Osmdesát let Boba Dylana: Básnické dílo, které obstojí i bez hudby

Příběh Boba Dylana, který proměnil dějiny hudby i literatury, se vymyká všem škatulkáme. Je možná nejlepším básníkem současnosti, i když v první řadě hudebník. Dylan ale takový je – neuchopitelný a nezařaditelný.

Rani Tolimat 29.5.2021
Bob Dylan v roce 1966 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Bob Dylan v roce 1966 | foto: Legacy
Bob Dylan v roce 1966

Ve Sportovní hale na pražském Výstavišti se v onen červencový večer v roce 1994 nedalo hnout ani dýchat – venkovní teplota dosahovala nějakých 35 stupňů, stařičká hala neměla pořádnou ventilaci a na ploše bylo natřískáno jako snad nikdy předtím. Čekání se vleklo, až najednou světla zhasla, bubeník zahrál kratičký přechod a bylo to tu: „Standing on the water, casting your bread while the eyes of the idol with the iron head are glowing…“

S prvními verši slavného Jokermana rázem horko nikdo nevnímal a začalo seznačně nadupané vystoupení, které tehdejší šéfredaktor Rock & Popu Vojtěch Lindaur nazval „nejlepším rockovým koncertem, na kterém jsem kdy byl“. Takových nás bylo víc, ostatně i Bob Dylan si své první pražské vystoupení krátce poté v jednom z rozhovorů (na které byl vždycky hodně skoupý) vychválil.

Po více než dvou hodinách jsme z haly doslova vytekli do horké, ale v tom okamžiku báječně chladivé noci, nabití energií a bohatší o životní zážitek. Pokud podle dobového bonmotu Rolling Stones o čtyři roky dříve na Strahově „oficiálně zařízli komunismus“, první Dylanův koncert nás definitivně vrátil na vyspělou (pop)kulturní mapu.

Řada ocenění

Od té doby tu hrál mnohokrát – následující rok v komornějším folkrockovém duchu, po přelomu století s nadupanou bluesovou kapelou jako z chicagského klubu a naposledy předloni. Někdy se koncert povedl, jindy to trochu skřípalo, ale zážitek to byl vždycky – ať kvůli možnosti slyšet naživo texty, které se zpívají u táboráků a zároveň se o nich píšou diplomové práce, nebo zažít jedinečné muzikantství člověka, bez něhož by populární hudba vypadala jinak.

Dylan má v sobě obojí, navíc nikdy nevíte, čím překvapí. Na rozdíl od většiny svých vrstevníků se nikdy neproměnil v chodící a hrající muzeum. Kdo v roce 2015 čekal od koncertu v O2 aréně přehlednou sbírku legendárních hitů, odcházel asi dost zklamaný – Dylan sestavil celý dvouhodinový program výhradně z písní z posledních čtyř desek, jako by publiku říkal, že nemá cenu lpět na minulosti, když má pořád co říct. A bylo to skvělé.
Za své texty dostával vážené literární ceny odjakživa.

Už v roce 1970 Princetonská univerzita udělila Bobu Dylanovi čestný doktorát. Definitivně se ale pytel s poctami roztrhl v novém století – v roce 2008 dostal Pullitzerovu cenu, v roce 2012 americkou Prezidentskou medaili svobody, o rok později francouzský řád Čestné legie. A vše završil rok 2016 a Nobelova cena za literaturu.

Už v roce 1970 mu Princetonská univerzita udělila čestný doktorát, což díky písni Day of the Locusts z alba New Morning vědí i běžní posluchači. Definitivně se ale pytel s poctami roztrhl v novém století – v roce 2008 dostal Pullitzerovu cenu, v roce 2012 americkou Prezidentskou medaili svobody, o rok později francouzský řád Čestné legie. A vše završil rok 2016 a Nobelova cena za literaturu, absolutní vrchol, k němuž se žádný jiný muzikant nepřiblížil ani ve snu.

