Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Politická korektnost a správnost jsou slepou cestou západní civilizace

  10:12
Rasismus je odpudivý a jeho viditelné projevy „právně špatně“, a tedy postižitelné, ale ať nikdo neotravuje lidi „kvazipovinnými“ rituály „antirasismu“, při jejichž ignorování na nich ulpí nálepka rasismu se všemi neblahými důsledky, jež z takového postoje vyplývají. Ústava má být „barvoslepá“ i „bezpohlavní“.

Lidská přirozenost není jen jedna. foto: Richard Cortés, Česká pozice

Občasný a zjevně žalostně neinformovaný sportovní divák se nestačí divit, ba přímo žasne! Co to tam ti hráči proboha provádějí? A za chvíli není pochyb, starý dobrý fotbal při některých zápasech se zahraničním prvkem „přibral“ na rituálech. Namísto aby hráči na úvod kopli do míče, padne „západní jedenáctka“ na koleno, zatímco ta naše – snad z pocitu zdrženlivosti před vnucenými a příliš velkými gesty – si jen ukáže na nášivku na dresu. Co udělali rozhodčí, jsem pro své ohromení nezpozoroval.

Ale to už také díky komentátorovi nejsem neinformovaný, ale snad až příliš zasvěcený divák, který se právě dozvěděl, že to nebyla ani svébytná varianta minuty ticha za někoho, kdo nedávno zemřel, ani uctění obětí přírodních nebo jiných katastrof, ale nějakou dobu standardní součást úvodu sportovních zápolení části západního světa, kdy se takto má vzdávat hold obětem rasismu a rasové diskriminace černošského obyvatelstva. Vše je vysvětleno, mysl ignorantova „ochytřena“, kopne se do míče a může se začít hrát fotbal…

Zelinářův „comeback“?

A fotbal se hraje, jakož ani život neustal, co však zůstalo, jsou otazníky v mysli. A s nimi se nevyhnutelně vracejí i vzpomínky na odpudivé doby normalizace, v nichž si vypečený a navenek striktně ateistický režim liboval v šikanování svých občanů tím, že je stále a opakovaně podroboval absurdním rituálům, jimiž měli potvrzovat své „politicky správné“ vyznání víry a ovšem i (a mnohem více) konformní loajalitu vůči falešným bohům nesmlouvavě vládnoucí moci.

Platilo to, co svého času polský aforista Stanisław Lec (1909–1966) lapidárně vyjádřil slovy „kdo složí hold, dostane žold!“ Proto se do oken vylepovaly vlajky okupační velmoci, kráčelo v májových a lampionových průvodech za různorodými, zdravý rozum potírajícími agitačními hesly a páchala z příkazu komunistů další nejrozmanitější možná zvěrstva na vlastní důstojnosti a svědomí.

Fotbal se hraje, jakož ani život neustal, co však zůstalo, jsou otazníky v mysli. A s nimi se nevyhnutelně vracejí i vzpomínky na odpudivé doby normalizace, v nichž si vypečený a navenek striktně ateistický režim liboval v šikanování svých občanů tím, že je stále a opakovaně podroboval absurdním rituálům, jimiž měli potvrzovat své „politicky správné“ vyznání víry a ovšem i konformní loajalitu vůči falešným bohům nesmlouvavě vládnoucí moci.

S nadčasovou platností tuto absurditu existenčním strachem vynucených rituálů nezachytil nikdo jiný než Václav Havel (1936–2011) ve své úvaze o zelináři, který si do své výlohy vedle skrovného lákadla socialistického zboží vyloží i heslo „Proletáři všech zemí, spojte se!“ V brilantní analýze se Havel dále ptá, proč to činí, co tím chce světu sdělit.

A nenalézá než odpovědi, že hybnou silou prodavačovy motivace je bezedný strach z jinakosti, jež by ho mohla přivést do problémů, proto raději volí přetvářku a konformitu, za jejichž cenu mu vládnoucí režim udělí požehnání k nerušenému užívání statků jeho drobné všednodennosti.

Proč to všechno píši? To snad chci srovnávat nesrovnatelné a položit rovnítko mezi tlak totalitních režimů drtících do nenávratna jednotlivcův život a rituálem vyjadřujícím úctu k obětem rasové diskriminace? To chci vážně tvrdit, že se jeho prostřednictvím plíživě vrací existenční či snad dokonce existenciální strach Havlova zelináře?

