím zejména kritérium pro přidělování vzácných zdrojů podle toho, jak dlouhý život si dotyčný odžil), pozice doporučená Černým v rozhovoru, je v jednom bodu dokonce odklonem od chápání trestněprávního institutu krajní nouze, jak ji (nepochybně pod vlivem zbytků křesťanské kultury) dosud chápe české trestní právo. Podrobněji se budu věnovat dvěma výrokům.

Objektivní kritéria

První zní: „Věk v této situaci morálně relevantní je, protože určuje, jak špatná by smrt pro pacienta byla. Když budete mít 20letého muže a 80letého pána, smrt 20letého ho připraví o mnohem větší část života. To znamená, že pro něho je smrt mnohem horší než pro 80letého. Proto pokud by se lékař dostal do situace, kdy je prognóza dvou pacientů zhruba stejná, měl by rozhodovat na základě věku a dát přednost mladšímu pacientovi.“

Rozlišování v naprosto krajní situaci vždy spočívalo v objektivních kritériích prospěšnosti pro společnost (hrozba naprosté genocidy národa) nebo v konsensu o společenských rolích (muži sice vládnou, ale zrcadlově tomu odpovídá povinnost nést riziko a chránit ženy a děti), nikoliv v subjektivním kritériu „individuální špatnosti smrti“

Především je zásadní problém v posuzování, pro koho bude „smrt horší“, a to i na čistě přirozené rovině (dimenze transcendentní by byla na samostatnou kapitolu). Lze sice připustit, že za určitých okolností může hrát jiné kritérium než prognóza uzdravení roli (autoři například zmiňují profesi pacienta, pokud by měla význam pro boj s epidemií), ale je krajně nešťastné ho definovat v subjektivních termínech.

V historii se setkáváme i s nutností hledání podobných kritérií a lze připomenout tradiční „ženy a děti napřed“ při potápění lodi (zkáza Titaniku), nebo rozhodnutí Raula Wallenberga, který ve chvíli, kdy neměl dost nákladních automobilů na odvoz všech židovských žen z dosahu nacistů, řekl: „Prosím, aby nastoupily přednostně mladé ženy.“ A staré požádal, aby ho pochopily: „Váš národ musí dál žít.“

Vždy však rozlišování v naprosto krajní situaci spočívalo v objektivních kritériích prospěšnosti pro společnost (hrozba naprosté genocidy národa) nebo v konsensu o společenských rolích (muži sice vládnou, ale zrcadlově tomu odpovídá povinnost nést riziko a chránit ženy a děti), nikoliv v subjektivním kritériu „individuální špatnosti smrti“.

Problematický úkol

Posuzovat, jak „špatná smrt pro pacienta bude“, je úkol nejen velmi problematický teoreticky (je „horší“ smrt pro 20letého bezdětného, 30letou matku tří dětí nebo 70letého dědečka, který se stará o dva opuštěné sirotky?), ale i prakticky nerealizovatelný (nebude čas všechny okolnosti prověřovat), a zejména prométheovský, antikřesťanský a v rozporu s teoretickou maximou (a ústavním principem) rovnosti (důstojnosti) všech lidí.

Posuzovat, jak „špatná smrt pro pacienta bude“, je úkol nejen velmi problematický teoreticky, ale i prakticky nerealizovatelný, a zejména prométheovský, antikřesťanský a v rozporu s teoretickou maximou (a ústavním principem) rovnosti (důstojnosti) všech lidí

Posuzovat, čí život je hodnotnější, a která smrt je špatnější, nikoli náhodou evokuje nacistické populační programy. Proto jediné kritérium, které by bylo relevantní, je prognóza přežití, případně zjevná a nezpochybnitelná forma společenské prospěšnosti (například přednost pro zdravotníky, ale za předpokladu, že se budou po vyléčení schopní zapojit do boje s epidemií, nebo pro důstojníky za válečného stavu). Vše nadto je implicitním popíráním formální rovnosti hodnoty lidských životů.

Netřeba dodávat, že i princip „ženy a děti napřed“ je dnes nepoužitelný, protože jedním z „úspěchů“ feministického hnutí je rozbití konsensu o typických rolích mužů a žen, tedy také předpokladu pro společensky aprobovanou zvýšenou ochranu žen (děti dnes také nejsou chápány jednoznačně jako požehnání, ale i například jako ohrožení Matky Země, což je důsledkem ekologistických hnutí).