Však to také tehdy Dylan od některých „pravověrných“ milovníků literatury schytal – skutečnost, že prestižní ocenění získal „song and dance man“, jak si laureát říkával, jim připadala málem jako svatokrádež. „Mám Dylana rád, ale tahle cena, to je nostalgický zoufalství vyždímaný ze žluklejch prostat senilních blábolivejch hipíků,“ napsal tehdy na Twitter skotský prozaik Irvine Welsh, autor Trainspottingu nebo Špíny. Jiní byli naopak nadšení.

Třeba renomovaný kritik Jon Pareles z New York Times otevřel svůj článek slovy: „Nabízí se už jen jediná otázka – jak to, že jim to trvalo tak dlouho?“ S patrně nejroztomilejší a ryze gentlemanskou reakcí přišel Dylanův kolega, neméně legendární písničkář Leonard Cohen: „Nobelovka pro Dylana, to je jako připnout medaili na Mount Everest, že je nejvyšší ze všech.“

Štěstí na správnou dobu a místo

Jak a odkud tenhle Everest vyrostl? Mnozí posluchači mají dnes pocit, že Dylan žánr angažovaného písničkářství vymyslel, ale to není pravda. Měl i štěstí na správnou dobu a místo.Když na začátku šedesátých let přijel ještě coby Robert Allen Zimmermann z maloměstského (či „vidláckého“, jak ho mockrát popisoval) prostředí rodné Minnesoty do New Yorku a zkoušel se uchytit v klubech pro pár diváků, zrovna se vzdouvala mohutná folková vlna.

Vycházela z předválečného a válečného odkazu Woodyho Guthrieho (1912–1967) – jestli se o někom dá mluvit jako o „otci zakladateli“ žánru, byl to on. A v době Dylanova nástupu už na této vlně plula řada zavedených jmen – Pete Seeger (1919–2014), Bob Gibson (1931–1996), Joan Baez, Dave Van Ronk (1936–2002), Peter, Paul and Mary a další. Ti všichni naučili fanoušky poslouchat „texty o něčem“ a dovedli do klubů i na festivaly přitáhnout spoustu lidí. Prostředí bylo tudíž připravené. I tak Dylan na scéně zafungoval jako zjevení.

Dylan měl i štěstí na správnou dobu a místo. Když na začátku šedesátých let přijel ještě coby Robert Allen Zimmermann z maloměstského prostředí rodné Minnesoty do New Yorku a zkoušel se uchytit v klubech pro pár diváků, zrovna se vzdouvala mohutná folková vlna.

V pár verších uměl vyjádřit to, na co jiným nestačila celá píseň – „the answer, my friend, is blowing in the wind“, tedy „odpověď, kamaráde, vlaje ve větru“, si za pár dní zpívala půlka New Yorku, jistě i díky nezištné pomoci tria Peter, Paul and Mary, kteří ji okamžitě převzali do repertoáru. „It’s a hard, hard, hard rain’s a-gonna fall“ (přichází zlej, hustej déšť) je dodnes asi nejpůsobivější svědectví o náladě za karibské krize. Úzkost z reálné hrozby konce světa je okamžitě srozumitelná i lidem, kteří nic podobného v životě nezažili.

Unikátní byla i Dylanova razance: „Doufám, že chcípnete… přijdu si vám stoupnout na hrob, abych věděl jistě, že jste mrtví,“ sliboval „pánům nahoře“ v Masters of War. A snad nejlepší byl jako vypravěč příběhů. V The Lonesome Death of Hattie Carroll v necelých šesti minutách vylíčil kriminální případ, který tehdy proběhl médii – opilý zbohatlický synek bez jakéhokoli důvodu umlátil holí na večírku lepší společnosti černou barmanku.

Dylan s novinářskou věcností provedl posluchače příběhem, stručně představil hlavní aktéry, jako pointu přidal absurdní rozsudek (půl roku vězení) a v refrénu stihl ještě proklamativní apel na pokrytectví „těch, co mudrují o hanbě a kritizují zbabělost“. Každé slovo tu má místo, ani předložka není zbytečná a dodnes to o celé události řekne vše – to nikdo před Dylanem (a možná ani po něm) neuměl.

