Podnikatel Fraus: Ohrožena je existence všech nakladatelů učebnic

Odstranění profesionální tvorby učebnic vážně ovlivní celkovou  úroveň tuzemského vzdělávání, tvrdí vydavatel Jiří Fraus.

Žijeme v zemi, v níž byly státní výdaje na další vzdělávání učitelů, učebnice a další potřeby pro výuku na základních školách za uplynulé tři roky seškrtané o 60 procent, konstatuje Jiří Fraus. foto: © ČESKÁ POZICE, Martin RychlíkČeská pozice

Žijeme v zemi, v níž byly státní výdaje na další vzdělávání učitelů, učebnice a další potřeby pro výuku na základních školách za uplynulé tři roky seškrtané o 60 procent, konstatuje Jiří Fraus.

„Chování současných politiků k daňovým poplatníkům a podnikatelům nás zásadně posouvá z vyspělého světa do suterénu světového dění,“ říká v rozhovoru pro ČESKOU POZICI Jiří Fraus, který se už 20 let pohybuje na trhu s učebnicemi. Jeho firma Fraus sklízí pravidelně úspěchy v zahraničí – například na knižním veletrhu ve Frankfurtu. O to více proto překvapí, s čím se musí nyní v tuzemsku potýkat.

Špatné zásahy do školství přijdou naši ekonomiku opravdu na hodně peněz...„Školství je resort s dlouhou periodou změn. Pokud se někomu podaří kormidlo otočit špatným směrem, bude náprava trvat dlouho a přijde naši ekonomiku opravdu na hodně peněz,“ tvrdí Fraus. A kritizuje ministra školství Josefa Dobeše (Věci veřejné), jenž dle něho školství nerozumí, ale hodně do něj zasahuje. Místopředseda Svazu českých knihkupců a nakladatelů se s ním chtěl několikrát sejít, pan ministr si však nenašel čas.

ČESKÁ POZICE: Loni v červenci jste ministra školství Dobeše označil za hrobníka učebnic. Proč?

FRAUS: Pan ministr Dobeš tehdy zastavil financování učebnic – s okamžitou platností až do konce roku. Důvody, které ho vedly k tomuto rozhodnutí, jsem dodnes nepochopil. Za prvé: průměrná doba používání učebnice v české základní škole byla již před dvěma roky zhruba čtrnáct let. Když říkám průměrná, znamená to, že se u nás stále používají učebnice vydané i před 20 lety. Dále: Rozhodnutí nefinancovat učebnice přišlo v půlce odehrávající se školské reformy. Takže na jedné straně pan ministr požaduje po učitelích vyšší nasazení a vyšší kvalitu práce a na druhé jim do ruky strčí zrezivělé nástroje. Docela by mě zajímalo, jak by prováděl reformu ministerstva školství (MŠMT), kdyby mu ležel na stole patnáct let starý počítač a telefonoval by patnáct let starým mobilem...

ČESKÁ POZICE: Co vadilo nakladatelům nejvíc?

FRAUS: Pro nakladatele bylo toto „státnické“ rozhodnutí nepochopitelné i z formálního důvodu. Aby totiž mohla základní škola v České republice nakoupit učebnice ze státního rozpočtu, musejí projít schvalovacím řízením na MŠMT, na jehož konci může, ale nemusí, být udělení schvalovací doložky. Ta se uděluje pouze řadám učebnic, jež jsou spolu didakticky svázané a jsou určené pro všechny ročníky daného stupně. Takže když obdržíte doložku pro učebnici pro první nebo šestý ročník, musíte do roka vydat další díl, do dvou let následující, a tak dále, jinak vám ji ministerstvo odejme. A teď si představte, že nakladatelé během roku připravili k vydání několik desítek nových titulů, které se v době prázdnin tiskly, školy je měly objednané, aby je mohli učitelé od nového školního roku používat, a ten samý ministr, který nakladatele nařízením zavazuje k jejich vydání, jim jiným nařízením sděluje, že si je mohou naložit na sulc.

ČESKÁ POZICE: Už několik českých vlád vyhlásilo investice do vzdělání za nejvyšší prioritu. Jak se reálně podniká v ČR největšímu nakladateli učebnic?