Začátek degradace

Za ještě závažnější a v rozporu s českým trestním právem považuji výrok: „Dosud jsme se bavili o tom, když se lékař rozhoduje, kterému z pacientů plicní ventilátor poskytne. Co když ale do nemocnice přijede mladý 20letý muž, je v takovém případě etické kvůli němu odpojit jiného pacienta, jehož šance na přežití je nižší? Pokud se někdo dostane do této situace, což se bohužel v zemích, jako je Itálie, Španělsko a možná i USA, stávalo a asi stává, skutečně je etické ukončit léčbu pacienta a nechat ho zemřít a dát ventilátor někomu, kdo má větší šanci na přežití.“

Jestliže naše trestní právo říká, že v krajní nouzi nelze odvracením hrozící škody způsobit následek stejně závažný jako ten, který se snažíme tímto jednáním odvrátit, pak není dovoleno jeden život zachránit a přitom jeden obětovat (tak se to vždy vykládalo). Vždy (i v období komunistické totality) oficiálně platilo, že se životy počítají, nikoli hodnotí nebo váží.

Rozlišování hodnoty lidského života je začátkem degradace jeho nevyčíslitelné hodnoty. Je na lékaři, aby rozlišil pouze jednu okolnost – zda pacient, který je aktuálně připojený na ventilátor, má, nebo nemá, šanci být zachráněn. Pokud má, není dovoleno ho odpojit a dát ventilátor pozdějšímu pacientovi. Pokud nemá, je možné léčbu ukončit a ventilátor uvolnit dalšímu čekajícímu pacientovi.

V pozadí sčítacího přístupu je původně křesťanské přesvědčení, že život má v určitém smyslu absolutní hodnotu, a proto nelze říct, že některý je hodnotnější, byť by trval třeba o pět let déle (nekonečná hodnota + 5 = stále nekonečno). A v tomto základním (formálním) smyslu jsou si lidé rovni.

Rozlišování hodnoty lidského života je začátkem degradace jeho nevyčíslitelné hodnoty (nehledě na to, že stačí krůček, aby někdo doplnil, že delší život člověka, který nerespektuje přírodu či diskriminuje menšiny, je méně hodnotný než tři roky života ekologického aktivisty) a cesty k popření rovnosti (důstojnosti) lidí. V uvedené situaci je na lékaři, aby rozlišil pouze jednu okolnost – zda pacient, který je aktuálně připojený na ventilátor, má, nebo nemá, šanci být zachráněn.

Pokud má, není dovoleno ho odpojit a dát ventilátor pozdějšímu pacientovi. Pokud nemá, je možné léčbu ukončit a ventilátor uvolnit dalšímu čekajícímu pacientovi. Pokud by jich bylo víc, je možné vybrat toho, který má s tímto prostředkem solidní šanci na přežití a bez něj by zemřel (kroky 1 až 4 na straně 10 Etických a právních východisek). Posuzování hodnoty lidského života je však hrou na Boha a vede k vážným důsledkům.

Právní věda a etika

Jako doušku k názorové přestřelce Černého s Dostálem zdůrazňuji, že argumentace právem není jen „ocitování nějakého zákona“, jak uvádí Černý, ale za příslušnými ustanoveními trestního zákoníku (a obdobně i předpisy zdravotnického práva) a jeho ustáleným výkladem stojí hodnotové zázemí založené na etických představách společnosti. Nelze proto argumentaci právem smést triviálním poukazem, že „si dnes nikdo nemyslí, že by právo zodpovídalo etické otázky“.

Právní věda a etika nejsou totožné, ani nemají totožný předmět zájmu, nicméně vztah morálky a právy, má-li být funkční, nemůže být principiálně v rozporu. Synergie těchto dvou normativních systémů je tím podstatnější, čím více jde o oblast, která je morálně relevantní a právně významná, což ochrana lidského života je.