Zkušenost komunismu

„Ano i ne“. „Ne“, protože to, co s jednotlivcem může brutálně provést nikým, a tedy ani soudní mocí nekontrolovaný stát se s tím, co dokáže tlak „správně uvědomělé společnosti“, nedá srovnávat. To však neznamená, že v naposledy zmíněném případě jde o nezávažnou legraci. Takový soudem očištěný, leč „presumpcí viny“ od „vědoucích lidí“ obtěžkaný americký filmový režisér Woody Allen by mohl vyprávět. A také ve své knize Mimochodem vypráví, a s ním i další…

Dostáváme se tak sledováním zelinářova „aktu podvolení“ k mnohem širšímu fenoménu „politické korektnosti“, z nějž jsou „nové rituály“ odvozeny. K něčemu, co by, striktně vzato, nemělo v právním státě, jak si jej na osudu vyvzdorovalo západní společenství euratlantické civilizace, existovat. Protože takový stát může znát jen to, co je „právně špatně“, ale nic jiného jej ve vztahu k jednotlivci nemá, a dokonce přímo nesmí zajímat. A už vůbec ne nějaké „politicky správně“!

Stát může znát jen to, co je „právně špatně“, ale nic jiného jej ve vztahu k jednotlivci nemá, a dokonce přímo nesmí zajímat. A už vůbec ne nějaké „politicky správně“! Pokud nás něco dlouhá a neblahá zkušenost komunismu naučila, pak to, že hromadné a s automatickou samozřejmostí vnucované rituály jsou často zdrojem pokrytectví a frustrace, jež se vybije tak, že věci jsou nakonec horší, než byly.

Jak o tom „mimochodem“ smýšlí i naše Ústava: „Každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.“ Stát tedy snad stále naše politické náhledy nezajímají, leč to neznamená, že se nemohou ocitnout pod drobnohledem nové a samozvané ideologické policie, jíž už podle všeho mnozí jednotlivci na západ od našich hranic účty ze svého jednání a myšlení skládat musejí. A pokud ne skládat účty, pak ji alespoň nemohou nebrat v úvahu, a už to je dostává pod tlak, jenž by měl být nepřípustný.

Zkrátka a dobře, rasismus je odpudivý a jeho viditelné projevy „právně špatně“, a tudíž postižitelné, ale ať nikdo neotravuje lidi „kvazipovinnými“ rituály „antirasismu“, při jejichž ignorování na nich okamžitě ulpí nálepka rasismu se všemi neblahými (i existenčními) důsledky, jež z takového postoje vyplývají. Zopakujme to raději ještě jednou – „nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá“. Ani fotbalista! Pokud to tak cítí, nechť poklekne nebo si ukáže na nápis na dresu, ale pokud nechce, nechť se o to vůbec nestará.

Ve své hlavě (a do té by mu neměl nikdo vkládat jako kukaččí vejce vlastní podezření) může být mnohem větším odpůrcem rasismu než všichni ti na kolenou. Pokud nás totiž něco dlouhá a neblahá zkušenost komunismu naučila, pak to, že hromadné a s automatickou samozřejmostí vnucované rituály jsou často zdrojem pokrytectví a frustrace, jež se vybije tak, že věci jsou nakonec horší, než byly. Nebyla to kolébka „politické korektnosti“, jež si v neposlední řadě i v reakci na její excesy za svého prezidenta zvolila takový nechutný exemplář, jako byl a je Donald Trump?

Právo lišit se

V atmosféře současného hysterického vynucování podřizování se „politicky správným rituálům“ je zajímavé, že v mnohem vlastenecky vypjatější situaci druhé světové války Nejvyšší soud USA v případu West Virginia State Board of Education v. Barnette v roce 1943 rozhodl, že školní děti nemají povinnost vzdávat poctu americké vlajce (případ se nijak překvapivě týkal dětí Svědků Jehovových). Soud dovodil, že první dodatek federální Ústavy obsahující ustanovení o svobodě projevu zahrnuje i „svobodu neprojevovat se“.

Stát musí přiznat právo „lišit se“ i v symbolicky podstatných věcech, jako je vzdávání pocty klíčovému státnímu symbolu, natolik důležitému v době válečného konfliktu. A pokud toto „nevzdávání pocty“ platí o státních symbolech, tím spíše o nových rituálech „politické správnosti“.

Sympaticky to dal ve zdůvodnění rozsudku též do souvislosti s právem „odlišovat se“, které by nemělo valného smyslu, pokud by bylo vztažené jen na nepodstatné věci. Stát musí přiznat právo „lišit se“ i v symbolicky podstatných věcech, jako je vzdávání pocty klíčovému státnímu symbolu, natolik důležitému v době válečného konfliktu. A pokud toto „nevzdávání pocty“ platí o státních symbolech, tím spíše o nových rituálech „politické správnosti“.

