Polemika o ÚSTR: Chce to více fundované kritiky

Zřejmě má dojít k transformaci jakžtakž fungujícího ústavu do stavu naprosté bezvýznamnosti jako na Slovensku, domnívá se Jakub Jirsa.

 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © ČESKÁ POZICE, Richard CortésČeská pozice

Za téměř šest let své existence má Ústav pro studium totalitních režimů (ÚSTR) po středečním odvolání Daniela Hermana (a jmenování Pavly Foglové) již pátého ředitele. Ředitele ÚSTR přitom volí ta samá rada, jejíž členové Hermana odvolali. Buďto je tedy rada opakovaně neschopná při výběru kandidátů, nebo prostě její členové plní politické zadání, se kterým do ní byli Senátem zvoleni.

V kritice fungování ÚSTR zaznívají opakovaně tyto námitky:

  • Zaujatý, ideologický či dogmatický přístup ústavu, s tím spojená nedostatečná vědecká úroveň, která je dána tím, že jde o prebendu pro nedostudované děti disidentů a jejich kamarádů.

V naprosté většině případů se v kritice nedočteme nic jiného. Například se nedozvíme, v čem se zaujatý či ideologický přístup projevuje, která publikace prokazuje známky nedostatečné vědecké úrovně (v případě vědeckých publikací) a která kniha vychází z nedostatečného výzkumu. Zvědavý čtenář se ani nedozví, který prominentní hošík či dívčina mají v ústavu své teplé místečko.

Například název článku Přemysla Houdy na ČESKÉ POZICI Proč je ÚSTR spíše hlasatelem dogmatu než vědeckou institucí jako kdyby naznačoval, že text podá pro toto přesvědčení nějaké důvody či vysvětlení. Bohužel, čtenáři se dostane pouze úvahy o hovně.

O větě Daniela Hermana

Přemysla Houdu pobouřila jedna věta Daniela Hermana natolik, že ji citoval dokonce ve dvou článcích. Herman říká, že by se jednotlivé postoje lidí žijících za komunismu neměly „zakrývat nějakými vědeckými či pseudovědeckými snahami či kategoriemi“. Houda poněkud nelogicky chápe „vědecký“ a „pseudovědecký“ v Hermanově větě jako synonymum. Tento nefér tah ponechám stranou, zajímá mě jen ta část o „vědeckém“. Na rozdíl od Přemysla Houdy nevidím do mysli Daniela Hermana, abych byl schopen plně rekonstruovat jeho intence, které pak Houda razantně kritizuje. Omezím se tedy jen na jednu možnou interpretaci Hermanovy věty.

Zajisté si lze představit následující argumentaci:

  1. Ústav pro studium totalitních režimů je vědeckou institucí.
  2. Oprávněním pro existenci ústavu je jeho vědecký charakter a výstupy.
  3. Skutečnost je objektivní, respektive vědecké soudy o skutečnosti jsou objektivní.
  4. Morální hodnoty jsou subjektivní, respektive hodnotící, morální soudy jsou subjektivní.
  5. Nic nemůže být zároveň subjektivní a objektivní.
  6. Vědecké zkoumání skládající se z vědeckých soudů je tedy prosté hodnotících soudů.
  7. Výstupy ústavu buď nejsou prosté hodnotících soudů nebo jsou alespoň příliš návodné k hodnotícím soudům.
  8. Proto výstupy ústavu nejsou vědecké.
  9. Takže ústav pozbývá své oprávnění, viz (2).
  10. A neplatí (1), ústav není vědeckou institucí.

Setkal-li se Daniel Herman s podobnou argumentací, pak chápu, proč se domnívá, že „vědecké snahy“ mohou vést k zastření našeho pohledu na minulost. Pokud bereme (1) a (2) jako pracovní hypotézy, lze problematizovat každé ze zbývajících tvrzení (3), (4), (5), (6) a (7). Seriózní diskuse o těchto otázkách by prostě musela být mnohem podrobnější. Takto obecně řečeno mi jde především o (mezi)závěr (6).

Skrývá-li se za „vědeckým nárokem“ snaha očistit náš přístup k minulosti od hodnotících soudů, pak chápu, proč se Herman těmto snahám bránil

Pokud otevřete například knížku Timothy D. Snydera Bloodlands, najdete poměrně dost hodnotících výroků a ještě více výroků, které jsou k hodnotícím soudům více než návodné. Nicméně jsem se ještě nesetkal s recenzí, která by danou knihu označila za nevědeckou (upozornění pro všechny, kteří nepokládají historii a obecně společenské či humanitní vědy za vědy: ok, ale to je na trochu jinou diskusi).

