Počúvaj, nepočúvaj! aneb Slovenské hrátky s odposlechy

Jak typické: Politiky více zajímá, ke komu informace unikly, než to, co v nich je a odkud a kdy unikly a zda se tím něco dalšího nesleduje.

Slovenský ministr obrany Ľubomír Galko odmítl obvinění ze sledování novinářů, přesto kvůli tomu 23. listopadu přišel o vládní křeslo. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Slovenský ministr obrany Ľubomír Galko odmítl obvinění ze sledování novinářů, přesto kvůli tomu 23. listopadu přišel o vládní křeslo. | foto: © ČTKČeská pozice
Slovenský ministr obrany Ľubomír Galko odmítl obvinění ze sledování novinářů, přesto kvůli tomu 23. listopadu přišel o vládní křeslo.

Ve středu 23. listopadu odvolala slovenská premiérka Iveta Radičová ministra obrany Ľubomíra Galka. Podle slovenských deníků Nový Čas a Pravda odposlouchávala vojenská kontrarozvědka (Vojenské obranné spravodajstvo, VOS) šéfa televize TA3 Michala Gučíka a další novináře. Proto byl posléze též odvolán i ředitel VOS.

Čerstvý odposlechový skandál má mnoho ingrediencí, které musí již být českému čtenáři velmi povědomé. Na Slovensku se chystají volby. V centru pozornosti je politický subjekt, který jediný bere vážně boj proti korupci (alespoň to sám o sobě vyhlašuje, byť to připomíná bonmot, že když se sám nepochválím, nikdo to za mě neudělá). A tento relativně čerstvý, zatím korupcí nepotřísněný politický subjekt má najednou problém s nějakým sledováním a odposloucháváním.

Novináři vesele zveřejňují uniklé utajené materiály, přičemž některé politiky více zajímá, ke komu unikly, než to, co v nich vlastně je a odkud a kdy unikly a zda se tím něco dalšího nesleduje. Jedni politici se zaklínají, že si neumějí představit, že by mohla být odposlouchávána premiérka, druzí zase, že by mohli být odposloucháváni novináři – a většina z nich má přitom máslo na hlavě. Zastavme se nejprve u tohoto poměrně zásadního bodu.

Neodposlouchávatelní

Ministr obrany Galko několikrát na středeční tiskové konferenci zopakoval, že vojenští zpravodajci (VOS) zákon neporušili. Požádali řádně o povolení k odposlechům, a soudce jim je povolil. Součástí povolení bývá také frekvence, v níž dotyčný soudce požaduje po zpravodajcích, aby mu předložili výsledky odposlechů, jestli totiž nejsou nařízené zbytečně. Tak se zajišťuje minimalizace narušení osobních svobod.

V žádném zákoně není zakotvena imunita předsedy vlády!

Ministr Galko argumentoval, že premiérka nemohla být odposlouchávaná, protože si prostě nedovede představit soudce, který by takový odposlech povolil. Z toho je vidět politická nezralost ministra Galka. V žádném zákoně není zakotvena imunita předsedy vlády! Z toho je vidět, že Slováci mají stejný problém jako Češi. Nedovedou odpoutat soudnictví, tedy třetí pilíř, na němž by měla stát demokracie, od pilíře zákonodárného a exekutivního. Demokracie – jako každá trojnožka – je stabilní, stojí-li na všech třech oporách stejně. Zřejmě i proto mají slovenská i česká demokracie ony mnohé deficity.

S odposloucháváním novinářů to je trošku komplikovanější, neboť zákon ochraňuje identitu jejich zdrojů, ale nikoliv absolutně. K prolomení této ochrany může dojít, musí však být porušen zákon. Tím se, odbornou terminologií řečeno, dostáváme do procesního stádia. Avšak zpravodajské služby (na Slovensku i u nás) nejsou orgány činnými v trestním řízení! Proto v této fázi již nemohou nic šetřit ani nikoho odposlouchávat!

Příznačné je, že v okamžiku, kdy média publikují tajné materiály, které „dostaly nožičky“ a utekly z chráněných sejfů, zaměřuje se šetření (hlavně slovy politiků) na toho, ke komu se materiály dostaly, místo aby si zametli před vlastním prahem a vůbec v celém baráku. Nakonec stačí vzpomenout na razii Vojenské policie v České televizi.