FRAUS: Žijeme v zemi, v níž byly státní výdaje na další vzdělávání učitelů, učebnice a další potřeby pro výuku na základních školách za uplynulé tři roky seškrtané o 60 procent. Ano, o 60 procent. A to v situaci, kdy se údajně odehrává největší školská reforma za uplynulých 20 či možná více let spojená se spoustou změn v obsahu výuky. Odehrávající se reformu školství lze přirovnat k zavedení informačního systému ve velké firmě. Každý ví, že nákup technologie tvoří pouze část celkových nákladů; výraznou součástí investice jsou náklady na začlenění, především na zaškolení všech pracovníků. Ministr Dobeš to však vidí tak, že za miliardy nakoupíme ICT technologie, aniž bychom vynaložili prostředky na jejich smysluplné využití. V době provádění školské reformy, která měla znamenat zásadní změnu práce učitelů, jim pan ministr – jinými slovy – vzkázal, že se mají namísto seriózního profesního vzdělávání doškolit za domácí úkol sami.

ČESKÁ POZICE: Kacířsky, proč by měl stát podporovat nakladatele učebnic?

FRAUS: Nakladatelé učebnic nechtějí, aby je stát přímo podporoval. Chtějí jen státu, respektive jeho školám a učitelům, seriózně a dlouhodobě nabízet své služby a produkty a za ty, které si vyberou, dostávat příslušnou odměnu. Nakladatelé si myslí, že to je výhodné pro obě strany, protože profesionální učebnice jsou ve většině případů publikačně i didakticky natolik kvalitnější, že rozdíl – aspoň v technické a redakční kvalitě – rozpozná i laik.

ČESKÁ POZICE: Je tomu tak všude?

Tržní prostředí na rozdíl od grantového systému eliminuje korupční chováníFRAUS: V západních zemích jde o vyzkoušený model, který je transparentní, motivuje firmy k trvalým investicím do vývoje a likviduje společnosti, jež v tvrdém tržním prostředí neobstojí. A na rozdíl od grantového systému rozdělování peněz eliminuje korupční chování. Pravděpodobně každý si dokáže představit, že je dost těžko možné podplatit sto tisíc učitelů, kteří si učebnice pro svou výuku vybírají.

Pan ministr má však jinou představu. Peníze nedá školám, aby si mohly svobodně rozhodnout, s čím budou učit, ale vloží je do grantů, o jejichž rozdělení rozhodují jím pověření lidé. Takže se investují desítky miliónů korun do vývoje učebnic a výukových objektů na jednotlivých školách. Nikdo ani neví, jak budou ve finále vypadat a zda o ně bude mít někdo zájem, ale budou zdarma, tudíž se jaksi automaticky předpokládá, že je bude někdo používat. A pokud je nakonec nebude používat nikdo, je to asi v zásadě jedno, neboť mám silný pocit, že cílem mnohých grantů není prospěšnost výsledného produktu pro vzdělanost této země, ale provize za „administraci“ grantu.

ČESKÁ POZICE: Nejsou však – navzdory riziku korupce – učebnice vzniklé na základě grantové politiky „levnější“?

FRAUS: V žádném případě! Učebnice pro základní školy vydávané privátní sférou přijdou řádově na 100 až 150 korun za tištěný výtisk, ceny elektronických licencí jsou i v řádu pouhých desítek korun na uživatele. Totéž se však u výstupů z grantů pohybuje v řádu tisíců, někdy dokonce desetitisíců korun za jeden kus či jednoho uživatele. Díky systému, jakým učebnice vydávané nakladateli vznikají – pracují na nich týmy špičkových učitelů spolu s didaktiky z pedagogických fakult –, jsou velmi efektivním nástrojem ke sdílení ne jakékoli, ale nejlepší výukové praxe. A navíc popoháněným k neustálému zlepšování tržní konkurencí nakladatelů...

ČESKÁ POZICE: A ty druhé jsou jaké?

