Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Ohlašuje se společenský kolaps

  9:27

Faktory, které věda identifikuje ve všech případech kolabujících států, civilizací a kultur, přesně odpovídají kritickým příznakům naší doby.

foto: © ČESKÁ POZICE, Jiří BušekČeská pozice

Dnes je spousta věcí v módě – výrobky firmy Apple, indická a mexická kuchyně nebo takzvaná politická korektnost zatemňující pravou podstatu problémů. Jako archeolog a egyptolog musím dodat, že ve značné oblibě je i zpochybňovat význam historického bádání. Domnívám se však, že jejich společenská a vědecká relevance je značná, ne-li strategická.

Isaac Asimov je pravděpodobně znám zejména jako autor slavné Nadace. Její děj se odehrává v daleké budoucnosti a začíná přednáškou matematika Harryho Seldona o možnosti predikce možných budoucích vývojových cest meziplanetární civilizace na základě studia minulých dějů a procesů. Seldon postupně vyvine obor zvaný psychohistorie a poměrně přesně odhaduje to, co jeho civilizaci čeká. Výhoda jím vynalezeného oboru tkví zejména v tom, že umožňuje sledovat minulé procesy v jejich celistvosti, od začátku do konce. A to je přesně to, co historické bádání včetně archeologie a egyptologie dělají.

Samozřejmě lze namítnout, že každý člověk jako individuum je jiný. Když vedle sebe postavíme deset lidí, jejich společné charakteristiky už začnou být jasnější. A když jich bude sto, tisíc a více, zjistíme, že jejich chování má zákonitosti a určité pravděpodobnostní  scénáře. Je přirozené, že lidské bytosti nefungují zcela přesně podle matematických vzorců, ale to není na škodu. Díky tomu obdivujeme konkrétní umělce nebo vědce.

Kolapsy v nás

Studium kolapsů má v českých zemích již několikaletou tradici počínaje sympoziem konaném v roce 2006 (publikace vyšla o rok později) a prozatím konče právě vycházející publikací, kterou jsem společně s historikem M. Kovářem a třicítkou renomovaných českých vědců nazvali Kolaps a regenerace: cesty civilizací a kultur. Minulost, současnost a budoucnost komplexních společností (Academia 2011). V tomto počínání jsme vycházeli z předpokladu, že jsou-li v minulosti jisté společné trendy a procesy, nejobjektivnější cestou k jejich identifikaci a analýze bude přizvat k práci na kolapsech v různých civilizacích a společnostech pokud možno naprosto nespojité společenství badatelů, kteří se de facto ani neznají.

A výsledek byl naprosto přesvědčivý. Přes veškeré obavy organizátorů konference či  editorů publikací se ukázalo, že schéma vývoje civilizací je v mnoha směrech podobné, srovnatelné a v lecčems vypovídá o nás samých a naší současné civilizaci.

Kolaps je mýtem, a to mýtem zřejmě vůbec nejstarším. Lidé se vždycky zabývali tím, co se stane, když něco zanikne.

Nejdůležitější je říci, že kolaps je mýtem, a to mýtem zřejmě vůbec nejstarším. Lidé se vždycky zabývali tím, co se stane, když něco zanikne. V lidských společnostech se to má tak, že každý kolaps – starověký Egypt jich zažil za několik tisíc let nepřetržitého vývoje několik – navozuje a ve skutečnosti podmiňuje nový vývoj. Kolaps (možná by bylo lepší používat slovo transformace) je obdobím, které přichází náhle a je výsledkem stále se zrychlujícího principu přerušovaných rovnováh. To zjednodušeně znamená, že společnost, která spěje ke krizi nebo kolapsoidnímu stadiu, prochází krizovými úseky, které se střídají s obdobími relativního klidu (stáze). Ovšem frekvence jejich střídání se pozvolna zvyšuje.

V průběhu vlastního kolapsu se zásadně mění stávající struktury, nastává zjednodušení komplexity (složitosti systému a značný úbytek vazeb mezi jeho jednotlivými komponenty). Pokud se společnost ocitne v takovém nerovnovážném stavu, obvykle stačí, aby se vyskytl vnější podnět a celý systém se hroutí. Mezi tyto podněty mohou patřit klimatické změny, které jsou ostatně součástí života planety Země, etnické migrace, interakce s jinou, ne nezbytně vyspělejší civilizací. Jejich počet může být značně vysoký.

Jedno je však jisté, principy nepřestaly fungovat, protože máme penicilín, atomovou bombu, nejmodernější BMW nebo politiky, kteří nás všechny přede vším ochrání, dáme-li jim hlas.

Příznaky kolapsu

Nejnovější archeologická bádání (a věřím, že k nim patří i česká egyptologie) učinilo z analýzy transformací kultur a civilizací prioritu. A naše výsledky ukazují, že lze formulovat mnohé zákonitosti, které vycházejí z konkrétních a mnohaletých výzkumů, a nejsou tedy jen bohapustou myšlenkovou akrobacií.