Dělejte si, co chcete

Ministr obrany Galko tvrdil, že VOS „rozvázal ruce“. Dělejte si prý, co uznáte za vhodné, musí to však být podle zákona. Opět potvrdil další společný nešvar české i slovenské exekutivy: nedbalé úkolování zpravodajských služeb. Galko si asi naivně myslel, že se tak vysmekne z politické odpovědnosti za případný průšvih VOS. Jistě, trestněprávní odpovědnost nemá, pokud se přímo neprokáže, že úkoloval své zpravodajce, aby nějak vymysleli, jak se dostat premiérce na telefon.

Podle slovenského bezpečnostního experta Milana Žitného vykazují uniknuvší přepisy odposlechů jejich ryze politický charakter

Že se nic takového neprokáže, není však úplně jisté. Podle slovenského bezpečnostního experta Milana Žitného vykazují uniknuvší přepisy odposlechů jejich ryze politický charakter. A rodná strana ministra Galka Svoboda a solidarita (SaS) přitom měla problém. Premiérka totiž naléhala, aby odstoupil SaS nominovaný státní tajemník na ministerstvu hospodářství Martin Chren (což také loni pro střet zájmů učinil). Je tedy možné, že Galko plnil úkol daný ústředím SaS, aby strana zjistila, jaké má v této situaci možnosti a jaké jsou další premiérčiny úmysly.

Každopádně ministr Galko se poučil, že když nekonal věcně a neodvolal ředitele VOS, došlo k řešení na úrovni politické, a byl sám odvolán. A ředitele VOS tím nezachránil, neboť ten šel taky.

Akce Dáma

Svazek rozpracování zpravodajskou službou VOS má být nazván „akce Dáma“. Údajně je zaměřen buď přímo na premiérku, nebo je konstruován tak, aby se našla záminka v oblasti zákonné působnosti VOS, od níž by se rozpracováním (údajné) korupce dostalo k osobám blízkým premiérce, s nimiž je v častém pracovním styku. Tuto konstrukci použil ministr Galko na obhajobu zákonnosti postupu VOS, ovšem s tím rozdílem, že ona korupční podezření prohlásil za „ložená“, takže se s odposlechy na premiérce blízké osoby VOS dostalo nikoliv uměle, ale naprosto logicky.

Připomeňme případ „Hudec“ z našeho ďolíčku, když prezident Václav Klaus takto „vběhl do úkonu“, jak se říká v branži. Na rozdíl od hysterických reakcí, které pracovaly se slovníkem blížícím se pojmu „svatokrádež“, zněly jediné oprávněné komentáře ve smyslu, že si prezident má lépe vybírat své kamarády a s gaunery se nemá bavit vůbec.

Příšerná politizace

Ministr Galko naříkal, že měl od VOS závažné informace o korupci. Tak závažné, že je musel povědět jedině premiérce Radičové, nebo prezidentu Gašparovičovi. Že je Galko zcela „mimo mísu“, bylo jasné z jeho reakce na dotaz novinářky na tiskovce, jestli ty závažné informace o korupci již předal trestněprávním orgánům. Na tento dotaz totiž neodpověděl a stále opakoval, jak chtěl jít s těmi informacemi za premiérkou.

Prostý, politickými větry neošlehaný, a tudíž zdravého rozumu nezbavený občan se zajisté již drbe za uchem a přemýšlí, kolik že toho z trestního práva ještě nezná, když neví, proč by ministr měl upalovat s takovými informacemi za nadřízenou, a nikoliv na policii. Nota bene za nadřízenou, která naléhá na odstoupení jeho stranického druha. Vždyť premiérka ani prezident nejsou orgány činnými v trestním řízení! Trestní řád žádnou takovou instanci nezná! Co by tam vlastně chtěl ministr řešit? Aha, řekne si občan, chtěl asi vydírat.

(Čistě hypoteticky: Na policii jsem ještě nebyl, paní premiérko, řekl by třeba v takové situaci ministr, a tohle jsem se dozvěděl. Copak s tím uděláte? Já asi nic, protože se musím postarat o toho svého stranického kolegu, který se vám ve funkci tolik nelíbí. Jedině, kdyby se vám v té funkci přestal nelíbit, tak bych měl volné ruce a čas a chuť něco udělat pro ty lidi, o nichž jsem se dozvěděl ty nepěkné věci, a o nichž soudím, že jsou milí zase vám, vážená paní premiérko.)

