Postavil i pódium pro papeže a o své práci říká: „Někdy je to kejklířina“

Strojní konstruktér Karel Bezušek vybudoval úspěšnou firmu, která zajišťuje technické zázemí pro více než sedm set akcí ročně.

Jan Brabec 10.4.2013

„Státní zakázky odmítám a žádných výběrových řízení se nezúčastňuji. Nechci se nechat pohltit tak neprůhledným světem, kde se pohybují úplatky a vládne manipulace,“ říká Karel Bezušek. foto: © ČESKÁ POZICE, Richard CortesČeská pozice

„Státní zakázky odmítám a žádných výběrových řízení se nezúčastňuji. Nechci se nechat pohltit tak neprůhledným světem, kde se pohybují úplatky a vládne manipulace,“ říká Karel Bezušek.

Zní to skoro jako pohádka: kdysi začínal doslova s koštětem v ruce ve slavném pražském rockovém klubu Na Chmelnici coby prachobyčejný brigádník – a dnes, zhruba po dvaceti letech, vlastní velkou firmu, která je hodně žádanou značkou v oboru zvaném technická produkce. I přes drtivou konkurenci desítek podobných firem, které se zajišťování celého backgroundu různých kulturních akcí či zábavy věnují.

Společnost Start Production strojního konstruktéra Karla Bezuška si na českém trhu vydobyla pověst rychlé, bezpečné a výsostně kreativní produkce, která zvládne snad úplně všechno. Za takovou práci je mu odměnou nejen vcelku slušný výdělek v podobě více než dvacetimilionového ročního obratu, ale i divákův dobrý pocit a zážitek na celý život.

Hodinářská práce

Co přesně si pod pojmem „technická produkce“ představit? Z pohledu firmy Karla Bezuška už nejde jen o zajištění koncertů v malém pražském klubu pro pár desítek lidí a úklidu po akci, ale o vcelku slušnou nabídku snad úplně čehokoliv, na co jen zákazník dokáže pomyslet – například na klíč a doslova přes noc vyvedený hudební festival v rámci snowboardové soutěže v obtížně dostupném terénu Krkonoš.

K takové produkci navíc společnost Start Production přistupuje po svém: nemusí být jen prostou službou dodávky pódia, přehlídkového mola, davových zábran či světelných ramp, ale prostřednictvím vlastních nápadů dokáže akci pozvednout v tvůrčí počin plný netušeného zvukového a výtvarného dobrodružství. Jako když třeba v pražském hotelu Hilton pomocí nejrůznějších fines nejmodernější techniky postaví do prostoru v gejzíru světel coby pódium dokonalou iluzi vznášející se plachetnice, a silvestrovský večírek tak promění v opravdu luxusní a působivý zážitek...

„Je to jako stále nové a nové sestavování nějaké stavebnice. Což skýtá zajímavé dobrodružství plné netušených kombinací. I když je produkce zdánlivě odtažitý obor, jako konstruktér si dokážu přijít na své. Navíc je práce produkčního hodně dynamická, někdy až dramatická a plná adrenalinu. Nic totiž nestavíte rozvážně a pomalu dlouhé měsíce jako třeba ve stavebnictví, ale během pár hodin musíte vyprodukovat naprosto bezchybně třeba jen pětiminutový, hutný zážitek. Takže to musí být naprosto pintlich. Což znamená hodně přemýšlení a přesnou hodinářskou práci,“ popisuje Karel Bezušek.

Jeho slova dokládá účast na desítkách akcí, jako bylo například vystoupení papeže ve Staré Boleslavi v roce 2009 s gigantickou osmdesátitisícovou návštěvou, několikadenní hudební festival United Islands of Prague, běžecký maraton Nike We Run Prague, mistrovství světa v biatlonu, festival United Colours of Ostrava nebo unikátní volba Miss Deaf World neslyšících. Ale i prostá narozeninová oslava veleúspěšného manažera Bessela Koka nebo prezidenta Václava Havla.