Právní věda a etika nejsou totožné, ani nemají totožný předmět zájmu, nicméně vztah morálky a práva, má-li být funkční, nemůže být principiálně v rozporu. Synergie těchto dvou normativních systémů je tím podstatnější, čím více jde o oblast, která je morálně relevantní a právně významná, což ochrana lidského života je. Proto nelze protiargumentaci platným právem takto jednoduše smést poukazem na nekompatibilitu práva a morálky.

Není proto nic špatného na tom, když právník poukáže, že natolik úctyhodná instituce, jako je ÚSP AVČR, vydává doporučení na hranici trestního práva, nebo ji dokonce jeden z jejich autorů jednoznačně překračuje. Je proto minimálně na místě na to explicitně upozornit, a nikoliv smést kritiku vágním odkazem na rozdíl mezi právem a etikou (zejména když nemusí znamenat konflikt). Doporučení přece nejsou jen akademickým slohovým cvičením, ale mají ambici být podkladem pro praktická pravidla.

Antropologické základy civilizace

Jsem rád, že Černý v odpovědi na kritiku Dostála svůj postoj k tomuto druhému výroku výrazně modifikuje: „Osobně si myslím, že tato možnost přichází v úvahu pouze v situaci, kdy pacient A již nemá dobrou prognózu, ještě však není v takovém stavu, kdy by lékaři za normálních okolností jeho léčbu ukončili.“

Nejsem si však jistý, zda jde o doplnění postačující, zejména proto, že se opírá o poměrně vágní (proto v praxi obtížně použitelné) kritérium „nemá již dobrou prognózu“,i proto, že porušuje morální pravidlo melior est conditio possidentis (výhodu má ten, kdo je v dosavadní držbě nějakého statku, oproti tomu, kdo do situace nově vstupuje), které bývalo tradičně aplikované v pochybných situacích (i proto není v krajní nouzi dovoleno způsobit nejen závažnější následek, ale ani stejně závažný, jako byl ten, který hrozil).

K antropologickým základům naší civilizace nepatří pouze utilitaristická snaha maximalizovat počet zachráněných životů, ale i respekt k nezadatelným právům (na život) všech lidských bytostí a k jejich formální rovnosti. Bez těchto hodnot by bylo dovoleno například zabíjet lidi za účelem získání orgánů, pokud by se tím zachránil vyšší počet životů, nebo méněcenné (v jakémkoliv smyslu), pokud tím budou zachráněni hodnotnější jedinci.

Zdá se proto, že i tento modifikovaný postoj Černého lavíruje na hraně, ne-li za ní, trestněprávního institutu krajní nouze, která není jen nějakým paragrafem zákona, ale i zákonným vyjádřením hodnot, na nichž naše civilizace byla vybudovaná. Pokud by tomu tak bylo, pak navzdory nesporně chvályhodné snaze autorů systematicky zpracovat aktuální etické téma by bylo možné v některých detailech tohoto postoje rozpoznat sice nenápadný a subtilní, ale významem zásadní útok na antropologické základy naší civilizace.

K nim totiž nepatří pouze utilitaristická snaha maximalizovat počet zachráněných životů, ale i respekt k nezadatelným právům (na život) všech lidských bytostí a k jejich formální rovnosti. Bez těchto hodnot by bylo dovoleno například zabíjet lidi za účelem získání orgánů, pokud by se tím zachránil vyšší počet životů, nebo méněcenné (v jakémkoliv smyslu), pokud tím budou zachráněni hodnotnější jedinci.

Nepodezírám Černého, že by k těmto závěrům úmyslně inklinoval, protože vím, že je na svých přednáškách explicitně odmítá, nicméně prolomení hranic institutu krajní nouze ve jménu utilitaristické maximalizace počtu zachráněných životů tímto směrem téměř nepozorovaně vede.

Případ Mignonette

Pro ty, kdo by se o problému etiky jednání v krajní nouzi chtěli hlouběji zamyslet, uvedu případ z historie. V britském právu se dostal před soud v roce 1884 a do historie soudnictví vešel pod názvem R. v. Dudley and Stephens nebo případ Mignonette. Skutkové okolnosti spočívaly v tom, že jachta Mignonette se čtyřmi členy posádky se potopila na otevřeném moři 1600 mil severozápadně od mysu Dobré naděje. Všichni čtyři námořníci se pokusili zachránit na malém, špatně vybaveném člunu téměř bez potravin a pitné vody.