FRAUS: V životě jsem viděl desítky učebnic, které za granty zpracovaly firmy, jež byly často založené ad hoc na vydání dané publikace, či dokonce samotní učitelé, které se fakticky nikdy při výuce nepoužívaly. Výsledkem grantu byly stohy papíru, u nichž dotační orgán kontroloval pouze výkazy proplacených hodin a nákladů, ale nikdo se nezabýval kvalitou obsahu. V případě konkurenčního prostředí stát kupuje od privátního subjektu pouze jednu učebnici z pěti či deseti, které se na trhu vyskytují, přičemž náklady na vývoj a výrobu ostatních, jež nebyly uskutečněny, zůstávají nákladem privátní sféry.

ČESKÁ POZICE: Jak dopadají škrty státních výdajů na českého nakladatele?

FRAUS: Samozřejmě nás to drtí. Podnikáme v oblasti, která má řadu specifik. Soužití nakladatelů učebnic a státu zastoupeného školami není založeno na konkrétním zákonu ani vládním nařízení, ale v podstatě na vzájemné důvěře. Téměř 20 let jakžtakž fungoval systém, který je zaveden ve vyspělých evropských zemích. Pokud stát přestane učebnice kupovat, trh se zákonitě zhroutí, protože učebnice vyvinutá pro kurikula dané země je i po případném překladu v podstatě nevyužitelná v jiné. Řečeno jinak, jde o regionálně vymezený trh, jehož objem a následně kvalita jsou více méně dané výší investic státu do dané oblasti. A výše investic je přímo úměrná inteligenci vlády, která buď činí populistická úsporná opatření, nebo dlouhodobě buduje vzdělanostní ekonomiku.

ČESKÁ POZICE: Můžete výdaje na učebnice porovnat s podobnými státy?

FRAUS: Jistě. Rakouská vláda investuje do učebnic 80 eur na žáka základní školy a rok a 160 až 200 eur na žáka střední školy a rok. Ve Finsku je to v průměru 190 euro na žáka a rok. V obou zemích tedy žáci na všech třech stupních dostanou od státu na začátku každého školního roku moderní učebnice pro všechny předměty a na jeho konci jim tyto učebnice zůstanou. Nastává tak jinými slovy jejich stoprocentní amortizace.

ČESKÁ POZICE: A v Česku?

Českým školám zbývá v průměru na nákup učebnic 50 korun, což jsou asi dvě eura...FRAUS: Ministr Dobeš rozpočet školám seškrtal letos takovým způsobem, že jim v průměru zbývá na nákup učebnic 50 korun, což jsou přibližně dvě eura! Na středních školách je to již od devadesátých let nula. Výdaje na učebnice však tvoří z celkových výdajů státu i samotného ministerstva školství natolik nepatrný zlomek, že je ve vyspělých zemích vydávají vlády levé, pravé, středolevé či středopravé, v době konjunktury i krize a žádnou z nich ani nenapadne, že by se na nich dalo smysluplně ušetřit. V Německu byly výdaje na vzdělávání a učebnice v některých spolkových zemích v době krize dokonce zvýšeny. Takzvané „šetření“ na kvalitním vzdělávacím obsahu pro naše děti není ničím jiným než ekonomickým diletantismem. A nevzpomínám si, že by ministr Dobeš někomu vysvětlil, jak takové „šetření“ přispívá ke zvýšení konkurenceschopnosti české ekonomiky.

ČESKÁ POZICE: Cítíte už jako vydavatelé ekonomické problémy?

FRAUS: Ano, a velké. A nejen my. Ohrožení jsou v podstatě všichni z deseti větších učebnicových nakladatelů, kteří na trhu zbyli. O třech jsem se v rámci profesního svazu dozvěděl, že řeší existenční problémy. Nemám z toho žádnou radost. Pokud firma zkrachuje v běžném konkurenčním prostředí, protože neuspěla v boji o zákazníka, je to výsledek očistného procesu, jemuž se říká trh. Pokud však jeden nekompetentní politik za rok svého působení na ministerstvu zlikviduje celý podnikatelské odvětví, které se vytvářelo 20 let, musím se ptát, komu to prospěje. Opravdu to poslouží našim dětem? Opravdu se zlepší výsledky vzdělávacího procesu? Opravdu obstojí příští generace českých dětí v globálním srovnání? S patnáct let starými učebnicemi sotva.

