Olympijský človíček

Když člověk čte nebo slyší souhrnná čísla o londýnských olympijských hrách, někdy mu ještě nedochází, co ukazují.

Petr Bušta 26.7.2012

Až dětinská otázka, co jsou letní olympijské hry, může vyvolávat všemožné odpovědi, včetně té nejprostší: Nepočítáme-li některé války, jde o logisticky, finančně a mediálně zdaleka nejmasivnější organizovanou jednorázovou událost na Zemi. Pokusů odpovědět na logicky navazující otázku, proč právě olympiáda je touto akcí, jsou plné knihovny a datové disky, a to, co bylo napsáno, nestárne. Některé trendy se totiž nemění, nýbrž trvale posilují.

Kdybychom měli některé cizí civilizaci vysvětlit, co je vlastním obsahem her, nejprve asi sáhneme po číslech z různých, zpravidla oficiálních zdrojů. Z nich vyvstává řada obrazů, například tento:

Když člověk čte nebo slyší souhrnná čísla, někdy mu ještě nedochází, co odhalují. Jenže uvážíme-li, že v Londýně 2012 se pustí do ušlechtilého soupeření zhruba 10 500 sportovců, znamená to:

  • Že každého jednoho sportovce budou přímo na místě sledovat, hodnotit a jeho práci zprostředkovávat průměrně dva novináři, spíše však tři (neboť organizátoři vydali médiím přes 20 tisíc akreditací, dalších několik tisíc žurnalistů dle odhadů zůstane před branami sportovišť, ale i ti budou konstruovat obraz her);
  • aby mohly sportovní soutěže proběhnout, každý sportovec zaměstná přes 50 lidí (akreditaci pro přístup na olympijská sportoviště dostalo asi 600 tisíc osob);
  • výkon každého jednoho sportovce na vlastní oči shlédne asi 800 diváků (organizátoři her očekávají prodej přibližně 8,8 milionu vstupenek);
  • prostřednictvím televize a internetu bude úsilí každého sportovce sledovat přes 30 tisíc diváků (odhadujeme-li podle sledovanosti letních olympijských her v nedávné minulosti);
  • a mimochodem, zůstaneme-li u této hry na průměrování, například jen na různých kanálech televize BBC dostane každý sportovec zhruba půlhodinu času (BBC plánuje přes 5 tisíc hodin přenosů, z toho asi polovina připadá na přenosy přímé).

Jsou to jen průměry, ale i tak si představme jediného človíčka, jenž zastupuje (připusťme, že mnohdy nereprezentativně) asi 700 000 jedinců svého druhu, jak hází diskem nebo šlape do pedálů mezi tou přesilou. Jde z toho až posvátný strach. Je to samozřejmě jen obraz, můžeme se dohadovat, zda heroický, rituální, kultovní, v každém případě jen jeden z dostupných obrazů.

Bravurní postřeh k němu učinil ve své práci O televizi francouzský sociolog a filozof Pierre Bourdieu. Mimo jiné vykroužil tuto dlouhou, ale přesnou větu:

„Stejně jako v kulturní produkci, kde přímo viditelná čin­nost umělce maskuje činnost všech agentů, kritiků, ředitelů galerií, konzervátorů v muzeích atd., kteří v konkurenčních vztazích a jejich prostřednictvím pomáhají vytvářet smysl a hodnotu uměleckého díla a umělce, a hlouběji, i víru ve smysl umění a umělce, která je v základech celé hry o umě­ní, tak i ve sportovní hře je šampión, běžec na 100 metrů nebo desetibojař jen zdánlivým subjektem představení, kte­ré je produkováno jaksi nadvakrát: poprvé souhrnem všech činitelů – sportovců, trenérů, lékařů, organizátorů, rozhodčích, časoměřičů, režisérů celého ceremoniálu, kteří přispívají k dobrému průběhu sportovního zápolení na stadionu; podru­hé všemi těmi, kdo vyrábějí reprodukci v obrazech a promlu­vách o tomto představení, nejčastěji pod tlakem konkurence a celého systému omezení, kterým na ně doléhá síť objektiv­ních vztahů, do nichž jsou začleněni.“

Doklad, že některé myšlenky o obsahu olympiády vskutku nestárnou, nýbrž nová fakta je znovu a znovu potvrzují, ba posilují. Bourdieu publikoval svůj text v roce 1999. Argumentuje také čísly z olympiády v Barceloně roku 1992. Zúčastnilo se jí téměř 10 tisíc sportovců a na každého připadal neuvěřitelný jeden celý akreditovaný novinář.

Počet příspěvků: 2, poslední 27.7.2012 06:37 Zobrazuji posledních 2 příspěvků.