Ceska Pozice

Památník Lidice aneb Sirky ani archivy dětem do rukou nepatří

Eduard Stehlík se stal novým ředitelem lidického památníku za zjitřené atmosféry ohledně sporného dokumentu, již úspěšně moderoval. Zdá se, že stabilizuje i personální sestavu památníku, přičemž zkušenost s aktivisty fušujícími do historie by měl uplatnit i jako předseda Rady Ústavu pro studium totalitních režimů. Píše Jan Schneider.

Jan Schneider 10.3.2020
Památník Lidice. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Památník Lidice. | foto: Veronika Krejčí, Lidovky.cz
Památník Lidice.

Ministr kultury Luboš Zaorálek jmenoval historika Eduarda Stehlíka novým ředitelem Památníku Lidice. Záležitost s poměrně složitou zápletkou tím dospěla poučně nadějného vyústění. Ministr Zaorálek již loni řešil stížnost na tehdejší ředitelku lidického památníku Martinu Lehmannovou. Jako správný nadřízený se jí nejprve zastal. Pak se však něco pokazilo, ředitelka ztratila ministrovu důvěru a byla vyzvána k odchodu.

To učinila – a nebyl jsem sám, kdo se nad tím pozastavil. Důvodem měl být nedostatek empatie, když podpořila kontroverzní vyjádření historika Vojtěcha Kyncla, aniž by dbala ohledů na přeživší. S ní „prásklo dveřmi“ několik jejích podřízených, neboť se prý nehodlají podílet na „normalizačním výkladu dějin“.

Historici versus aktivisté

Moudře tuto situaci objasnil komentátor Lukáš Jelínek, který má zkušenosti s ideologickým odporem proti personálním změnám z doby radního Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR). Ten totiž stejně jako Památník Lidice podle Jelínka nepatří aktivistickým zaměstnancům, byť by s těmito institucemi srostli sebevíc. Dodejme, že přiměřené personální výměny jsou jedním z referenčních znaků demokracie (na výslovný protiklad třeba s případem moderátora Václava Moravce, který opanoval údajně veřejnoprávní Českou televizi téměř severokorejským způsobem).

Podle Eduarda Stehlíka nejde o zastírání nebo blokování pravdivých údajů. Když ale narazí na něco citlivého, co by mohlo mít i v současnosti destruktivní emocionální dopad, ale celé je to velmi slabě doloženo, má jako historik dvě možnosti. Když negativní aspekty pouze vynechá, lže. Když je zveřejní, byť jsou chabě dokladované, může někomu ublížit. Stehlík moudře volí možnost třetí – nic nepsat.

Jelínek dále vyložil slogan „normalizační výklad dějin“, který použila exředitelka Památníku Lidice, s odvoláním na spisovatele Jiřího Padevěta, podle něhož začala komunistická propaganda po roce 1948 vytvářet kolem Lidic mýtus, do kterého se nehodí názor, že ne všichni lidičtí obyvatelé byli pouhými oběťmi a že se mezi nimi nacházeli i spolupachatelé. Konkrétně šlo o ženy, která údajně udala v jejím domě bydlící židovku.

Její jméno uvedl do knihy i do televize zmíněný Vojtěch Kyncl, ačkoliv jeho kolegové historici Vojtěch Šustek a Eduard Stehlík odmítají vyvozovat takové (pro příbuzné dotyčné ženy explozivní) závěry z jediného, navíc velmi pochybného dokumentu. Stehlíkovo odborné stanovisko stojí za to ocitovat.

Podle něho nejde o zastírání nebo blokování pravdivých údajů. Když ale narazí na něco citlivého, co by mohlo mít i v současnosti destruktivní emocionální dopad, ale celé je to velmi slabě doloženo, má jako historik dvě možnosti. Když negativní aspekty pouze vynechá, lže. Když je zveřejní, byť jsou chabě dokladované, může někomu ublížit. Stehlík moudře volí možnost třetí – nic nepsat. Oželet publikaci zajímavého příběhu, když není ověřený z několika zdrojů.

Nahlášení k pobytu, nebo udání?