Skrývá-li se za „vědeckým nárokem“ snaha očistit náš přístup k minulosti od hodnotících soudů, pak chápu, proč se Daniel Herman chtěl těmto snahám bránit. Stejně tak chápu, proč se tento přístup mnoha lidem líbí. Hodnotící soudy o minulosti jsou zajisté ošemetná věc, ale nevidím důvod, proč se jich en bloc vzdávat. Například, i když mohu chápat „objektivní“ souvislosti otrokářství, chci tvrdit, že otrokářství je, eufemisticky řečeno, hodné odsouzení a toto hodnocení při popisu otrokářství chápu naroveň výroku o ročním obratu otrokářských plantáží.

O kritice ÚSTR

Obecná a vágní kritika ústavu zaznívá i od některých členů rady ústavu. Jejich krátkodobou snahou nejspíš bylo odvolání ředitele Daniela Hermana. Dlouhodobě má zřejmě dojít k transformaci jakžtakž fungujícího ústavu do stavu naprosté bezvýznamnosti jako na Slovensku, případně až k jeho zrušení.

Například radnímu Lukáši Jelínkovi vadí, že „ústav se vůbec nevěnuje výzkumům normálních dnů tehdejšího režimu“ (Respekt 14/2013, s. 37).  Zákon 181/2007 Sb. o Ústavu pro studium totalitních režimů vymezuje:

  • V odstavcích a) a b) tematickou oblast badatelské činnosti ústavu na zkoumání a nestranné hodnocení doby nesvobody a komunistické totalitní moci, zkoumání antidemokratické a zločinné činnosti orgánů státu (...) a analýzy příčin a způsobu likvidace demokratického režimu v období komunistické totalitní moci.
  • Podle odstavce c) má ústav získávat a zpřístupňovat veřejnosti dokumenty vypovídající o době nesvobody a období komunistické totalitní moci, zejména o činnosti bezpečnostních složek a formách pronásledování o odporu. Zbylé tři odstavce popisují archivářskou a dokumentační funkci ústavu, následují dva odstavce o spolupráci se zahraničními institucemi.

Požadavek radního Jelínka nemá oporu v zákoně, kterým se ústav řídí a který Jelínek asi vůbec nečetl. Pokud mu vadí absence historického bádání o každodenním životě, měl by se obrátit na některý z historických ústavů na Univerzitě Karlově či Akademii věd ČR. Tematická oblast zkoumání ÚSTR je explicitně zacílena na bezpečnostní problematiku a zločinnou činnost komunistické státní moci.

Ještě absurdnější jsou důvody kritiky radního Michala Uhla: „Už název ústavu je špatný. Někteří historikové se přiklánějí k názoru, že třeba v osmdesátých letech už tu žádná totalita nebyla, byl tu jen autoritářský režim.“ Je zajímavé, že řešením podle Uhla neměla být změna názvu ústavu, ale odvolání jeho ředitele.

Jak jsem již psal, ÚSTR je opakovaně kritizován jako trafika pro děti bývalých disidentů. Navíc sociální demokracie opakovaně opakuje, že jí jde o depolitizaci ústavu. Zvolením Lukáše Jelínka a Michala Uhla do rady ústavu se však ukazuje, že je to především sociální demokracie, která radu a ústav vnímá jako svoji politickou trafiku.

Zvolením Jelínka a Uhla do rady ústavu se ukazuje, že je to především ČSSD, jež radu a ústav vnímá jako svoji politickou trafiku

Jedinou „odbornou“ kvalifikací Lukáš Jelínka je jeho magisterské studium politologie. Místo v radě obdržel poté, co dělal „podrž tašku“ několika významným sociálnědemokratickým politikům a vedl sociálnědemokratický think-tank Masarykovu demokratickou akademii. Ještě úsměvnější je zvolení Michala Uhla, kterého (zřejmě kromě slíbené věrnosti straně) kvalifikuje jen to, že jeho otec se dlouhá léta kamarádí s Petruškou Šustrovou.

Ať kritici cílí konkrétně

Pro zpestření případné diskuse zde uvádím odkaz na personální obsazení ústavu včetně vědecké rady, které je dle zákona č. 181/2007 Sb. odborným poradním orgánem ředitele pro badatelskou činnost ústavu. Pokud je tedy činnost ústavu ideologická a nevědecká, selhává tato rada. Čtenáři, kteří na ÚSTR ve svých komentářích tak nadšeně nadávají, jistě obratem odhalí vědecké nedostatky jejích členů

Stejně tak laskaví čtenáři zajisté konkrétně sdělí, kdo z následujících zaměstnanců neodvádí práci, za kterou je placený, případně kde se projevuje ideologičnost daného pracovníka (prosím demonstrovat na konkrétních příkladech, obecné řeči zazněly mnohokrát). Jmenné obsazení jednotlivých složek ústavu se zobrazí po kliknutí na následující odkazy:

Vedení ústavu, odbor zkoumání totalitních režimů, odbor ediční, odbor informatiky a digitalizace, odbor ekonomiky a provozu

V minulém roce ÚSTR publikoval či se podílel na publikaci mimo jiné následujících textů. Opět budu čtenářům vděčný za konkrétní ukázky ideologického, nevědeckého přístupu a šlendriánství:

  • osm čísel časopisu Paměť a dějiny
  • čtyři čísla recenzovaného časopisu Securitas Imperii
  • Bárta, Milan; Břečka Jan; Kalous Jan: Demonstrace v Československu v srpnu 1969 a jejich potlačení. ÚSTR, Praha 2012, 1. vydání, váz., 336 str., ISBN 978-80-87211-73-1
  • Jaroslav Čvančara: Děti nepřátel Říše. Osudy Svatobořických dětí. ANLET, ÚSTR, 1. vydání, brož., 64 str., ISBN 978-80-905329-0-8 (ANLET), ISBN 978-80-87211-65-6
  • Ladislav Kudrna: První vietnamská válka na pozadí osudu Ladislava Charváta. Academia, ÚSTR, 1. vydání, váz., 360 str., ISBN 978-80-200-2198-4 (Academia), ISBN 978-80-87211-67-0 (ÚSTR)
  • Natalia Gorbaněvská: Poledne. Torst, ÚSTR, Praha 2012, 1. vydání, váz., 312 str., ISBN 978-80-7215-442-5 (Torst) ISBN 978-80-87211-66-3 (ÚSTR)
  • Jan Rychlík: Češi a Slováci ve 20. století. Spolupráce a konflikty 1914–1992. Vyšehrad, ÚSTR, vydání ve Vyšehradu první, váz., 677 str., ISBN 978-80-7429-133-3 (Vyšehrad), ISBN 978-80-87211-59-5 (ÚSTR)
  • Kalous, Jan; Kocian Jiří (eds.): Český a slovenský komunismus (1921–2011). ÚSD AV ČR, ÚSTR, Praha 2012, 1. vydání, brož., 459 str., ISBN 978-80-7285-156-0 (ÚSD AV ČR), ISBN 978-80-87211-70-0 (ÚSTR)
  • Solitér. Pocta historikovi Václavu Veberovi. ÚSTR, Praha 2012, 1. vydání, brož., 418 str., ISBN 978-80-87211-69-4
  • Kolektiv autorů: Vysokoškoláci o totalitě II. Sborník oceněných studentských prací. ÚSTR, Praha 2012, 1. vydání, brož., 373 str., ISBN 978-80-87211-61-8
  • Kolektiv autorů: Válečný rok 1941 v československém domácím a zahraničním odboji. ÚSTR, Praha 2012, 1. vydání, brož., 180 str., ISBN 978-80-87211-60-1
  • Kristian Feigelson, Petr Kopal (eds.): Film a dějiny 3. Politická kamera – film a stalinismus. ÚSTR, Casablanca, 2012, 1. vydání, váz., 564 stran, ISBN 978-80-87292-15-0 (Casablanca), ISBN 978-80-87211-58-8 (ÚSTR)
  • Vladimír Bukovskij: A vítr se vrací. Příběh disidenta. Volvox Globator, ÚSTR, Praha 2012, 1. vydání, váz., 375. str., ISBN 978-80-7207-864-6 (Volvox Globator), ISBN 978-80-87211-72-4 (ÚSTR)
  • Danica Valenová: Nic nedává, kdo nedá sám sebe. Deník 1945–1960. Ústav pro studium totalitních režimů, Praha 2012, 1. vydání, brož., 247str., ISBN 978-80-87211-68-7
  • „Hnědá kniha“ o procesech s českým undergroundem. ÚSTR, Praha 2012, 1. vydání, váz., 515 str., ISBN 978-80-87211-74-8
  • Behind the Iron Curtain No. 2/2012

Ústav dále pořádá a spolupořádá výstavy a různé pedagogické akce. A upřímně řečeno nevím, oč by byla situace lepší, kdyby výše uvedené publikace nevyšly, nebo členové ústavu nejezdili po školách s přednáškovými a diskusními pořady. Netvrdím, že ÚSTR je vynikající výzkumný ústav a je možné, že jeho kritika je i do značné míry oprávněná. ÚSTR má své nemalé problémy, které ne vždy umí řešit. Pokud by se však tato instituce měla reformovat až k bezvýznamnosti či rovnou dokonce rušit, mělo by se tak dít na základě věcných a konkrétních důvodů, nikoli na základě ideologického blábolení.