ČESKÁ POZICE: Co říkáte koncepci českého školství?

FRAUS: Bohužel žijeme v zemi, v níž má politik nulovou odpovědnost k budoucnosti. To, že naše školství nemá dlouhodobou vizi, je nejen velkým problémem pro nás, ale způsobuje to i ohromné ztráty na budoucích generacích, jež budou ztrácet konkurenceschopnost v evropském kontextu i v globálním srovnání. Pro firmy, které vyvíjejí produkty, s jejichž pomocí se budou učit další generace, je dlouhodobá státní vize rozvoje školství a dalšího vzdělávání o to důležitější, že se v naší branži musí plánovat  na minimálně pět, spíše ale mnohem víc let.

ČESKÁ POZICE: Jak dopředu se plánují nové učebnice?

FRAUS: Novou učebnici nevytvoříte za rok. Učebnice musí mít návaznost na další výuku předmětu ve čtyřleté nebo pětileté návaznosti (podle stupně školy) a musí být propojena i s výukou dalších předmětů. To bez jasné vize, co a jak se bude učit, nejde. Neexistence dlouhodobé vize není jen problémem současného ministra, ale všech minulých vlád. Za 20 let se na postu ministra školství vystřídalo čtrnáct lidí; průměrná politická „životnost“ jednoho českého ministra školství tedy činí 1,5 roku. Jak může za těchto podmínek vzniknout nějaká koncepce? Za dvě desetiletí, co jsem v čele své firmy, jsem měl příležitost se seznámit s některými ministry školství.

ČESKÁ POZICE: Jsem zvědavý na vaše pocity z nich...

Josef Dobeš patří do třetí skupiny ministrů, kteří školství moc nerozumějí, ale navzdory tomu do něj chtějí zasahovatFRAUS: Přestože si netroufám práci jednotlivých ministrů hodnotit, dovolil bych si je rozdělit do tří skupin. V první by se našli lidé, kteří školství rozuměli, měli jisté vize, ale politické změny jim neumožnily věci dotáhnout do konce. Pak byly politické figurky, které vyplynuly z různých koaličních handlů či z vnitrostranického rozdělování korýtek. Pokud šlo o lidi dostatečně „na úrovni“, školství, pokud mu nerozuměli, alespoň příliš neškodili. Pan Dobeš je bohužel příkladem třetí skupiny politiků, kteří školství příliš nerozumějí, ale navzdory tomu se do něj snaží zásadně zasahovat. Školství je však resort s dlouhou periodou změn. Pokud se někomu podaří kormidlo otočit špatným směrem, bude náprava trvat dlouho a přijde naši ekonomiku opravdu na hodně peněz.

ČESKÁ POZICE: Nepomohly učebnicím slíbené miliardy z Evropské unie?

FRAUS: To je jeden z příkladů naprosto nepromyšlených investic. Pan ministr v televizi na dotaz diváka, který se ho ptal, proč drasticky snížil rozpočet na učebnice a další vzdělávání učitelů, odpověděl, že vyzval ředitele škol, aby nakupovali učebnice z evropských grantů. To je naprostá neznalost problematiky. Po formální stránce lze totiž za prvé čerpat evropské prostředky pouze na předem vymezené projekty, které mají formu striktně vymezených šablon, a proto to školám neřeší akutní problém s výměnou učebnic ve většině předmětů, které se v šablonách nevyskytují...

ČESKÁ POZICE: A dále?

FRAUS: Podstatnější je, že tuto výzvu učinil politik, který se má starat o dlouhodobou vizi vzdělávání. Pokud je strategií ministra školství v roce 2011 utrácení evropských prostředků určených na mimořádné investice za učebnice, které bývají v západních zemích standardní režijní spotřební položkou, pak se ho musím ptát, co doporučí školám v roce 2013, kdy se Česko stane z příjemce dotací donátorem? Možná se pak zařadíme vedle jiných zemí, které s nataženou rukou osloví ty bohatší: Když jste natolik bohatí, že můžete kupovat učebnice svým dětem každý rok, můžete se složit i na ty naše.