Dějovým pozadím tohoto sporu je atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha 27. května 1942, kdy nacisté vyhlásili stanné právo. Dne 4. června 1942 Heydrich zemřel. Dne 10. června 1942 byla vyhlazena obec Lidice a 24. června 1942 obec Ležáky. Dne 3. července 1942 bylo stanné právo odvoláno.

Jádrem sporu je věta, kterou Kyncl napsal ve své knize Lidice. Zrození symbolu: „Vrcholem udavačství ve své nejodpornější podobě je případ dvou lidických žen, snad i dočasných přítelkyň, ze začátku června 1942.“ Kyncl vychází ze zprávy, kterou sepsal protektorátní četník Evžen Ressl, ale až 11. prosince 1945, poté, co byl jmenován novým velitelem buštěhradské četnické stanice.

Obvinění paní Alžběty Doležalové z udavačství je nesmyslné. Dokument, na základě kterého to bylo učiněno, vznikl jako účelová záležitost sepsaná tři roky po těch událostech za zcela jiné politické situace v prosinci 1945, navíc četníkem, který 2. června 1942 prováděl v Lidicích zatýkání této ženy Štěpánky Mikešové. Tento člověk měl jednoznačný zájem v prosinci 1945 odvést pozornost od toho, že by mu někdo mohl říci, že on zásahem proti Mikešové přivedl gestapo do Lidic.

Píše se v ní, že se 2. června 1942 na buštěhradskou policejní stanici dostavila Alžběta Doležalová, aby nahlásila, že u ní bydlí židovka Štěpánka Mikešová. Motivem udání měl být jejich spor. Četníci prý namítali, že podle úředních záznamů je Mikešová pokřtěná katolička, ale Doležalová prý na udání trvala. Po konzultaci tehdejšího velitele četnické stanice Babůrka s kladenským gestapem byla tedy Mikešová ještě téhož dne zatčena a předána gestapu (z Osvětimi se již nevrátila). Zatýkání provedli četníci Ressl a Cába.

Existuje však ještě německy psaná zpráva tehdejšího velitele četnické stanice Babůrka pro kladenské gestapo přímo ze dne zatčení (2. června 1942), v níž se píše, že „bylo zjištěno“, že Mikešová je židovka, což bylo potvrzeno výslechem, který provedl vrchní strážmistr (Ressl). Zajímavá je na dochovaném dokumentu tužkou dopsaná poznámka „udání učinila stará Káclová“. O Alžbětě Doležalové ani slovo. Historik Stehlík logicky dovozuje, že Resslův poválečný záznam byl nekriticky posouzen.

„Obvinění paní Alžběty Doležalové z udavačství je nesmyslné. Dokument, na základě kterého to bylo učiněno, vznikl jako účelová záležitost sepsaná tři roky po těch událostech za zcela jiné politické situace v prosinci 1945, navíc četníkem, který 2. června 1942 prováděl v Lidicích zatýkání této ženy Štěpánky Mikešové. Tento člověk měl jednoznačný zájem v prosinci 1945 odvést pozornost od toho, že by mu někdo mohl říci, že on zásahem proti Mikešové přivedl gestapo do Lidic.“

Stehlík připomíná prekérní poválečnou situaci českých četníků, kteří se v době „zdivočelé spravedlnosti“ všemožně snažili neupadnout v podezření z přisluhování nacistům. Navíc tento záznam učinil Ressl coby nově jmenovaný velitel četnické stanice, takže lze těžko předpokládat, že by se v té době proti znění onoho záznamu vyslovili Resslovi podřízení, a to i kdyby zásadně neodpovídal skutečnosti.