Těsná škatulka angažovanosti

Podobných písní sypal z rukávu víc. Namátkou Only a Pawn in Their Game o vraždě černošského předáka Medgara Everse (na zpracování stejného námětu potřebovali autoři filmu Duch minulosti dvě a čtvrt hodiny, Aleka Baldwina a Whoopi Goldbergovou, Dylan to zvládl sám v pěti slokách) nebo boxerské drama Who Killed Davey Moore?. Vracel se k nim i v následujících letech, kdy už většinou psal úplně o něčem jiném.

Naprostým vrcholem žánru je Hurricane z roku 1976 – příběh černošského boxera Rubina Cartera, který byl o deset let dříve odsouzen v pochybném procesu na doživotí za vraždu. I tuto story Dylan vypráví jako reportáž nebo akční film, který se plasticky odvíjí od vraždy přes policejní vyšetřování a soud až po finální verdikt. Dopad na veřejnost byl obrovský, pozapomenutá story plnila první stránky novin a záhy byl proces obnoven (soud však Cartera osvobodil až v roce 1985).

Angažovaná (či protestní, jak se tehdy říkalo) škatulka byla Dylanovi od začátku hodně těsná. Na rozdíl od jiných kolegů, kteří si na tomto žánru postavili kariéru a nikdy jej neopustili, měl už na prvních deskách introspektivní skladby či lyrické vize, z nichž se postupem let stávaly občasné výlety do ryze surrealistického světa.

Jenže angažovaná (či protestní, jak se tehdy říkalo) škatulka byla Dylanovi od začátku hodně těsná. Na rozdíl od jiných kolegů, kteří si na tomto žánru postavili kariéru a nikdy jej neopustili, měl už na prvních deskách introspektivní skladby či lyrické vize, z nichž se postupem let stávaly občasné výlety do ryze surrealistického světa – Visions of Johanna nebo Sad Eyed Lady of the Lowlands.

Od poloviny šedesátých let se Dylan „angažoval“ stále méně, místo toho bral posluchače na výlety po světě, kde na dálnici Abrahám obětoval Izáka a vedle nich drobní lupiči počítali kořist (Highway 61 Revisited), Ezra Pound (1885–1972) se pral s Thomasem Stearnsem Eliotem (1888–1965) na kapitánském můstku Titaniku (Desolation Row) a kazatelé si přišívali novinové titulky sešívačkou na hruď (Stuck Inside of Mobile). Už to nebylo stejně srozumitelné jako písňové kriminální reportáže a jasné apely, ale zase nadčasovější.

A další Dylanovou silnou stránkou jsou milostné a „vztahové“ balady – třeba natolik silných „rozchodových“ písní, jako jsou If You See Her, Say Hello nebo Sara z poloviny sedmdesátých let, vroucích a ostrých zároveň, v populární hudbě mnoho nevzniklo. Po 60 letech Dylanovy textařské práce je tedy jejím výsledkem bohaté básnické dílo, které bez problémů obstojí i samo o sobě, bez hudby.

Zajímavý muzikantský vývoj

Jak říká Petr Onufer, jeden z našich nejlepších současných anglistů, překladatel a editor souhrnného vydání Dylanových překladů od Gity Zbavitelové (kromě písňových převodů Roberta Křesťana jde o nejlepší pokus, jak Dylana zprostředkovat českému anglicky nemluvícímu publiku): „Když bereme Dylana čistě jako poezii, rozhodně to není žádné primitivní veršování. Je jasně vidět, že má hodně načteno, staví na bohaté anglofonní literární tradici a koneckonců i na celé světové literatuře.

Najdeme u něj odkazy na latinské básníky nebo na Rimbauda, ale i na úplně obskurní autory. Tyhle aluze tvoří velkou část jeho tvorby. Sahá do Bible, do klasiků a do všeho, co ho napadne, integruje to do své tvorby a skládá z toho podobně originální a celistvý obraz světa, jako před staletími Shakespeare. Klidně to řeknu takhle naplno: Dylan je Shakespeare naší doby.“ A rázem se nobelovce přestane divit i člověk, který by ji jen tak nějakému „komediantovi s kytarou“ nedal.

