Plynovod South Stream: Labutí píseň ruských snah o ovládnutí Evropy

Zemní plyn sice představuje budoucnost evropské energetiky, ale ten z Ruska se stane jedním z mnoha, jež budou na jejím trhu k dispozici.

Mapka plynovodu South Stream. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Mapka plynovodu South Stream. | foto: © Česká Pozice, Alessandro Canu
Mapka plynovodu South Stream.

Na jihu Ruska 7. prosince oficiálně odstartovala výstavba ruského plynovodu South Stream. Má dopravovat zemní plyn po dně Černého moře z Ruska do Srbska, Maďarska, Slovinska, Itálie, Rakouska i Chorvatska a Bosny, čímž se vyhýbá Ukrajině a Bělorusku. Mohly by tedy odpadnout tradiční zimní spory o dodávkách ruského plynu. Zprovozněn by měl být na konci roku 2015. Ruský státní plynový gigant Gazprom však bude čelit rostoucí konkurenci v zásobování plynem a také snižující se jeho spotřebě v Evropě. Nad touto novou situací se zamýšlí plynařský expert Vratislav Ludvík.

Možná jste v médiích zaznamenali, že ruský prezident Vladimir Putin 7. prosince 2012 provedl v jihoruské Anapě slavnostní výkop, jímž zahájil výstavbu nového projektu – plynovodu South Stream. Ještě před čtyřmi či pěti lety by tato událost vyvolala v evropské politice mírnou paniku, dnes však vzbuzuje spíš rozpaky. Proč tomu tak je?

Strategie rozvoje plynárenství je velice dlouhodobá a nákladná záležitost, jež navíc vyžaduje stabilitu prostředí. Nejhorší pro ni je rozsáhlá, ale především náhlá změna podmínek v okolí a v rovnováze na trhu. Přesně to se v minulých dvou letech stalo.

Primárně politický, nikoli ekonomický projekt

Začněme však od počátku. Ten leží v prvních letech tohoto století, kdy Ukrajina v rámci národní a státní emancipace začala klást vlastní podmínky pro tranzit ruského plynu. Vznikla „plynová válka“, kdy Ukrajina požadovala vyšší tranzitní poplatky a Rusové na oplátku vyšší ceny plynu. Vyvrcholením byl leden roku 2009 – známá „plynová krize“.

Ruským cílem bylo vytvořit „plynové kleště“, mezi jejichž čelistmi by uvízla nejen Ukrajina, ale i část střední Evropy a Balkánu

Myšlenka obejít Ukrajinu novými plynovody však není nová. První vážnější narušení ukrajinského přepravního monopolu představoval projekt plynovodu Jamal dopravující plyn do německého Frankfurtu nad Odrou přes polské území. Navzdory tomu i poté kontrolovala Ukrajina přepravu většiny plynu pro Německo a všechen ruský plyn pro Francii, Rakousko, Itálii, Česko, Slovensko, Slovinsko, Chorvatsko, Srbsko, Rumunsko, Bulharsko a Maďarsko. Zmíněná krize pak názorně ukázala vysoký stupeň závislosti jednotlivých odběratelských zemí na ruském plynu transportovaném přes Ukrajinu.

Řekněme si ovšem rovnou, že ruský projekt systému plynovodů Nord Stream a South Stream je primárně politický, nikoli ekonomický. Již jsem to zmiňoval v některých předešlých příspěvcích, ale opakování je matkou moudrosti: cílem bylo vytvořit „plynové kleště“, mezi jejichž čelistmi by uvízla nejen Ukrajina, ale i část střední Evropy a Balkánu (pruský vojenský stratég z 19. století Carl von Clausewitz by se určitě zaradoval).

ČESKÁ POZICE se věnovala problému plynovodů Nord Stream a South Stream například v článcích:

Konec hrozby „plynových kleští“

Evropská unie si to rychle uvědomila, a jako protitah vytvořila projekt plynovodu Nabucco, jenž měl v zásadě kopírovat trasu ruského projektu South Stream, ale přepravovaný plyn by ruský nebyl. Prvotní nadšení pro projekt, jenž by mohl alespoň částečně snížit závislost členských zemí EU na ruském plynu, však pozvolna vyprchávalo. Klíčoví partneři postupně projekt opouštějí – naposledy zřejmě i RWE. Příznačným signálem bylo i nejnovější jednání představitelů Turecka a Ruska o zvýšení dovozu plynu již existujícím plynovodem Blue Stream. Turecko přitom mělo v projektu Nabucco hrát klíčovou roli.

Liberalizace obchodu se zemním plynem v členských zemích EU jej nabídla zákazníkům podstatně levněji, než požadoval Gazprom od svých importérůV poslední modifikaci projektu, takzvaného Nabucco–West, by měl plyn přes Turecko směřovat dále na sever do Bulharska, Rumunska, Maďarska a Rakouska. Namísto toho se k bulharskému pobřeží nezadržitelně blíží plynovod South Stream. Máme se tedy začít obávat hegemonie ruského plynu?

