Pakt Molotov-Ribbentrop: Od neúplně informace k dezinformaci

Kolem paktu Molotov-Ribbentrop, smlouvy o neútočení mezi nacistickým Německem a Sovětským svazem (SSSR) podepsané v Moskvě 23. srpna 1939, vytváří mnoho současných médií mlhu, v níž zvýrazňují jen vybrané detaily, přičemž kontext z neznalosti vynechávají či úmyslně ignorují. Ty střípky pak vyvolávají dojem, že Hitler a Stalin v sobě náhle našli zalíbení a poslali své ministry zahraničí, aby se objali a dohodli, že si rozdělí Polsko, přičemž Stalin Hitlera podporoval exportem surovin.

Například v článku Hrdost přebíjí fakta. Na ruskou interpretaci paktu Ribbentrop-Molotov dohlíží i rozvědka je tolik nesrovnalostí, že jako celek vyznívá dezinformačně. A není sám, podobná optika převažuje v dalších médiích, aniž by byla podepřena argumenty, které by mohly být zkoumány. Klíčovým znakem propagandy, dezinformace či hybridní války je totiž cílené vyhýbání se oponentnímu řízení, diskusi, srovnání či konfrontaci.

Schylování k válce

Začněme však od začátku, respektive tím, co se v článku za začátek považuje: „V srpnu roku 1939 se postupně schylovalo k válce na území Evropy.“ To je ukázka typické manipulativní techniky, začíná popis až začátkem předmětné události. Tma před ní, tma po ní. (Toho si ještě užijeme kolem oslav 30. výročí „sametové revoluce“, která podle Petra Pitharta nebyla sametovou revolucí, ale předáním moci, což nemohlo začít až 17. listopadu 1989, nýbrž mnohem dříve.) Takže kdy se schylovalo k válce v Evropě?

Z hlediska sociologického a psychologického nedlouho po podpisu Versailleské smlouvy v roce 1919, kterou Němci považovali za potupnou a (nejen oni) za důvod revanše (někteří historici mluví o jediném, 30letém válečném konfliktu v letech 1914 až 1945). Z hlediska zpravodajského a ekonomického toto období začalo nejpozději masivními západními investicemi do německého průmyslu, zejména zbrojního.

(Například lze dohledat, že americká firma General Motors vlastnila německou firmu Opel od roku 1929 přes celou válku až do roku 2017, ale těžko se dočíst, co se dělo po celou válku s dividendami. Ale dopátrat se toho lze. Nicméně, kdo to zveřejní? A jsme zase ve stejné situaci jako u Pitharta: mainstream důsledně ignoruje nepříjemný fakt, který rozbíjí oficiálně prosazovanou verzi.)

Z hlediska politického se k válce schylovalo po nástupu Hitlera k moci v roce 1933. Z hlediska vojenského nejpozději anšlusem Rakouska na jaře 1938. Z hlediska geopolitického je pak schylování k válce doloženo politikou appeasementu (proč by jinak volili politici usmiřovací taktiku ústupků, „aby se zachránil mír“?) završenou nejen skandální Mnichovskou dohodou (29. září 1938), ale i britsko-německou (30. září 1938) a francouzsko-německou (6. prosince 1938) smlouvou o neútočení.

Tvrzení v článku je tedy účelově mylné, aby nebylo třeba analyzovat tehdejší situaci, a především, kdo všechno a jak se na jejím vzniku podílel.

Skutečnost

V článku se dále konstatuje, že nacisté se netajili záměrem expandovat na východ, k čemuž se v něm fabuluje, že Sovětský svaz, přestože si toho byl vědom, nevyužil nabídky Francie a Velké Británie a rozhodl se pro spojenectví s nacisty. Skutečnost byla taková, že na Stalinovo pozvání odpověděl britský ministr zahraničí Halifax 23. července 1939, že souhlasí se zahájením jednání. Britská a francouzská delegace však do Moskvy neletěly, nýbrž vypluly, nikoliv křižníkem, ale parníkem, takže dorazily až 11. srpna 1939.