Je-li totiž symbol „zkratkou od mysli k mysli“ (jak jej v témže rozhodnutí Nejvyšší soud USA definuje), pak základním předpokladem jeho fungování musí být mysl svobodná, vnitřně souhlasící a prostá sebemenšího nejen státního, ale i společenského tlaku. Jenže právě ten je nyní zcela nemístně „politickou korektností“ vykonáván.

Není za ním naštěstí dosud síla občanům „správná stanoviska“ předepisujícího státu, ale zjevně ani ta „slabá síla“ hrozivě trvalého působení nátlaku od „správně a lépe vědoucích elit“ části společnosti není bez významu, když může vést (a nejsou to ojedinělé případy) ke ztrátám zaměstnání či i sebevraždám těch, kteří odsudek a následnou ostrakizaci nevydrželi.

Nevytvářet atmosféru společenské hysterie

Přitom „politicky správné“ z hlediska důsledně právního státu nesmí existovat. Něco může být na základě tragické zkušenosti některých zemí prohlášeno za „politicky špatné“, což se následně legitimně přetaví i v „právně špatné“ (podpora totalitních ideologií jako komunismus či nacismus), vše ostatní takto nevymezené si je v nároku na „politickou správnost“ rovnocenné, a nemá komukoliv cokoliv v tomto ohledu předepisovat. V žádném případě názory, tím méně dokonce rituály…

Samozřejmě si přitom máme plné právo nadále myslet, že jedině to naše politické vyznání je správné, a třeba i za ně bojovat a přesvědčovat o něm druhé, ale v rovině volebního úspěchu a prosazení priorit politického programu zásadně neutiskujícího, a především nevychovávajícího druhé (ponechávajícího jim právo na jejich nesouhlas a odlišnost) to musí končit.

Pokud se někdy „politická korektnost“ definuje jako „ideologie, která klasifikuje určité skupiny lidí jako oběti, které potřebují ochranu před kritikou“, pak ten, kdo v to věří, nechť si to i žije, ale nevytváří atmosféru společenské hysterie a nátlaku na ty, kdo to tak nevnímají, a hodlají si své právo kritiky „kohokoliv“ nadále podržet. A už vůbec se nemíní kát za to, že jsou muži, bílí muži či dokonce staří bílí muži.

Pokud se tedy někdy „politická korektnost“ definuje jako „ideologie, která klasifikuje určité skupiny lidí jako oběti, které potřebují ochranu před kritikou“, pak ten, kdo v to věří, nechť si to i žije, ale nevytváří atmosféru společenské hysterie a nátlaku na ty, kdo to tak nevnímají, a hodlají si své právo kritiky „kohokoliv“ nadále podržet. A už vůbec se nemíní kát za to, že jsou muži, bílí muži či dokonce staří bílí muži.

Vždyť „staří bílí muži“ byli konkrétně třeba v této zemi svého času „mladí bílí kluci“, co byli oběťmi komunistického režimu, který je permanentně šikanoval zákazy a příkazy, a o svobodě a důstojnosti občana, jíž se pod ochranou soudní moci těšil každý černoch či žena západně od železné opony, si mohli nechat jen zdát. Ba byli na tom s ohledem na nevyhnutelnost vojenské služby, fakticky se rovnající zavření do zpravidla dvouletého vězení (kde šlo při troše smůly přijít i o zdraví či o život), i hůře než místní ženy.

A udělali si snad z toho, že nesporně byli oběťmi „celoživotní program“, nárok být vyňati z jakékoliv kritiky? A to má teď někdo tu neskutečnou drzost hraničící s naprostou stupiditou po nich chtít, aby se už jen za fakt, že jsou muži, omlouvali?

Nedotknutelnost před kritikou

Možná by to šlo říct i tak, že život není spravedlivý, a pro rovnost lidí v osudovém předurčení pro šťastný život smysl dokonce naprosto postrádá. A do role oběti se z pozice toho, kdo si domněle vytáhl při svém narození zaručeně šťastnou kartu, se pak lze dostat až nečekaně snadno. Takové židovské děti narozené do bohatých evropských rodin třeba na počátku třicátých let 20. století by mohly (či žel spíše nemohly) vyprávět.

Nemá, jinými slovy, smysl hádat se, kdo je větší oběť, a z této pozice si činit nárok na nedotknutelnost před kritikou. Nejde to objektivně změřit a dělá to jen zlou krev, protože mnozí to „zásadní přesvědčení druhého“ nikdy neuznají. Proto stěží mohu po někom, kdo kvůli prostorové či generační vzdálenosti nikdy do hloubky nepochopí, co to bylo „být obětí“ všemocné lži vládnoucího komunismu, chtít, aby mi za to specificky ustavičně vzdával úctu.