Antisemitská pointa

Kyncl napsal: „Až do nenadálé smrti Františka Mikeše 22. března 1942 byla jeho žena finančně zabezpečena a jako švadlena šila pro A. Doležalovou oblečení nebo domácí textil bez nároku na odměnu. Smrtí chotě ale přišla o jediný zdroj příjmů a za zakázky požadovala finanční odměnu. Spor vyvrcholil osudovým rozhodnutím Alžběty Doležalové, že podnájemnici udá, a tím ji vypudí ze svého domu. Stalo se tak jen krátce po atentátu na Heydricha, kdy v celé zemi vládlo stanné právo.“

K tomu však uvádí Stanislav Motl méně dramatickou, pravdě podobnější variantu, že Doležalová šla zřejmě Mikešovou na četnickou stanici nahlásit k pobytu, protože za ubytování nenahlášených osob v době stanného práva hrozil trest smrti. Na „pozdní křest“ Mikešové se mohlo dojít při rutinním administrativním úkonu. Nový buštěhradský četnický velitel Ressl vytvořil v prosinci 1945 dokonce dvě verze popisu této události.

V jedné napsal: „Varoval jsem ji, aby se nemstila těm, kteří za nic nemohou, a nejvýše pomstila té, která ji udala. Při eskortování z Lidic obrátila se Mikešová k Lidicím a hrozíc pěstí prohlašovala, že lidičáci na ni nezapomenou. Opět jsem ji varoval, že lidičtí občané za nic nemohou a že by bylo špatné se jim nějak mstít...

Jasně antisemitský motiv měl „vysvětlit“, proč byly Lidice vyhlazeny. Tato skutečnost činí definitivně Resslovo pozdní „svědectví“ podjatým, tudíž zásadně nevěrohodným a jako podklad pro jakékoliv kritické závěry naprosto nezpůsobilým.

I když nemusí míti Mikešová přímého účastenství na vyhlazení Lidic, přece jest možné, že svými výpověďmi mohla značně lidickým ublížiti. Občanstvo lidické žilo skutečně bez rozdílu stavu a povolání pospolito, vzájemně si důvěřovalo a Mikešová měla tu vlastnost, že se dovedla všude vetřít, uplatnit, na sebe pozornost upoutat, a tak se vemluviti v přízeň, že nikde, kam vešla, nebyly tajnosti uchovávány.“

Ve druhé verzi v Pamětní knize četnické stanice v Buštěhradě si již Ressl servítky nebral: „Mikešová se nejdříve smála, pak plakala a při eskortování se nad Lidicemi zastavila, pěstí Lidicům hrozila s prohlášením, že lidičtí obyvatelé na ni nezapomenou a že se jim pomstí. Mikešová, která neměla žádného zaměstnání, nadaná výmluvností, dovedla se vetřít do mnohých lidických domácností, věděla mnohé, co mělo zůstati utajeno, znala osoby naslouchající cizímu rozhlasu i jiné tajnosti obce, a mohla proto snadno obci škoditi. Její pohrůžky počaly se již dne 4. 6. 1942 uskutečňovati a vyvrcholily dne 10. 6. 1942.“

To je jasně antisemitský motiv, který měl „vysvětlit“, proč byly Lidice vyhlazeny. Tato skutečnost činí definitivně Resslovo pozdní „svědectví“ podjatým, tudíž zásadně nevěrohodným a jako podklad pro jakékoliv kritické závěry naprosto nezpůsobilým.

Poválečná (ne)dohra

Je podivné, že poté, co nový četnický velitel učinil oficiální zápis, v němž označil Doležalovou za udavačku, nebyla odsouzena. Jeho zápis četnického velitele, jemuž byla dána důvěra, by přece měl mít váhu.

I v té době „překotného nalézání spravedlnosti“ byly dodržovány základní procesní zvyklosti. A zde mohl být neuralgický bod celého případu: Doležalová by se bezesporu bránila, a při té příležitosti by se vyjevila tehdejší role četníka Ressla. Nelze tedy vyloučit, že největší zájem, aby se proces s Doležalovou nekonal, mohl mít nový vedoucí buštěhradské četnické stanice Evžen Ressl.

