Pohled právníka: Je systém boje proti dopingu bez vad?

Sportovci podezřelí z dopingu jsou na tom procesně o poznání hůře než pachatelé bagatelní trestné činnosti, říká Prokop Beneš. 

foto: © ČESKÁ POZICE, Alessandro CanuČeská pozice

Dalekosáhle propírané dopingové případy posledních měsíců například v profesionální cyklistice či v atletice oživují obecnější i odborné kontroverze na dané téma. Kdo se detailněji seznámí s mašinérií dopingu a boje proti němu, pravděpodobně přijde o část jistot ve svém názoru na věc. Jedno takové téma jsme se rozhodli otevřít tímto rozhovorem.

Kromě otázek lékařských či morálních se diskuse dotýkají i oblasti právní. Právě o tomto aspektu dopingových afér jsme diskutovali s renomovaným českým advokátem Prokopem Benešem, mužem, který mimo jiné hájil českého reprezentanta ve vrhu koulí Miroslava Mence nebo lyžaře Petra Nováka.

ČESKÁ POZICE: Před disciplinárními orgány jste hájil řadu českých sportovců, kteří se s dopingem zapletli. Jak se jakožto zkušený právník díváte na současnou podobu Světového antidopingového kodexu, který doping a jeho postihování vymezuje?

BENEŠ: Začněme klíčovou myšlenkou: jedna věc je, co je psáno na papíře, druhou věcí je praxe. To totiž zdaleka nemusí být – a v tomto případě není – jedno a totéž. I některé právní normy vydávané před rokem 1989 vypadaly na papíře moc pěkně, ale jaké pak bylo jejich faktické uplatňování? Hlavní otázka proto není, co si kdo, včetně mě, myslí o té papírové verzi, podstatná je realita.

ČESKÁ POZICE: A ta je jaká? V čem se od teorie liší?

BENEŠ: Celé se to odvíjí od toho, co je WADA. (WADA čili Světová antidopingová agentura je mezinárodní organizací bojující proti používání dopingu ve sportu. Vznikla v roce 1999 a inciátorem jejího vzniku byl Mezinárodní olympijský výbor – poznámka redakce). U nás totiž nenajdete žádný tribunál WADA, na jehož půdě by se soudily všechny případy související s dopingem. Normy WADA, zejména Antidopingový kodex se používají jako zčásti závazné a zčásti nezávazné vodítko pro národní antidopingové výbory, které následně přijímají své vlastní antidopingové normy. (U nás je to Směrnice pro kontrolu a postih dopingu ve sportu v ČR, vydávaná Antidopingovým výborem ČR, jehož zástupce se účastní každého disciplinárního řízení – poznámka redakce). A podstatné je, že se kodexy v jednotlivých státech nejenom různě jmenují, mají různě znění, ale také se různě používají a aplikují před jednotlivými sportovními svazy. Záleží pak jen na tom, jestli je řízení vedeno před lidmi, kteří problematice postihu dopingu rozumějí, nebo nikoli. Je nutné ale podotknout, že obsah národních norem by měl být vždy v nejdůležitějších aspektech shodný s Antidopingovým kodexem WADA.

Mám problém s presumováním viny

ČESKÁ POZICE: Podle antidopingového kodexu existuje více možností, jak dokázat sportovci doping. Mě zaujalo, že se vůbec nezkoumá, jak se látka do těla sportovce dostala. Když sportovci naleznou v těle příslušnou látku, podle kodexu to stačí…

Normy se vyvíjejí. Jejich text nyní umožňuje zkrácení nebo neuložení trestu, ale přesouvání důkazní povinnosti na sportovce prostě není v pořádku.

BENEŠ: Ano, to je pravda. Ta norma je postavena na absolutní odpovědnosti sportovce za své tělo, to znamená, že i za látky, které se v něm pomocí kontrol objeví. To je věc, se kterou vůbec ne filosoficky, ale ryze odborně mám velký problém. Jsem hluboce přesvědčen o tom, že potrestání kohokoli za cokoli je možné jenom tehdy, když se doloží zavinění. Ať už úmyslné zavinění, nebo nedbalostní. Jistě, normy se vyvíjejí. Jejich text nyní umožňuje zkrácení nebo neuložení trestu, ale přesouvání důkazní povinnosti na sportovce prostě není v pořádku. A tím vůbec nehájím doping, neříkám, že by se mělo dopovat, říkám pouze, že mám problém s presumováním viny.