Mohla začít jednání, ale jen jalová, protože ani jeden z vedoucích delegací neměl pravomoc uzavřít jakékoliv politické ujednání (pouze vedoucí francouzské delegace měl pravomoc podepsat navázání armádní spolupráce – to však odviselo od politického ujednání). Však té úmyslně zdržovací taktiky ve svých pamětech Winston Churchill později litoval. Sovětský svaz (SSSR) tedy nemohl žádnou nabídku využít, protože žádná nebyla. Takže tvrzení v článku zcela odporuje realitě.

Navíc je třeba zmínit, jaká „pomoc“ mohla být od Britů a Francouzů po podepsání příslušných dohod očekávána. To se ukázalo po napadení Polska Německem 1. září 1939. Britové a Francouzi sice již 3. září 1939 vyhlásili Německu válku – ale pak se nedělo nic, vůbec nic (nepočítáme-li přeskupování vojsk na francouzském území). Němci v naprostém klidu dobyli Polsko.

Poprvé se Britové s nacisty střetli (a byli poraženi) až koncem dubna 1940 v Norsku. Tamtéž se pak s nimi (ne)potkali Francouzi, kteří se nejprve vylodili a poté se stáhli. Historici toto období nazývají „podivnou válkou“, protože o žádnou válku nešlo. Francouzi s Brity po Československu nechali ve štychu i Polsko.

Sféry vlivu

V článku se píše, že podpisem (tajného dodatku) smlouvy Molotov-Ribbentrop si Sovětský svaz a Německo rozdělily sféry vlivu („Nacisté a bolševici uzavřeli spojeneckou smlouvu, na jejímž základě si obě totalitní mocnosti rozdělily sféry vlivu v Evropě,“ píše též Jenny Nowak 3. září na serveru forum24.cz).

Tuto větu je třeba upřesnit. Sovětský svaz totiž útokem na Polsko 17. září 1939 de facto (s malým územním ziskem) obnovil svou západní hranici na Curzonově linii stanovené Nejvyšší válečnou radou Dohody v roce 1919. Byly tím tedy pouze eliminovány územní zisky Polska z meziválečné doby.

Budiž připomenuto, že z tohoto Sovětským svazem obsazeného území byly po nacistickém útoku na SSSR prováděny masivní deportace obyvatelstva. V případě tamních Židů to mělo zásadní význam, řešilo to otázku života a smrti: Stalin dal pokyn odvézt je „tak daleko, kam se Hitler nedostane“.

Obsah

V článku se dále píše, že dohoda (?) měla několik rovin, z nichž jednou byla rozsáhlá ekonomická spolupráce. To je čirý výmysl. Pakt se o ekonomice nezmiňoval ani v tajném dodatku. Ekonomická spolupráce SSSR s Německem nabrala zajímavé obrátky poté, co se oba státy Rapallskou smlouvou (1922) dostaly z diplomatické izolace. Hitler však po svém nástupu ekonomické styky se Sovětským svazem tlumil, z Německa ho začaly vytlačovat USA a Velká Británie.

SSSR dodával Německu především suroviny a obilí, na oplátku získával strojírenské výrobky, zejména obráběcí stroje (které mu pak velmi pomohly nejen odolat německému útoku, ale i vyhrát válku). Na rozdíl od Velké Británie a USA však SSSR nemusel po dobu války přijímat zákon typu Trading with the Enemy (zákaz obchodu s nepřítelem), protože veškerý jeho obchod s Německem přestal zahájením války.

(Na rozdíl zejména od USA, kde na konci války bylo na obchod s nepřítelem určeno několik tisíc vyšetřovatelů ministerstva financí, neboť například firma Standard Oil dodávala nacistům ropu po celou válku.)

Tajný dodatek paktu Molotov-Ribbentrop nebývá citován celý, příznačně v něm chybí následující pasáž: „V případě nového územního a politického uspořádání oblastí náležejících k baltským státům (k Finsku, Estonsku, Lotyšsku, Litvě) bude severní hranice Litvy tvořit rozhraní mezi sférami vlivu Německa a SSSR. V této souvislosti obě strany uznávají zájem Litvy na území Vilna.“ Takže na dělení sfér vlivu se dohodl nejen SSSR s Německem, ale výslovně zohlednili i zájem Litvy.

Taktika nebo přátelství?

