Politici soudní moc jen tak ze spárů nepustí

Ztratit vliv na justici si politici nemohou dovolit – hrozí, že proklamace o boji proti korupci, padni komu padni, by soudy mohly vzít vážně.

Jan Schneider 31.10.2011
Ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil by preferoval, aby v Nejvyšší radě soudnictví, která by měla přispět k emancipaci soudní moci, měli soudci pouhou třetinu. Druhou třetinu by dodala moc výkonná a třetí moc zákonodárná. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil by preferoval, aby v Nejvyšší radě soudnictví, která by měla přispět k emancipaci soudní moci, měli soudci pouhou třetinu. Druhou třetinu by dodala moc výkonná a třetí moc zákonodárná. | foto: © ČTKČeská pozice
Ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil by preferoval, aby v Nejvyšší radě soudnictví, která by měla přispět k emancipaci soudní moci, měli soudci pouhou třetinu. Druhou třetinu by dodala moc výkonná a třetí moc zákonodárná.

„Hledání cesty k důvěryhodnému výkonu spravedlnosti“ nešlo načasovat lépe. Pod tímto mottem se uskutečnilo Justiční fórum 2011, které připravila česká pobočka organizace Transparency International spolu s Ústavně právním výborem Senátu. Termín: úterý 25. října, den poté, co byl naplno konfrontován stav českých justičních orgánů se švýcarskými, jež vyšetřují kauzu privatizace Mostecké uhelné společnosti. V ní naše trestněprávní orgány neshledaly žádnou trestnou činnost a nikdo se údajně necítí být poškozený.

Švýcarský metr je velmi dobrým argumentem, že pokud sílí hlasy po důsledné nápravě české justice, nejde jen pocit. Tuto potřebu ostatně vyšperkovalo jen několik dní před zmíněným fórem státní zastupitelství, které odejmulo specializované protikorupční policii vyšetřování kauzy, v níž je člen vlády Miroslav Kalousek podezřelý z korupce, a přidělilo ji krajské kriminálce.

Jsou pilíře demokracie rovnomocné?

Nejžhavější spor se týká emancipace soudní moci od moci výkonné a zákonodárné. Tyto tři základní pilíře demokracie musejí být rovnomocné, jinak to s demokracií bude nahnuté, obrazně i doslova. Emancipace se viditelně koncentruje do otázky soudcovské samosprávy, která by měla být zaštítěna Nejvyšší radou soudnictví (NRS).

Jak na fóru uvedla předsedkyně Nejvyššího soudu Iva Brožová, nezbytnost vzniku NRS je dána nálezem Ústavního soudu již z roku 2002, který konstatoval nedostatečné zastřešení soudní moci (není jím ani vedení Nejvyššího soudu, ani vedení Nejvyššího správního soudu, ani obě vedení dohromady). Jenže naše moc výkonná a zákonárná nález Ústavního soudu dlouhodobě frapantně nerespektuje, čímž vydatně přispívá k destrukci právního vědomí. Podobné soudní rady přitom existují po celé Evropě, takže Česko je v tomto směru kulturně-civilizační anomálií.

Jen evoluční krok – k zaříznutí?

Současný návrh na vznik NRS, ministrem spravedlnosti Jiřím Pospíšilem označený jako maximum, čeho soudci mohou dosáhnout, skládá osmnáctičlennou radu z jedné poloviny ze soudců (dva předsedové nejvyšších soudů plus sedm soudců volených soudci) a z druhé poloviny z politiků (po třech by jmenovala vláda, sněmovna a Senát). Pospíšil by dokonce preferoval složení rady, kde by měli soudci pouhou třetinu (druhou třetinu by dodala moc výkonná a třetí moc zákonodárná).

Budou mít soudci recipročně třetinové zastoupení ve vládě a ve vedení zákonodárných sborů?Z toho povstává logická otázka (vycházející z předpokladu rovnomocnosti tří pilířů demokracie): Bude se také recipročně počítat se zastoupením soudců ve vládě a ve vedení zákonodárných sborů? Analogicky Pospíšilově návrhu by tam museli mít soudci vyhrazenu třetinu míst!

Exekutiva toto řešení slabé rady nadané malými pravomocemi nazývá „evolučním“ krokem. Uvidíme, říkají přidrzle politici, zda se tato rada, po níž soudci tolik touží, osvědčí. Nemusíme být proroky, abychom došli k závěru, že taková rada je, lidově řečeno, na dvě věci. Přesně to pak s úlevou oficiálně zkonstatují politici, a radu jako zbytečnou zaříznou. Upřímně řečeno, takovou radu ani nemusejí vytvářet, neboť je to již z návrhu bastard: stanoviska a rozhodnutí moci výkonné a zákonodárné by jejich zástupci vydávali jako stanoviska a rozhodnutí samosprávy moci soudní.

Hlavně ne padni komu padni!