„Někdy je to docela náročné, musíte věci dopředu rozkreslit do plánů, spočítat se statikem stabilitu použitých konstrukcí a pak s manažery stanovit přesně na minutu celý plán realizace. Někdy máte na přípravu týden, někdy měsíc, jindy ale doslova několik hodin. Ať je to ale jakkoli namáhavé, taková práce má – mimo to, že mě baví – ještě jedno plus. Potkáte totiž hodně zajímavé lidi ze všech možných oborů, od špičkových sportovců až po cirkusové akrobaty. Navíc můžete sledovat místní kulturu hodně zblízka, vlastně máte možnost spatřit to, co možná valné většině konzumentů uniká, protože žijí v unifikovaném světě rádií či televize. Nepřeberné množství nápadů a kreativity živé kultury je opravdu hodně inspirativní,“ říká Karel Bezušek.

Do „mekky“ alternativy

Na začátku ale všechno vypadalo úplně jinak: hlavním zájmem Karla Bezuška jako sotva odrostlého kluka byl především svět techniky: „Mými vzory nebyli žádní moderní zpěváci či herci, ale vynálezci a lidé nějak technicky nadaní. Jejich výtvory, jako třeba první letouny či automobily, jsem obdivoval doslova jako umělecká díla.“

Samozřejmě se také do různých konstrukčních pokusů sám pouštěl: jako kluk z malé vesnice nedaleko Žatce si na skládkách a ve sběrnách sháněl vyhozené součástky a sestavoval z nich vlastní motocykly. „Byly to samozřejmě tak trochu bizarní stroje, nicméně se na nich dalo normálně jezdit, aniž by se člověk zabil,“ usmívá se Karel Bezušek.

Na světě techniky mu prý imponuje její zvláštní odtažitá, konstantní povaha nezávislá na emocích. „Musí fungovat nezávisle na depresích či nadšené euforii, a to mě přitahuje. Prostě žádné výkyvy, naopak standardní, konstantně kvalitní výkon. Tak by podle mě měla fungovat většina věcí, nejen neživotná technika,“ dodává úspěšný podnikatel.

S tímto „zázemím“ Karel Bezušek počátkem devadesátých let dokončil, jak jinak, strojní průmyslovku v Mostě. To měl za sebou další silný zážitek – jako šestnáctiletý výrostek se totiž angažoval v jednom z místních stávkových výborů během listopadové revoluce.

Následně, už v nových poměrech, nastoupil v roce 1992 na pražskou ČVÚT coby student oboru „konstruktér spalovacích motorů“. Tím se samozřejmě radikálně osamostatnil a jako novopečený Pražák si musel začít vydělávat na živobytí. Nebylo nic jednoduššího než si sehnat nějakou brigádu, a tak zareagoval na nabídku klubu Na Chmelnici, že shánějí někoho na úklid. Čímž to vlastně všechno začalo. „Samozřejmě jsem vůbec nevěděl, o co jde, vždyť jsem do Prahy jezdil jen zřídka, navíc jsem byl po uši zahrabaný v motorkách,“ líčí Karel Bezušek.

Aniž by cokoliv tušil, jako brigádník nastoupil do tehdejší „mekky“ toho nejzajímavějšího, co se v té době odehrávalo na poli nezávislé alternativní kultury – a bylo toho opravdu hodně. Snad každý den na Chmelnici vystupovaly desítky dnes už legendárních kapel od Garáže, Hudby Praha či Vltavy, přes Ivo Bittovou nebo Zuzanu Navarovou až po různé počínající fúze world music.

„Nic z toho jsem samozřejmě vůbec neznal, prostě jsem jen po večerech uklízel a zase se vracel ke svým skriptům. Nic víc. Hudba mě ani moc nezajímala. Ostatně, když jsem na Chmelnici poprvé slyšel slavnou brněnskou kapelu Dunaj, byl jsem z nich úplně vyděšený. Říkal jsem si: Proboha co to je za lidi a co to hrají za strašidelné podivnosti?“ usmívá se dnes Karel Bezušek.

