Operní souboj Praha versus Barcelona. Proč prohráváme?

Státní opera Praha dělá s desetinásobně nižšími dotacemi a desetinásobně nižším rozpočtem dvakrát více „muziky“.

Týká se to jednoho známého operního domu v zahraničí: snížení rozpočtu, propouštění, rušení některých produkcí, nižší umělecká kvalita, ztráta prestiže, neschopný management, stížnosti odborářů, demonstrace zaměstnanců... Nepřipomíná vám to něco? Nejen Státní opera Praha (SOP) řeší existenční problémy. Krize ve Španělsku tvrdě doléhá i na barcelonskou operní pýchu Gran Teatro del Liceu.

Gran Teatro del Liceu bylo v Barceloně otevřeno už v roce 1847. Se čtyřmi tisíci místy k sezení (!) šlo o bezkonkurenčně největší operní dům v Evropě. Přečkalo dva ničivé požáry. První v 19., poslední koncem 20. století. Pokaždé však vstalo z popela a znovu se vrátilo ke svému velkoryse koncipovanému repertoáru. V Gran Teatre del Liceu pravidelně hostují největší světové operní hvězdy.

V hlavní roli jsou samozřejmě peníze, potud paralela se SOP funguje. Rozdíl je ve výši dotací, protože bez nich se žádná opera na světě neobejde. A ten je zásadní. Liceu je dostává od španělského ministerstva kultury a od katalánské regionální vlády a od roku 2009 se snižují (ministerstvo postupně až o 30, katalánská vláda v roce 2011 o 15 procent). Navzdory tomu operní dům získal na rok 2012 příspěvek 46 milionů eur (zhruba 1,15 miliardy korun). Loni to bylo 48,4 milionu a v letech 2009 a 2010 58 milionů eur.

Gran Teatro del Liceu kvůli sníženým dotacím odložilo start do sezóny 2011/2012 o měsíc, Gounodův Faust měl premiéru až 7. října místo v září. A vedlo to i k dočasnému propuštění zaměstnanců, což je na pořadu dne i nyní. Dalším důsledkem bylo zvýšení cen vstupenek u nejoblíbenějších představení. Jak prohlásila přesně před rokem manažerka divadla Anna Serranová: „Liceu vstoupilo do nové éry financování, kdy peníze vydělané divadlem převáží dotace“.

A teď Státní opera Praha. V roce 2011 činil příspěvek ministerstva kultury 120,7 milionu korun, což je přibližně desetkrát méně státních prostředků, než disponuje Liceu. Jenže kromě tohoto flagrantního rozdílu se některá další charakteristická čísla příliš neliší. Liceu mělo loni 395 zaměstnanců, Státní opera Praha 390. V roce 2011 představovaly dotace 52 procent příjmů barcelonského divadla a letos to má být 48 procent. Ani to se v podstatě neodlišuje od loňského výsledku pražské scény. Její odboroví předáci uvádějí 51procentní soběstačnost. Není to tedy v evropském měřítku natolik unikátní číslo, jak se odboráři domnívají.

Ve srovnání obou oper však nalezneme jeden důležitý rozdíl: Počet představení byl loni v Praze zhruba dvakrát vyšší než v barcelonském Liceu (kolem 120). Češi se prostě víc nadřou, jsou hůř placení a diváci v Barceloně zaplatí za vstupenky víc peněz, za ty lepší kolem 200 eur (5000 korun). Nejdražší lístky ve Státní opeře Praha přijdou na 1150 korun.

Tolik čísla. Co z nich vyplývá? Státní opera Praha dělá s desetinásobně nižšími dotacemi a desetinásobně nižším rozpočtem dvakrát více „muziky“. V Praze zákonitě vítězí kvantita nad kvalitou. Hvězdy jako José Cura hostují v operních představeních v Barceloně, neboť je zaplatí, přestože i tam žehrají na to, jak jim státní kasa utahuje kohoutky. Je jasné, že bez peněz se SOP nikdy nestane prestižní scénou na evropské úrovni. Ale ani bez jejich promyšleného využívání. A to ještě Gran Teatro del Liceu není tou nejvyšší evropskou ligou. Ani v prestiži, ani co se týče rozpočtu.