Podobně jako ve své textařské práci prošel Dylan i jako muzikant nesmírně zajímavým vývojem od vyhraněných stylů k eklektické a přitom originální směsi, v níž je trochu téměř od všeho, co světovou (a především americkou) pop-music za uplynulé století formovalo

Dylan však ani zdaleka není jen textař – stejně jako jeho verše obstojí i na papíře bez hudby, by obstály mnohé z jeho písní, i kdyby je zpíval ve zcela nesrozumitelném jazyce nějakého pralesního kmene. A podobně jako ve své textařské práci prošel i jako muzikant nesmírně zajímavým vývojem od vyhraněných stylů k eklektické a přitom originální směsi, v níž je trochu téměř od všeho, co světovou (a především americkou) pop-music za uplynulé století formovalo.

Pokud zná člověk Dylana jen z desek, může nabýt dojmu, že se zrodil jako ryzí folkař, sólista s akustickou kytarou a harmonikou, a až časem rozšířil záběr a nástrojové obsazení. Jenže to bylo naopak. Coby teenagera ho v domovském Hibbingu zasáhl v plné síle jako miliony dalších kluků po celém světě rock’n’roll. A co bylo ještě důležitější – z Minnesoty to nebylo daleko do Chicaga, kam se po druhé světové válce přesunulo z jihu USA centrum černošského blues a vznikla tu jeho pořádně tvrdá elektrická varianta.

To, co v chicagských klubech předváděli se svými kapelami Muddy Waters (1913–1983), John Lee Hooker (1917–2001) nebo Howlin‘ Wolf (1910–1976), se po rozhlasových vlnách přelilo kolem Velkých jezer do Hibbingu a chytilo mladého Zimmermana navždy za srdce. Už na střední škole založil kapelu Golden Chords, jejíž občasné koncerty se dle patrně nejlepšího dylanovského životopisce Paula Williamse řídily zejména zásadou hrát tak nahlas, jak to jen jde.

Zásadní moment

Nejen obyčejně nahlas, ale tak, aby se z toho třásla okna a všichni kolem koukali, co se to děje. „O dobrých osm let tak předběhl dobu,“ píše Williams. Obecně rozšířenou představu o Dylanových folkových kořenech to dost nabourává, zato vysvětluje leccos z toho, co se stalo pár let po jeho newyorském průlomu. Už na čtvrté desce Another Side of Bob Dylan (1964) se kromě akustické kytary začínají objevovat i další nástroje, na festivalu v Newportu v roce 1965 to přišlo naplno.

Folkař Dylan si k sobě pořídil rockovou kapelu a pravověrným fanouškům vyrazil dech (Peta Seegera údajně naštval natolik, že se sháněl po sekeře, aby kapele vypnul proud). Newport patří k zásadním momentům rockové ikonografie, proto o něm ví každý aspoň trochu informovaný fanoušek. Z dnešního pohledu však není tolik vidět jedna věc – kapela, která Dylana tehdy doprovázela, tedy Paul Butterfield Band, patřila přinejmenším naživo k tomu nejtvrdšímu, co tehdy v USA hrálo.

Newport patří k zásadním momentům rockové ikonografie, proto o něm ví každý aspoň trochu informovaný fanoušek. Z dnešního pohledu však není tolik vidět jedna věc – kapela, která Dylana tehdy doprovázela, tedy Paul Butterfield Band, patřila přinejmenším naživo k tomu nejtvrdšímu, co tehdy v USA hrálo. Asi jako kdyby u nás v osmdesátých letech začali Karel Plíhal nebo Wabi Ryvola vystupovat třeba s Arakainem.