Postupně ale přece jen zbystřil a „podivnostem“ zdejších umělců pomalu přicházel na chuť: „Pohyboval jsem se v kreativním prostředí, a o to mi vlastně vždycky šlo: mí spolupracovníci byli plní nápadů a už tehdy byli velmi schopnými produkčními, jako třeba Luboš Schmidtmajer (na svém kontě má hodně odvážně zprodukovaný vůbec první koncert Rolling Stones v Čechách v roce 1990 – pozn. red.). Měl jsem tak možnost zúčastnit se něčeho, co tak úplně běžně nepotkáte.“

S chladnou hlavou a nadhledem

Tehdy prý navíc pochopil, že mu prostředí umění poskytuje na rozdíl od striktního světa techniky daleko barevnější a uvolněnější pravidla, a navíc i jistou osobní svobodu. „Na škole jsem byl totiž jednou na praxi u výrobního pásu ve Škodovce v Mladé Boleslavi. To byl tak strašný zážitek, že jsem se zařekl, že už tohle nikdy nechci zažít – celý den tupě stát a vykonávat jeden jediný pohyb pořád dokola... Taková varianta výdělku mě tedy moc nepřitahovala,“ popisuje Karel Bezušek.

Do žádného pevného zaměstnání se mu nechtělo, a proto se rozhodl, že bude podnikat na vlastní triko. A vzal to vážně: postupně se vypracoval a zhruba v polovině devadesátých let se stal dokonce právoplatným členem realizačního týmu legendární Chmelnice.

„Ta práce dávala smysl a rozhodně to není nějaké usedlé povolání. Musíte myslet na tisíce věcí, všechno musí v jisté vteřině bezchybně klapnout. To vás donutí dělat maximum. Navíc se musíte v oboru produkce pořád vzdělávat. Na všechny nové trendy je třeba okamžitě reagovat, jinak ztrácíte dech a nestačíte držet krok s dobou. Čas je přitom v prostředí zábavy opravdu hodně rychlou okolností: než se stačíte zařídit podle nějakých nových hyper novinek, už je na světě nějaká nová, ještě lepší. Stojí to obrovské peníze, ale jinak to prostě nejde,“ vysvětluje Karel Bezušek.

V druhé půli devadesátých let už začal zajišťovat komplet pořadatelskou službu v pražském Paláci Akropolis, kam se produkční tým z Chmelnice přestěhoval. Což znamenalo sestavit partu mládenců nejen fyzicky zdatných, ale navíc schopných řešit samostatně vzniklé situace v divokém prostředí rozvášněných fanoušků.

„Naučíte se, že ať se děje, co se děje, musíte zachovat chladnou hlavu a jistý nadhled. Musíte mít přehled o tom, co se odehrává nejen na ,place‘, kde třeba opilý divák začíná lézt na pódium a vy ho musíte vhodně a nenásilně zpacifikovat, ale k tomu ještě sledovat, kdo co momentálně potřebuje – že támhle u baru scházejí kelímky, dochází pivo nebo se rozbilo chlazení. Tuhle zase, že někdo rozbil židli či je přes míru opilý a začíná zlobit... jsou to snad stovky telefonátů během jednoho večera. Jde prostě o to, aby si z takové akce odnášel dobrý pocit nejen účinkující, ale hlavně divák. Prostě aby přišel znovu, to jsou jednoduché počty,“ říká Karel Bezušek.

Výzvy, které se neodmítají

Zhruba kolem roku 1998 se už pod značkou Start Production nechal najímat i mimo půdu Paláce Akropolis, třeba populárním klubem Roxy či Lucerna Music Barem. Mimo Prahu zajišťoval například pořadatelskou službu pro kultovní festival v Trutnově. A služby prokazoval i mimo hudební scénu na plesech, sportovních akcích, kongresech, sympoziích či veletrzích. „Jednu dobu jsem operoval s týmem až sto osmdesáti lidí, což nebylo tak úplně jednoduché. S lidmi je vlastně problém pořád. Někdo je nešikovný, jiný líný, další zase nezodpovědný či nesamostatný,“ popisuje Karel Bezušek.

Pomalu, ale jistě získával v oblasti produkce jméno: že dokáže dělat věci pružně, zodpovědně, bez nějakých problémů, a co je opravdu důležité – hlavně bezpečně. Vždyť se nad hlavami početného diváckého davu na bytelných rampách vznáší mnohdy i mnohatunové vybavení světel a zvukové aparatury.