ČESKÁ POZICE: Zeptal jste se na to pana ministra?

FRAUS: Jako místopředseda Svazu českých knihkupců a nakladatelů, čili jediného profesního svazu, který sdružuje nakladatele u nás, jsem pana ministra žádal o rozhovor několikrát. Loni v souvislosti se zmíněným vyškrtnutím učebnic z výdajů ministerstva, letos v lednu jsem se s ním chtěl sejít nad rozpočtem ONIV (Ostatní neinvestiční výdaje – pozn. red.). Naposled jsem žádal o schůzku v souvislosti s plánovaným zvýšením DPH u knih. Chtěl jsem mu vysvětlit, že vyšším daňovým zatížením informací v knihách se zvýšení vzdělanosti a kulturnosti našeho národa nedosáhne.

Pokud již nyní mají čeští žáci ve srovnání se zahraničními vrstevníky problémy se čtenářskou gramotností, pochybuji, že ji zlepšíme zvýšením ceny knih, které by měli číst. A neznám žádnou zemi na světě, která by se chtěla zdražením knih dopracovat ke vzdělanostní ekonomice. Čtenářská gramotnost se netýká toho, zda žák umí či neumí číst věty, ale toho, zda je schopný pochopit z textu podstatu, a pak ji aplikovat. Proto je tak významná pro celkový rozvoj dítěte.

ČESKÁ POZICE: Takže jste se s panem ministrem nesešel?

Celý život jsem žil v přesvědčení, že ministři peníze neshánějí, ale rozdělují peníze nás, daňových poplatníků, a měli by nám skládat účtyFRAUS: Bohužel nesešel. A marně přemýšlím, co je toho příčinou. Možná má pan ministr důležitější povinnosti, možná musel někomu psát diplomku nebo shánět miliardy. To je koneckonců věta, která se v jeho ústech objevuje docela často. Dost dobře nechápu, jak se vlastně takové peníze „shánějí“! Celý život jsem žil v přesvědčení, že ministři rozdělují peníze nás, daňových poplatníků a měli by nám skládat účty, jakým způsobem naše daně utratili.

ČESKÁ POZICE: Můžete to porovnat s vašimi zkušenostmi v cizině?

FRAUS: Za 20 let své práce v branži jsem se zúčastnil řady setkání podnikatelů, na nichž vystupovali ministři školství či kultury, kteří i po oficiálním programu živě debatovali s místními podnikateli o směřování jejich země. Jaký ohromný rozdíl to je oproti realitě v české kotlině, v níž ministři namísto komunikace s veřejností a řešení skutečných problémů řeší odposlouchávání telefonů a vynášení informací ze stranických jednání. V poslední době si často vzpomenu na situaci, kdy přijela německá ministryně školství na setkání nakladatelů, jež se konalo v pátek odpoledne v hotelu u Berlína. Nakladatelé si ji pozvali, aby „z první ruky“ slyšeli představy nejvyššího představitele školství v zemi...

ČESKÁ POZICE: Kdy to bylo?

FRAUS: Už je to asi pět šest let, a proto si nevzpomínám přesně na obsah jejího vystoupení, ale dodnes si pamatuji větu, jíž svůj příspěvek uvedla: „Vážení a milí nakladatelé, děkuji vám, že jste mě dnes pozvali na toto vaše setkání. Jsem ráda, že mohu s vámi dnes diskutovat o budoucnosti školství v SRN, neboť i já jsem se jako žákyně z učebnic, které vydáváte, učila.“ Porovnáte-li její reakci s chováním třeba ministra Josefa Dobeše, zjistíte, že právě v kultuře chování politika k podnikateli – a obecně k daňovému poplatníkovi – tkví hlavní rozdíl, který nás zásadně posouvá z vyspělého světa do suterénu světového dění. Zavádění etické výchovy či jakýchkoli jiných výchov na zakladní škole bude v naší zemi v zásadě k ničemu, dokud se naši politici nebudou chovat tak, aby sami nepředstavovali amorální příklady, které se v učebnicích takových předmětů vyskytnou.