Padni komu padni

Na Slovensku se prý dají koupit tajné zpravodajské informace: od civilní SIS prý zhruba za 250 eur, kdežto od vojenské VOS za 150 eur

Ministr Galko chce spravedlnost, padni komu padni. Jestliže se tedy on má poroučet kvůli tomu, že jeho podřízení poslouchali, koho neměli, a ještě jim to uteklo, pak by se měla poroučet i paní premiérka! Ona totiž zase zodpovídá za civilní zpravodajce (Slovenská informačná služba, SIS). A nedávno prý sama premiérka řekla, že slyšela, že se na Slovensku dají koupit tajné zpravodajské informace. Od civilní SIS prý zhruba za 250 eur, kdežto od vojenské VOS za 150 eur.

Odhlédněme od toho, jestli se premiérka vytahovala, že informace od „její“ zpravodajské služby jsou dražší, protože jsou kvalitnější nebo obtížněji dostupné nebo obojí současně. Ministr Galko z premiérčina vyjádření, že o něčem takovém slyšela, vyvodil, že jsou oba ve stejné situaci. Drobně přitom přehlédl, že ty informace z „jeho“ resortu byly zveřejněny. Jak se ale říká, v nouzi čert i mouchy lapá.

Ministr Galko naznačil, že záznamy odposlechů svědčí o úkolování novinářů politiky. Že novináři píšou na objednávku. No, nebudeme se tvářit, že nám to v Česku nic nepřipomíná. Je to bída, je to děs, ale není to trestný čin (respektive, jak bude muset šéf protikorupční policie ještě mnohokrát trpělivě opakovat, jediným trestným činem v této souvislosti obecně může být daňový únik uplaceného novináře).

Obranní zpravodajci se však pustili nejen do odposlechů, ale jak Milan Žitný věcně dodal, oni ředitele slovenské televize TA3 Michala Gučíka přímo „zpravodajsky rozpracovali“. To znamená, že na něj nasadili i (nejméně jednoho) tajného spolupracovníka. Odposlechem totiž nelze zjistit například vstupní kód do ředitelovy kanceláře či do jeho domu. A to už naznačuje, že situace je neskonale horší!

Problematický whistleblowing

Kde je zatím nejvíce neznámých v celém případu? V oblasti týkající se takzvaného whistlebowingu. Uniknuvších materiálů je totiž příliš mnoho, aniž by byly známy snahy někoho uvnitř zpravodajské organizace o dosažení nápravy a odstranění protizákonného stavu. Dodejme, že zatím nejsou známy, ale můžeme se je dozvědět později, což by situaci podstatně změnilo. Přesto problém v této oblasti zůstává. Abychom byli přesnější – je dvojího druhu.

Z uniklých informací by nejvíce mohli profitovat zločinci, kteří jsou předmětem zájmu tajné služby, a dozvědět se, v jakém stádiu se jejich rozpracování nachází

V civilizovaných zemích je whistleblower, neboli oznamovatel protiprávního stavu či skutku, chráněn zákonem, a to i v případě, že se nakonec ukáže, že neměl pravdu. V oblasti utajovaných skutečností to je složité. Obecně řečeno, zpravodajský důstojník má mít možnost případné etické problémy projednat uvnitř instituce, aniž by byl kvůli tomu popotahován. V případě, že tuto možnost nemá, nebo že tato možnost selhala, lze mít únik těchto problematických skutečností do médií za oprávněný. Zveřejněné nešvary však musejí mít zřetelně vyšší společenskou závažnost než porušení zákona o ochraně utajovaných skutečností. V takovém případě by whistleblower – tedy osoba, která informace vynesla – neměl být odsouzen. Stejně tak lze mít za oprávněné, bude-li ze svého místa odvolán, aby se vyloučila možnost opakování.

Tato současná slovenská aféra má však jeden velmi podivný příznak. Šlo-li whistleblowerovi o to, upozornit na zpravodajské rozpracování premiérky a novinářů, postačilo by zveřejnit jen několik málo faksimilií, jejichž původ a správnost by se daly snadno ověřit. V tomto případě však média konstatují masivní únik informací. V tom může být skryta pointa, že z uniklých informací by nejvíce mohli profitovat zločinci, kteří jsou předmětem zájmu tajné služby, a dozvědět se, v jakém stádiu se jejich rozpracování nachází. To by dodalo případu ještě hlubší dimenzi. Každopádně se k případu ještě vrátíme.