Kyncl to vysvětluje údajnou „choulostivostí nastalého problému, kdy jedna z lidických žen úmyslně zapříčinila úmrtí své sousedky, navíc ze zištných důvodů, což by v atmosféře lidových soudů přesunulo trestní sazbu k doživotí či absolutnímu trestu. Stalo se tak navíc v době mimořádného ohrožení obyvatel a vyhlášeného stanného práva. Doležalové se poštěstilo přežít koncentrační tábor v Ravensbrücku a dokonce se jí vrátila dcera. Byly toto snad důvody, že nebyla vyšetřována a příběh udavačky měl být ‚zapomenut‘?“

Nevím, co podle Kyncla činí tento případ „choulostivým“. Snad jen to, že v té době lidové soudy pracovaly pilně a takto autoritativně podaný záznam by vzaly vážně. Nicméně i v té době „překotného nalézání spravedlnosti“ byly dodržovány základní procesní zvyklosti. A zde mohl být neuralgický bod celého případu: Doležalová by se bezesporu bránila, a při té příležitosti by se vyjevila tehdejší role četníka Ressla.

Nelze tedy vyloučit, že největší zájem, aby se proces s Doležalovou nekonal, mohl mít nový vedoucí buštěhradské četnické stanice Evžen Ressl. Slovy Stehlíka: „Tento člověk měl jednoznačný zájem v prosinci 1945 odvést pozornost od toho, že by mu někdo mohl říci, že on zásahem proti Mikešové přivedl gestapo do Lidic.“

Falešná stopa

„Člověk, který dokument vytvořil,“ píše dále Stehlík, „měl jednoznačně důvod pro to, aby vznikl. Jsem přesvědčen, že není pravdivý. Vznikl půl roku po konci války, byl sepsaný člověkem, který židovskou ženu sám u Doležalových zatýkal. V době, kdy věděl, že probíhá vyšetřování, jakým způsobem se gestapo dostalo na stopu Lidic.

„Člověk, který dokument vytvořil,“ píše Stehlík, „měl jednoznačně důvod pro to, aby vznikl. Jsem přesvědčen, že není pravdivý. Vznikl půl roku po konci války, byl sepsaný člověkem, který židovskou ženu sám u Doležalových zatýkal. V době, kdy věděl, že probíhá vyšetřování, jakým způsobem se gestapo dostalo na stopu Lidic.“

Netušil, že gestapo do Lidic přišlo přes ‚jinou stopu‘. Ale mohl se oprávněně domnívat, že někdo může říct: ‚Podívej se, ty jsi 2. června 1942 v Lidicích zatkl židovskou ženu, o dva dny později gestapo v Lidicích zatklo rodiny letců Horáků a Stříbrných a o dva dny později došlo k masakru. Tys zatčením přivedl gestapo na stopu Lidic. Ty můžeš za Lidice.‘ Šlo mu o krk. Tímto způsobem si to vyhodnotil a napsal naprosto účelový dokument. V originále ani není podepsaný.

Již v době vzniku reportáže České televize, která tuto informaci zveřejnila, existovala studie Vojtěcha Šustka, která toto obvinění zpochybňovala, a přesto mu nebyl dán v reportáži prostor. Za jen těžko pochopitelné mi přijde i rozhodnutí odvysílat reportáž s takovýmto obsahem na výročí vyvraždění Lidic. Za naprosto neuvěřitelné pak považuji následné ataky proti obci Lidice za to, že se odvážila proti obsahu této reportáže ozvat. Namísto toho, aby se někdo zamyslel nad tím, zda náhodou Vojtěch Kyncl neudělal chybu, začne se útočit na lidické jako na ty, kdo se brání zveřejnění údajných ‚nepříjemných pravd‘.

A jestliže ředitelka řekne, že věří historikovi, který tuto informaci publikoval, kladu si otázku, jestli jde o svobodu historického bádání, nebo svobodu kohokoliv napsat si cokoliv, i když to není pravda. Fascinoval mě postup médií, že to, co napsal Vojtěch Kyncl, je pravda jenom proto, že to napsal Vojtěch Kyncl.“

Podivná péče

Po změně režimu v roce 1990 utrpěla i pověst Lidic, protože podle novodobých svazáků „všechno, co bylo za komunismu, bylo špatně“. Až v roce 2000 prosadil tehdejší ministr kultury Pavel Dostál vznik Památníku Lidice a lidé začali ctít památku lidické tragédie přirozeně, bez ideologického vlivu, ať kladného, či záporného.