Taková práce je do detailů hodně propracovanou akcí, na kterou jsou potřeba stovky součástí v podobě traverz, úchytů, trubek či spojnic. „Pak už jde jenom o to, aby se správně sestavily k sobě a na žádnou se nezapomnělo. Taková konstrukce totiž musí unést desítky tun včetně křepčení nějakého souboru,“ vysvětluje Karel Bezušek. Ostatně dnes už ke všemu používá vlastní, roky vyvíjený počítačový program, který mu každou zakázku dokáže „vypočítat, zprodukovat a ocenit“.

Karel Bezušek navíc v branži proslul tím, že umí zvládnout i hodně velké zapeklitosti, které jiní produkční odmítají jako riskantní. Třeba právě nyní řeší na ruzyňském letišti demontáž starého letadla, které je jako dekorace zavěšené vysoko u stropu příletové haly. „Všichni je odmítli, nikdo si s tím nevěděl rady. Já to ale okamžitě vzal, mě něco takového prostě jako výzva přitahuje – zkonstruovat celý záchranný plán tak, aby se takový unikát sundal bez pohromy. Začal jsem díky tomu nahlížet do různých oborů a používat všemožnou techniku. Je to pozoruhodný svět, který prověřuje šikovnost a nápaditost. A někdy je to úplná kejklířina,“ líčí Karel Bezušek.

Pódiem to nekončí

To už začal disponovat opravdu velkým podnikem, ke kterému potřeboval vlastní zázemí. Půjčil si proto od banky více než deset milionů a jako sklad a provozovnu zrekonstruoval bývalý statek v Praze-Ďáblicích (ten má i jinak docela zajímavou funkci: jednak v něm Karel Bezušek sám bydlí, ale jsou v něm k dispozici i byty pro zaměstnance a také zkušebna pro kapelu Vltava a Vladimíra Mišíka).

Má tak promptně k dispozici více než tisíc metrů pódiové plochy, stovky metrů nosných ramp, stovky světel, obrazovek a komponentů moderní zvukové aparatury, obrovské balíky koberců a potahové látky, topidla, nepřeberné množství stolků, mobilních barů, řečnických tribun, židliček, davových zábran, ale také obří stany či nafukovací dekorace třeba v podobě válce či kužele (to vše Karel Bezušek nejen instaluje, ale také pronajímá).

Jenže i s takovou výbavou prý v roce 2009 najednou pochopil, že aby opravdu uspěl, je to pořád prostě málo. „Došlo mi, že pokud se chci nějak dál vyvíjet, musím zákazníkovi, co se týče technické produkce, nabídnout snad úplně všechno. Tedy kromě pódia i kvalitní zvuk (takový zesilovač stojí přes sto tisíc korun) a pořádný park světel a efektů, který se musí neustále obměňovat. Něco takového jsem přitom původně vůbec nechtěl. Jednak jsou to velké investice a pak – k takovému zařízení musíte disponovat i příslušnou profesionální obsluhou špičkových techniků a zvukařů. Mě do té doby přitahovala práce spíš jen s obyčejným šroubovákem, kleštěmi a kladivem. Jenže jinak to už dnes v tak komplexním světě nejde,“ vysvětluje Karel Bezušek.

Jeho rozhodnutí a mnohamilionová investice se ale vyplatila: takřka okamžitě se mu zvýšil obrat o dvacet procent. V současnosti se Start Production podílí na více než sedmi stovkách akcí ročně napříč všemi možnými žánry a způsoby veřejných prezentací. Stálých klientů má v databázi asi dvě stě padesát, od zprostředkovatelských agentur až třeba po velká divadla, a mezi své zákazníky počítá i taková jména jako Siemens, ČEZ, Ford, Telefónica O2, Liebherr či ČSOB a Generali.

V letní vypjaté sezoně pak zajišťuje třeba i šestnáct akcí najednou. A záběr je to hodně široký: od zahájení hudebního festivalu v Českém Krumlově, přes vystoupení čínského národního cirkusu nebo otevření prodejny či luxusní restaurace až po firemní prezentaci, akrobatickou show či módní přehlídku v Jízdárně Pražského hradu. Případně technické vybavení šapitó na Letné pro proslulou La Putyku či poskytnutí techniky zdarma Karlu Schwarzenbergovi v rámci jeho prezidentské kampaně. Zakázky podobného typu jako u nás navíc firma získává i v zahraničí, třeba v Německu či Rakousku.