ČESKÁ POZICE: Když se před pár lety hájil španělský cyklista Alberto Contador, vítěz Tour de France, tím, že se mu clenbuterol dostal do těla po konzumaci kontaminovaného masa, a že tedy nešlo o doping, bylo to irelevantní? Sportovec má přece tu odpovědnost za své tělo a látky v něm.

BENEŠ: Tak to také Antidopingový kodex říká, jenže zároveň se v něm na několika místech připouští, že lze takto argumentovat a že to může ovlivnit výši, případně neuložení trestu, což je téměř vždy v těchto případech zákaz činnosti. Musí ale prokázat, a to sám sportovec, jak se látka dostala do jeho těla a že nebyla zamýšlena k tomu, aby podpořila jeho výkon, případně aby zamaskovala jinou látku, která má stejný účinek. Problém je, že sportovec to musí odargumentovat „ke spokojenosti“ disciplinárního orgánu. Jenže to je hodně vágní pojem.

Sportovec zcela vědomě vstupuje do nějakého dvoustranného vztahu, a souhlasí s tím, že prostě bude podléhat některým omezením

ČESKÁ POZICE: Jak potom řešit případ, kdy se sice neprokáže zavinění, nicméně se látka ve vzorku nalezne? Přece ten člověk, byť třeba naprosto bez viny, mohl získat konkurenční výhodu oproti ostatním a měly by být nějak postiženy jeho výsledky, nebo ne?

BENEŠ: To je už příliš spekulativní, obecná otázka. My se nebavíme o mém filosofickém názoru na problematiku dopingu ve sportu a na to, jak by to mělo vypadat. Jsou určitě povolanější lidé, třeba ti, kteří soutěže organizují a mají odpovědnost za ten či onen sport. Jen říkám, že mám odborný problém se zásadou presumování viny a vadí mi to v každém disciplinárním nebo deliktním řízení.

ČESKÁ POZICE: Vadí vám také povinnost profesionálních sportovců uvádět dlouho dopředu přesné místo svého pobytu pro případ dopingové kontroly? Nelze proti tomu argumentovat jako proti něčemu, co omezuje osobní svobodu?

BENEŠ: Lze proti tomu něco v tomto smyslu něco namítat. Nicméně se ale dá logicky argumentovat, a s tím souhlasím, že dráha profesionálního sportovce je spojena s mnoha omezeními jak na životosprávu, tak na další věci. A boj proti dopingu je už dost let podstatnou součástí vrcholového sportu a sportovec zcela vědomě vstupuje do této oblasti, dejme tomu do nějakého dvoustranného vztahu, a souhlasí s tím, že prostě bude podléhat některým omezením. V tomto případě třeba s tím, že bude hlásit místo svého pobytu.

Veřejnosti není ukázán komplexní obraz

ČESKÁ POZICE: Není těch omezení pro vrcholové sportovce příliš? Nebo jinak: setkal jste se s něčím, kde jste si řekl, že tohle už je přece jen absurdní?

BENEŠ: V systému boje proti dopingu rozhodně jsou věci, které jdou za hranici lidské důstojnosti. Stačí uvést jeden příklad: fyzická kontrola při vyměšování testovaného sportovce, při odebírání vzorku. Je to důstojné? Všechna opatření ovšem vznikají z nějaké příčiny, nepadají z nebe. I ta fyzická kontrola při vyměšování byla možná vyvolána něčím, co jí může ospravedlnit, jinými slovy, že se při tom mohlo podvádět. Vadí mi však, že dlouhodobě tu slyším pořád jenom argumenty strany, která s dopingem bojuje, takřka nikde není dopřáváno sluchu sportovcům a jejich odborům. Ti by přece měli říci, že něco v systému boje proti dopingu už zachází třeba až příliš daleko, že jsou profesionálové už dopředu prezentováni jako lidé, kteří chtějí podvádět, a tak dále.

ČESKÁ POZICE: Tím jednostranným tlakem se pak snáze obhajuje větší represe…

BENEŠ: Jednostranné informace samozřejmě podporují úvahy o tom, jak ještě více bojovat proti dopingu, jakými cestami ho potlačovat, jak účinně zasáhnout, jak ještě více omezit svobody, o kterých hovoříte, jak ještě více nabourat intimní sféru sportovců. Veřejnosti ale není ukázán komplexní obraz, protiváha chybí. Privilegium má strana boje proti dopingu.