Asi jako kdyby u nás v osmdesátých letech začali Karel Plíhal nebo Wabi Ryvola vystupovat třeba s Arakainem. Dylanovi to vydrželo dlouho – legendární je scéna na manchesterském koncertě v roce 1966, kdy naštvaný fanoušek vykřikl na Dylana „Jidáši!“, na což reagoval pokynem ke kapele: „Hrajte kurva nahlas!“ a muzikanti ještě otočí knoflíky na zesilovačích doprava. (Vše zachytil živý záznam, který v devadesátých letech vyšel oficiálně na CD.) „Tohle hraju od patnácti,“ vysvětloval tehdy Dylan v rozhovoru.

„Folk, to bylo jenom přechodný stadium.“ Po živých koncertech přišly i desky, konkrétně přelomová alba Bringing It All Back Home a Highway 61 Revisited. Dylan tu definoval sound, který zásadně ovlivnil světovou pop-music – rázná rytmika, kombinace kytar a kláves a nad vším sólový zpěv, nikoli nástroj pro vícehlasá kouzla jako u kalifornských nebo britských kapel, ale nosič textové výpovědi, která si podobně jako u dřívějších folkových hitů zasloužila pozorný poslech od prvního do posledního slova.

Něco podobného v popu ani v rocku do té doby prakticky neexistovalo – text většinou sloužil jako melodická výplň bez dalších ambicí (raní Beatles a jejich „love, love me do, you know I love you“ nebo „she loves you, yeah, yeah, yeah“). Ne že by neexistovali chytří a vtipní textaři, v rock’n’rollu především Chuck Berry (1926–2017), ale dylanovským směrem nikdo z nich nevykročil dál než na pár kroků. A když už jsme u zvuku, ještě jeden detail byl pro Dylanovy desky té doby charakteristický – výrazná role elektrických varhan.

Originální kroky

Traduje se, že na tom měla zásluhu světoznámá verze hitu House of the Rising Sun, který Dylan v počátcích hrával, v úpravě britských Animals z roku 1964. Na Highway 61 Revisited nahrál varhany začínající klávesák a pozdější velká hvězda Al Kooper (v knize Backstage Passes /V zákulisí/ vzpomíná, že to byla víceméně náhoda, původně chtěl hrát na kytaru, ale před špičkovou kapelou s kytaristou Mikem Bloomfieldem /1943–1981/ se styděl).

A jejich zvuk se stal na několik let takovou módou, že se bez něj neobešla skoro žádná z kapel hvězdné kalifornské éry konce šedesátých let od Jefferson Airplane po třeba The Doors. Kořeny toho všeho leží na legendární studiové nahrávce Like a Rolling Stone – při ní se Dylan s Kooperem setkali ve studiu poprvé. Těch pár jednoduchých vyhrávek změnilo dějiny hudby.

Po přelomu století zase překvapil celý svět, když se začal systematicky věnovat dřevnímu rhythm’n’blues jako z Chicaga v padesátých letech – jenže ono to, vzhledem ke zmíněným kořenům, zase takové překvapení nebylo. A záhy předvedl další originální krok, když několik let na deskách systematicky rozvíjel swingový odkaz Franka Sinatry

A na rozdíl od mnoha jiných legend, kterým v kariéře stačil jeden takový vrchol, Dylan pokračoval ve svých hudebních výletech i v dalších desetiletích a pokračuje v tom prakticky dosud. Nikdy už to nebylo natolik významné a převratné, ale zajímavé rozhodně – country počátkem sedmdesátých let, názvuky world music na Desire, gospelové období přelomu sedmého a osmého desetiletí, album Infidels s Markem Knopflerem na kytaru a progresivním rytmickým duem Sly and Robbie a podobně.

Po přelomu století zase překvapil celý svět, když se začal systematicky věnovat dřevnímu rhythm’n’blues jako z Chicaga v padesátých letech – jenže ono to, vzhledem ke zmíněným kořenům, zase takové překvapení nebylo. A záhy předvedl další originální krok, když několik let na deskách systematicky rozvíjel swingový odkaz Franka Sinatry (1915–1998).

Puristům se to občas nezdálo, ale mnoha z těch desítky let známých písní dylanovské provedení slušelo – a mimo jiné to byl skvělý argument proti všem, kteří Dylana už od šedesátých let považovali kvůli jeho nosovému hlasu za druhořadého zpěváka. Druhořadí zpěváci však většinou Sinatru nezvládnou, to je pořádně náročný testovací materiál.