Ačkoli údajně bývalé ředitelce Lehmannové a historikovi Kynclovi natolik ležela na srdci „historická pravda“, že kvůli ní byli schopní na základě více než sporného dokumentu obvinit z udavačství matku lidické občanky, které tím způsobili reálnou zdravotní újmu, o ústřední postavu této tragédie, židovku Štěpánku Mikešovou, velký zájem nejevili

V uplynulých letech jsme však opět svědky žonglování s historií. Podle Stehlíka si někdo naprosto nepřijatelně „opět bere lidické jako rukojmí v podivné hře plné svárů a lží“. Ač se to zdá absurdní, i v případě Lidic jako by zaznívaly podivné skřeky, které předvídal již lovec nacistů Simon Wiesenthal. Někdo se pokouší krůčky vyvinit nacismus na úkor komunismu, který byl zákonem označen za zločinný (když dojdou argumenty, nastupuje politická zvůle).

A tak ačkoli údajně bývalé ředitelce Lehmannové a historikovi Kynclovi natolik ležela na srdci „historická pravda“, že kvůli ní byli schopní na základě více než sporného dokumentu obvinit z udavačství matku lidické občanky, které tím způsobili reálnou zdravotní újmu, o ústřední postavu této tragédie, židovku Štěpánku Mikešovou, velký zájem nejevili. Poměrně trapně proto vyznívá skutečnost, že desku na její památku ředitelka Lehmannová odhalila až v poslední den v postu.

Nový ředitel lidického památníku Stehlík tedy nastoupil za velmi rozjitřené atmosféry, kterou se mu však podařilo dobře moderovat. Vypadá to, že se mu podaří stabilizovat i personální sestavu památníku, protože zaměstnanci, kteří výpovědí podpořili bývalou ředitelku, nepracovali v instituci příliš dlouho. Za ředitelování Lehmannové ale odešlo snad 14 odborníků, kteří nyní Stehlíkovi nabídli pomoc, a někteří dokonce uvažují o návratu.

Poučení i pro ÚSTR

Ve zmíněné knize Kyncl píše: „Vyhlazení Lidic přežilo 17 dětí, které se vrátily z adoptivních rodin, ústavů nebo od příbuzných. Ani jeden seznam z těch mnoha otištěných v publikacích nebo policejních oběžnících neuvedl oba malé syny manželů Mikešových, Petra a Pavla. Celkem tak lidický zločin přežilo 19 dětí.“ Ukazuje to historikovu nedbalost, protože přisoudil jedné z hlavních postav této tragédie Mikešové dvě děti, přičemž ve skutečnosti muselo jít o syny manželů Maříkových.

Aktivistům, kteří archivní dokumenty nevykládají, ale papouškují, chybí empatie. Ta totiž, zasnoubí-li se s životní moudrostí, sebereflexí a odborností, teprve vytváří skutečného profesionála v oboru. Aktivismus mladých „historiků“ má za uplynulé roky na svědomí mnoho excesů, v pravdivých případech nelítostných, v nepravdivých přímo krutých.

Na závěr připomenu alegorii bývalého ministra bez portfeje Pavla Bratinky, kterou připomínal představitelům zpravodajských služeb, jejichž koordinaci měl na starosti: „Když čtu noviny, musím si uvědomit, že právě a jenom čtu noviny.“ Podobně je tomu s archivy. Dle ministra Zaorálka aktivistům, kteří archivní dokumenty nevykládají, ale papouškují, chybí empatie. Ta totiž, zasnoubí-li se s životní moudrostí, sebereflexí a odborností, teprve vytváří skutečného profesionála v oboru.

Aktivismus mladých „historiků“ má za uplynulé roky na svědomí mnoho excesů, v pravdivých případech nelítostných, v nepravdivých přímo krutých.Nezodpovědné a kruté bývají děti, proto jim (a těm, kteří psychickou nezralostí jsou na jejich úrovni) do rukou nepatří kromě sirek ani archívy. Zbývá popřát novému řediteli lidického památníku Eduardu Stehlíkovi úspěch i to, aby tuto tvrdou zkušenost s aktivisty fušujícími do historie důsledně uplatnil i jako předseda Rady Ústavu pro studium totalitních režimů.

zpět na článek


© 2020 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.