Pomiňme jak nesmyslnou teorii, že Stalin chtěl dokonce na Hitlera zaútočit, a že se Hitler jen preemptivně bránil, tak podsouvání Stalinovi „přátelských úmyslů“ vůči Hitlerovi. Nikoliv. Smlouvu, podobnou paktu Molotov-Ribbentrop, mělo s nacisty víc zemí. Co se pořadí týče, po svém nástupu k moci Hitler nejdříve sjednal konkordát s Vatikánem. Pak přišlo na řadu Polsko, které s nacisty 26. ledna 1934 v Berlíně uzavřelo smlouvu o neútočení – pakt Piłsudski-Hitler.

Podepsal ji ministr zahraničních věcí Konstantin von Neurath a polský velvyslanec v Berlíně Józef Lipski a šlo v ní především o odmítnutí síly ve vzájemných vztazích, s tím, že oba státy se zavazují vše řešit jednáním. Smlouva ale neobsahovala zásadu neměnnosti hranic vůči třetím zemím, připouštěla možnost jejich „revize“. (Toho využili Poláci, když obsadili v září 1938 Těšínsko, což později Churchill komentoval: „Polsko se s chamtivostí hyeny účastnilo na oloupení a zničení Československa.“

Stálo by za prozkoumání, zda text paktu Molotov-Ribbentrop byl opravdu inspirován paktem Piłsudski-Hitler. (Možná je to jen moje neschopnost, ale v češtině jsem text tohoto paktu nenašel). V dubnu 1935 francouzské noviny Le Bourbonnais républicain zveřejnily údajný text, respektive tajný dodatek, tohoto paktu, získaný údajně od poslance Luciena Lamoureuxe, na což však Poláci nevydali ani dementi, že by to prý bylo pod jejich úroveň.

Mnozí historici sovětsko-německý pakt hodnotí jako účinnou a nezbytnou taktiku. Sovětský svaz totiž zůstal od Mnichovské dohody téměř izolován, protože hned po skončení mnichovské konference podepsal Chamberlain s Hitlerem britsko-německou deklaraci o neútočení, aniž to s Francií konzultoval či ji alespoň informoval. Zanedlouho obdobnou dohodu francouzsko-německou podepsal v Paříži Ribbentrop s Georgem Bonnetem.

Polská politika

Zkoumáním situace před začátkem války se dostáváme stále více k velice choulostivému tématu – polské zahraniční politice. V prosinci 1933 objasnil polský ministr zahraničí Józef Beck Edvardu Benešovi směřování polské zahraniční politiky. Řekl, že po „nesnadném období“ polsko-německých vztahů, kdy německé vlády žádaly revizi polsko-německých hranic, se pro Polsko situace ulehčila (!) nástupem – podle Becka k Polsku loajálního (!) – Hitlera, jehož režim je pro Polsko mnohem příznivější (!), neboť byl ochoten uzavřít s Polskem pakt o neútočení.

Po podpisu dohody o neútočení se SSSR (1932) podepsalo Polsko – aniž by to konzultovalo se spojenci – 26. ledna 1934 s nacistickým Německem zmíněný pakt Piłsudski-Hitler o neútočení, což však citelně zhoršilo jeho vztahy s Československem a Francií. Československo však nadále do budoucna spoléhalo na neutralitu Polska. Edvard Beneš řekl polskému vyslanci Grzybowskému, který mu přišel 28. ledna 1934 oznámit podpis německo-polského paktu:

„Pokládám podpis vaší smlouvy s Německem za velkou ránu dnešní evropské politice. Znamená to, že pomůžete Německu, aby o odzbrojení už vůbec nejednalo a přešlo definitivně k volnému zbrojení. Znamená to, že opouštíte frontu Ženevy a dáváte možnost Německu odůvodňovat jeho expanzivní politiku protiženevskou… Tím je celý tzv. francouzský systém evropské bezpečnosti znehodnocen a naše společná východní fronta proti německé útočnosti znemožněna.“

Francouzi v dubnu 1934 předložili návrh paktu, který měl zajistit neměnnost východních hranic Německa. („Východní Locarno“, protože západní hranice Německa byly zajištěny již v roce 1925 smlouvami z Locarna.) Pakt měl zavázat SSSR, Německo, Polsko, Československo a státy Pobaltí k neútočení a poskytnutí pomoci v případě porušení smlouvy některou ze zmíněných zemí. Proti návrhu se ale postavily Německo, Itálie a Polsko, kterému se navíc k odmítnutí podařilo zanedlouho přemluvit i Lotyšsko a Estonsko.

