Ceska Pozice

Polemika nad případem Putna: Vítejte v Jochově Konzervatistánu!

Zatímco děti obvykle prosazují jednu Pravdu, dospělí vědí, že společnost sdílejí s často úplně odlišnými protějšky. Musejí se s nimi proto shodnout na obecném kooperativním rámci, aby mohli naplňovat své individuální životy. Znakem dospělosti je přijetí této plurality. Pane Jochu, nadešel čas, abyste také dospěl, píše v polemické reakci politolog Ondřej Císař.

foto: © IsifaČeská pozice

Spor o (ne)jmenování docenta Martina C. Putny profesorem vyvolal mimo jiné diskusi mezi stoupenci liberalismu a konzervatismu i na stránkách ČESKÉ POZICE. Na zamyšlení politologa Ondřeje Císaře, které jsme publikovali pod názvem Nad „případem Putna“: Budoucnost Česka je ohrožena jeho vlastní konformitou, reagoval Roman Joch. V šesti bodech vysvětluje, proč se dle jeho soudu Ondřej Císař mýlí (Polemika: V případě Putna horzí spíše státní diktát než konformita). Nyní zveřejňujeme Císařovu reakci.

Když se známý konzervativní aktivista Roman Joch opřel do mého článku, shrnul svou Pravdu do šesti bodů. Podle Jocha údajně konzervativci Martina C. Putnu podpořili, ale zároveň by Putna měl vyzrát a napříště si rozmyslet své občanské angažmá. Podle Jocha je ohrožena svoboda jednotlivce, ale podle téhož autora by tito jednotlivci měli žít podle jedné Pravdy. A za další, když mluvíme o proměnách státních politik, ohrožujeme tím individuální svobodu, která tak patrně v současném uspořádání podle Romana Jocha přebývá. Jak vidno, Jochova Pravda je vzájemně protikladná, a to ve všech hlavních bodech.

Žijeme v nepřekonatelně pluralitní společnosti

Zaprvé: Když Roman Joch ve svém bodě dva mluví o toleranci M. C. Putny, v bodě šest okamžitě dokládá, že je mu Putna ve skutečnosti „trnem v oku“, když jeho občanský akt, který zrcadlil jazyk jednoho z mluvčích české xenofobie a obecné netolerance, chápe jako důkaz Putnovy nevyzrálosti. Byť Putnovu profesuru formálně podpořila řada představitelů elity, zpravidla neopomněli dodat, že Putna se choval pitomě či nevyzrále, když nesl „nevhodný“ transparent na veřejné akci. Důkazem občanské nevyzrálosti a stádnosti je ale opak – neprotivit se pošlapávání práv jednotlivců.

V absurdní Jochově perspektivě by za profesuru v Česku měl člověk platit vzdáním se občanské angažovanosti, jinak nemůže být považován za zralého jedince

Nerozumím tomu, čím Putna exhiboval svou sexuální orientaci, když si na plakát napsal nadávku, kterou mu adresoval národovecký aktivista, jemuž jsou „trnem v oku“ všichni, kdo neodpovídají jeho omezenému horizontu. Putna tím jen nastavil zrcadlo jednomu z projevů české politické kultury, který koneckonců kultivovanějším způsobem opakuje i samotný Roman Joch, když se staví proti Putnově účasti na Prague Pride. V absurdní Jochově perspektivě by tak za profesuru v Česku měl člověk platit vzdáním se občanské angažovanosti, jinak nemůže být považován za zralého jedince. Vítejte v Jochově Konzervatistánu, v němž pro všechny platí jedna – Jochova – Pravda.

Dnešní společnost konsensus na jedné koncepci Pravdy, jako obsahovém předpisu o tom, jak bychom všichni měli žít, neumožňuje. Žijeme v nepřekonatelně pluralitní společnosti, v níž se budou různé perspektivy potýkat věčně. Víra v jednu Pravdu je v takové společnosti matkou všeho útlaku (což je malá násobilka liberalismu), kterého se i Joch – zdá se – obává.

Zde si Roman Joch protiřečí podruhé. Na jednu stranu si podle něho máme cenit svobody, na straně druhé věřit v jednu Pravdu. To jsou ovšem zcela protikladné požadavky, protože svoboda nutně plodí mnohost a nesouměřitelnost pravd. O nalezení souladu mezi nimi se již dávno a neúspěšně pokoušel Jochův intelektuální zdroj, americký konzervatismus, který však v otevřené společnosti nutně ústí do konzervativní lži. Buď si totiž mohu svobodně volit své životní cíle, a ty se pak  v pluralitní společnosti budou nutně rozbíhat, nebo musím žít podle jedné všem společné představy, ale nemohu mít obojí, jak doufá Roman Joch.