Hlídání si soukromí

Už v době, kdy celý svět angloamerické pop-music připomínal jeden velký mejdan, se k Dylanovi nešlo snadno dostat – s kolegy z branže nepěstoval na rozdíl od mnoha jiných muzikantů žádné velké kamarádské vztahy, nebyl mejdanový ani festivalový typ, úzkostlivě si hlídal soukromí. Pravda, třeba s Beatles se spřátelil okamžitě (a naučil je kouřit marihuanu), kamarádil se s Johnnym Cashem (1932–2003) i mnohými folkaři, ale třeba kultura hippies, kteří ho přitom vyznávali jako poloboha, ho míjela.

Už v době, kdy celý svět angloamerické pop-music připomínal jeden velký mejdan, se k Dylanovi nešlo snadno dostat – s kolegy z branže nepěstoval na rozdíl od mnoha jiných muzikantů žádné velké kamarádské vztahy, nebyl mejdanový ani festivalový typ, úzkostlivě si hlídal soukromí

Proto odmítl hrát na festivalu ve Woodstocku, ačkoli bydlel prakticky za rohem. A zhruba od devadesátých let se z veřejnosti stáhl prakticky úplně – nedává rozhovory, nesděluje nic o svém soukromí, málokdy je vidět jinde než na pódiu. Občas to vede k bizarním situacím – když v roce 1992 uspořádaly hvězdy světového rocku v newyorské Madison Square Garden takzvaný Bobfest, opulentní koncert na oslavu Dylanových 30 let na scéně, sledoval to oslavenec z karavanu zaparkovaného před halou na ulici.

Naštěstí pak aspoň na chvíli do haly dorazil a s Georgem Harrisonem (1943–2001), Erikem Claptonem, Neilem Youngem, Tomem Pettym (1950–2017) a dalšími si vystřihl milou verzi dávného hitu My Back Pages s nesmrtelným a prorockým refrénem „tehdy jsem byl hrozně starej, dneska jsem mnohem mladší“.

Chudší světová kultura

Podobně složité to občas měl se svou tvorbou – už v mládí vyhazoval z desek nejlepší písně, takže třeba na Farewell, Angelina, Who Killed Davey Moore? nebo Paths of Victory si lidé oficiálně museli počkat až do devadesátých let. Stejný osud málem potkal jednu z jeho nejlepších desek The Basement Tapes s The Band (vyšla naštěstí už pár let po nahrání v roce 1975).

Pokaždé stojí za to být géniovi Bobu Dylanovi aspoň chvíli nablízku a poslouchat z jeho úst a prstů písně, bez kterých by světová kultura byla neporovnatelně chudší

Dvě zásadní skladby vystřihl i z patrně nejlepšího „osmdesátkového“ alba Infidels, takže si je dnes posluchači vracejí na Spotify sami (playlist „Original Infidels“ patří k hodně úspěšným). Jako kdyby měl ke svým vlastním písním vždycky až příliš kritický vztah. Zato už od roku 2006 s gustem pouští posluchačům muziku svého mládí (a už jsme zase u toho) na vlastní rozhlasové stanici Theme Time Radio Hour (doporučuji najít na internetu, stojí to za to).

V pondělí 24. května mu bylo 80 let – když se člověk dívá na ikonické fotografie z raných desek, kde Dylan coby 20letý kluk chodí po newyorských ulicích, vůbec se tomu nechce věřit. Přejme mu, ať mu tvůrčí síla ještě dlouho vydrží, a sobě, ať ještě aspoň jednou přijede na koncert. I když už to asi nikdy nebude takový zážitek jako ve čtyřiadevadesátém, pokaždé stojí za to být tomuto géniovi aspoň chvíli nablízku a poslouchat z jeho úst a prstů písně, bez kterých by světová kultura byla neporovnatelně chudší.

Diskuse neobsahuje žádné příspěvky.