Je evidentní, že politici nehodlají moc soudní pustit ze svého vlivu. Jako sláma z bot z toho přitom čouhá, že si to prostě „nemohou dovolit“, neboť hrozí nebezpečí, že by soudy vzaly vážně třeba proklamace o boji proti korupci, padni komu padni. Politici přitom jedním dechem proklamují, že do moci soudní nezasahují, takže by její osamostatnění bylo vlastně jen formalitou, která by jim mohla být srdečně jedno... Nebo snad chtějí vystupovat jako jakási „pojistka“ proti tomu, aby ten třetí pilíř demokratického systému „nezvlčil“? Ausgerechnet tito politici kvalit většinou neblaze proslulých, pokud vůbec jakých?

Politici nebudou vždy jen „nahoře“, budou i v opozici. A pak se jim nestranná justice může setsakra hodit.Dle Ivy Brožové musejí v NRS soudci převažovat, jinak bude rada zpolitizovaná. To dává smysl, uvážíme-li, že rada coby špička samosprávného soudnictví by sice neovlivňovala výši své rozpočtové kapitoly, ale jinak by ovlivňovala všechny provozní, personální a kariérní záležitosti soudců a soudů.

Pointu procesu emancipace justice vystihl čestný prezident Soudcovské unie ČR Jan Vyklický – zdůraznil, že by ji měli přivítat sami politici! Nebudou totiž vždy jen „nahoře“, budou i v opozici. A pak se jim nestranná justice může setsakra hodit. Jak poznamenal bývalý státní zástupce, nyní senátor Miroslav Antl: Pomineme-li otázku rozpočtu, politici by měli justici vytvořit legislativní rámec činnosti. A tečka. Už nic víc, žádné proklamace o „politické podpoře justice“! Nechat ji být, ruce pryč!

O nejmocnější instituci v zemi a politické kultuře

Z určitého hlediska je nejmocnější státní zastupitelství. Rozhodne-li se někoho trestně stíhat, potrápí ho velmi, a třeba i zbytečně. Rozhodne-li se však někoho nestíhat, může to být sám Herodes, ale před soudem nestane. A mnozí naši politici to vědí z vlastní zkušenosti.

I systém státního zastupitelství by bylo vhodné doplnit nejvyšší radou; měla by však charakter pouze poradníJak z této situace vyjít se ctí? Prezidentka Unie státních zástupců Lenka Bradáčová řešení naznačila, panuje však obava, že její slova budou znít politické reprezentaci nesrozumitelně. Mluvila totiž o politické kultuře. V Německu může dát ministr spravedlnosti státnímu žalobci pokyn. Nikdy v historii však žádný ministr této pojistky nevyužil a má se za to, že by to zřejmě byla asi poslední věc, kterou by udělal (a kdoví, zda nejen on, ale i celá vláda). Německé zákony tak mohou být díky tamní politické kultuře stručné – a funkční. Politici totiž ctí duch zákonů, což je opět možná pro někoho pojem docela čerstvý. I systém státního zastupitelství by bylo vhodno doplnit Nejvyšší radou, která by však – vzhledem k začlenění státního zastupitelství do rezortu spravedlnosti – měla charakter pouze poradní.

Většina státních zástupců míní, že by bylo vhodné vybudovat řadu specializovaných orgánů činných v trestním řízení, od policie, přes státní zastupitelství až po soudy. Bradáčová sice jako ctitelka konzervativní justice nemá ráda výjimky, které narušují systém, nicméně i ona připouští, že v současné době by vytvoření „speciálů“ smysl mělo, už jenom z hlediska funkční centralizace informací a pravomocí.

Nezávislost, či nestrannost?

Ještě o jednom zajímavém tématu se na Justičním fóru diskutovalo: o pojmu soudní nezávislosti, ať osobní, či institucionální. Například Lenka Bradáčová by „nezávislost“ pro její významové vyprázdnění nahradila pojmem „nestrannost“. Dle Jana Vyklického je nezávislost pouze funkčním předpokladem k dosahování hodnot vyšších, jež jsou samou podstatou slova „justice“. A zde cítíme již samy starobylé základy naší civilizace, zčásti pozapomenuté, zčásti překryté někdy z nepochopení, někdy úmyslně. Základy postavené na dosahování spravedlnosti, k němuž je svoboda (zde „nezávislost“) podmínkou nutnou, nikoliv však postačující. Neboť, jak tradice připisuje Sókratovi, „bohatí žádají svobodu, chudí spravedlnost“.

Je zřejmé, že obavy politiků z osamostatnění justice jsou liché. V horším postavení, než nevyvázána z područí politiky, být již nemůže. Soudci nadto prokazují, že jako stav disponují vlastními kapacitami k očistě a kultivaci této branže, jen musejí mít kromě odpovědnosti i příslušné pravomoci. Stojí za to vyvinout veřejný tlak, aby soudci (a podobně i státní zástupci) mohli bez vnějšího zasahování skutečně ukázat sami za sebe, co v nich je. Pak by se mohla i naše justice přiblížit k onomu „švýcarskému metru“.