Ostrý protičeskoslovenský kurz

Na zasedání Společnosti národů 13. září 1934v Ženevě vypovědělo Polsko všechny smlouvy o ochraně národnostních menšin a 28. září jeho ministr zahraničí Beck prohlásil: „Polsko o své vůli prohlašuje, že od nynějška spojuje svůj osud s osudem Německa... Polská vláda se prohlašuje od nynějška za osvobozenou od jakýchkoliv závazků vůči Československu a připomíná svoje přání stanovit společnou hranici s Maďarskem.“

Následně polská vláda zahájila ostrý protičeskoslovenský kurz, s cílem získat celé Těšínsko, rozdělit Slovensko mezi Polsko a Maďarsko (Podkarpatskou Rus dát Maďarsku), a tím vytvořit společnou hranici s Maďarskem, a tudíž zabránit realizaci závazků vyplývajících z československo-sovětských vojenských ujednání.

Zamýšleným důsledkem těchto polských aktivit bylo též prosadit požadavky pro polskou menšinu v Československu, snížit jeho mezinárodní význam a v neposlední řadě oslabit Malou dohodu, Francií podporované vojensko-politické spojenectví Československa, Jugoslávie a Rumunska.

Bezprostředně po podpisu mnichovského diktátu, 30. září 1938, zaslalo Polsko ultimativní nótu Československu s požadavkem okamžitého předání Těšínska. Následně vzneslo požadavky na území Oravy, Spiše a Čadce. Prostě se přidalo k silnějšímu. Ministr zahraničí Beck na námitku, že československé veřejné mínění si přeje spojenectví s Polskem, odpověděl: „Hitler dává více.“

(Tato dračí setba však přinesla jedovaté plody, když zhruba za půl roku dala i vláda Slovenského štátu přednost německým návrhům před zájmy souseda a za necelý rok se připojila několika desítkami tisíc vojáků k nacistickému útoku na Polsko.)

Koncept 3N

Ve své bakalářské práci Polsko a Východní pakt z roku 2012 Kateřina Hamatová píše: „Vztahy Polské republiky s třemi pro ni nejdůležitějšími evropskými mocnostmi (Francií, Německem a Sovětským svazem) v letech 1925 až 1934, je možné shrnout do konceptu 3N. Koncept 3N by se mohl pro svou stručnost a snadnou zapamatovatelnost stát dobrým vodítkem pro studium polských mezinárodních vztahů v letech 1925 až 1934.

Od poloviny dvacátých do poloviny třicátých let lze polský vztah k Francii definovat jako vztah rostoucí nedůvěry, vztah se Sovětským svazem jako přetrvávající, historicky zakotvenou nenávist a vztahy s Třetí říší jako rodící se naději (v kombinaci s velkou mírou naivity).“ A pokračuje:

„Józef Beck byl přesvědčen, že Polská republika konečně provozuje nezávislou politiku a díky svému významu pro projekt Východního paktu si možná chvíli skutečně myslel, že Polsko se stalo evropskou velmocí. Tato naivní představa jistě neměla dlouhého trvání, protože meziválečné Polsko se nikdy z vleku velmocí nevymanilo.

Polsko tak místo nezávislého velmocenského postavení zůstalo spíše osamoceno a v této nezáviděníhodné situaci směřovalo k osudným událostem léta 1939. I když se nedá říci, že by odmítnutí Východního paktu bylo jednou z klíčových událostí, které vedly ke vzniku druhé světové války, tento fakt se jistě stal jedním z dílků tragické mozaiky v podobě dalšího dělení Polska.“

Na závěr zmíním komentář polského vyslance Grzybowskiho z roku 1934 po podpisu polsko-německého paktu: „Pro Polsko znamená získat čas proti Německu a na konflikt s ním se lépe připravit.“ Argumentoval tedy stejně jako o pět let později Sovětský svaz v případě sovětsko-německého paktu. To však mnozí soudobí ideologicky předpojatí dezinterpreti historie nechtějí akceptovat, protože kontext té doby posouvá pakt Molotov-Ribbentrop do podstatně odlišného světla.