Petr Fiala: Spíše šedivý politik než zachránce ODS

Ze tří schopností lídra – charisma, zvládnutí politického řemesla a správná idea – má nový předseda občanských demokratů alespoň tu třetí.

Vít Kučík 24.2.2014
 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © ČESKÁ POZICE, Richard CortésČeská pozice

Nový předseda ODS Petr Fiala je upřímný, morální i ideově vyprofilovaný.

  • Stačí to však, aby se stal charismatickým lídrem nejen občanských demokratů, ale i celého českého středopravého proudu?
  • Proč byl nejúspěšnějším lídrem italské pravice v uplynulých 20 letech značně kontroverzní bývalý premiér Silvio Berlusconi navzdory mnoha svým záporným vlastnostem?
  • Které vlastnosti jsou pro úspěch lídra zásadní, a které podružné?

Na otázky, zda je politika umění nebo věda a jejím úkolem prosazovat dobro, či „jen“ usilovat o menší zlo, odpovídají různými způsoby čtyři základní politické směry – politický idealismus, politický realismus, klasický realismus a naturalistický realismus.

Politický idealismus

Jeho hlavní teze spočívá v tom, že dobro je vlastní všem lidem, a navíc poznatelné a uskutečnitelné na Zemi. Člověk se nemá smiřovat se zlem, ani s ním dělat kompromisy. Má usilovat o dobro, pokud možno v jeho čisté formě.
Není důležité, jak jsme silní my, ale naše ideje. Ideál dobra dělí politické partnery do dvou skupin: na spojence, kteří jej s námi sdílejí, a protivníky vystupující proti němu, tedy proti zájmům lidstva. Politik je pak natolik morální, nakolik je jeho chování v souladu s ideálem dobra.

Politický realismus

Považuje ideál dobra za mýtus ospravedlňující zájmy úzké skupiny. Existují totiž jen osobní a skupinové zájmy, a proto je podstatná pouze moc, jíž konkrétní člověk disponuje, aby tyto zájmy mohl prosadit. Není důležitá idea, kterou je maskován zájem, ale moc k jeho prosazení.
Politik je natolik morální, nakolik zastupuje zájmy svých voličů, nikoliv ideu. Svět je příliš složitý a lidé příliš odlišní, aby šlo jednoznačně stanovit dobro pro všechny. A svět ani není ideální – vše v něm je více či méně nedokonalé. Morálka spočívá v odvaze usilovat o nejmenší zlo, protože idealisté svým marným úsilím o ideál dobra zlo nevědomky zvětšují.

Klasický realismus

Dle něj je politika uměním. Zlatou érou tradiční politiky byla Evropa v 19. století. Tehdy diplomacii ovládali šlechtici, kteří na ni byli dlouhou dobu připravovaní a svými kontakty, zákulisními jednáními, proměnlivou taktikou, vyrovnáváním zájmů a okamžitými aliancemi dokázali národům zajistit mír a prosperitu.
Tato „neideologická politika“ zájmů, v níž jsou politika a morálka oddělené, je humánnější, protože nikdo není a priori zloduchem, a i ten „nejhorší“ může hledat koaliční partnery a ze své pozice uniknout. Oproti tomu, kdo se v morálně sjednocené ideologické politice dobra a zla ocitne na špatné straně, nemá jinou možnost než bojovat do posledního dechu o přežití.

Naturalistický realismus

Považuje svět za systém, v němž je jednání předem dané možnostmi a silou jeho účastníků. Politika se podobá kulečníkovému stolu a její hráči koulím, které se srážejí a odrážejí dle velikosti a síly.
Vliv jednotlivce je zanedbatelný, vše významné určují širší okolnosti, jako je geopolitická poloha země, struktura populace či historie. Úkolem racionálního politika je pochopit tyto danosti a jednat podle nich, jednání v rozporu s nimi je nebezpečná pošetilost.

Práce s emocemi

Z charakteristik těchto politických směrů vyplývají i jejich úskalí.

