Oxid uhličitý – neviditelný nepřítel českého teplárenství

Teplárny budou muset nakupovat emisní povolenky, zatímco lokální výrobci tepla v malých kotlích bytů či domů nikoli. Přijde uhlíková daň?

Martin Hájek 12.8.2011

Od roku 2013 budou teplárny nakupovat stále větší podíl povolenek na emise CO2 v aukcích a v roce 2020 již téměř žádné bezplatné povolenky nedostanou. foto: © ČTKČeská pozice

Od roku 2013 budou teplárny nakupovat stále větší podíl povolenek na emise CO2 v aukcích a v roce 2020 již téměř žádné bezplatné povolenky nedostanou.

Není vidět, nevybuchuje, nehoří ani nepáchne, přesto může zničit velkou část českého teplárenství, které v České republice zásobuje tři pětiny domácností. Řeč je o oxidu uhličitém, přesněji o povolenkách na jeho vypouštění, jejichž nákup začne po roce 2013 prodražovat dálkové teplo. Kombinace s růstem sazby DPH a dalších daní a poplatků může pro teplárenství vytvořit smrtící koktejl.

Během sedmi let by stát mohl na uhlíkové dani získat téměř osm miliard eur, tedy 190 miliard korunO co jde? Počínaje rokem 2013 si teplárny budou nakupovat stále větší podíl potřebných povolenek v aukcích a v roce 2020 již téměř žádné bezplatné povolenky nedostanou. Teplárny ve skutečnosti nedostávají od státu žádnou dotaci, jak to na první pohled vypadá. Takzvané bezplatné přidělování povolenek není ničím jiným, než pozvolným zvyšováním sazby uhlíkové daně, která je však mistrně ukryta pod pláštíkem emisního obchodování. Nabídku povolenek v aukcích a tím do značné míry i jejich cenu určují bruselští úředníci administrativními zásahy, ale oficiálně se tvoří na burze. Nejde přitom o daň bezvýznamnou – během sedmi let by na ní stát mohl získat necelých osm miliard eur, což je bratru 190 miliard korun.

Deformovaný trh

Samo o sobě by nebylo zpoplatnění emisí oxidu uhličitého pro teplárenství katastrofou, dokonce by z něj mohlo ve srovnání s konkurencí slušně profitovat. Díky společné výrobě elektřiny a tepla jsou měrné emise většiny tepláren relativně nízké, navíc jsou tu možnosti využití biomasy, která je oficiálně bezemisní. Kámen úrazu spočívá v tom, že povinnost nákupu povolenek je uvalena pouze na velká zařízení, tedy na teplárny, zatímco lokální výroba tepla v malých kotlících bytů nebo domů povinnosti jejich nákupu nepodléhá.

Tím vzniká zásadní deformace na trhu s teplem, ale i diskriminace ve zdanění občanů. Jak k tomu přijdou ti, kdo odebírají teplo od teplárny a jejím prostřednictvím budou muset za emise skleníkových plynů platit, zatímco ti, kteří využívají lokální vytápění, žádnou daň ze svých emisí nezaplatí? To samozřejmě vytváří motivaci pro daňový únik – odpojení od centrálního zdroje tepla, což v konečném důsledku míří proti původnímu smyslu celého opatření, kterým bylo snížení emisí oxidu uhličitého. Je to, jako by majitelé červených aut neplatili spotřební daň za naftu nebo domácnosti s oranžovou popelnicí za odvoz odpadu.

Zavedením uhlíkové daně by náklady pro domácnost v rodinném domě využívající zemní plyn na topení, přípravu teplé vody a vaření vzrostly přibližně o 360 korun měsíčně Jak z této absurdity ven? V případě malých emitentů není samozřejmě myslitelné, aby obchodovali s povolenkami, cena uhlíku by se však do jejich rozhodování mohla promítnout prostřednictvím takzvané uhlíkové daně. S jejím zavedením pro malé původce emisí, které by doplnilo systém emisního obchodování, se ostatně počítá od začátku, některé státy už ji dokonce zavedly. Technicky je to snadné, příslušný zákon už dokonce existuje a jmenuje se velmi příznačně „O stabilizaci veřejných rozpočtů“. Stačilo by zrušit daňovou výjimku ze zdanění pro zemní plyn spotřebovaný v domácnostech a sazbu daně příslušně zvýšit. Růst by mohl být potupný a nešlo by o závratné sumy. Náklady pro domácnost v rodinném domě využívající zemní plyn na topení, přípravu teplé vody a vaření by vzrostly přibližně o 360 korun měsíčně. Celkový výběr daně odpovídající plnému nákupu povolenek lze odhadnout na sedm miliard korun ročně.

Pseudoargumenty

Jenomže politicky je to velmi choulostivé. V případě emisního obchodování totiž zdánlivě zdražuje teplárna, která promítne nákup povolenek do ceny tepla. V případě zavedení uhlíkové daně pro domácnosti by zdražoval přímo stát.  Když nedávno přišla s návrhem na plošné zavedení uhlíkové daně pro zařízení mimo systém emisního obchodování Evropská komise, přivítalo ho na české politické scéně významné mlčení, a to i od Strany zelených. Nehlesla ani ekologická iniciativa, která svého času vehementně hájila zájmy Mikronésie v boji proti emisím z modernizované uhelné elektrárny v Prunéřově.

Mediálně je samozřejmě podstatně vděčnější zachraňovat Horní Jiřetín před rypadly či slibovat tučné dotace na zateplování z veřejných rozpočtů. Z promyšlené změny daňového systému se nic moc „vytřískat“ nedá. Proti zavedení uhlíkové daně pak padají různé sociální pseudoargumenty. Lidé v panelácích připojených na dálkové vytápění ale zaplatí uhlíkovou daň v kombinaci se zvýšením sazby DPH z deseti na 17,5 procenta. Na sociální únosnost se jich nikdo neptá.

Autor

Martin Hájek

Další autorovy články