Soudci mimo jiné v odůvodnění napsali, že historie je plná případů, kdy je nutné obětovat spíše svůj život než cizí, a že by se aprobace takového jednání mohla stát zástěrkou ke zločinu. Navíc, že je velmi pochybné, kdo by měl určovat, kdo má žít a kdo zemřít. Vzali však i v úvahu mimořádně obtížnou situaci a pokušení k zachování si života i za cenu zabití jiného člověka.

Jedním z nich byl 17letý Richard Parker chatrného zdraví, který zřejmě v důsledku pití mořské vody upadl po několika dnech plavby na otevřeném moři do bezvědomí. Dva ze tří zbývajících námořníků se ho rozhodli (v té době již byli v záchranném člunu 19 dnů) zabít a jeho krví uhasit žízeň. I proto nechtěli čekat, až zemře. Třetí námořník se k nim nepřipojil, ale později také jedl maso z těla zabitého Parkera. Za pět dní je zachránila německá loď Montezuma.

Oba, posléze obžalovaní se sice domnívali, že jednali beztrestně v souladu s námořním právem (proto vše pravdivě vypověděli policejním orgánům), ale byli obžalovaní ze zabití. V následném soudním řízení bylo prokázáno (na základě výpovědi třetího námořníka, který se vraždy nezúčastnil, i dalších okolností, zejména fyziologických poznatků o zdravotním stavu oběti a o možnostech přežít bez pitné vody), že Parker by zemřel, i kdyby ho obžalovaní neusmrtili, a pokud by to neučinili, pravděpodobně by zahynuli všichni.

Soudci však mimo jiné v odůvodnění napsali, že historie je plná případů, kdy je nutné obětovat spíše svůj život než cizí, a že by se aprobace takového jednání mohla stát zástěrkou ke zločinu. Navíc, že je velmi pochybné, kdo by měl určovat, kdo má žít a kdo zemřít. Vzali však i v úvahu mimořádně obtížnou situaci a pokušení k zachování si života i za cenu zabití jiného člověka.

Morální hodnota skutku

Soud druhého stupně mimo jiné uvedl: „Jsme často nuceni stanovit normy, kterých sami nemůžeme dosáhnout, a pravidla, kterým bychom sami neuměli vyhovět. Člověk však nemá právo prohlásit pokušení za ospravedlnění, jemuž by se musel podřídit, ani dovolit, aby soucit se zločincem nějakým způsobem změnil nebo oslaboval právní definici zločinu.“ Nakonec odsoudili oba obžalované k trestu smrti s doporučením k omilostnění. A milostí královny Viktorie jim byl trest změněn na půl roku odnětí svobody.

Zastánci principu duplicis effectus pravděpodobně namítnou, že je rozdíl v morální hodnotě skutku odebrání ventilátoru a aktivního zabití námořníka, protože to druhé je samo o sobě špatné (malum in se), respektive smrt je přímým prostředkem k záchraně životů, což v prvním případě neplatí. To však v dnešní době, kdy tento princip není obecně známý, může být sporné.

Případ Mignonette ukazuje skutečný význam institutu milosti a jeho vztahu k právu, což by bylo na samostatnou úvahu. Navíc je třeba poznamenat, že zastánci principu duplicis effectus pravděpodobně namítnou, že je rozdíl v morální hodnotě skutku odebrání ventilátoru a aktivního zabití námořníka, protože to druhé je samo o sobě špatné (malum in se), respektive smrt je přímým prostředkem k záchraně životů, což v prvním případě neplatí.

To však v dnešní době, kdy tento princip není obecně známý, může být sporné, zvláště když prima facie aktivní vypnutí ventilátoru někomu, kdo je na něm životně závislý, a má šanci, byť ne příliš velkou, být zachráněn, bychom za špatné považovali vždy. Ani se příliš neliší například od ucpání pacientových (námořníkových) úst dlaní nebo stisknutí jeho nosu, aby se udusil, a jeho krví a masem mohli být zachráněni ti, kdo mají šanci přežít.

Velvyslanectví Alžírské demokratické a lidové republiky
Administrativní pracovník

Velvyslanectví Alžírské demokratické a lidové republiky
Praha