Poselství 28. října: Česko jako suverénní stát bez západní Evropy nepřežije

Národ, který nectí vlastní státoprávní tradice a ignoruje zkušenost svých předků, je jako strom, který nemá kořeny.

foto: © montaž ČESKÁ POZICE, Alessandro CanuČeská pozice

„Byl jsem čtyřikráte zvolen presidentem naší republiky; snad mi to dává legitimaci, abych Vás poprosil a celý národ československý i spoluobčany národností ostatních, abyste při správě státu pamatovali na to, že státy se udržují těmi ideály, z nichž se zrodily. Sám jsem si toho byl vždycky vědom“. Tomáš Garrigue Masaryk

Státní svátek 28. října – den vzniku samostatného Československa v roce 1918 – je holdem těm, kdo se zasloužili o založení tohoto státu v chaotických a exaltovaných letech 1914 až 1920. V první řadě prvnímu československému prezidentu Tomáši Garriguovi Masarykovi (TGM). Právě ten se totiž skutečně zasloužil o stát, což potvrdilo i tehdejší zákonodárné shromáždění.

Svátek i jeho symbol TGM však prošly peripetiemi přízně a mlčení, předstírání neexistence i inflací používání a využívání zejména prezidentova jména na cokoliv. Přejmenovávání například ulic TGM souviselo většinou s fatálními nárazy, jako byly okupace, na podstatu české existence. Jejich pojmenovávání po něm pak zase dílem rychlých revolucionářů hned po revolucích i s vlastními fotografiemi.

Například brněnská Masarykova ulice se čtyři století jmenovala Sedlářská/Židovská. Během zhruba 150 let 19. a 20. století byla několikrát přejmenovaná, z toho čtyřikrát (v době, kdy to bylo povoleno, žádoucí a politicko-marketingově hrdinské) na Masarykovu. TGM postupně dědil po rakouském císaři Ferdinandovi, nacistickém maršálu Hermanu Göringovi a dvakrát po „Vítězství“ obecně.
V městečku, odkud pocházím, byla Masarykova socha vztyčována čtyřikrát – ve třicátých letech, po druhé světové válce, v roce 1968 (neúspěšně) a po roce 1989. Její originál protektorát jen uložil, v padesátých letech pak byla dokonce, což zůstává dosud zahaleno tajemstvím, hozena do zámecké studny. A ze střednědobého hlediska se obávám i o osud té dnešní.

Manipulace a potlačování

Zatímco rychlé přejmenovávání ulic, náměstí, nádrží a letišť je českým folklorem, manipulace a potlačování státního svátku 28. října vždy českou státnost ohrožují – plíživě, téměř kontrarevolučně. V roce 1939 jej německý protektorát hbitě odstranil a Slovenský štát upozadil.

Manipulace a potlačování státního svátku 28. října vždy českou státnost ohrožují – plíživě, téměř kontrarevolučně

Tím byla definitivně pohřbena i iluze zakladatelů republiky o „československém“ národu jako státotvorné entitě. A nebylo to jen vlivem situace a tlaku nacistů. Slovákům a jejich touze po samostatnosti netrvalo ani půl roku po Mnichovu, aby k ní 14. března 1939 dospěli. Česká část republiky přežila jejich odtržení jen o den.

Benešovo a Gottwaldovo poválečné Československo snížilo význam svátku znárodňovacími dekrety vyhlášenými 28. října 1945. „Den znárodnění“ slavený ve stejném datu pak překrýval vzpomínku na vznik Československa, až ji v polovině šedesátých let oficiálně téměř odstranil. Po intermezzu Pražského jara se v této praxi pokračovalo a nakonec byl svátek zbaven pracovního volna a stal se téměř pouze významným dnem. Ještě více jej zatížilo vyhlášení federace 28. října 1968, kterou slovenská část označila za další svou demokratizaci.

Relativizace

I v podstatě ve svobodné době po roce 1989 byl tento svátek ohrožen. Za necelé dva měsíce po listopadu – v lednu 1990 – totiž byla rozdmýchána „pomlčková válka“. A v diskusích o specificích a dvojdomcích přetrvalo Československo do voleb na jaře 1992. Následovalo i pálení státní vlajky. Význam tohoto státního svátku po 1. lednu 1993 na Slovensku nedokážu posoudit, v Česku se však občas objeví snaha jej relativizovat.