Zatímco první postoj je podstatou pluralismu, druhý označujeme jako jeho opak – monismus. Monismem (obvykle dnes označovaným jako fundamentalismus) je jakýkoli pokus převést společenské uspořádání na jednu sadu principů (Pravdu), podle níž by například měl profesor odpovídat jednotnému osobnostnímu vzorci. S takovou homogenizující představou v jiném podání jsme se již v roce 1989 rozloučili.

Státní akce nemusí být nutně utlačující

Zvolili jsme liberální stát, nikoli tedy stát, který arbitrárně perzekvuje své obyvatele. Bylo to právě v postupně se liberalizujícím prostředí, v němž Alexis de Tocqueville a John Stuart Mill v 19. století formulovali svou obavu před utlačující mocí veřejného mínění. Ani oni, ani já jsem tak nemluvil o režimech, které nerespektují základní lidská práva. Na rozdíl od toho, co tvrdí Roman Joch, a přesně v souladu s tím, co ukazuje historie, nemusí být státní akce nutně utlačující, ale naopak emancipující.

Fungující liberální stát je bezpochyby zárukou svobody, na čemž se liberálové shodnou i s rozumnými konzervativci

Ve zkratce řečeno: byly to liberalizující se moderní státy, které se staly garanty občanských a lidských práv. Není náhodou, že v nejobtížnější situaci jsou i dnes lidé bez státní příslušnosti – běženci a oběti mezinárodního organizovaného zločinu. Jak dokonce ukazuje Hannah Arendtová, i tragédii holokaustu předcházelo zbavení jeho obětí základních občanských práv. Musely se stát osobami bez státní příslušnosti dříve, než se mohly stát předmětem Hitlerova „konečného řešení“.

Tím nemá být řečeno, že státní moc nelze užít k útlaku, ale má se zdůraznit, že nemusí být jen zdrojem útlaku, jak si myslí Roman Joch. Například i události posledních měsíců v Česku ukazují, že liberální stát může svou intervencí bránit porušování lidských práv příslušníků menšin, proti nimž se formuje nepřátelské většinové mínění. Fungující liberální stát je bezpochyby zárukou svobody, na čemž se liberálové shodnou i s rozumnými konzervativci (od Edmunda Burka až po Michaela Oakeshotta).

Status quo není nutným ztělesněním svobody

Lpění na jedné pravdě a averze ke státu zbavuje Romana Jocha možnosti přemýšlet o jeho různých uspořádáních. Naivně si představuje, že ve vztahu státu a jednotlivce se zrcadlí útlak proti svobodě. Vždy však žijeme v určitým způsobem uspořádaném institucionálním kontextu, neexistuje svobodný jednotlivec a proti němu ďábelský stát. Každý zákon a instituce jsou podpořeny donucovací státní mocí. Pokud dnes odpůrci diskuse o proměně nastavení mateřské/otcovské absurdně argumentují tím, že nějaká změna oproti status quo automaticky ohrožuje jejich svobodu, neuvědomují si, že i současné uspořádání nějakým způsobem strukturuje pole možností (či svobody) našeho jednání. Status quo není nutným ztělesněním svobody, stejně jako jeho změna není jejím automatickým popřením.

Nějaké uspořádání bude státem vynucováno vždy, pokud ovšem nevěříme v realizaci anarchistické utopie

A zde si Roman Joch protiřečí potřetí. Zatímco konzervativní rodinnou politiku českého státu, která klade překážky zapojení žen na trhu práce, jako porušení svobody nechápe, byť i jen otevření diskuse o proměně této politiky prezentuje jako státem vnucovanou konformitu (útlak). Vnucované všem je však i současné uspořádání, které za panujících podmínek na trhu práce motivuje převážně ženy, aby zůstávaly s dětmi doma. Navrhovaná úprava nebyla předepsanou povinností, ale návrhem proměny nastavení pravidel, která o podobě motivací rozhodují. S trochou nadsázky lze říci, že při rozhodování o využití otcovské by – na rozdíl od toho, co implikuje Roman Joch – policie nezasahovala.

Nějaké uspořádání bude státem vynucováno vždy, pokud ovšem nevěříme v realizaci anarchistické utopie. Jde o to, aby toto uspořádání co nejvíce respektovalo práva jednotlivců a jejich nepřekonatelnou pluralitu. V rámci individuálního života se tomuto respektu učíme během dospívání. Zatímco děti obvykle prosazují jednu Pravdu, dospělí vědí, že společnost sdílejí s často úplně odlišnými protějšky. Musejí se s nimi proto shodnout na obecném kooperativním rámci, aby mohli naplňovat své individuální životy. Znakem dospělosti je přijetí této plurality, což podle liberálů také přispívá otevřenosti, soutěži, inovativnosti a přizpůsobivosti společnosti na měnící se podmínky.

Pane Jochu, nadešel čas, abyste také dospěl. Svou velkou Pravdu hledejte ve svém osobním životě, v interakci s druhými přijměte fakt mnohosti, otevřenosti, soutěže a společenské změny.

zpět na článek


© 2022 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.