V okamžiku, kdy určitý sociální organismus zaniká, nastává několik vzájemně propojeným krizím. Státní útvary mají své vlády a administrativní aparát se specifickou vertikální strukturou, území státu je spravováno delegovanými zástupci. Páteří fungování takového organismu je uchovávání a přenos informací a výběr daní. Fáze, kdy se stát ocitne v krizi, se dá identifikovat pomocí několika hlavních faktorů. Těmi jsou:

  • krize identity/věrohodnosti (to, jak je vládnoucí skupina akceptována a považována za legitimní),
  • krize participace (kdo a jak se podílí na správě státu),
  • krize prostupnosti (schopnost efektivní kontroly fungování státu),
  • krize legitimity (otázka autority a schopnosti prosadit rozhodnutí),
  • krize distribuce (efektivity přesměrovávání ekonomických zdrojů).

Doprovodnými faktory jsou pokles vzdělanosti, duchovní vykořeněnost, relativizace hodnot, neschopnost vybírat daně nebo zásadní pokles distribuce relevantních informací. Příznačným fenoménem je také nepotismus a hypertrofie zájmových skupin – prostoupení státní administrativy příbuzenskými a/nebo zájmovými skupinami. Vrcholem všeho je exploze mandatorních výdajů, které se vymykají jakékoli kontrole.

To jsou příznaky, které identifikujeme vesměs ve všech případech kolabujících státních útvarů. A většinou státy v tomto terminálním stadiu reagují tak, že se tvrdošíjně snaží „vylepšovat“ stávající, značně ochabující struktury. Nepochybně tím volí nejhorší řešení z možných. Mluvíme zde o kolapsu doby stavitelů pyramid v Gíze, nebo o některém ze současných států?

Jak přežít kolaps?

Nacházíme se ve fascinující době, kdy se můžeme dočkat změny paradigmatu – ze stávající situace našeho, ale i jiných států vyplývá, že jejich aktuální situace je nereformovatelná.

Pokud uvedené úvahy (vzhledem k vyhrazenému prostoru značně zjednodušené) aplikujeme na naši dnešní situaci, můžeme například dospět k závěru, že se nacházíme ve fascinující době, kdy se můžeme dočkat změny paradigmatu. Ze stávající situace našeho, ale i jiných států vyplývá, že jejich aktuální situace je nereformovatelná. Jediný způsob, jak minimalizovat ztráty v rámci procesu transformace, je začít s dekonstrukcí nynějšího systému a nahradit ho novým – vylepšování  stávajících struktur může mít pouze dočasný účinek stejně jako například ad hoc škrty bez dlouhodobé strategie.

Nebylo by na místě uvažovat o novém konceptu státu pro 21. století? A pokud ano, jaké funkce by vlastně měl efektivní a funkční stát mít? Jak se stát řízený nynějšími principy může postavit vlivným zájmovým skupinám a nadnárodním korporacím? Je možné reformovat současnou politickou scénu založením další politické strany, nebo je třeba využít jiných možností? V každém případě však v duchu evolučního pojetí nevyhnutelně platí, že současný koncept státu bude nahrazen jiným, stejně tak současný model demokracie či například povinnost státu garantovat důchody (dlouhodobě totožné se sci-fi). Ale to je již téma na jiný – a rozhodně ne politicky korektní - esej.

Podstata krize se obvykle skrývá ve fenoménech, které na počátku vývoje způsobily vzestup toho kterého státu.

Možná je na místě jedna relativizující úvaha. Doposud jsme se zabývali popisem faktorů, které doprovázejí kolabující státy. Nicméně podstata krize se obvykle skrývá ve fenoménech, které na počátku vývoje způsobily vzestup toho kterého státu. Ve starém Egyptě například stavby megalitických projektů, které byly významným symbolickým znakem postavení elity, stimulovaly rozvoj byrokratického aparátu, propracovávání výběru daní, rozvoj technologií a přenosu informací. Na konci však vedly k obřím mandatorním výdajům na jejich provoz a vydržování bující vrstvy úřednictva; nejsilnější rodiny si rozparcelovaly stát a jednotlivé segmenty státní správy.

Pokud chceme pochopit, co nás čeká, musíme tedy dobře poznat i fenomény, které nás dovedly na vrchol. Historické bádání má tu výhodu, že je schopné tyto procesy pojmout v jejich celistvosti od začátku do konce. A jestliže z nich něco vyplývá, pak to, že kolaps se dá přežít. Otázkou jen je, jakou cenu jsme ochotní zaplatit. Jde také o to, nebát se kolaps pojmenovat. Tím, že něco krásného končí, něco krásného i začíná, jak věděl již slavný český básník Jaroslav Seifert.

FOR KIDS by měl být zážitkem pro celou rodinu, říká Monika
FOR KIDS by měl být zážitkem pro celou rodinu, říká Monika

Monika Pavlíčková (35 let) je maminkou dvou dcer, sedmileté Terezy a čtyřleté Laury, a zároveň také manažerkou obchodního týmu společnosti ABF,...