Někteří čeští občané začali 28. říjen ignorovat kvůli jeho „slovenské“ části, nikoli našemu „národovectví“

„Znárodnění“ a „federaci“ sice již nezdůrazňujeme, ale tento svátek vnímáme různě – obnovený den pracovního volna využíváme i k cestě za „dušičkami“. Někteří čeští občané začali 28. říjen ignorovat kvůli jeho „slovenské“ části, nikoli našemu „národovectví“ (Slováci ještě více, ale v opačném sledu).

V Praze se pak z tohoto dne stala jen formální oslava obnovené české státnosti a příležitost k vyznamenání kromě zasloužilých osob i ty, jež má aktuálně v oblibě „tatíček“ a vyznačujících se především touto oblíbeností. Prezident pronese ve Vladislavském sále na Pražském hradě projev, ve kterém následně média hledají jinotaje, zásadní poselství, náznaky i věštby.

Vznik české státnosti

Význam 28. října navíc již deset let snižuje „Den české státnosti“ 28. září, aby se učinilo zadost patronovi země svatému Václavovi. Přitom česká státnost vznikala již od Václavova děda Bořivoje přesunem té velkomoravské zhruba od přelomu 9. a 10. století kvůli tlaku Maďarů.

Kníže Václav se na české státnosti podílel svým étosem, zbožností, upevňováním západního křesťanství a symbolikou, zatímco zásluhy jeho bratra Boleslava – organizátora Václavovy vraždy – byly v rámci politiky středověkými prostředky koncepční, teritoriální, upevňující a definující. Boleslav byl také diplomat – zajistil například svatořečení bratr-mučedníka a učinil ho na dalších tisíc let symbolem české státnosti.

Tuto vraždu a její vztah ke státnosti lze srovnat s jinými středověkými státnicko-politickými metodami – oslepením, vykastrováním, zabitím, vězněním – a činy dalších Přemyslovců. Na mezinárodní scéně pak třeba s vraždou canterburského arcibiskupa Tomáše Becketa šlechtici sjednanými králem Jindřichem Plantagenetem II. v roce 1170, včetně jeho následného pokání a Becketovy kanonizace během dvou let na významného katolického a později anglikánského světce.

Koexistence Čechů, Židů a Němců

Často se uvádí Masarykův výrok „rád bych vás poprosil a celý národ československý i spoluobčany národností ostatních, abyste při správě státu pamatovali na to, že státy se udržují těmi ideály, z nichž se zrodily“. Měl zřejmě na mysli nejen principy, jež byly vytvářeny již od knížat Bořivoje a Rastislava a jejich křesťanské zakotvení, ale i ty Václavovy a Boleslavovy.

Masaryk také věděl, že národ musí bránit svoje zájmy se zbraní v ruce a orientovat se v mezinárodní diplomacii i v širším evropském kontextu. A kromě jiného definoval národní ideály humanitní, demokratické a sociální. Přišel i s myšlenkou „národa československého“ – několik století zavedených a koexistujících národů v útvaru Země Koruny české. Na této myšlence se však stát neobnovoval, ale naopak rozpadal. Navíc stát založený na iluzi slovanských etnických federací byl překonaný již za Karla Havlíčka Borovského a Františka Palackého.

Státními a státotvornými národy v našem prostoru byli především Češi z Království českého, Markrabství moravského a Vévodství slezského, čeští a moravskoslezští Němci a Židé – nejpozději od vrcholného středověku. Žádný z nich zde nebyl „cizincem“, všichni byli „našinci“ – legálně a nenásilně. Němci ani Židé nebyli cizorodým prvkem, ale již přemyslovskými panovníky pozvanými a respektovanými národy – tehdy poddanými, později spoluobčany.

Geopolitické inženýrství

Na těchto pilířích se vytvářela česká státnost, samostatnost a civilizační drajv, které státu umožnily přežít. Rakousko-uherská monarchie byla odsouzena k zániku již v okamžiku vyhlášení ultimáta Srbsku a úradkem velmocí. A staronový útvar národně český z ní přirozeně vyplynul. Zemskými občany byli dominantně Češi, čeští Němci a Židé. To byl základ novodobého českého státu, nikoliv slavjanofilské chiméry, Kollárovo básnění a Kramářova přání.

Svým způsobem byla Masarykova myšlenka národa československého sociálním, sociologickým a geopolitickým inženýrstvím

Slováci se emancipovali již v té době a připoutávání k Česku považovali (možná neobjektivně a nevděčně) za omezování vlastního rozmachu. Snahy o sounáležitost s Rusíny – ať už podkarpatskými či haličskými – jen kvůli vyvažování počtu zemských Němců byly kontraproduktivní.