ČESKÁ POZICE: Když řeknu, a teď to nemyslím pejorativně, že dopingová lobby válcuje sportovce…

BENEŠ: Já si to myslím. Nelze myslet vážně, že je za doping odsouzen automobilový jezdec Tomáš Enge, neboť pozře látku, marihuanu, která jeho reakce objektivně zpomaluje, nezrychluje. Jeho výkon je tou látkou objektivně deformován. To je absurdní.

Sportovní svazy mají de facto monopoly na organizované provozování daného sportovního odvětví. Zní to absurdně, ale je to tak.

ČESKÁ POZICE: Nemáme se na to dívat tak, že já – kdybych byl například vrcholový cyklista – prostě a jednoduše vstupuji do nějakého obchodního vztahu s organizátorem konkrétního závodu? Prostě přijímám, a dobrovolně, podmínky, včetně třeba fyzické kontroly vyměšování…

BENEŠ: Tak jednoduché to přece jenom není. Říkal jsem prve, že vrcholový sportovec se musí podrobit určitým omezením, když se na tu dráhu dá. Jenže když už se na ni dá, pak nemá svobodnou volbu, kterou tam předpokládáte. Pokud chcete jet cyklistický závod organizovaný nějakým svazem a chcete, aby se do nějakého žebříčku započítávaly vaše výsledky, pak přece jinou volbu, než přistoupit na všechny podmínky, nemáte. Jinak než prostřednictvím monopolu daného cyklistického svazu ten závod neabsolvujete. Svazy mají de facto monopoly na organizované provozování daného sportovního odvětví. Zní to absurdně, ale je to tak.  Jasně, můžete si s kamarády zorganizovat po Facebooku soukromý závod, pak tu svobodnou volbu máte. Jenže na vrcholovou úroveň to fakt není.

Podobně jako u řidičů s alkoholem v krvi...

ČESKÁ POZICE: Není boj proti dopingu vlastně tak trochu pokrytectvím společnosti? Vždyť přece sportovní byznys je postaven na extrémních výkonech na hranici lidských možností. Diváci chtějí vidět rekordy, sponzoři sportovců požadují totéž. Stejně jako organizátoři soutěží. Vždyť ten systém k tomu vede. Jako divák se rád podívám na Usaina Bolta, protože zaběhne takový čas jako nikdy nikdo v historii…

BENEŠ: Otázka tohoto typu je v jistém slova smyslu tou základní, filosofickou, o které by se měla vést obrovská společenská debata. Já na to samozřejmě mám svůj názor, nevidím ale důvod ho sdělovat. Odpovědi na taktové otázky totiž nijak nesouvisejí s mou odborností, s právem, které se uplatňuje v této oblasti. Nechci být počítán ani do tábora bojovníků proti dopingu, ani do tábora jeho příznivců. Přece jenom vyslovím tu kontroverzní věc, že mám velký problém, když se hledá spravedlnost způsobem, že se presumuje vina. Další věc je tempo, jakým se doplňují zakázané přípravky na seznamy a to, že se některé pojmy dají vykládat různě. Typicky mě napadá případ Claudia Pechsteinová, ta byla podle mě postižena způsobem, který se mi nezamlouvá ani trochu.

(Claudia Pechsteinová, německá rychlobruslařka, byla v roce 2009 potrestána dvouletým zákazem činnosti za doping, ačkoli nikdy neměla pozitivní dopingový nález. Odsouzena byla za pouze podezřelé výsledky krevních testů. Pechsteinové nepomohlo, že tyto výsledky vysvětlovala dědičným onemocněním krve – poznámka redakce.)  

ČESKÁ POZICE: Když tedy vyhraju třeba olympiádu a padne na mě podezření, mám zůstat vítězem?

BENEŠ: Jsem možná deformovaný svou profesí, ale když někomu neprokážete vinu, nepřichází v úvahu, abyste na základě podezření pochyboval o nevině. A to je důvod, proč tak zásadně nesouhlasím s tím, jak dopadla právě třeba Pechsteinová.

ČESKÁ POZICE: Jak by se měla prokázat vina v dopingové kauze? Jak si konkrétně to dokazování představit?