  • Extrémní možností politického idealismu je fanatismus neumožňující kompromisy, tedy ani spolupráci – jen totální likvidaci nepřítele jako nositele zla.
  • Extrémním politickým uměním klasického realismu je machiavellistický cynismus vůči všem morálním hodnotám a bezskrupulózní intrikaření.
  • Extrémem naturalistického realismu je chladné vědátorství, kterému běžný volič příliš nerozumí, ani ho nenadchne a nezapálí.

Úspěšný politický vůdce se musí umět vyhnout těmto extrémům, ale současně mít kousek z každého. Musí mít charisma – nadchnout dav pro hodnoty a zapálit pro myšlenku. A také brilantně zvládat politické řemeslo – dokázat jednat s kýmkoliv a dohodnout kompromis prospěšný jeho voličům. A nakonec musí být schopný zvolit správnou ideu, které se zcela oddá a jež odpovídá reálným potřebám velkého počtu lidí a dané situaci, přičemž není extrémní, naivní, směšná ani jinak „bláhová“.

Charismatický lídr dokáže pracovat s emocemi lidí a nabídnout jim ideu, s níž rezonují. To tvoří základ probuzení politického zájmu, či dokonce nadšení.Ze tří lídrovských schopností – charisma, zvládnutí politického řemesla a správná idea – je nejdůležitější ta první, a to z psychologických důvodů. Nehlasují totiž roboti, ale lidé, jejichž preference jsou spojené s emocemi. I racionální rozhodnutí intelektuála jsou založená na podprahových emocích a instinktech. Charismatický lídr dokáže pracovat s emocemi lidí a nabídnout jim ideu, s níž rezonují. To tvoří základ probuzení politického zájmu, či dokonce nadšení.

Politická idea

Charisma politika však musí být spojené s politickou ideou. Jiří Bartoška určitě má charisma a je dobrým hercem, nikoliv však politickým lídrem. Osobní charisma je totiž třeba doplnit nosnou společenskou ideou, jinak jde o pouhé herectví. O tom se přesvědčilo mnoho charismatických kulturních osobností, jež vstoupily do politiky, což však většinou dlouho netrvá, ani nemívá šťastný konec.

Jen některé ideje však mají šanci učinit z jejich charismatických hlasatelů státníky. Například zakladatel a předseda českých republikánů Miroslav Sládek byl sice vynikající charismatický řečník, ale jeho ideje natolik problematické a marginální, že s nimi nemohl vystoupit z politického suterénu. To se týká i většiny současných populistů či stoupenců „nových cest“.

Jen některé ideje mají šanci učinit z jejich charismatických hlasatelů státníkyFaktem totiž je, že solidních a životaschopných ideových systémů není mnoho – sociálnědemokratická umírněná levice, liberální umírněná pravice, křesťansko-demokratičtí umírnění konzervativci a možná několik jejich odstínů. Radikální inovátoři se sice mohou dostat na výsluní, ale většinou jen na přechodnou dobu.

Historická zkušenost

Z historické zkušenosti vyplývá, že tři lídrovské schopnosti – charisma, zvládnutí politického řemesla a správná idea – jsou slučitelné s lidskými slabostmi. Úspěšný politik nemusí být andělem, a obvykle jím ani není. Kromě Berlusconiho existuje mnoho jiných úspěšných, ale morálně problematických lídrů.

Milenky, alkohol, nevázané večírky, korupce, protežování známých a defraudace veřejných služeb a rozpočtů rozhořčují idealisty, a proto neustále hledají „čisté“ politiky a nutí realisty k opatřením, jež krotí lidské vášně do únosných mezí. Piják a smilník může být nejen dobrým právníkem, který vyhraje soudní při, ale i schopným politickým lídrem, jenž svou stranu přivede k vítězství či zemi k hospodářskému růstu. Asketismus ani „čestnost“ nezaručují v politice vůbec nic.