Svým způsobem byla Masarykova myšlenka národa československého sociálním, sociologickým a geopolitickým inženýrstvím. Jiní západní Slované, Poláci, ani poté, co přežili trojí dělení své země Ruskem, Pruskem a Rakouskem, nevymýšleli etnickou federaci se slovanskými sousedy Čechy a Rusy, ale vytvořili vlastní stát polský. A to netušili, že velmoci čtvrtým „dělením“ Polska ho posunou na západ – na území, jež Prusko získalo vítězstvím ve válce s Rakouskem na české královně Marii Terezii.

Švýcarská cesta

Austroslavismus Havlíčkův a Palackého přestal být reálným řešením od rakousko-uherského vyrovnání v roce 1866. TGM na začátku první světové války uvažoval o federalizaci Rakouska, ale vývoj událostí učinil tuto možnost bezpředmětnou.

První čeští odbojáři údajně přemýšleli i o modelu švýcarské konfederace, ale každý Švýcar je především Švýcarem, a až poté se dělí podle svého mateřského jazyka – německého, francouzského, italského či rétorománského. Žádné vnější národnostní federace Švýcary nelákají. I tento fakt odrazuje již od středověku jejich sousední země, aby Švýcarsko okupovaly či připojily, byť se v nich hovoří stejným jazykem.

Švýcarská cesta pro Československo existovala. Sice složitá a obtížná, ale smysluplná, pokud by bývala byla vůle.

Tudy cesta pro Československo vedla. Byla sice složitá a obtížná, ale smysluplná, pokud by existovala vůle – aktivní tvorba občanské sounáležitosti třeba na kantonálním principu. Tato myšlenka však rovněž musela ustoupit česko(slovenskému) centralistickému nacionalismu. Za necelých 20 let, v době ohrožení v roce 1938, se pak nebylo možné divit, že národnostní skupiny kromě české nebyly ke státu loajální.

Tato jejich loajalita totiž nevznikla, protože nebyla vědomě vytvářena. Problémy demokracie bylo třeba formulovat a dávat k diskusi a rozhodnutí – a ta respektovat. Pro Němce v Česku by se takové uspořádání stalo časem přijatelnější než hyperinflace a chaos v sousední Výmarské republice do roku 1923. A pozdější válka „ismů“ v Německu – nacismu a komunismu – během hospodářského poklesu by je nepřitahovala stejně jako německy mluvící Švýcary či Lucemburčany.

Střední Evropa

Ve zlomové době na konci první světové války by se formování takového státu určitě neobešlo bez střetů, ale byly by ze střednědobého hlediska řešitelné. Sounáležitost tří národnostních skupin za 800 let od vnitřně kolonizačního díla Přemyslů Otakarů, Václavů a Lucemburků byla mnohem lepším východiskem než snění o opoře v Kollárově „dubisku“. Ostatně, první státem, který uznal nové Československo, bylo právě dožívající císařské Německo – bez nároků na připojování čehokoliv.

Střední Evropa je pojem vztahující se k 19. století a platil zhruba do konce třicátých let minulého století. Patřily do ní země původně rakouské (včetně Koruny české), Prusko, Bavorsko, Würtembersko, Hannoversko, Sársko a německá svobodná města. Zanikala však postupně v letech 1866, 1918 a 1945, nejpozději pak v roce 1949 se vznikem NATO. Západní hranice střední Evropy od té doby neleží na Rýně, ale na Šumavě.

Za ruského panství nad střední Evropu se v ní však bohužel vytvořila nová hranice kulturní a civilizační. Zatímco na západ a jih od Šumavy se postupně etablovalo nové evropské společenství demokratických národů, na východ od ní vznikla oblast východoevropské chandry, jež se sem posunula z východní Evropy. Dříve byla střední Evropa průnikem vlastních a západoevropských schopností. Následně se však z ní stala hranice možného ostrého válečného střetu. A ta na Šumavě nezanikla ani po roce 1989, stále totiž přetrvávají kulturní a civilizační rozdíly.

Pozitivní vývoj západní Evropy

Politickou železnou oponou i kvůli zániku německo-českého prolínání, vzájemného obohacování se, upevňování státnosti Česka a jeho historických národů vznikla kulturní a civilizační diskontinuita. Od začátku druhé světové války zmizela z původních tří národnostních skupin Zemí Koruny české nejprve ta židovská a poté německá. Následně východoevropské imperiální manýry Česko ještě více oddělily od vývoje nejen v západní Evropě, ale i v západní části bývalé střední Evropy.