V antických tragédiích, kdy autor již nevěděl, kudy kam, objevil se vždy „deus ex machina“, jež zauzlenou situaci rozpletl k divácké spokojenosti. Stejným způsobem se rozplynula i hrozba „ruských plynových kleští“. Příčin je hned několik. Hlavní je ruská neústupnost v cenové politice vyplývající z dlouhodobých kontraktů, jež několik desetiletí tvořily základ ruského exportu plynu. Průběhem času však liberalizace obchodu se zemním plynem v členských zemích EU jej nabídla zákazníkům podstatně levněji, než požadoval Gazprom od svých importérů.

Důsledkem nebyly pouze mezinárodní arbitráže o výši ceny, ale i postupný odklon od drahého ruského plynu. A zdá se, že norský plyn je pro Evropu o něco přitažlivější než ruský. Připočtěme k tomu i vstup Ruska do Světové obchodní organizace (WTO), v jehož důsledku by se měl umožnit přístup k plynovodním sítím monopolně ovládaných Gazpromem.

Dvě změny

Na začátku jsem napsal, že největší hrozbou pro dlouhodobou strategii plynárenského rozvoje – zejména, je-li politicky motivovaná – jsou náhlé systémové změny. Ty z globálního hlediska nastaly hned dvě.

  • Za prvé nenaplněná investiční očekávání producentů zkapalněného zemního plynu (LNG) z oblasti Perského zálivu.
  • A druhá hlavní příčina tohoto stavu – masivní těžba břidlicového plynu v USA, které se takřka přes noc staly z importéra plynu jeho exportérem. Nyní nabízejí export kapalného plynu v objemu okolo sto miliard metrů krychlových. To je zhruba vývoz Gazpromu do členských zemí EU.

Jestliže úvahy EU vyjádřené dokumentem „20-20-20“ předpokládaly v roce 2020 dovoz LNG v rozsahu její zhruba 40procentní roční spotřeby plynu, nyní se tento podíl nepochybně výrazně zvýší. Již dnes totiž jako pověstné houby po dešti rostou na evropském pobřeží stále nové terminály pro příjem LNG. Díky břidlicovému plynu v USA vznikl ve světě výrazný přesah nabídky plynu nad poptávkou. Drahý plyn proto nenajde tržní uplatnění. K tomu je třeba přidat i odpor Evropské komise (EK) vůči dlouhodobým importním kontraktům, a výsledek lze snadno odhadnout.

Rusko a jeho Gazprom se tím dostávají do velice obtížné situace. Systém dlouhodobých exportních kontraktů se zanedlouho rozpadne pod tlakem předpisů EK. Exportní ceny, pokud se bude Gazprom chtít udržet na evropském trhu, poklesnou nejméně o 30 procent. A možnost exportu zemního plynu do dalších oblastí světa se povážlivě sníží.

Příliš velká investice pro Gazprom?

Plánovaná výstavba plynovodu do Číny, jímž mělo téci ročně až 80 miliard metrů krychlových plynu, nebyla zatím zahájena. Možnou příčinou je, že Čína má zřejmě největší zásoby břidlicového plynu na světě, přičemž již začala s jeho prospekcí a těžbou s pomocí renomovaných světových firem.

Investice, jež si vyžádá asi 35 miliard eur, představuje natolik velké sousto, že by se jím i větší firmy než ruský Gazprom mohly snadno zalknoutJedinou možností by proto bylo zvýšit ceny pro ruské spotřebitele, což je ovšem politicky zcela neprůchodné. Možnou rozumnou cestou, jak zhodnotit ruský plyn, by byl růst jeho vlastní spotřeby pro rozvoj ruského průmyslu a energetiky. Tato cesta, která se zdá nejpřirozenější, však naráží na limity krátkozraké ruské imperiální plynové politiky. Pokud bychom tedy chtěli nějak označit hlavní vlastnost projektu South Stream, pak by asi byla tvrdohlavost.

Investice, jež si dle dostupných informací vyžádá asi 35 miliard eur – včetně propojovacích a přívodních plynovodů na ruském území –, představuje natolik velké sousto, že by se jím i větší firmy než ruský Gazprom mohly snadno zalknout. Pokud se to navíc všechno děje v situaci, kdy odbyt ruského zemního plynu neroste, přepravní kapacity plynovodů Nord Stream, Jamal i česko-slovenského Transgasu jsou významně vyšší než objem přepravovaného ruského plynu, pak je na čase se zamyslet, zda projekt South Stream není zásadním omylem, jenž promění ruskou vlajkovou loď Gazprom v Titanic.

Fiasko

Zcela zřetelná je však jedna věc. Projekt plynovodu South Stream, který měl upevnit ruskou politickou a hospodářskou hegemonii v Evropě, se stává labutí písní snah o její ovládnutí prostřednictvím ruského zemního plynu. Jakkoliv představuje zemní plyn budoucnost evropské energetiky, ten ruský se stane jedním z mnoha, jež budou na trhu k dispozici.

Během několika let tím nepochybně skončí fiaskem vliv Ruska na politické osudy Evropy založený na exportu zemního plynu. Je třeba si však povšimnout také toho, že i v samotném Rusku dnes mnoho expertů považuje projekt plynovodu South Stream za ekonomicky značně kontroverzní.

Je to tedy jako ve staré anekdotě, v níž chirurg říká: „Operuji, operuji, a najednou vidím, že pitvám a pitvám…“

Počet příspěvků: 15, poslední 19.12.2012 10:56 Zobrazuji posledních 15 příspěvků.