Nemá, jinými slovy, smysl hádat se, kdo je větší oběť, a z této pozice si činit nárok na nedotknutelnost před kritikou. Nejde to objektivně změřit a dělá to jen zlou krev, protože mnozí to „zásadní přesvědčení druhého“ nikdy neuznají.

Ani já neočekávám, že po mně někdo bude požadovat, abych byl někomu nepřestajně povinován zvláštní pozorností, že má černou pleť, či za to, že je žena. Přitom chápu, že je v obou zmíněných případech zkušenost dlouhodobé diskriminace, a že pokud tento stav v některých ohledech trvá, je nutné učinit vše, aby byl co nejdříve napraven. Ničemu ale nepomůže, pokud s tím půjde mediální hysterie, která bude chtít povinné rituální pokání po každém, kdo do dané znevýhodněné skupiny nespadá.

Naopak, lidé už ze své podstaty bytostně nesnášejí nátlak, často těžce bojují s vlastními předsudky a zlými myšlenkami (a kdo je občas nemá?), a pokusy činit z nich falešné anděly je nejspíše promění v reálné ďábly, kteří si s chutí zaútočí na ty, před kterými se mají kořit už jen proto, aby si dokázali „svou svobodu“!

Zejména když „znevýhodnění“, dobře si vědomí svého aktuálního „zvýhodnění“ a také plně věrní slabostem lidské povahy třeba navíc neodolají, aby si s někým, koho neradi, vyřídili účty tím, že tu ho obviní z neexistujícího sexuálního nátlaku, tu z neexistující rasistické urážky. Vždyť pokušení zničit nepřítele je v uměle vytvořené atmosféře hysterického (sebe)mrskačství sladké, a té přímo k tomu zvoucí snadnosti se obtížně odolává.

Jen sobě rovní občané

Žádná „politická správnost“ v právním státě nesmí být vyzvednuta na piedestal, z nějž bude vydávat rozkazy k následování a provádění svých rituálů, protože to je cesta do pekel. Paradoxně se je třeba vrátit k tomu, co ve svém nesouhlasném stanovisku vyjádřil soudce Nejvyššího soudu USA John Marshall Harlan (1833–1911) v případu Plessy v. Ferguson z roku 1896 (skandálně potvrdil ústavnost rasové diskriminace), když řekl, že Ústavamá být „barvoslepá“. A stejně by měla být i „bezpohlavní“.

Žádná „politická správnost“ v právním státě nesmí být vyzvednuta na piedestal, z nějž bude vydávat rozkazy k následování a provádění svých rituálů, protože to je cesta do pekel. Ústava by měla stejně jako celý právní řád znát jen sobě rovné občany a při jejich odlišení v této rovnosti zohlednit jen to, o čem právo výslovně hovoří (například věk).

Měla by stejně jako celý právní řád znát jen sobě rovné občany a při jejich odlišení v této rovnosti zohlednit jen to, o čem právo výslovně hovoří (například věk). „Politická správnost“ je (a doufejme, že jen dočasný) omyl a slepá cesta západní civilizace, která by nás v žádném případě neměla vehnat do náruče „východních despocií“, jež na práva svých občanů pro zjednodušení zvysoka „kašlou“.

Zároveň by však měla i vést k sebevědomému ohrazení se proti všem jejím stoupencům, nutně „fanatikům abstraktního projevu“ („utopistům v praxi“), jak na adresu některých nadčasově zaslepených (a tehdy konkrétně „mírově“ a feministicky zaměřených) „západních aktivistů“ píše Václav Havel ve svém textu Anatomie jedné zdrženlivosti z roku 1985: „Vidí jen svůj sen o tom, jaké by vše jsoucí mělo být a kam by mělo směřovat.“ Proto se i rozhodnou „svůj projekt světu – samozřejmě v jeho zájmu – násilně vnutit“.

S tím nelze souhlasit, proto požadujme nejen volnost fotbalistů od vnucených umělých rituálů, ale nenechme si vzít ani svobodné kritické myšlení bez vestavěných bariér pro nás pro všechny!

Šárka Hamrusová: Díky laktační poradkyni jsem si přestala myslet, že je chyba ve mně
Šárka Hamrusová: Díky laktační poradkyni jsem si přestala myslet, že je chyba ve mně

Šárka chtěla kojit. Chvíli to ale vypadalo, že se jí to nepodaří. Díky správně zvolené laktační poradkyni nakonec dosáhla úspěchu. Poslechněte si...