Po druhé světové válce hrála v rekonstrukci svobodné Evropě pozitivní roli Evropská hospodářská společenství. Ve vývoji dnešní Evropské unie jsou centrálně byrokratické slepé uličky pouhými excesy. EU nejvíce ubírá na životnosti experiment s eurem – neorganickou společnou měnou.

To však není důvod pro české trucovité a okázalé odmítání moderní Evropy včetně její integrace. I ta se totiž vyvíjí a excesy se časem zkorigují díky nejen nepolevujícímu zdravému anglosaskému rozumu Velké Británie, ale třeba i myšlenkovému vývoji v Německu. Evropa není ztracená. Zeptejme se Rakušanů, jak se cítili v roce 1955, kdy se směli vrátit do Evropy.

Tři základní věci

Při letošních oslavách 95. výročí vzniku Československa 28. října 1918 je třeba mít na mysli tři základní věci.

  1. Upevňování jednoty a semknutosti českého státu v jeho dnešní podobě tvoří základ naší existence. V dnešní české reálné politice jsme svědky pravého opaku. Jsou vytvářeny vnitrostátní hráze, překážky a umělé rozpory, které zhoršilo nové krajské uspořádání, téměř středověká rozdrobenost zájmů, peněz i mocenských vlivů a pohrdání historickými hranicemi českých zemí.
    Upevňování jednoty a semknutosti českého státu v jeho dnešní podobě tvoří základ naší existenceRozdmychávání sporů uvnitř státu tím, že se dávají do protikladu zájmy například východo- a severomoravské a Čech se zdůrazňováním Prahy jako nepřítele všech, je bratrovražedné a rafinovaně účelové. Moravismus zmizel s minulým stoletím. Někdo se jej však pokouší vzkřísit, a nejsou to Moravané.
    Vždyť ani Brno se svým specifickým humorem, šalinou, štatlem a odporem k takzvanému „pražáctví“ díky dnešnímu rozvoji vědy, výzkumu, techniky a kultury necítí stejný malicherný odpor vůči „Cajzlům“ jako v minulosti. Má renomovanou univerzitu i techniku, samonosný kulturní vývoj – jaká potom nevraživost. A do Vídně je to z Brna – a svobodně – jen kousek. Přitom ještě nedávno byla Austria kvůli železné oponě stejně vzdálená jako Australia.
  2. Samonosné a silné Česko se svými integrálními částmi Čechy, Morava a Slezsko nemůže existovat bez přirozené civilizační koexistence se západní Evropou, kterou je stále jen dnešní jádrová EU – a začíná Bavorskem, Saskem a Rakouskem. Proto je třeba být součástí evropského projektu, ale s nepřekročitelnou suverenitou národních států stejně jako za Přemyslovců, Lucemburků i za Habsburků. Excesy dnešní měnové unie se srovnají – nejspíše bolestněji, než kdyby se řešily již před pár lety, ale srovnají.
  3. V dnešní střední Evropě nemůže existovat mocenské vakuum. NATO je sice dobrou institucí, ale dnes už nedostatečnou, protože jejím ústředním zájmem není Evropa. A podobná vakua vždy zaplní silnější sousedé, navíc v něm nelze dýchat. Od jádrové EU se oddělující Česko nemůže jako suverénní stát přežít.
    NATO je sice dobrou institucí, ale dnes už nedostatečnou, protože jejím ústředním zájmem není EvropaKdo dnes říká, že to tak není, buď tyto zkušenosti nemá a nezná (což je vyloučené), anebo je má a zná velmi dobře i s jejich důsledky, a proto tím více hovoří. Už žádné nové středoevropské manifesty a samozvané mesiáše. Každý národ za sebe – ale v Evropě… Vědí to Poláci, kteří mají nejméně čtyři historické zkušenosti s vynuceným ne-evropanstvím, Maďaři i pobaltské národy.

To vše by se mělo stát náplní oslav letošního svátku vzniku Československa 28. října. A toto poselství by mělo být jasné a věcné, a nikoli kvůli parlamentním volbám o dva dny dříve formální. Jedno zajímavé heslo, které běží v těchto volbách, zní:

„Národ, který nectí své vlastní státoprávní tradice a ignoruje zkušenost svých předků, je jako strom, který nemá kořeny.“

Frantisek Heczko s uctou obcan ze Slezska 0:42 20.10.2013

Počet příspěvků: 23, poslední 22.10.2013 06:45 Zobrazuji posledních 23 příspěvků.