Na internetu koluje hádanka, která popisuje vlastnosti dvou anonymních politiků a vybízí k výběru mezi nimi – první je asketa a druhý zhýralec. Řešením je v prvním případě Adolf Hitler a ve druhém Winston Churchill. A ukazuje, že kladné či záporné vlastnosti lídrů nemusejí souviset s jejich politikou.

Z historie také vyplývá, že kombinace všech tří lídrovských schopností v jednom politikovi je velmi vzácná. Výrazný, charismatický lídr často vládne mnoho let, protože se mu nikdo nedokáže vyrovnat, po jeho odchodu však následuje několik desetiletí šedivě průměrných následovníků.

  • Vzpomenete si, kdo byl francouzským prezidentem před Charlesem de Gaullem a kdo po něm?
  • Kolik let uplynulo po americkém prezidentu Franklinu D. Rooseveltovi z Demokratické strany, než se objevil srovnatelný demokrat John F. Kennedy?
  • Koho lze označit za velkého demokratického lídra během 50 let po Kennedym?
  • Existuje za celé 20. století mezi britskými konzervativci třetí lídr, jako byl Winston Churchill či Margaret Thatcherová?

Po velkých politických lídrech jsou tedy dlouhá šedivá období pravidlem. Jen výjimečně nastoupí po jedné mimořádné osobnosti okamžitě jiná.

Zásadní otázky

Je Petr Fiala tím lídrem, který ztrojnásobí volební výsledek ODS, aby se opět dostala do čela české pravice? Ze tří lídrovských schopností má přinejmenším správnou ideu. Tento profesor politologie ví lépe než jiní, které myšlenky přinést na trh, a je i dostatečně vzdělaný, aby dokázal rozlišit ty nosné od těch „trochu mimo“. V teorii je Fiala neporazitelný. Otázkou však je, nakolik zvládá politické řemeslo.

  • Dokáže obratným jednáním zajistit společný postup pravice v senátních okrscích?
  • Udrží si díky Fialovým zákulisním krokům jeho frakce vůdčí postavení v ODS?
  • Zajistí mediální podporu?
  • Zvítězí v televizních debatách a pouličních demonstracích?

Na žádnou z těchto otázek odpověď neznáme – Petr Fiala toho totiž zatím příliš neukázal. Existuje však naděje, že toto politické řemeslo za pochodu zvládne. Ostatně, ani Václav Klaus se nestal brilantním technologem moci hned na jaře 1990. A pak tu je třetí lídrovská schopnost – charisma.

  • Dokáže profesor Fiala zapálit minimálně ty voliče, kteří v roce 2010 ODS volili, ale loni na podzim kvůli své naštvanosti už nikoliv?
  • Upoutá pozornost nerozhodnutých voličů, které politika příliš nezajímá, k volbám se jim nechce, navzdory tomu rozhodují o volebním úspěchu, či neúspěchu? Zvednou se kvůli Fialovi?
  • Nadchne demoralizovanou členskou základnu ODS?
Poctivý a slušný chlapec

Politické řemeslo je možné se naučit, charisma se dá objevit a následně zlepšovat, pokud však chybí, jen obtížně lze vykřesat. O Fialovu charismatu je však možné pochybovat. Je to totiž spíše seriózní diskutér, poctivý a slušný chlapec, než ten, kdo dokáže lidi strhnout.

Petr Fiala byl v danou chvíli nejlepší volbou ze všech ještě horšíchFaktem však zůstává, že v lednu 2014 na olomouckém kongresu ODS nikdo lepší, kdo by stranu mohl vést, nebyl. Petr Fiala byl v danou chvíli nejlepší volbou ze všech ještě horších. Přejme mu úspěch už jen kvůli stabilizaci české politické scény.

Je však třeba být skeptický, protože českou pravici možná čeká mnoho let šedivých politiků, než se objeví skutečná charismatická osobnost, jež ji nejen sjednotí, ale rovněž porazí levici a vyrovná se i s populistickými hnutími, jejichž význam v celé Evropě neustále roste.