„Pódium jsme stavěli třeba také pro vítězné české hokejisty po olympiádě v Naganu v rámci oslavy na Staroměstském náměstí. To bylo docela drama a takový zátěžový test bezpečnosti a důkladnosti: po slavných hromadných skocích stovky lidí za skandování „Kdo neskáče, není Čech!“ zůstalo na náměstí stát prohnuté podium. I když se muselo komplet vyhodit, naštěstí vydrželo,“ směje se Karel Bezušek.

Státní zakázky? Odmítám.

V současnosti operuje se stabilním týmem pěti manažerů a partou dvaceti zdatných mládenců, kteří jsou schopni třeba za noc smontovat desítky metráků trubek, konstrukcí, panelů a beden, a ještě k tomu postavit obří pódium s rampami o desítkách světel. K tomu jim pomáhá park pěti dodávek a tří kamionů. „Dostanete prázdný sál a za dvanáct hodin tam musí být všechno do puntíku hotové třeba pro patnáct stovek lidí,“ popisuje Karel Bezušek.

Bez problémů postaví i ve složitém terénu stan třeba i s otočným pódiem nebo při akci v zimě a pod širým nebem jako pohotovostní služba v mžiku přistaví zpěvačce Lence Dusilové speciální kamínka, takzvaný hříbek. Zajištění jedné akce může zákazníka přijít od pár set korun (jako v případě Dusilové) po několik stovek tisíc. Kvalitně zrealizovaná konference pro 1300 lidí už ale může přijít i na milion.

A i když často hraje i o poměrně vysoké částky, přesto si prý může v současné chvíli dovolit své klienty vybírat po svém. „Jednou se mi totiž stalo, že jsme půjčili vybavení na nějakou akci, a on se z toho vyklubal politický mítink mého hodně neoblíbeného politika Jiřího Paroubka. To mně bylo osobně docela nepříjemné. I když vím, že jde hlavně o byznys, jistých postojů a nazírání na věci se nějak odmítám zbavit,“ říká Karel Bezušek.

S politikou či její praxí se setkal i jinak – třeba při výběrovém řízení ministerstva obrany na stavbu pódia v rámci kulturních akcí během takzvaných armádních dnů: „Bylo to celé nějaké podivné. Vyhlásili třeba v pondělísoutěž, přičemž dotyčná akce měla probíhat už v pátek. Úplně absurdní. Od té doby státní zakázky odmítám a žádných výběrových řízení se nezúčastňuji. Nechci se nechat pohltit tak neprůhledným světem, kde se pohybují úplatky a vládne manipulace.“

Dalším nepříjemným střetem se státním molochem byla soudní pře s jedním dlužníkem, ve které šlo o větší částku peněz. Po mnoha letech zdlouhavého šetření a dokazování nakonec soud viníka skutečně doslova před pár týdny konečně odsoudil. Jenže co se nestalo: amnestie Václava Klause ho po týdnu totálně osvobodila a zbavila všech starostí a závazků.

„Z toho, co se tady děje, nemám vůbec dobrý pocit ani jako podnikatel, ani jako prostý občan. Myslím, že aby nastala opravdu nějaká změna, musí stará generace politiků odejít. Místo nich musejí nastoupit noví lidé, kteří vyrostli už ve svobodě a prošli nějakou zkušeností ve světě. Jinak to prostě nepůjde. Víte, po nocích poslouchám Radiožurnál, a tam dávají často příběhy z dob nacismu a komunismu s autentickými, třeba víc než devadesátiletými pamětníky. Posloucháte ty ústrky a to trápení, a přitom v jejich hlase nezaslechnete ani stín nenávisti či touhy po odplatě. Ti lidé jsou naopak plní optimismu. To jsou podle mě ti praví hrdinové, a můžou tak sloužit jako velké vzory pro současnost. Myslím, že co se týče nějaké etiky a odvahy, tak třeba politici a potažmo celá veřejná sféra, včetně byznysu, by se od nich měli rozhodně co učit,“ dodává osmatřicetiletý Karel Bezušek.