BENEŠ: Abych konkrétněji přirovnal to, co se děje nejčastěji v dopingových případech, k nějakému praktickému příkladu, je to podobné, jako když je řidič přistižen s alkoholem v krvi za volantem.  Na první pohled to vypadá jako totožné příběhy, ale v praxi je těch rozdílných momentů více, než se zdá. Pro začátek by mi úplně stačilo, aby sportovci byla v disciplinárním řízení garantována, a to nikoli jen na papíře, ze strany funkcionářů svazů alespoň taková práva, jaká má onen stíhaný řidič v trestním řízení. (Takový řidič má například právo na veřejný soud, může namítat podjatost soudce, může předvolávat vlastní svědky, musí mu být prokázana vina, minimálně nedbalostní atd. – poznámka redakce).

Přijde mi vždy nefér, když se s antidopingovým kodexem zachází formálně

ČESKÁ POZICE: Kdybyste měl z právního hlediska říci, co vám třeba vadí na Antidopingovém kodexu WADA, v čem by se na základě Vaší praxe mohl transformovat…

BENEŠ: Pozor, já nemám žádné zaručeně správné řešení otázky dopingu ve sportu. Jenom prostě říkám, že pachatel bagatelního trestného činu, který je projednáván běžným soudem, a u kterého se jedná o uložení bagatelního peněžitého trestu nebo trestu veřejně prospěšných prací, má ve svém procesu více práv, než sportovec, kterému přitom hrozí, že se mu třeba nadosmrti zakáže jeho výdělečná činnost, působení ve sportu. Neříkám, že to je tak vždy, setkal jsem se ale se situacemi, které potvrzují, že je tento výrok pravdivý. Už minimálně proto, že pachateli bagatelního trestného činu se vina musí prokázat, minimálně ve formě nedbalosti. Kdežto ve druhém případě, u sportovců, podmínky pro odsouzení nejsou tak rigidní. Jestli způsob disciplinárního řízení přispívá k potření dopingu, nedokážu posoudit.

ČESKÁ POZICE: Dokázal byste ze své praxe při hájení z dopingu nařčených sportovců uvést příklad, kdy vám odsouzení přišlo absurdní?

BENEŠ: Neuvedu sice konkrétní příklad, ale přijde mi vždy nefér, když se s antidopingovým kodexem zachází formálně. Když se řekne: vzorky byly odebrány, zakázaná látka byla nalezena ve vzorku A i ve vzorku B, obviněný bude potrestán, a tečka, konec, víc nás nezajímá. Mnohdy jsem se s tímto přístupem setkal. Musím ale říci, že jsou i opačné případy, kdy se národní i mezinárodní svazy danou kauzou zabývají poctivě a snaží se poskytnout spravedlivý proces.

Nejsem si jistý, jak kvalitním aparátem disponují struktury, které rozhodují o dopingových případech 

ČESKÁ POZICE: Jaká praxe je častější? Formální posuzování, nebo snaha, jak říkáte, o spravedlivý proces?

BENEŠ: Když se nad tím logicky zamyslíte, tak člověk je ze své podstaty spíše pracovitý, nebo líný? Má ze své podstaty tendenci si práci spíše usnadňovat, nebo přidělávat? A ještě něco: tvrdím, že stát obecně je zařízen na to, aby předvídatelnými a zcela standardními postupy vyšetřil byť třeba sebebagatelnější trestný čin nebo přestupek. Ať si o tom veřejnost myslí cokoli, předvídatelné postupy a profesionální státní správa včetně soudů a správních orgánů tady bezpochyby existuje. A to se rozhodují i daleko méně závažné věci než doping. Nejsem si ale jistý, jestli tak kvalitním aparátem disponují struktury, které rozhodují o dopingových případech.

ČESKÁ POZICE: Několikrát během rozhovoru jsme řekl, že některá otázka už je příliš filosofická a nechcete se do ní pouštět. Kdybych se ale zeptal tak, kde je větší problém, více nejasností, ve spojitosti s dopingem – v jeho právním vymezení, nebo v jeho obecnějším nazírání?

BENEŠ: Rozumím, že se mě snažíte tlačit ke kontroverznějším odpovědím a pro ten případ si tedy zafilosofuji. Napadá mě jedno takové možná případné přirovnání: cesta kam že je dlážděná dobrými úmysly?

Počet příspěvků: 1, poslední 18.8.2013 05:27 Zobrazuji posledních 1 příspěvků.